Hermeneutický výklad Hrátek s čertem

Všechny okolnosti, které obestírají filmovou pohádku Hrátky s čertem, by měly svědčit v její neprospěch. Autorem její předlohy, tedy stejnojmenné divadelní hry, byl komunistický spisovatel Jan Drda, který se po Únoru 1948 účastnil pronásledování katolických spisovatelů.[1] Filmové zpracování vznikalo v padesátých letech minulého století, konkrétně v roce 1956, tedy v době, kdy u nás vládl třeskutý komunismus a maďarský národ sváděl nerovný, ale hrdý boj o svou svobodu s bolševickým Sovětským svazem socialistických republik. Nicméně stal se menší zázrak. Výsledkem nebyla rudá agitka, nýbrž pohádka, kterou lze bez nadsázky označit za katolickou. Nutno však říci, že kořeny Hrátek s čerty sahají do starších předloh: Čert na zemi (Božena Němcová), Strakonický dudák (J. K. Tyl), O krásné Dišperandě (Matěj Kopecký) a dalších pohádek a pověstí, jako jsou např. O Záhořově loži nebo O strašidelném mlýnu. Zmíněná pohádka si tedy zasluhuje bližší pozornost, a to nejen jako podivný politicko-sociální úkaz, ale daleko více jako možná pomůcka při výchově nejmladších generací.

1. Obraz: Voják, veverka a loupežník

Z vojny se vrací dragoun Martin Kabát (Josef Bek). Volba hlavního hrdiny je velmi šťastná a, bohužel, v dnešní době dost neobvyklá. Vojáci se jako kladné postavy sice stále vyskytují ve filmech pro dospělé, ovšem v dětské tvorbě poměrně často představují síly zla. Nicméně předrevoluční svět, a to jak pohanský, tak i později křesťanský, chápal vojáka jako symbol ctností a vyšších hodnot. Voják je, myšleno obecně, zosobněním odvahy a připravenosti obětovat za věc i vlastní život, je-li to nutné. Aristotelés píše, že voják, který ve válce obětuje svůj život, činí tak nejen pro dobro ostatních (např. obranu vlasti), ale také pro dobro své vlastní, neboť rozumně hledá dobra vyššího řádu a nespokojí se s druhořadými (např. hromaděním majetku nebo tělesnými rozkošemi).[2] To také později najdeme v křesťanském rytířském ideálu.

Martin Kabát prochází lesem, kde mu veverka shodí na hlavu šišku. Začne ji honit a se slovy „takhle jsem svou mušketou samotnýho Bimbašu z kobyly sundal“ na ni zamíří svou sukovici. Ozve se rána a veverka spadne ze stromu mrtvá. Což Martin okomentuje slovy: „Tak vidíš, zrzoune, když Pán Bůh dopustí, i břinkovice spustí.“ Se zřejmým záměrem veverku sníst ji zvedne ze země. [V protikladu k tomu dnes stojí levicovými aktivisty prosazovaná koncepce tzv. „práv zvířat“, která odsuzuje zabíjení zvířat nebo jejich využívání v průmyslu. Člověk je však skutečně pánem tvorstva,[3] přičemž by měl být rozumným a dobrým hospodářem, nicméně pokud ke svému životu potřebuje usmrtit zvíře (např. kvůli potravě, oblečení či lékařskému výzkumu), pak tím neporušuje žádná „práva zvířat“. Není jistě náhodné, byť je to paradoxní, že většina ochránců „práv zvířat“ zároveň zastává „právo žen na rozhodování o vlastní reprodukci“ – tedy „právo“ na zabití nenarozeného dítěte. Jejich vřelé sympatie k čolkům a opicím nezahrnují lidský druh. Nedávno zemřelý americký spisovatel německého původu Kurt Vonnegut to vyjádřil poměrně otevřeně: „Jsme [lidé] na této planetě nemocí. Jen doufám, že budeme syfilidou se svědomím a přestaneme se rozmnožovat.“[4] Biolog z Texaské univerzity, Eric Pianka, to vidí podobně: „Nejsme nic než bakterie! […] Myslím, že svět bude lepší, když nás zbude tak deset nebo dvacet procent.“ A na adresu nové mutace viru Ebola, který se šíří vzduchem, nadšeně poznamenal: „Teď máme virus, který se šíří vzduchem a zabijí devadesát procent nakažených. Jenom pomyslete, zabíjí lidi!“[5]]

Když se Martin Kabát se zalíbení dívá na mrtvou veverku, příslib to dobré pečínky, přistoupí k němu zezadu loupežník Sarka Farka (Jaroslav Vojta) a hrozivým hlasem zaláteří: „Ani hnout, chlape, sic máš kuli v játrech!“ Martin se jej ale nelekne, a tím vezme zloduchovi „vítr z plachet“. Sarka Farka nakonec zklamaně prohlásí: „Celou radost jsi mi zkazil. Jakpak tě má jeden mordovat?!“ Statečnost je jednou z kardinálních ctností, která nás vede po cestě dobra nehledě na překážky, pronásledování či dokonce nebezpečí smrti. Sv. Augustin popisuje kardinální ctnosti následovně: „Jsou jako císařské vojsko, které sídlí ve tvém srdci. Neboť jakož císař za pomocí svého vojska koná, co se mu zlíbí, tak také Pán Ježíš Kristus, jenž se usídlil v našem vnitřním člověku, tj. v srdci skrze víru [Ef 3, 17], používá tyto ctnosti jakožto své služebníky.“[6]

Když Sarka Farka vidí Martinovu odvahu, začne mu vyprávět o Čertově mlýně, a že by tam mohl dělat mlynáře. Má to však jeden háček. Jsou tam čerti, a kdo tam přijde, musí s nimi hrát pekelný mariáš. Prohraje-li, tak ho na místě „rozšmelcujou“. Martin se rozhodne jít do mlýna, žádných čertů se přeci nebojí.

2. Obraz: Pekelné dobro

V tu chvíli prochází lesem v podobě mladého myslivce i čert Lucius (Josef Vinklář), který hledá poustevníka Školastyka, aby ho svedl. Loupežník vezme svůj kyj a chce čerta přepadnout s cílem finančně si polepšit. Lucius však uskočí a promění Sarku Farku v kámen. To vše se zájmem pozoruje Martin Kabát. Nabídne Luciovi, že si spolu upečou veverku a jemu dá „obrat žebírka“. Čert je však štědřejší. Vyčaruje Martinovi pečené kuře. A když mu pak prozradí, že pochází z pekelné kuchyně, tak Martin praví: „To porád jenom plamen pekelnej, ale to člověku neprozraděj, že se nad ním otáčej kuřátka a husičky.“ Martin tedy „polknul háček“. Později se sám na vlastní oči přesvědčí, že se v pekle žádná do zlatova propečená kuřátka negrilují. Zde si je nutné uvědomit, že ďábel pracuje také za pomoci zdánlivého dobra, aby dosáhl svého cíle. Objektivně vzato je pečené kuře velmi dobrým dobrem. Ovšem jak píše francouzský jezuita otec Poulain: „Démon se podobá falešnému hráči, který na začátku dovolí svým partnerům vyhrávat, aby, když je hra pohltí, nakonec prohráli desetkrát více.“[7] Ba co víc, pekelná taktika se neštítí ani dobrých skutků, je-li to nutné. „Existují lidé, kterým démon nebrání v konání dobrého, když dobro, jež činí, mu slouží, aby je svedl v omyl,“ uvádí velký mystik otec Lallemant.[8] Je tedy nutná „hadí obezřetnost“.[9]

Lucius kuje železo, dokud je žhavé. Takových kuřátek může být… „do pekla je přeci cestička pěkně široká a pohodlná“. Nabídne Martinovi úpis, ten ale neumí psát. A tak to čert odloží na později. Na odchodu ještě odčaruje loupežníka Sarku Farku a spolu s Martinem pokračují dál v cestě – Martin do Čertova mlýna, Lucius do poustevny.

3. Obraz: Princezna a Káča

Díky filmové technice se nyní přenášíme na hrad, kde potkáváme princeznu Dišperandu (Alena Vránová) a její služebnou Káču (Eva Klepáčová). Obě mají jedno velké přání: najít si ženicha. Mezi nimi je ale velký rozdíl, který ještě více vynikne na konci filmu díky až téměř mystické pointě. Když z jednoho přízemního okna vyskočí mládenec, který trávil noc na záletech, Káča vykřikne: „Hele ho! Včera ještě Kačenko sem, Kačenko tam… a dneska? […] Jeden jako druhej. Kouká jenom, jak by poctivou holku o věneček ošulil.“ Princezna se však na věc dívá trochu jinak: „Ale krásný je ten tvůj Hubert, Káčo. Kudrnatý, tělo samý sval a šlacha.“ Na to Káča: „Ale co je to platný. Všichni jsou stejný. Všichni z Líbáně, z Drážďan, ale žádný od Berouna.“ Toto vtipné rčení jednoduše znamená, že si chtějí užít, ale nechtějí se vázat. Což je, bohužel, velmi aktuální postřeh. Pro Dišperandu je však důležitější něco jiného, klidně by brala i chlapce z Líbáně nebo Drážďan, jen kdyby měl „kudrliny“. Pius XI. k tomu uvádí: „K blízké přípravě na dobré manželství hlavně patří starostlivá volba manžela nebo manželky, neboť na této volbě zvláště závisí, zda bude manželství šťastné či ne, poněvadž manžel může býti manželu buď velikou podporou v úsilí vésti v manželství život opravdu křesťanský, nebo velikým nebezpečím a překážkou. Aby tedy manželé nemusili po celý život hořce pykati za svou nerozvážnost, ať zrale uváží, než zvolí osobu, se kterou jim potom bude stále žíti. […] Ať se tedy vroucně modlí o Boží pomoc, aby volili podle křesťanské moudrosti a nikoli pod návalem slepé a nezkrocené vášně, ani ne z pouhé touhy po penězích anebo z jiné méně ušlechtilé pohnutky, nýbrž z opravdové a správné lásky a z upřímné náklonnosti k budoucímu manželu; mimo to ať hledají v manželství ony účely, pro které bylo Bohem ustanoveno.“[10]

Na hrad se sjíždějí nápadníci, ale princezna Dišperanda si stále nemůže vybrat. Marně ji král nabádá, aby brala ohled na veřejné blaho. Na její obranu je však nutné podotknout, že výběr není příliš valný.

4. Obraz: Pokušení otce Školastyka a úskalí vdavekchtivosti

Mezitím čert Lucius dorazil do poustevny, kde na modlitbách dlí otec Školastykus (František Smolík). Svými asketickými sklony se nikterak netají, ba právě naopak, je rád, když se o nich ví. A to ho nakonec přivede i k strašnému pádu. Zatímco si vybírá tu nejtučnější kobylku, napadne Lucia, že zkusí získat jeho duši za použití propečeného kuřátka. I zkáza totiž může „procházet žaludkem“. Otec Školastykus však dobře vycítí zápach spáleniny, a tak čertovi poručí ve jménu Božím odejít. Boha musí ďábel uposlechnout. Lucius se ale i později snaží poustevníka svést pomocí různých smyslných představ v podobě lepých dívek, ovšem ani tato taktika neslaví úspěch a otec Školastykus nepodlehne.

V tu chvíli přichází Dišperanda a prosí o duchovní útěchu. Chce ženicha, „spíš bruneta než blondýna“, který by byl „zkrátka krásný jako anděl“. Poustevník ji napomene, že to je rouhání. Avšak objeví se opět Lucius se slovy: „Ta stará generace, ta má ale úzkoprsé názory!“ A začne se vydávat za Školastykova synovce. Poustevník ho znovu zažene, ale princezna, které čert učaroval, začne Lucia hledat. Káča mezitím sní o ženichovi, až dojde k odvážnému závěru, že by se klidně upsala i tomu „nejčernějšímu čertu“, jen aby nějakého získala. To není, samozřejmě, nutné říkat dvakrát. V mžiku na scénu přichází Lucius a nabízí nepřeberné množství volby: „Máme na skladě všechny sorty ženichů. Černé, blond i nazrzavělé, ducaté i vyzáblé, plešaté, hranáče i třasořitky…“ A Káča na to: „Raději vlasatýho než plešouna. Ale jestli to plešouni myslívají s chudejma holkama poctivěji než kudrnáči, může mít hlavu jako koleno.“ Káča nezapře zdravý kořínek, má bohulibý cíl, ale zvolí si k němu bohunelibou cestu. A ta, jak pohádka později správně ukazuje, vede do pekla, byť by byla lemována těmi nejlepšími úmysly. Hřích nelze nikdy omluvit, ať už je obhajován jakýmikoliv vznešenými ideály. Lucius pohotově vytáhne úpis. Káča neodolá a rozhodne se jej podepsat vlastní krví. Už stačí zanést v jedenáct v noci úpis do Čertova mlýna a „zítra mohou být ohlášky“. Čertovský myslivec poté vyhledá Dišperandu a nabídne jí stejné služby jako Káče. Také ona se upíše peklu za příslib „statného kudrnáče“.

5. Obraz: Pekelný mariáš a satanské očko

Ocitáme se v mlýně, kde straší „hloupý venkovský čerti“ Karborund (František Filipovský) a Omnimor (Stanislav Neumann). Tam se také zjeví Lucius, aby je připravil na příchod Káči a princezny. Stejně jako v Lewisově knize Rady zkušeného ďábla, i zde jsou vztahy mezi zavrženými duchy popsány velmi dobře: nepanuje mezi nimi láska, nýbrž nenávist, pýcha a strach. Do mlýna přichází Martin Kabát a ukládá se ke spánku. Lucius čertům nařídí, aby ho „pekelným mariášem“ dostali do pekla. „Žádný strachy, já mám cinknutý karty,“ odpoví Omnimor. V tu chvíli do mlýna dorazí i princezna s Káčou. Ta druhá se odhodlá a vstoupí dovnitř. Splete si však Martina Kabáta s „plesnivým starým čertem“ a odevzdá mu obě písemné žádosti o ženicha. Martin si je strčí do kabátu, a když Káča utíká z Čertova mlýna pryč, jenom prohodí: „Housata hloupý, máte štěstí.“ V jedenáct zazní čertům budík a začíná strašení. Martin se ale nelekne, a to ani poté, co na něj Karborund dělá „budliky, budliky, dej sem duši, chlape bídná!“ Se zalíbením se podívá na svou sukovici a praví: „Jen mi na ni sáhni…“ A tak dojde na „pekelný mariáš“. Ten je obrazem lehkých hříchů. Nehraje se ještě o zavržení duše, nejde o hazard, ale i lehkomyslné podání „prstu čertovi“ může mít, jak záhy uvidíme, dalekosáhlé následky.[11] Martin si začal s čerty hrát… odmítne však jejich „cinknutý“ karty, rozdá svoje „poctivý“ a vyhraje. Když Lucius vidí, jak Karborund s Omnimorem prohrávají, zavolá na pomoc zkušeného „borce“, Dr. Solferna (Vladimír Ráž). Solfernus není žádný opelichaný venkovský čert, ba právě naopak, je distingovaný, upravený, s vystupováním advokáta či politika před volbami. Doktor bičem odežene ostatní čerty a zaníceně pronese: „Třesu se hněvem, pane Kabáte, když vidím tak bystrého člověka ve společnosti takových přitroublých otrapů.“ Na to mu Martin velmi bystře a s potutelným úsměvem odpoví: „Abych jim pravdu řek, pane doktor, mně je čert jako čert. Každej drobátko smrdí peklem, že jo?“ Solfernus mu nabídne „rychlejší a napínavější“ hru: „Co byste říkal očku?“ Nechce ale hrát o peníze… Ve prospěch hry o duši vypočítává řadu pokrokových argumentů: „S tím ohněm pekelným, to jsou babské tlachy… A duše, viděl jste někdy duši?“ Martin však opět odmítne. „Tak si zahrajeme o ten váš kabát,“ nenechá se odbýt Solfernus. Martin svolí. Starý děravý kabát proti deseti dukátům? Hazard začíná. Martin prohraje, nad Dr. Solfernem se nevyhrává. Pohádka dobře ukazuje dalekosáhlý dopad hříchu. Solefernus se slovy „přeci jen jsi hlupák, zemský červe“, bere kabát a z jeho kapsy vítězoslavně vytahuje úpisy Káči a princezny.

6. Obraz: Montanistické vyznání otce Školastyka

Martin se rozhodne, že se pokusí napravit, co „spískal“, a tak jde za otcem Školastykem. Ten je však neústupný a prohlašuje, že, kdo podá „peklu prst“, je ztracen navěky. Když Martin oponuje s tím, že každý někdy „škobrtne“, poustevník pyšně prohlásí: „Já jsem na světě už šedesát let a ještě jsem neškobrtl, a proto mne jistě čeká mnoho slastí nebeských.“ Na osudu dívek mu vůbec nezáleží. Na postavě otce Školastyka jsou vykresleny dva závažné věroučné omyly. Prvním z nich je nedostatek naděje v Boží milosrdenství a tvrdost srdce. IV. lateránský koncil učí: „A upadne-li kdokoliv po křtu do hříchu, může se vždy skrze opravdové pokání obrodit.“[12] Školastyka lze v tomto ohledu prohlásit za montanistu, tedy stoupence sekty, jejíž vyznavači ve druhém a třetím století hleděli „skrz prsty“ na svátost manželství a prohlašovali, že některé hříchy (např. cizoložství) nelze odpustit. Druhým omylem otce Školastyka je přesvědčení o vlastním „neškobrtání“. To je nejen nebezpečný sebeklam, neboť „i spravedlivý hřeší sedmkrát denně“, ale také neskonalá pýcha. Na nemilosrdná poustevníkova slova Martin správně při svém odchodu odpovídá: „Ale jestli ti dá tentokrát Pán Bůh za pravdu, tak to bych se musel strašlivě mejlit.“ Nekřesťanský postoj otce Školastyka tragicky vynikne ve chvíli, kdy za ním po Martinovi přichází anděl Teofil (Antonín Šůra) s „chlebem vezdejším“ a smutně mu ohlašuje, že princezna a Káča upsaly duše Satanu. Poustevník však nemá soucit a začne hromovat, že kdyby se takovéto věci pro nic za nic odpouštěly, tak by na světě nebyla žádná disciplína. Anděl namítne: „Ale náš Pán…“ Otec Školastyk ho však nenechá domluvit: „Jak já bych k tomu přišel, abych byl za všechny své mimořádné zásluhy odměněn stejně jako každá hříšná, neřestná holka?“ Ten, kdo se však domnívá, byť upřímně, že se do nebe dostane díky svým „mimořádným zásluhám“, kráčí paradoxně po cestě vedoucí zcela opačným směrem.

7. Obraz: Vznešený (a kudrnatý) Ismael ze Solfernérie

Trubač na zámku ohlašuje, že jeho veličenstvo král přislíbil ruku princezny „vznešenému princi Ismaelovi ze Solfernérie“. Tím ovšem není nikdo jiný než doktor Solfernus. S ním se na zámek dostavil i Karborund v podobě myslivce a neúspěšně se uchází o Káču. Když Dišperanda a „vznešený princ Ismael“ kráčejí v čele průvodu k trůnu, předstoupí před ně otec Školastyk a chce jim požehnat. Pokropí je svěcenou vodou, která však pekelnému ženichovi vůbec nesvědčí, s hrůzou zmizí v sirných oblacích. Káča se v leknutí přitiskne ke Karborundovi, a ten stáhne do pekla alespoň ji. Martin Kabát mezitím navštívil loupežníka, kterého hryže svědomí – „takový to ouzko tadydlenc“. Vypráví, co se seběhlo v Čertově mlýně, a oznámí mu, že musí jít do pekla, aby vše napravil. Sarku Farkovi poradí, aby pověsil loupení na hřebík a věnoval se práci. Ten o tom ale nechce slyšet. Nakonec však Martinovi dá svůj pracovní kyj a ten odchází do duchovního boje se slovy: „Tak, s pomocí Boží, jde se!“

8. Obraz: Válka s peklem

Martin dorazí do pekla a ptá se po Dr. Solfernovi. Aby z čertů dostal odpověď, musí je trochu pobídnout kyjem, nakonec mu ale prozradí, že je „u nejvyššího Belzebuba na konferenci“. Solfernus se snaží smazat špatný dojem z blamáže, kvůli které se mu Belial (Rudolf Deyl ml.) posmívá. Nicméně duše (úpisy) má, a tak je se servilním výrazem předloží Belzebubovi (Ladislav Pešek). Ladislav Pešek, který hrál většinou hodné dědečky, se ujal role nejvyššího (či snad nejnižšího?) démona s naprostou bravurou. Přitiskne si úpisy k sobě a slastně šeptá: „Už vás mám v drápech… Utíkej znovu do světa, Solferne! Víc dušiček chci! Víc! Miliony! Rozumíš? Miliony! Celý svět schramstnu do své tlamy!“ Šepot přechází v řev. Na tváři se zrcadlí čistá nenávist. Martin Kabát, který celou scénu pozoroval zpoza rohu, vyběhne a vytrhne Belzebubovi úpisy z pařátů. „Co tu chce ta umrlčina?“ zaskřehotá démon. Belial přikáže: „Padni, červe, na kolena a klaň se velebnosti jeho veličenstva.“ Martin na to: „Jen ne tak zhurta, milej pane. Já jsem na to padání moc tuhej v kolenou.“ Křesťan by měl mít v sobě vždy dostatek odvahy odmítnout uposlechnout nařízení k hříchu, byť by to požadovala sebevyšší pozemská autorita. „Roztrhněte ho jako hada!“ zařve Belzebub. Káča dostává strach. Martin se ji snaží uchlácholit, ale i na něm je vidět, že ho pomalu opouští odvaha. Do věci se uhlazeně vkládá Dr. Solfernus: „Klid, vaše veličenstvo, klid. Nám je přeci cizí hrubé násilí… Ty úpisy patří vám, pane Kabáte, ale vy je dobrovolně svěříte v ochranu jeho veličenstvu jakožto představiteli první mocnosti světa.“ Martin je ale pevný ve svém přesvědčení. Ďáblové začnou být nejistí. V tom přichází Belial s novým nápadem. „Víte, pane Kabát, co je to strach?“ „Milej pane, musím se vám přiznat, že ne.“ Belial mu tedy ukáže „lože vyvrhelovo“ – věčné zatracení. V tomto bodě je pohádka zcela výjimečná. Ostatní nebojsové se naučí bát, když dostanou strach o nějakou blízkou osobu. To je jistě vhodný pohled na věc. Ale Hrátky s čertem k tomu přistupují jinak. Káča se zahledí na vyvrhelovo lože a omdlí hrůzou. Také Martin v úděsu ustrne. Pak si ale vzpomene, že peklo nad ním získá moc, jen když se mu sám oddá. Úpisy nevydá! „V tomhle je celej ten váš kumšt. Zpitomět lidi. Udělat z nich zbabělý, ustrašený zvířata… Vy si myslíte, že můžete poctivýho chlapa jen tak zlehka ztupachovatět, až vám bude poslušně žrát z ruky?! Takovou hanbu sám sobě neudělám.“ Úpisy roztrhá. Belzebub se postaví a zapráská bičem. Začíná boj celého pekla proti jednomu dragounovi. Ale člověk v tomto boji není nikdy sám. Najednou do pekla pronikne paprsek světla a anděl shůry oznamuje, že Martin Kabát je člověk spravedlivý a peklo nad ním nemá žádnou moc. „Nevydáte-li Martina Kabáta dobrovolně, vtrhne tam nebeská jízda!“, vyřkne anděl Teofil svůj ortel. Martin zvolá: „Chasa dragounská, kamarádi! Šavle ven!“ a pro sebe jen prohodí: „Tak ona je na světě přece jen spravedlnost.“

9. Obraz: Vzestup a pád

Martin Kabát se probudí v lese. Káča nikde. Vydá se tedy za loupežníkem. V žertu mu napovídá, že je pro něj v pekle připraveno vyvrhelovo lože. Sarka Farka se zděsí, probírá celý svůj dosavadní život a začne svých činů litovat. Zde slavilo úspěch ono dnes tak často opovrhované, vysmívané a karikované „strašení peklem“. I když by mělo být naší snahou usilovat o dokonalou lítost nad hříchy, tedy litovat z lásky k Bohu, tak přesto k přijetí svátosti pokání dostačuje nedokonalá, či přesněji méně dokonalá, lítost. Papež Lev X. dokonce v bulle Exsurge Domine odsoudil Lutherovu větu: „Lítost, která vychází z rozrušení, ze srovnávání hříchů a znechucení nad nimi, kdy člověk s žalem duše rozvažuje své roky, posuzuje závažnost, počet, odpornost hříchů, ztrátu věčného štěstí a nebezpečí věčného zavržení – taková lítost činí z člověka pokrytce a ještě většího hříšníka.“[13] Když Martin vidí Sarka Farkovu proměnu, odchází do lesa, kde potká anděla Teofila. Tomu se smíchem vypráví, co loupežníkovi namluvil. Teofil odvětí, že vůbec nelhal a na „zatvrzelého hříšníka Sarka Farku“ čeká skutečně „pekelné lože“. Martinovi je loupežníka líto. Vždyť i „takový mizera“, jako je on, se dočkal milosrdenství Božího. Martin Kabát stojí v tomto okamžiku na zcela jiné straně než poustevník Školastyk, vyznává svou hříšnost. Prosí tedy anděla přímluvnou modlitbou za záchranu loupežníkovi duše: „Poslouchej, anděli, leť nahoru, klekni tam za mě před tou nejvyšší inštancí a řekni: ‚Martin Kabát se dává moc a moc prosit.‘“ Anděl odpoví: „Že jsi to ty, Martine, už letím.“ Dragounova modlitba byla vyslyšena. Ba co víc, může vyslovit tři přání, které mu Pán splní. Loupežníkovi bude odpuštěno, odpustí-li mu alespoň jeden z lidí, které přepadl. Martin je první, kdo tak učiní, a tak se Sarka Farkovi dostalo milosti. Martin si jako první přání vyžádá, aby směl naložit bývalému loupežníkovi „pokáníčko podle jeho gusta“. A žene ho do Čertova mlýna, který má za trest uvést do chodu. S hříchem mnohdy souvisí i povinnost nápravy škody, a tak Sarka Farkovi nezbývá nic jiného, než si odpracovat, co dříve tak snadno nakradl. K mlýnu, kde stojí Martin s Teofilem, přijde otec Školastykus. Ten dlouho marně čekal na svůj „chléb vezdejší“. Vypraví se tedy anděla hledat. Teofil mu nadšeně oznamuje, že princezna s Káčou byly „vyrvány pekelným plamenům, a jestli si to ještě nezkazí, zůstane jim nebeská brána otevřena“. To je pro poustevníka šok. „Tak do nebe?! Nemravy, necudy, holky rozjívené. Do stejného nebe jako já, svatý otec Školastykus?! Ne, to by nebyl Pán Bůh spravedlivý!“ Poustevník zvedne zaťatou pěst k nebi. V tu chvílí třímá anděl v ruce hořící meč a vážným hlasem pronáší soud: „Ďábelská pýcha z tebe mluví, poustevníku. Nelidskou zpupností jsi oděl svoji duši. Vstupte mocnosti pekelné!“ I zde Martin zasáhne svou „přímluvnou modlitbou“. Jeho druhým přáním je, aby si otec Školastykus odpracoval trest v mlýně. To je nejslabší moment celé pohádky, z něhož je cítit závan socialistického myšlení. V Martinových slovech, „aby taky jednou poznal, co je prácička“, zaznívá pohrdání duševní prací, kterým se komunismus vyznačoval. I přes tento nedostatek film dobře vykresluje hřích proti Duchu Svatému, jehož se otec Školastykus dopustil. A tím je: „Závidět jinému Boží milost“.[14] Anděl přikáže poustevníkovi, aby se dal do práce, a Martina se zeptá, jestli má ještě nějaké přání. „Ještě kdybych měl tuhle do fajfky co nacpat.“ „Staniž se.“ V dnešní době maniakálního honu na kuřáky vyznívá tato scéna vskutku kontrarevolučně. Bůh přeci stvořil všechna dobra, abychom jich rozumně užívali. A ta trocha tabáku přijde občas vhod. Konec konců mezi kuřáky najdeme i takové světce, jako byl například sv. Pius X.

10. Obraz: Není pusa jako pusa

Martin se v lese posadí na starý pařez a spokojeně si prozpěvuje. Když tu se náhle přiřítí Káča. „Martine, Martinečku, celou cestu z pekla za tebou utíkám… Celej život se už od tebe nehnu!“ Na to starý dragoun: „Anděli, pomoz. Pomoz!“ Anděl však mezitím letěl na zámek, aby princezně Dišperandě zvěstoval, že „nabyla milosti Boží“. To symbolizuje i bílá lilie, kterou drží Teofil v ruce. Zastihne ji však, jak se s bývalým Káčiným myslivcem „pusinkuje“ v altánu. Lilie zvadne a anděl smutně odchází. Letí za Martinem. Ten se snaží Teofilovi „nenápadně“ naznačit své další přání: aby ho zbavil vdavekchtivé Káči. Anděl mu ale připomene, že třetím jeho přáním byla fajfka tabáku a další už nemá. Martin jen odevzdaně prohlásí: „Poustevníka jsem zachránil vod pekla, loupežníka jsem zachránil vod pekla, a teď ho s tebou, Káčo divoká, budu mít já sám.“ Uchopí ji do náručí, přičísne si kníry a Káču políbí. Slunce, které je pozoruje, se začne usmívat. Usmívá se i přihlížející loupežník Sarka Farka, dokonce i otec Školastykus. V čem se liší pusa princezny Dišperandy, při níž vadne lilie, a pusa, kterou dostala Káča od Martina? Pro princeznu to byla jen zábava, flirt s dalším „kudrnáčem“, kdežto Káče se splnilo její přání dostat poctivého muže, který to s ní „bude myslet dobře“. A vůbec nevadí, že si ho ještě nedávno spletla se „starým plesnivým čertem“.

Daniel Libíček

Vyšlo v Te Deum 1/2008.

 

[1] V době, kdy Jan Drda Hrátky s čertem psal, tj. v roce 1942, byl sympatizantem komunistické strany, do KSČ pak vstoupil v květnu 1945. Životní osud tohoto spisovatele byl velmi pohnutý. Jeho matka byla nalezenec a vyrůstala v rodině havíře Vlčka, která se o ni starala. Otec pracoval jako zaměstnanec nemocenské pokladny. Matka zemřela při dalším porodu, když bylo Janovi šest let. Otec se podruhé oženil, ale manželství se brzy rozpadlo. Drdův otec následně propadl alkoholu a nakonec děti opustil. Jan a jeho mladší sestra Marie pak žili u Vlčků. Ovšem ne nadlouho. Vlčkovi za dva roky umírají, Marie je dána do sirotčince a o Jana se střídavě starají různí příbuzní. V letech 1937–1942 pracoval Jan Drda jako redaktor Lidových novin. Po únoru 1948 se stal poslancem Národního shromáždění a předsedou Svazu československých spisovatelů. Patřil k organizátorům komunistického teroru zaměřeného proti nekomunistické inteligenci, prosazoval vylučování nekomunistických autorů ze Svazu spisovatelů a u řady z nich též exemplární potrestání v podobě dlouhých vězení. V tomto ohledu se jeho zájmu „těšili“ zejména katoličtí a ke katolicismu inklinující autoři jako Jan Čep, Jakub Deml, Jan Zahradníček, Václav Renč, Zdeněk Rotrekl a další. V roce 1968 se postavil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy a okupaci Československa, za což byl v roce 1969 vyhozen z místa šéfredaktora týdeníku Svět práce. Zemřel osamělý na zámku v Dobříši. Za zmínku stojí, že v době, kdy Drda pronásledoval katolické spisovatele, pronásledovali jeho soudruzi v rámci likvidace ženských klášterů jeho sestru Marii Drdovou, která zasvětila svůj život Bohu a přijala řeholní jméno Benediktina.

[2] Etika Nikomachova.

[3] Gn 1, 26.

[4] V televizní Show Billa Mahera (2005).

[5] Viz: http://www.sas.org/tcs/weeklyIssues_2006/2006-04-07/feature1p/index.html

[6] Sv. Augustin, Výklad listu sv. Pavla Partům.

[7] P. Augustin Poulain SJ, Revelations and Visions: Discerning the True and Certain from the False or the Doubtful.

[8] In La doctrine spirituelle du P. Louis Lallemant SJ.

[9] Mt 10, 16.

[10] Pius XI., Casti connubii.

[11] Viz Kardinál Pietro Gasparri, Catechismus Catholicus, otázky 566 a 567.

[12] Mansi, XXII, 982.

[13] In Bullarium Romanum, turínské vydání, V, 750.

[14] Viz Kardinál Pietro Gasparri, Catechismus Catholicus, otázky 571 a 572.