Na podzim loňského roku přinesla americká média zprávu, že dne 22. listopadu 2011 zemřela v Richland Center ve Wisconsinu pětaosmdesátiletá Lana Peters(ová). V některých našich denících se mihlo ve stejné době několik řádků o skonu Světlany Allilujevové. Byť se jména zemřelé na první pohled liší, jedná se o jednu a tutéž osobu. Petersová? Allilujevová? Většina čtenářů asi řekne: „Neznám.“ Pokud však zmíníme její příjmení za svobodna, budou všichni vědět, o koho jde.

 

Světlana Josifovna Stalinová byla jedinou dcerou Josifa Vissarionoviče Džugašviliho „Koby“ Stalina. Narodila se 28. února 1926 v Moskvě. Tou dobou už její otec vládl zemi, kde zítra již znamená včera, čtvrtým rokem jako generální tajemník strany. Jak už to u vytížených lidí bývá, ani on, ani jeho druhá manželka a Světlanina matka, Naděžda Sergejevna Allilujevová, neměli na dceru čas. Její výchova ale nebyla pokrokově svěřena kolektivu, nýbrž po buržoazním způsobu vychovatelce, což bylo v rodinách nové sovětské „šlechty“ rozšířeným obyčejem. 9. listopadu 1932 došlo k události, která Světlanu poznamenala na celý život. Po bujaré oslavě patnáctého výročí tzv. Velké říjnové revoluce, během níž přiopilý Stalin veřejně ponižoval svoji manželku, jak měl údajně často ve zvyku, se Světlanina matka zastřelila. Sebevražda byla oficiálně označena za zánět slepého střeva, neboť nebylo možné, aby žena, po jejímž boku stál nejskvělejší člověk na planetě Zemi, měla sebemenší důvod vzít si život.

 

Z dopisů, které Světlana později psala jednomu anglickému katolickému knězi[1] a které mají v zásadě formu jejích pamětí, vyplývá, že někdy v té době, tedy na počátku třicátých let, došlo k jedinému setkání s její babičkou a Stalinovou matkou Ketevanou Geladzeovou, a ta ji tajně pokřtila. V této souvislosti stojí za zmínku, že si bolševici dobře uvědomovali reakční sklony části sovětských žen, o čemž svědčí řada propagandistických plakátů, které je zpočátku podlézavě oslovovaly: „Křesťanko…“[2]

 

Když bylo Světlaně šestnáct, vzplála láskou ke čtyřicetiletému židovskému scénáristovi a herci Alexeji (roz. Lazarovi) Jakovlevičovi Kaplerovi. Stalin tento románek rozhodně neschvaloval. Kapler, držitel Státní Stalinovy ceny prvního stupně za umění z roku 1941, byl v roce 1943 odhalen jako „anglický špión“, načež skončil za polárním kruhem ve Vorkutě, kde vystupoval ve vězeňském divadle.

 

V sedmnácti letech se zamilovala do Grigorije Morozova, židovského spolužáka svého bratra Vasila, a ten jí nabídl sňatek. Stalin se svatbou neochotně souhlasil, ale prohlásil, že se se svým zetěm odmítá setkat. Buďto plánoval lepší partii, nebo nabyl dojmu, že se už jedná o jakési sionistické spiknutí.[3] Po válce se mladému páru 22. května 1945 narodil syn, pojmenovaný jak jinak než Josif. Ale o dva roky později dochází k rozvodu.

 

Teprve v roce 1949 se otec konečně dočkal zetě podle svého gusta. Světlana se provdala za Jurije Ždanova, syna pravé Stalinovy ruky Andreje Ždanova. Z tohoto svazku vzešla 5. května 1950 dcera Jekatěrina. O dva roky později se opět koná rozvod.

 

5. března 1953 umírá Stalin. A třebaže se rád stavěl do role milujícího otce a označoval Světlanu za svého „miláčka“, zanechal dceři v závěti jenom třicet rublů. Světlana je ale finančně soběstačná, pracuje jako učitelka a překladatelka.[4] V té době si mění své příjmení podle matky na Allilujevová. Během Chruščovova „uvolnění“ se dá v květnu 1962 v moskevském kostele Složení rouch přesvaté Bohorodičky spolu se svými dětmi pokřtít, protože, jak sama později napsala, „nechtěla žít bez Boha“. U této příležitosti dostala ikonu Zvěstování, na jejíž druhé straně stálo: „A Slovo tělem učiněno jest.“

 

Roku 1963 se Světlana podrobila operaci mandlí. V nemocnici se seznámila s indickým komunistickým politikem Braješem Singhem, pocházejícím z kalakankarské královské rodiny, který se zde léčil se zánětem a rozedmou plic. Oba v sobě našli brzo zalíbení. Jelikož jim nedaly státní úřady souhlas k sňatku, žili spolu nesezdáni, byť Světlana nazývala Braješe svým manželem. Také tento vztah trval krátký čas, protože 31. října 1966 Braješ zemřel. Nicméně i za tu dobu dokázal uvést Světlanu do „půvabů“ hinduismu, neboť kupodivu neholdoval marxistickému materialismu. Té pak bylo povoleno odvézt popel zesnulého do rodné vlasti, aby jej mohla jeho rodina rozptýlit v Ganze. Světlana tedy odcestovala do Indie, zanechávajíc v Moskvě své dvě děti. Snad už tehdy byla rozhodnutá, že se nevrátí. Po drobných nesnázích, kdy byla kvůli problémům s místními celními úřady nucena strávit dva měsíce u Braješovy rodiny v Kalakankaře, se 6. března 1967 vydala na americké velvyslanectví v Novém Dillí, a tam požádala o politický azyl.

 

Diplomatický háček vězel v tom, že by udělení azylu mohlo ovlivnit sovětsko-indické, a následně i indicko-americké vztahy. Světlana tedy byla nejprve poslána přes Řím do Švýcarska, kde ukrytá před okolním světem strávila měsíc u karmelitek v klášteře Navštívení Panny Marie ve Fribourgu. Sama v této souvislosti uvedla: „Nikdy jsem nezapomněla na první dojem ze spořádaného katolického světa francouzské části Švýcarska, na to, jak jsem byla vřele přijata a jak o mě bylo postaráno.“

 

21. dubna 1967 nakonec přistálo na Kennedyho letišti v New Yorku letadlo ze Ženevy, na jehož palubě se nacházela také Světlana. Ještě na letišti proběhla tisková konference, na které Světlana odsoudila otcův režim a sovětskou vládu. V USA se zanedlouho sblížila s bývalou černohorskou tanečnicí Olgivannou Lloyd Wrihgtovou, tou dobou už zámožnou vdovou po slavném architektovi Franku Lloydu Wrightovi, jenž poblíž Spring Green ve Wisconsinu vybudoval tzv. Teliesinské studio. Účelem studia ale nebyly pouze architektonické práce, nýbrž i teosofické mudrování a zasvěcování, jemuž se pod vedením Olgivanny oddávali členové Teliesinského bratrstva. Ta seznámila Světlanu se svým ovdovělým zetěm[5] a nadaným manželovým žákem architektem Williamem Wesleyem Petersem[6]. A koncem roku 1970 se konala svatba. Tehdy Světlana přijala jméno Lana Petersová, pod kterým je známá v anglosaském světě. A třebaže svazek vydržel pouze dvacet měsíců, stačila Světlana ještě ve věku šestačtyřiceti let povít dceru Olgu. Spolu s ní opouští v roce 1972 Teliesinské bratrstvo, protože jí život v této sektě příliš připomínal panování jejího otce, a stěhuje se do Princetonu ve státě New Jersey. Navštěvuje bohoslužby v ruském pravoslavném kostele, ale klid nenachází. Píše, že jí někteří ruští přistěhovalci i před knězem nadávají do komunistek.

 

Rozhodla se tedy změnit zcela prostředí a odcestovala v létě 1982 se svou dcerou do Anglie, kde nejprve bydlí v Cambridgi a později v Londýně. Světlana téměř bez prostředků a bez přátel stále hledá pokoj. V Cambridgi začíná chodit na mši do katolického kostela Panny Marie a anglických mučedníků a dopisuje si s jedním katolickým knězem o víře. Velký dojem na ni udělá svaté přijímání: „Dívám se na ty vznešené, očištěné tváře lidí. Ráda pozoruji tak viditelnou proměnu.“ Pomalu v ní zraje rozhodnutí. V dopise ze 7. listopadu 1982 se vyznává ze svého „neustálého (pod dobu patnácti let) a neutuchajícího obdivu k římské církvi a přání ,být tam‘. Jako se kompas vždycky stáčí k severu, tak se i já neustále celý čas otáčím stejným směrem: Řím“. 13. prosince 1982 dosáhne svého cíle a je v kostele Panny Marie Karmelské a sv. Šimona Stocka, který spravují otcové karmelitáni, přijata do Církve.

 

Po svém obrácení napíše: „Teprve nyní chápu úžasnou milost, která plyne ze svátosti pokání a svaté eucharistie… Dříve jsem nechtěla odpouštět a kát se, nebyla jsem schopna milovat své nepřátele. Ale od té doby, co každý den chodím na mši, to cítím jinak. Eucharistie mi dala život. Jak je nutná častá svátost smíření s Bohem, kterého opouštíme a zrazujeme každý den… Panna Maria mě vzala do náruče… Kdo jiný může být mým přímluvcem než Matka Ježíšova?“ A v dopise ze 7. prosince 1992, tedy o deset let později, děkuje knězi, který ji přivedl k pravé víře: „Znovu a znovu Vám děkuji, že jste mi otevřel ony dveře. Nemohu Vám ani popsat, v jaké temnotě jsem předtím žila a jak velkou radost a vnitřní mír mám nyní. Stále silněji po těch deseti letech cítím, že jsem na správném místě.“

 

Její pobyt v Anglii měl ale i své stíny. V září 1984 si stěžovala, že lidé jsou tak „zoufale političtí“ a že už ji „unavuje poslouchat ty nevzdělance, kteří kopou do mé vlasti“. Ve stejném roce se vrací do Sovětského svazu, na jehož vrata zrovna ťuká tzv. Perestrojka, a bere s sebou i třináctiletou dceru Olgu. Světlana se snaží obnovit vztah se svými dětmi, které opustila, ale ani Josif, tou dobou už kardiolog, ani Jekatěrina, geofyzička pracující na Kamčatce, jí odpustit nedokážou. Také Olga, která přivykla západnímu způsobu života, není z pobytu v SSSR příliš nadšená. Zklamaná Světlana odlétá po dvou letech do Wisconsinu v USA. 3. března 1990 je ovšem zpět v Londýně. Unavená („Cítím se jako králík lapený v bludišti… Lidé vždycky ztuhnou, když zjistí, kdo jsem. Budu stále politickým vězněm otcova jména.“), téměř na mizině nachází útočiště v domově pro staré lidi bez domova nedaleko Westminsterské katedrály. V Anglii vystřídá několik pečovatelských ústavů, aby se nakonec opět v roce 2007 vrátila do USA, jmenovitě do Richmond Center ve Wisconsinu, kde v listopadu 2011 odchází z tohoto světa.