Předchůdce Páně

Hlavním zdrojem zpráv o životě a působení sv. Jana Křtitele jsou kanonická evangelia. Z nich nám podává nejzevrubnější obraz Evangelium sv. Lukáše, které uvádí podivuhodné okolnosti provázející narození předchůdce Páně a údaje o jeho působení a smrti. Evangelium sv. Matouše je velmi podobné Evangeliu sv. Lukáše, pokud jde o Janovo veřejné působení, ale neobsahuje nic, co by se týkalo jeho raného života. Z Evangelia sv. Marka, jež se o životě předchůdce Páně zmiňuje jen velmi okrajově, nelze získat žádné další podrobnosti. Konečně čtvrté evangelium má tu zvláštnost, že podává svědectví sv. Jana po Spasitelově křtu. Kromě údajů, které poskytují tyto spisy, se objevují letmé narážky v takových pasážích, jako jsou Sk 13, 24; 19, 1–6; je jich však málo a k tématu se vztahují jen nepřímo. K výše uvedenému ještě dodejme to, o čem píše Josef Flavius ve svém díle O starobylosti Židů (XVIII, 5, 2), musíme mít ale na paměti, že se dopouští tristních chyb v dataci, mýlí se ve vlastních jménech a zdá se, že si fakta přizpůsobuje podle vlastních politických názorů; nicméně jeho úsudek o Janovi a také to, co nám říká o oblibě předchůdce Páně, spolu s několika podrobnostmi menšího významu, stojí z pohledu historika za pozornost. Totéž ovšem nelze říci o apokryfních evangeliích, protože útržkovité informace, které o předchůdci Páně podávají, jsou buď opsané z kanonických evangelií (a nemohou jim v ničem přidat na váze), nebo jsou snůškou planých výmyslů.

Původ

Zachariáš, otec Jana Křtitele, byl knězem z Abijášovy třídy, tedy osmé ze čtyřiadvaceti kněžských tříd, do nichž byli kněží rozděleni [viz 1 Par 24, 7–19]; Alžběta, matka předchůdce Páně, „byla z dcer Áronových“, jak uvádí sv. Lukáš [1, 5]; tentýž evangelista ji o několik veršů dále [1, 36] nazývá Mariinou „sestřenicí“ (syggenis). Tyto dva výroky se zdají být v rozporu, neboť lze namítnout, jak by mohla být sestřenice Panny Marie „z dcer Áronových“? Jisté řešení nabízí stará perská verze, kde místo „sestřenice“ nacházíme „sestra matky“ (metradelphe).

Poněkud podobné vysvětlení, pravděpodobně převzaté z nějakého apokryfního spisu a snad i správné, podává sv. Hippolyt[1]. Podle něj měl Mátan tři dcery: Marii, Sobu a Annu. Nejstarší Marie se provdala za muže z Betléma a byla matkou Salome; Soba se provdala také do Betléma, ale za „syna Léviho“, s nímž měla Alžbětu; Anna se provdala za Galilejce (Jáchyma) a porodila Marii, Matku Boží. Salome, Alžběta a Nejsvětější Panna byly tedy sestřenice, přičemž Alžběta, „z dcer Áronových“ z otcovy strany, byla z matčiny strany sestřenicí Marie. Zachariášův domov označuje sv. Lukáš jen neurčitě: jednalo se o „město Judovo“, „na horách“ [1, 39]. Reland, který hájil neopodstatněnou domněnku, že Juda může být chybným přepisem místního názvu, místo něj navrhoval Jutta (případně Jota či Jeta; Joz 15, 55; 21,16), tedy kněžské město jižně od Hebronu. Kněží však nebydleli vždy v kněžských městech (Matatiášův domov byl v Modi’inu; Šimona Makabejského v Gaze). Podání, které lze vysledovat až do doby před křížovými výpravami, ukazuje na městečko Ejn Kerem, pět mil jihozápadně od Jeruzaléma.

Narození

Narození předchůdce Páně bylo oznámeno nadmíru pozoruhodným způsobem. Zachariáš a Alžběta, jak se dozvídáme od sv. Lukáše, „byli oba spravedliví před Bohem, plníce všechny příkazy a předpisy Páně bez úhony. Ale neměli dítka, neboť Alžběta byla neplodná“ [1, 6–7]. Dlouho se modlili, aby jejich svazek byl požehnán potomkem; a nyní, když „byli oba již pokročilí věkem“, tížila je hanba neplodnosti. „Když jednou v pořádku třídy své konal úřad kněžský před Bohem, podle obyčeje úřadu kněžského připadlo na něho losem, aby vejda do chrámu Páně, zapálil v oběť kadidlo. Všechno množství lidu modlilo se venku v době toho pálení. I ukázal se mu anděl Páně, stojící na pravé straně oltáře kadidlového. Zachariáš uzřev jej ulekl se a bázeň připadla na něho. I řekl mu anděl: ‚Neboj se, Zachariáši; neboť vyslyšena jest modlitba tvá; manželka tvá Alžběta porodí tobě syna a nazveš ho jménem Jan. I budeš se radovat a plesat a mnozí budou míti radost z jeho narození. Neboť bude veliký před Pánem, vína a nápoje opojného píti nebude, již ze života matky své bude naplněn Duchem Svatým a mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu Bohu jejich. On předejde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem a nevěřící ke smýšlení spravedlivých, aby připravil Pánu lid hotový‘“ [1, 8–17]. Jelikož se Zachariáš této překvapivé předpovědi zdráhal uvěřit, anděl mu oznámil, že za svou nedůvěru bude stižen němotou, dokud se příslib nesplní. „Když se naplnily dnové služby jeho, odešel domů. Po těch dnech počala Alžběta, manželka jeho; i tajila se po pět měsíců“ [1, 23–24].

Během šestého měsíce došlo ke zvěstování, při kterém se Maria od anděla mimo jiné dozvěděla, že její sestřenice počala, a proto se „s chvatem“ vydala jí poblahopřát. „Jak Alžběta uslyšela Mariino pozdravení, dítko zaplesalo v životě jejím,“ neboť bylo stejně jako ona naplněno Duchem Svatým, jako kdyby chtělo potvrdit přítomnost svého Pána. Tehdy se naplnil prorocký výrok anděla, že Jan „již ze života matky své bude naplněn Duchem Svatým“. Jelikož přebývání Ducha Svatého vylučuje jakoukoliv přítomnost hříchu v duši, vyplývá z toho, že v tomto okamžiku byl předchůdce Páně očištěn od poskvrny prvotního hříchu. „Alžbětě pak naplnil se čas, aby porodila; i porodila syna“ [1, 57]; a „v den osmý přišli obřezat dítko a chtěli je nazvat podle jména otce jeho Zachariáš. Ale matka jeho promluvivši pravila: ‚Nikoliv, ale slouti bude Jan.‘ I řekli jí: ‚Vždyť není nikoho ve tvém příbuzenstvu, kdo by se tím jménem nazýval.‘ I pokynuli otci jeho, jak by chtěl, aby se jmenovalo. On požádav tabulky, napsal na ni: ‚Jan jest jméno jeho.‘ I podivili se všichni“ [1, 59–63]. Netušili, že pro toho, kdo měl podle proroctví svého otce jít „před Pánem připravovat cesty jeho, aby dal lidu jeho známost o spáse odpuštěním hříchů jejich ze srdečného milosrdenství Boha našeho“ [1, 76–78], nelze vybrat lepšího jména než Jan (hebrejsky Jo-chanan, „Jahve je milostivý“). Navíc všechny tyto události, tedy dítě, které se narodilo postaršímu páru, Zachariášova náhlá němota, stejně tak nenadálé získání řeči a jeho ohromující výrok, právem vyvolávaly údiv u shromážděných sousedů; a ti se nemohli ubránit otázce: „Čím asi bude toto dítko?“ [1, 66].

Ohledně přesného data narození Jana Křtitele nelze s jistotou říci nic. Evangelium naznačuje, že se předchůdce Páně narodil asi šest měsíců před Kristem, ale rok Spasitelova narození se zatím nepodařilo stanovit. Stejně tak není ani jisté roční období, kdy se Kristus narodil, neboť je známo, že stanovení Božího hodu vánočního na pětadvacátý prosinec není podloženo historickými důkazy, nýbrž pouze astronomickými úvahami, snad také odvozeno z astronomicko-teologických domněnek. Nelze výpočty rovněž opírat o dobu, kdy v chrámu sloužila Abiášova třída, neboť každá ze čtyřiadvaceti kněžských tříd se dvakrát ročně střídala. O Janově raném životě nám sv. Lukáš říká pouze to, že „dítko rostlo a sílilo podle ducha, a bylo na poušti až do dne, kdy se ukázalo lidu israelskému“ [1, 80]. Ptáme-li se, kdy přesně se předchůdce Páně vydal na poušť, staré podání, jež opakuje Pavel Jáhen v hymnu Ut queant laxis složeném na počest světce, dává odpověď, která je sotva určitější než výpověď evangelia: „Antra deserti teneris sub annis… petisti…“ [„Již od dětství jsi na poušti útočiště vyhledával…“]. Jiní autoři se však domnívali, že znají odpověď. Například sv. Petr Alexandrijský soudil, že sv. Jan odešel na poušť, aby unikl hněvu Heroda, který, můžeme-li věřit podání, se obával ztráty svého království, a proto usiloval o život předchůdce Páně stejně jako později o život novorozeného Spasitele. Říká se rovněž, že Herodes nechal usmrtit Zachariáše mezi chrámem a oltářem, neboť prorokoval příchod Mesiáše[2]. Jedná se ovšem o bezcenné legendy, které již dávno sv. Jeroným označil za „apokryfní blouznění“.

U Jordánu

Když tedy spolu se sv. Lukášem pomineme asi třicetileté období, dojdeme k tomu, co lze považovat za začátek veřejného působení sv. Jana. Do té doby vedl na poušti život poustevníka; nyní přichází, aby světu zvěstoval své poselství. „Roku patnáctého panování císaře Tiberia… dostalo se povolání od Pána Janovi, synu Zachariášovu, na poušti. I přišel do veškerého okolí jordánského a kázal“ [Lk 3, 1–3], oblečen nikoli do měkkého oděvu dvořana, nýbrž do oděvu „z velbloudí srsti s koženým pásem kolem beder“, a „jeho pokrmem“, ač nevypadal, že by přišel jíst či pít, „byly kobylky a lesní med“; z celého jeho vzezření, které zdaleka nenavozovalo představu třtiny zmítané větrem, vyzařovala neochvějná stálost [Mt 3, 4; Mt 11, 7–8; Lk 7, 24; Lk 7, 33; Mk 1, 6]. Několik nedůvěřivých posměváčků předstíralo pohoršení: „Má zlého ducha“ [Mt 11, 18]. Nicméně hrnuli se za ním lidé z „Jeruzaléma a veškerého Judska i Pojordání“ [Mt 3, 5], přitahováni jeho silnou a podmanivou osobností; strohost života nesmírně zvyšovala váhu jeho slov; pro prostý lid byl skutečně prorokem [Mt 11, 9; srov. Lk 1,76–77]. „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské“ [Mt 3, 2], tak znělo jeho naléhavé učení. Shromažďovali se kolem něj lidé bez ohledu na společenské postavení.

Byli zde farizeové a saduceové; ty druhé snad táhla zvědavost a nedůvěra, první možná očekávali slova chvály za své rozmanité zvyky a postupy, a všichni pravděpodobně chtěli spíše zjistit, kterou ze soupeřících frakcí nový prorok vyzdvihne, než aby hledali poučení. Jan však obnažil jejich pokrytectví. Ve svém podobenství čerpal z okolní přírody, navíc se podle východního zvyku uchýlil k slovní hříčce a zaslouženou výtkou udeřil v jejich pýchu: „Pokolení zmijí, kdo vám ukázal, abyste utekli budoucímu hněvu? Přinášejte tedy ovoce hodné pokání, a nemyslete, že můžete říkati sami u sebe: Otce máme Abrahama; neboť pravím vám, že Bůh může z kamenů těchto vzbudit syny Abrahamovi. Již přiložena jest sekera ke kořeni stromů: každý tedy strom, který nenese dobrého ovoce, bude vyťat a na oheň uvržen“ [Mt 3, 7–10; Lk 3, 7–9]. Bylo jasné, že je třeba něco udělat. Lidé dobré vůle se ptali: „Co máme učinit?“ (Někteří z nich byli pravděpodobně bohatí a podle obyčeje byli za daných okolností oblečeni do dvou tunik.[3]) „On jim odpověděl: ‚Kdo má dvě sukně, dej tomu, jenž nemá žádné; a kdo má pokrmy, učiň podobně‘“ [Lk 3, 11]. Někteří z nich byli celníci; těm poručil, aby nevybírali více, než je zákonem stanoveno [Lk 3, 13]. Vojákům (pravděpodobně židovské stráži) doporučil, aby nikoho neutiskovali, nikoho křivě neudávali a spokojili se se svým žoldem [Lk 3, 14]. Jinými slovy je varoval, aby se nespoléhali na výsady svého národa, odmítal jakékoliv sektářství, přičemž neprosazoval, aby se lidé vzdali svého životního stavu, nýbrž věrnost a poctivost v plnění povinností a pokorné vyznání vlastních hříchů.

Aby Janovi posluchači stvrdili svůj dobrý úmysl a odhodlání, křtil je Jan v Jordánu, „řka, že křtu není ani tak třeba k osvobození od některých hříchů[4], jako spíše k očištění těla, očistila-li se již duše prve od svých poskvrn spravedlností“[5]. Tento rys jeho služby více než cokoli jiného přitahoval pozornost veřejnosti do té míry, že byl ještě za svého života nazýván „Křtitelem“ (Kristem Mt 11, 11; vlastními učedníky Lk 7, 20; Herodem Mt 14, 2; Herodiadou Mt 14, 3). Přesto někteří zpochybňovali, že má právo křtít [Jan 1, 25]; farizeové a zákoníci tento obřad odmítali s odůvodněním, že křest jakožto příprava na Boží království souvisí pouze s Mesiášem [Ez 36, 25; Zach 13, 1 atd.], Eliášem a prorokem, o němž se hovoří v Dt 18,15. Jan odvětil, že byl Bohem poslán, aby „křtil vodou“ (Jan 1, 33); což později dosvědčil i náš Spasitel, když v odpovědi farizeům, kteří se ho snažili nachytat, nepřímo prohlásil, že Janův křest je z nebe [Mk 11, 30]. Když Jan křtil, neopomíjel zdůrazňovat, že jeho poslání je pouze úloha předchůdce: „Já křtím vás vodou; přijde však mocnější, nežli jsem já, jemuž nejsem hoden rozvázati řeménky u obuvi jeho. Ten bude vás křtíti Duchem Svatým a ohněm; jeho vějička jest v ruce jeho, i vyčistí mlat svůj a shromáždí pšenici do své obilnice, plevy však bude páliti ohněm neuhasitelným“ [Lk 3, 16–17], aby si snad lidé nemysleli, že by on sám mohl být Mesiáš [Lk 3, 15]. Ať už Jan oním křtem „ohněm“ myslel cokoli, každopádně takovým prohlášením jasně vymezil svůj vztah k tomu, jenž má přít.

Nebude od věci zmínit se zde o scenérii místa, kde působil předchůdce Páně. Musíme ji hledat v té části Jordánského údolí [Lk 3, 3], které se říká poušť [Mk 1, 4]. Ve čtvrtém evangeliu se v dané souvislosti zmiňují dvě místa: Betánie [Jan 1, 28] a Enon [Jan 3, 23]. Pokud jde o Betánii, je třeba odmítnout výklad „Bethabara“, který jako první navrhl Órigenés; ale alexandrinský učenec se patrně příliš nemýlil, když uvádí i jiný možný výklad, a to „Bethara“, případně řecký tvar „Betharan“; ať tak či onak, dotyčné místo je třeba hledat „za Jordánem“ [Jan 1, 28]. Druhé místo, Enon „u Salimu“ [Jan 3, 23], krajní severní bod vyznačený na Madabské mozaikové mapě, je v Eusebiově Onomasticonu situováno osm mil jižně od Skytopole (Bejt Še’anu) a je třeba ho hledat pravděpodobně v Ed-Deir nebo El-Ftur, kousek od Jordánu[6]. Navíc starobylá tradice, jejíž počátky sahají až do roku 333 po. Kr., klade Janovo působení, zejména Křest Páně, do souvislosti s okolím Deir Mar-Juhanna (Kasr al-Jahúd).

Ježíšův křest

Předchůdce Páně už nějakou dobu kázal a křtil (jak dlouho, není známo), když Ježíš přišel z Galileje k Jordánu, aby se od něj nechal pokřtít. Mohli bychom se ptát, proč by měl ten, který „hříchu neučinil“ [1 Petr 2, 22], podstoupit Janův „křest pokání na odpuštění hříchů“ [Lk 3, 3]? Církevní Otcové velmi příhodně odpovídají, že při této příležitosti, kterou předurčil Otec, se měl Ježíš ukázat světu jako Boží Syn; Ježíš zas potvrdil Janův křest tím, že se mu podrobil. „Jan mu bránil řka: ‚Já mám potřebí pokřtěn být od tebe, a ty jdeš ke mně?‘“ [Mt 3, 14]. Tato slova, která naznačují, že Jan Ježíše znal, zdánlivě odporují pozdějšímu Janovu prohlášení zaznamenanému ve čtvrtém evangeliu: „Já jsem ho neznal“ [Jan 1, 33]. Většina vykladačů má za to, že Jan tušil, že Ježíš je Mesiáš, což byl důvod, proč ho nejprve odmítl pokřtít, avšak nebeské zjevení o několik okamžiků později změnilo toto tušení v dokonalé poznání. „Odpovídaje Ježíš, řekl mu: ‚Nechej nyní; neboť tak sluší nám vyplniti všelikou správnost.‘ I nechal ho. A když byl Ježíš pokřtěn, vyšel ihned z vody; a hle, otevřela se mu nebesa, i viděl Ducha Božího sestupovati jako holubici a přicházeti na něho. A ejhle, s nebe pravil hlas: ‚Tento jest Syn můj milý, v němž se mi zalíbilo‘“ [Mt 3, 15–17].

Zatímco Ježíš po křtu kázal po galilejských městech a do Judska se vydával jen občas na svátky, Jan pokračoval ve svém působení v údolí Jordánu. V té době k němu „židé z Jerusalema poslali kněze a levity, aby se ho otázali: ‚Ty kdo jsi?‘ Vyznal a nezapřel; vyznal: ‚Já nejsem Mesiáš.‘ I otázali se ho: ‚Co tedy? Eliáš jsi ty?‘ A řekl: ‚Nejsem.‘ ‚Onen-li prorok jsi ty?‘ A odpověděl: ‚Ne.‘ Tedy řekli jemu: ‚Kdo jsi? Ať odpověď dáme těm, kteří nás poslali. Co pravíš sám o sobě?‘ Pravil: ‚Já jsem hlas volajícího na poušti: »Spravte cestu Páně,« jak pověděl prorok Isaiáš‘“ [Jan 1, 19–23]. Jan popřel, že by byl Eliáš, kterého Židé očekávali [Mt 17, 10; Mk 9, 10]. Nepřipustil to ani Ježíš, ačkoli jeho slova učedníkům na první pohled naznačují, že tomu tak je: „Eliáš přijde sice a napraví všecko; ale pravím vám: Eliáš již přišel“ [Mt 17, 11; Mk 9, 11–12]. Sv. Matouš poznamenává: „Porozuměli učedníci, že jim to pravil o Janu Křtiteli“ [Mt 17, 13]. Což vlastně bylo jako říci, že „Eliáš nemá přijít v těle“. Když však Ježíš mluvil o Janovi před zástupy, dal jasně najevo, že Jana nazývá Eliášem obrazně: „Chcete-li to přijmouti, on jest Eliáš, který má přijíti. Kdo má uši k slyšení, slyš“ [Mt 11, 14–15]. Předjímal to už anděl, když při oznámení Janova narození Zachariášovi předpověděl, že dítě půjde před Pánem „v duchu a moci Eliášově“ [Lk 1, 17]. „Druhého dne Jan uzřel Ježíše, an jde k němu; i řekl: ‚Ejhle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa. To je ten, o němž jsem pravil: »Po mně přijde muž, jenž přede mnou jest, neboť byl prve nežli já.« … Proto jsem přišel já křtít vodou, aby uveden byl v známost u lidu israelského… Já jsem ho neznal, ale ten, jenž mě poslal křtít vodou, ten mi řekl: »Nad kým uvidíš Ducha sestupovati a na něm zůstávati, ten je to, jenž křtí Duchem Svatým.« A já jsem uviděl a vydal svědectví, že tento jest Syn Boží‘“ [Jan 1, 29–34].

Mezi mnoha posluchači shromážděnými kolem sv. Jana byli i tací, jichž se jeho učení hlouběji dotklo a kteří s ním zůstali, a vytvořili tak, podobně jako kolem jiných slavných učitelů zákona, skupinu učedníků. Ty nabádal k postu [Mk 2, 18], učil zvláštním způsobům modlitby [Lk 5, 33; 11, 1]. Jejich počet podle pseudoklementinského podání dosáhl třiceti[7]. Byl mezi nimi i Ondřej z galilejské Betsaidy [Jan 1, 44]. Jednoho dne, když Ježíš stál vpovzdálí, Jan na něj ukázal a zopakoval své předchozí prohlášení: „Hle, Beránek Boží.“ Když to Ondřej s dalším Janovým učedníkem uslyšeli, vydali se za Ježíšem [Jan 1, 36–38]. Vyprávění o povolání Ondřeje a Šimona se výrazně liší od toho, které nacházíme u sv. Matouše, Marka a Lukáše; přesto stojí za pozornost, že zejména sv. Lukáš vypráví o setkání obou bratrů se Spasitelem způsobem, z něhož by se dalo usuzovat, že ho již znali. Na druhou stranu, jelikož čtvrtý evangelista neříká, že Ondřej a jeho společníci ihned opustili svá zaměstnání, aby se výhradně zasvětili evangeliu, je zřejmé, že mezi vyprávěním prvních tří evangelií a líčením sv. Jana nevládne žádný zásadní nesoulad.

Po několika měsících se na scéně opět objevuje předchůdce Páně, který stále káže a křtí na břehu Jordánu [Jan 3, 23]. Ježíš mezitím kolem sebe shromáždil řadu učedníků a přišel „do země Judské a tam s nimi pobýval a křtil“ [Jan 3, 22], „ačkoliv Ježíš sám nekřtil, nýbrž učedníci jeho“ [Jan 4, 2]. „Vznikla pak hádka učedníků Janových se židy [nejlepší řecké texty uvádějí ‚jistým židem‘] o očišťování“ [Jan 3, 25], tedy, jak naznačuje kontext, ohledně hodnoty obou křtů. K Janovi přišli jeho učedníci se slovy: „Mistře, ten, jenž byl u tebe za Jordánem, jemuž ty jsi vydal svědectví, hle, ten křtí, a všichni jdou k němu“ [Jan 3, 26–27]. Bezpochyby se domnívali, že by Ježíš měl ustoupit Janovi, jenž ho doporučil, a že křtem zasahuje do Janových práv. „Jan odpověděl: ‚Člověk nemůže si nic vzíti, není-li mu dáno s nebe. Vy sami jste mi svědky, že jsem řekl: »Já nejsem Mesiáš, nýbrž jsem poslán před ním.« Kdo má nevěstu, jest ženich; ženichův přítel však, který stojí a ho slyší, raduje se velmi z hlasu ženichova; nuže, tato radost má se naplnila. On musí růsti, já pak se menšiti. Kdo shůry přichází, jest nade všecky; kdo ze země jest, jest zemský a mluví po zemsku. Kdo s nebe přichází, jest nade všecky, a co viděl a slyšel, o tom svědčí…“ [Jan 3, 27–36].

Střet s Herodem

Výše uvedené vyprávění svědčí o již zmíněné skutečnosti [Jan 1, 28], že Jan Křtitel působil také částečně v Pereji [na východní straně Jordánského údolí]; Enon, další místo jeho činnosti, se nacházel na území Galileje; jak Perea, tak i Galilea tvořily tetrarchii Heroda Antipy. Tento panovník, syn hodný svého otce Heroda Velikého, se oženil, pravděpodobně z politických důvodů, s dcerou nabatejského krále Aretase. Při návštěvě Říma se však zamiloval do své neteře Herodiady, která byla manželkou jeho nevlastního bratra Filipa (syna Mariamne), a přiměl ji, aby ho následovala do Galileje. Nevíme, kdy a kde se předchůdce Páně s Herodem setkal, ale ze synoptických evangelií se dozvídáme, že se Jan odvážil tetrarchu pokárat za jeho hříšné skutky, zejména za jeho veřejné cizoložství.

Herodes, ponoukán Herodiadou, to neponechal bez trestu: „spoutav jej dal ho do vězení“. Josef Flavius nám podává zcela jiný příběh, který snad obsahuje i jisté zrnko pravdy. „Jelikož se kolem Jana shlukovaly velké zástupy, Herodes se začal obávat, aby Křtitel nezneužil své mravní autority nad nimi a nepodnítil je ke vzpouře, protože na jeho příkaz by udělaly cokoli; aby takovému vývoji událostí zabránil, považoval za moudřejší nechat nebezpečného kazatele odvést… a uvěznil ho v pevnosti Machaerus.“[8] Ať už byla hlavní pohnutka tetrarchovy politiky jakákoli, je jisté, že Herodiada živila vůči Janovi hořkou nenávist: „Nevražila na něho a chtěla ho zabíti“ [Mk 6, 19]. Herodes sice zkraje sdílel její pocity, ale „ale bál se lidu, poněvadž ho měli za proroka“ [Mt 14, 5]. Zdá se, že po nějaké době tato Herodova nelibost polevila, neboť podle Mk 6, 19–20 Jana ochotně vyslechl a učinil na jeho popud řadu věcí.

Jana navštěvovali v žaláři někteří z jeho učedníků, kteří ho zpravovali o aktuálním dění. Dozvídal se tak o zázracích, které Ježíš konal. Nelze předpokládat, že by Janova víra za daných okolností alespoň na chvíli ochabla. Některé z jeho učedníků však slova o tom, že Ježíš je Mesiáš, nepřesvědčila. Proto je poslal za Ježíšem s tím, aby mu řekli: „‚Jan Křtitel poslal nás k tobě se vzkazem: »Ty jsi ten, který má přijíti, či máme čekati jiného?« V touž hodinu pak uzdravil mnohé od neduhů a nemocí a zlých duchů, a mnoha slepcům udělil zrak. I odpověděl jim a řekl: ‚Jděte a zvěstujte Janovi, co jste uslyšeli a uviděli: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní nabývají čistoty, hluší slyší, mrtví vstávají z mrtvých, chudým se zvěstuje evangelium, a blahoslaven jest, kdo se nebude horšiti nade mnou‘“ [Lk 7, 20–23; Mt 11, 3–6].

Nevíme, jak tento rozhovor na Janovy učedníky zapůsobil, ale víme, jakou pochvalu si Jan zasloužil z Ježíšových úst: „Když poslové Janovi odešli, počal mluviti k zástupům o Janovi: ‚Co jste vyšli na poušť viděti? Třtinu větrem se klátící? Či co jste vyšli viděti? Člověka měkkým rouchem oděného? Ejhle, ti, kteří nosí roucho skvostné a žijí v rozkoších, v domech královských jsou. Co tedy jste vyšli viděti? Proroka? Zajisté, pravím vám, viděli jste i více nežli proroka. Tento jest, o němž je psáno: »Hle, já posílám posla svého před tváří tvou, který připraví cestu tvou před tebou.« Neboť pravím vám: Mezi narozenými z ženy není žádného proroka většího nad Jana Křtitele‘“ [Lk 7, 24–28]. Ježíš dále poukázal na rozporuplnost světa, pokud jde o něj samého i jeho předchůdce: „Přišel Jan Křtitel, nejedl chleba, ani nepil vína a pravíte: ‚Má zlého ducha.‘ Přišel Syn člověka, jedl i pil, a pravíte: ‚Hle, člověk žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků.‘ Avšak uznána byla ta moudrost ode všech moudrých“ [Lk 7, 33–35].

Smrt

Sv. Jan pravděpodobně nějakou dobu živořil v pevnosti Machaerus, ale Herodiadin hněv, na rozdíl od Herodova, nikdy nevychladl a ona čekala na svou příležitost. Ta nastala během narozeninové slavnosti, kterou Herodes po římském způsobu uspořádal „svým velmožům a tisícníkům i předním mužům galilejským. Když pak vešla dcera právě té Herodiady [Josef Flavius uvádí jméno Salome] a tančila a se zalíbila Herodovi i těm, kteří s ním stolovali, král řekl dívce: ‚Požádej mne, zač chceš, a dám ti to…‘ Ona vyšla a řekla své matce: ‚Zač mám žádati?‘ Ta řekla: ‚Za hlavu Jana Křtitele.‘ I vrátila se s chvatem ke králi a prosila ho řkouc: ‚Chci, abys mi dal ihned na míse hlavu Jana Křtitele.‘ I zarmoutil se král; pro svou přísahu však a pro spoluhodovníky nechtěl ji oslyšeti, ale poslav hned kata, rozkázal přinésti hlavu jeho. I sťal ho v žaláři a přinesl hlavu jeho na míse a dal ji dívce, a dívka dala ji své matce“ [Mk 6, 21–28]. Takto zemřel největší „mezi těmi narozenými z ženy“, pozornost pro tanečnici, daň vybraná za neuváženě složenou a zločinně dodrženou přísahu (sv. Augustin). Takovou neospravedlnitelnou popravou byli otřeseni i Židé a porážku, kterou Herodes později utrpěl od Aretase, svého právoplatného tchána, přičítali Boží pomstě[9]. Když se Janovi učedníci dozvěděli o jeho smrti, „přišli a vzali tělo jeho a pochovali je v hrobě“ [Mk 6, 29] „i šli a pověděli to Ježíšovi“ [Mt 14, 12].

O hlubokém dojmu, který udělal předchůdce Páně na ty, kdo se s ním setkali, nejlépe svědčí úžas, jenž se zmocnil Heroda, když se dozvěděl o Ježíšových zázracích, a nepovažoval ho za nikoho jiného než za obživlého Jana Křtitele [Mt 14, 1–2 atd.]. Vliv předchůdce Páně s jeho smrtí nezanikl. Byl rovněž dalekosáhlý, jak svědčí Sk 18, 25; 19, 3, z nichž se dozvídáme, že proselyté v Efezu přijali od Apolla a dalších křest Janův. Navíc raně křesťanští spisovatelé zmiňují sektu, která odvozovala svůj název od Jana a držela se pouze jeho křtu.

Na 29. srpen jakožto den smrti Jana Křtitele, jak se uvádí v liturgických kalendářích, se lze jen stěží spolehnout, jelikož se neopírá o příliš důvěryhodné dokumenty. Místo jeho pohřbu bylo podle starého podání stanoveno v Sebasté (Samaří). Je-li však něco pravdy na tvrzení Josefa Flavia, že Jan byl usmrcen v Machaeru, je stěží pochopitelné, proč byl pohřben tak daleko od herodské pevnosti. Přesto je docela dobře možné, že v pozdější, nám neznámé době byly jeho svaté ostatky přeneseny do Samaří. Každopádně tam byl kolem poloviny čtvrtého století jeho hrob uctíván, jak nás o tom informují svědectví Rufina a Theodoreta. Tito autoři dodávají, že za Juliána Apostaty (asi 362 po Kr.) byla svatyně znesvěcena a kosti částečně spáleny. Část zachráněných ostatků byla převezena do Jeruzaléma, pak do Alexandrie a tam byly 27. května 395 uloženy v nádherné bazilice vystavěné na místě kdysi slavného Serapidova chrámu, která byla zasvěcena právě předchůdci Páně. Hrob v Sebasté byl nicméně i nadále navštěvován zbožnými poutníky a sv. Jeroným podává svědectví o zázracích, které se tam udály. Snad byly některé z relikvií přeneseny zpět do Sebasté. Další části se v různých dobách dostaly do mnoha svatyní křesťanského světa a seznam kostelů, které si nárokují nějakou část z tohoto vzácného pokladu, je značně rozsáhlý.

Těžko říci, co se stalo s hlavou předchůdce Páně. Nikéforos[10] (I, ix) a Metafrastés tvrdí, že ji Herodiada nechala pohřbít v pevnosti Machaerus; jiní trvají na tom, že byla uložena v Herodově paláci v Jeruzalémě; tam byla nalezena za Konstantinovy vlády a tajně převezena do Emesy ve Fénicii, kde byla ukryta, přičemž místo zůstalo po léta neznámé, dokud nebylo v roce 453 nadpřirozeně vyjeveno. V četných a nesourodých zprávách o této relikvii panuje bohužel mnoho nejasností; jejich rozpory činí danou otázku v mnoha ohledech natolik spletitou, že je v podstatě neřešitelná. Na tuto významnou relikvii si zcela nebo zčásti činí nárok několik kostelů, mezi jinými v Amiens, Nemours, Saint-Jean-d’Angély (Francie) nebo San Silvestro in Capite v Římě. Tillemont tuto skutečnost vysvětluje záměnou jednoho sv. Jana za jiného, což je vysvětlení, které se v některých případech zdá být opodstatněné a dobře vysvětluje toto jinak záhadné rozmnožení relikvií.

Svatojánská úcta

Úcta, jíž byly tak záhy a na tolika místech zahrnovány ostatky sv. Jana Křtitele, horlivost, s jakou mnohé chrámy neúnavně hájily své nepodložené nároky na některou z jeho relikvií, nespočet kostelů, opatství, měst a řeholních rodin, které se svěřily jeho ochraně, četnost jeho jména mezi křesťany, to vše svědčí o starobylosti a všeobecném rozšíření úcty k předchůdci Páně. Památka jeho narození je jedním z nejstarších svátků, ne-li vůbec nejstarším svátkem zavedeným do řecké i latinské liturgie k uctění nějakého světce. Proč se však vlastní svátek sv. Jana slaví v den jeho narození, zatímco u jiných světců to bývá den jejich smrti? Naznačuje se tím totiž, že narození toho, který byl na rozdíl od ostatních „již ze života matky naplněn Duchem Svatým“, je vlastně dnem vítězství. Téměř stejné starobylosti se těší i svátek stětí Jana Křtitele, který připadá na 29. srpna. V nejstarších martyrologiích nacházíme rovněž zmínku o svátku Početí předchůdce Páně, a to 24. září. Nejvýznamnější slavností na počest tohoto světce však vždy bylo jeho narození, kterému donedávna předcházel půst. Na mnoha místech se ustálil obyčej zavedený sv. Sávou slavit v tento den po způsobu Narození Páně dvojí oficium. První oficium, které mělo označovat dobu Zákona a Proroků trvající až do sv. Jana Křtitele [Lk 16, 16], začínalo se západem slunce a zpívalo se bez „Aleluja“; druhé, které oslavovalo započetí času milosti a při němž už zaznívalo radostné „Aleluja“, se konalo v noci. Podobnost svátku sv. Jana s Vánocemi sahala ještě dále, neboť dalším znakem 24. června bylo slavení tří mší: první, za hluboké noci, připomínala jeho poslání jakožto předchůdce; druhá, za úsvitu, upamatovávala na křest, který udělil; a třetí, o tercii, oslavovala jeho svatost. Celá liturgie tohoto dne, postupně obohacovaná dodatky řady papežů, se svou podmanivostí a krásou takřka vyrovnala liturgii vánoční. Svatojánský den byl považován za natolik posvátný, že dvě znepřátelené armády, které se setkaly tváří v tvář 23. června, odložily po vzájemné dohodě bitvu na další den (u Fontenoy-en-Puisaye 841). „Radost, jež je pro tento den příznačná, vyzařovala z posvátných prostor. U rozličných národů vidíme, jak se za půvabných letních nocí probouzejí pod svatojánským vlivem spontánní projevy lidové živé víry. Sotva dohasnou poslední paprsky zapadajícího slunce, po celém světě se z každého vrcholku hory vznesou ohromné sloupy plamenů a v okamžiku se rozzáří všechna města, vesnice a vesničky“ (Guéranger). Zvyk „svatojánských ohňů“, ať už je jeho původ jakýkoli, přetrval v některých oblastech dodnes.

P. Charles L. Souvay CM

Převzato z The Catholic Encyclopedia, sv. 8. New York 1910.
Přeložil ACS.
Vyšlo v Te Deum 4/2023.

 

[1] Viz Nikéforos, Historia ecclesiastica, II, 3.

[2] Caesar Baronius, Annales ecclesiastici, pozn. 53.

[3] Josef Flavius, O starobylosti Židů, XVIII, 5, 7.

[4] Srov. sv. Tomáš Akvinský, ST III, q. 38, a. 2 a 3.

[5] Josef Flavius, O starobylosti Židů, XVIII, 5, 7.

[6] Lagrange in Revue Biblique, IV, 1895, str. 502–505.

[7] Homilie 2, 23.

[8] Josef Flavius, op. cit., XVIII, 5, 2.

[9] Ibidem.

[10] Nikéforos, op. cit., I, 9.