Adventní období tvoří čtyři týdny, které Církev vyhradila přípravě na velkou slavnost Narození Páně. Církev v té době halí své oltáře do fialové barvy a v liturgii nezaznívají hymny chvály a díkůčinění, tedy Gloria a Te Deum. Církev nás v této době vybízí k horlivější modlitbě a konání sebezáporů, protože obojí nás odvrací od záležitostí tohoto světa a soustřeďuje naši pozornost k věcem duchovním. V adventní době se máme především připravit na slavnost Narození Páně, na příchod Spasitele a přijetí jeho milosti. Právě díky této milosti dokážeme vést ctnostný život navzdory pokušením světa, těla a ďábla. Žití ctností je zároveň plodem milosti, jakož i nejlepší přípravou našich duší na jejich plodné přijetí.
Advent je tedy obdobím, kdy zvláště máme žít ctnosti, a ne pouze jednu ctnost ‒ střídmost. Kristus Pán je naším Spasitelem, je pro nás vzorem dokonalosti, chce, abychom ho následovali v nesení kříže a dosáhli podobné dokonalosti: „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ A dokonalosti dosahujeme především díky žití ctností.
Kromě Krista Pána máme v adventu následovat příklad jeho panenské Matky. To ona, která přivedla na svět Krista, je zároveň nejúčinnější pomocí, díky níž se můžeme připravit na příchod Spasitele do našich duší. V adventu se modlíme zejména k Nejsvětější Panně Marii, jelikož to byla ona, kdo nám dal Vykupitele. Slavnost Narození Páně je v zásadě jí skládanou poctou, a dokonce odměnou za její ctnosti. V duchu slov sv. Bernarda, který říkával „o Marii nikdy dosti“, tak nám nejvíce užitku, pokud jde o ctnosti a jejich žití v adventní době, přinese následování ctností Matky Boží.
Podívejme se blíže zejména na jednu ctnost, kterou žila Nejsvětější Panna Maria. Nejdříve připomeňme, jaké jsou hlavní, tedy kardinální, ctnosti. Jsou to ctnosti mírnosti, statečnosti, spravedlnosti a moudrosti, které vycházejí z božských ctností víry, naděje a lásky. Nazýváme je kardinálními podle latinského slova cardines označujícího „závěs“, jako závěs u dveří. Jako dveře spočívají na závěsech, tak také spočívá celý mravní život na těchto ctnostech. A stejně jako se dveře díky závěsům otevírají, tak nám žití kardinálních ctností otevírá cestu dokonalosti a brány nebes.
Podívejme se na jednu ze zmíněných ctností a následujme příklad té, která přivedla na svět Spasitele. Pokud budeme tuto ctnost žít, připravíme se tím nejlépe na Kristův příchod v den Narození Páně. Základem našeho duchovního života je ctnost mírnosti. Díky ní přemáháme své smyslové sklony, zejména ty, které souvisejí se smysly chuti a hmatu. Jak víme, smysly nám často poskytují potěšení, např. zákusky jsou chutné. Proč tomu ale tak je? Z toho důvodu, že Bůh ve své nekonečné moudrosti spojil s naší přirozeností určitá potěšení jako pomoc ve vykonávání určitých činností, zejména pokud jde o zachování a předávání života.
Tato potěšení vždy souvisejí s dobrým jednáním. Bůh stvořil naši přirozenost tak, že učinil potěšení přirozeným důsledkem plněním cíle a uskutečňováním dobra. Největší štěstí a potěšení dává blažené patření v nebi, které je stavem věčného štěstí. Nemá konce, jelikož je spojeno s dosažením našeho posledního cíle, tj. získáním nekonečného dobra.
Potěšení a vůle byly zpočátku spojenci, které člověka vedly k jeho poslednímu cíli, ale tento požehnaný stav souladu byl prvotním hříchem zničen. Potěšení bylo prvotně přirozeným zakončením dobře splněné povinnosti, dosažení cíle, zcela zaslouženým dobrem. Ale ve smutném stavu dědičného hříchu si často pleteme potěšení s cílem, který Bůh stanovil. Nejčastěji také dáváme přednost samotnému potěšení a oddělujeme ho od cíle, k němuž jej Bůh stanovil. Místo jíst, abychom žili, žijeme, abychom jedli.
Potřebujeme tedy zvláštní ctnost, abychom zavedli patřičný řád. Touto ctností je mírnost. Týká se samotného potěšení, které díky ní nepřekračuje zdravý rozum. Jelikož potěšení související se smysly chuti a hmatu mají největší sklon k překračování hranic rozumu, vztahuje se mírnost hlavně na tyto věci.
Existuje rovněž přirozená ctnost mírnosti, která uspořádává naše tíhnutí k potěšení podle zásad rozumu. Hovoří o ní často pohané, zejména Aristoteles a stoikové. My jakožto křesťané ale máme mírnost na značně vyšším stupni. Jinak řečeno, naše mírnost je založena nejen na zdravém rozumu, ale také na víře. Nejsme jenom rozumnými bytostmi, ale také díky Boží milosti chrámy Ducha Svatého.
Každá z ctností se vyznačuje tím, co bychom mohli nazvat její nedílnou částí. To znamená, že plnění každé ctnosti je spojeno s určitými nutnými podmínkami, bez kterých by jí cosi chybělo. V případě mírnosti jsou nezbytné dvě složky, z nichž je jedna jistým způsobem doplněním druhé. První je smysl pro čest, tedy vědomí, že jsme stvořeni k vyšším věcem. Ne pro potěšení tohoto světa, ale k něčemu většímu, něčemu vznešenějšímu.
Musíme si uvědomit, že jsme předurčeni k něčemu ušlechtilejšímu než zvířata, která věnují celý svůj čas hledání potravy. Musíme pamatovat, že jsme stvořeni k tomu, abychom poznali pravdu, abychom podlehli kráse, abychom dosáhli nekonečného dobra. To chápali dokonce i pohané účastnící se olympiád. Pohleďte na všechny tréninky, jaké dělali, všechnu tu námahu, zvláštní diety, jaké si ukládali ‒ to všechno jenom proto, aby dosáhli slávy vítězství. Ale my přeci jako křesťané víme, že jsme předurčeni k daleko větší slávě.
Druhou vyžadovanou podmínkou, která je jakoby doplněním první, je smysl pro stud. Přehánění v potěšení člověka zostuzuje a vede k hanbě. Není nic ostudnějšího, než když se člověk stane obětí podlé vady kvůli hloupému a pomíjejícímu potěšení. Pociťujeme dokonce sami osobně hanbu, když vidíme opilé lidi a to, kam je zavedlo jejich nízké potěšení ničící jejich rozum. Snažíme se skrývat vlastní nedostatky ve střídmosti před druhými, protože podvědomě víme, že jsou pod naši skutečnou důstojnost.
Je řada ctností, které souvisejí s mírností. Uveďme alespoň několik z nich. Ctnost vlídnosti je součástí mírnosti, poněvadž omezuje potěšení pociťované při projevech hněvu. Ctnosti přičinlivosti a shovívavosti nám pomáhají v boji proti zlu. Ctnost pokory uvádí na pravou míru lásku, jakou chováme sami k sobě. Existuje také zvláštní ctnost, eutrapelia, která usměrňuje potěšení při zábavě, protože moudrý člověk se nejen učí, ale také ví, jak se bavit.
Vidíme tedy, že ctnost mírnosti má pro náš duchovní život zcela zásadní význam. Pokud se zamyslíme nad celým rozsahem lidských činností, zjistíme, že většinu času trávíme činnostmi souvisejícími s udržením při životě vlastního těla a našich rodin. Žitím ctnosti mírnosti se právě odlišujeme od zvířat. Zvířata se řídí pouze pudem a nemají rozumový smysl pro míru. Jedí, když mají hlad, pijí, když mají žízeň. Člověk má ale rozum a s jeho pomocí musí tyto pudy ovládat. Jedním z důvodů, proč je tolik hříchů proti umírněnosti tak ponižujících, je to, že nás ve skutečnosti snižují na úroveň nerozumných zvířat.
Jak ale máme následovat Nejsvětější Pannu Marii v žití ctnosti mírnosti? Jak jsme viděli, žití této ctnosti je nutné především s ohledem na důsledky prvotního hříchu. Kvůli dědičnému hříchu naše smysly vyhledávají i taková potěšení, která nejsou spojena s naším osobním dobrem. Ctnost mírnosti musí opětovně zavést do této oblasti řád, a to skrze umrtvování, která postupně podrobují smysly vládě rozumu. Ale u Matky Boží taková neuspořádanost neměla nikdy místa. Ona je Neposkvrněným početím, a protože nebyla nikdy dotčena dědičným hříchem, tak se jí ona neuspořádanost či žádostivost netýkají.
Jak ji tedy máme v žití této ctnosti následovat? Jelikož se ctnost mírnosti týká také našeho chování u stolu, měli bychom se podívat blíže na podobné situace v životě Matky Boží. A skutečně o takové události čteme, tedy o svatbě v Káně Galilejské. Mírnost Nejsvětější Panny Marie se tehdy neprojevovala ani tak v činech, jako spíše v úmyslech, které za těmito činy stály. Všímala si ani ne tak vlastních potřeb, jako potřeb druhých: „Nemají už vína.“ Neslyšíme nic o jejím umrtvování nebo postech, vidíme ale starost o potřeby bližních. Je to tedy možná nejlepší způsob, jak žít ctnost mírnosti a umrtvování.
Je třeba si všímat ani ne tak množství a kvality jídla, jako spíše potřeb druhých. Čím méně myslíme na sebe samé v otázkách jídla, pití a potěšení, tím se ctnost mírnosti zdá být nejen snadnější, ale má dokonce druhořadý význam. Jak uvidíme, ctnost mírnosti by měla být zaměřena k lásce, proto její žití, zejména během jídla, je jak velmi snadné, tak i velmi posvěcující. Když sedíme u stolu, neměli bychom se hned jako první natahovat pro jídlo, ale snažit se podat vše, co potřebují spolustolovníci. Měli bychom myslet ani ne tak na ukojení vlastního hladu, jako spíše na to, abychom potěšili a uspokojili druhé.
Nejúčinnějším způsobem umrtvování a omezování této žádostivosti je spojení půstu s konáním skutků milosrdenství. Když usedáte k jídlu, nejdříve se pomodlete, protože pak se vaše myšlenky nasměrují k věcem vyšším, a ne pouze k jídlu, jak je tomu u zvířat. Snažte se také sloužit druhým. Podávejte jim, co potřebují, a sami si berte jako poslední. Pokud někdo obsluhuje vás, berte si menší a méně chutné kousky masa a lepší nechte pro přátele. Často přeháníme v tom, co považujeme za dobré, ale lepší je myslet na potřeby druhých než na vlastní hlad. Zmíněné chování je součástí toho, co bychom mohli nazvat křesťanskou etiketou, která není vlastně ničím jiným než jenom žitím ctností mírnosti a lásky k bližnímu.
Budeme-li se snažit nesahat po jídle jako první, ale podávat ho ochotně druhým, můžeme žít ctnost mírnosti podle Nejsvětější Panny Marie, která dávala přednost potřebám bližních před vlastními. Stejně tak bychom si neměli stěžovat na kvalitu jídla, které je nám předkládáno. Takové chování je zvláště křiklavým projevem neúcty k lidem, kteří nám je připravili. Měli bychom vždycky projevovat vděčnost, nehledě na to, co před nás postaví, ať už nám to chutná, nebo ne. Dokonce i když nám chuť daného jídla nevyhovuje, tak často druhá osoba do jeho přípravy vložila skutečně celé své srdce a my bychom jí měli prokázat vděčnost, už jen za to, že se co nejlépe snažila. Člověk vyznačující se vyšším stupně ctnosti šetří svými poznámkami, s výjimkou těch, které mohou povznést druhé na duchu a povzbudit je k dobru.
Možná nejdokonalejším a zároveň nejkrásnějším způsobem následování mírnosti Matky Boží je přijmout za vzor její čistotu. Ctnost mírnosti se týká rovněž potěšení souvisejících se zachováním lidského druhu. Ctnost čistoty je tedy přirozeným spojencem ctnosti mírnosti, protože udržuje naše těla v souladu s rozumem a činí je hodnými toho, aby byla chrámem Ducha Svatého.
Nejsvětější Panna Maria žila čistotu v dokonalém stupni, to právě díky ní si zasloužila výsadu stát se Matkou Boha. Také v našem případě, když zachováváme čistotu, je naše mysl povznesena, naše duše plně vládnou tělu a Bůh nás zahrnuje zvláštními milostmi vyhrazenými těm, kteří následují v ctnosti jeho Matku. Klíčem k nabytí této ctnosti je, stejně jako u Neposkvrněné, žití pokory. Pokora znamená, že pravdivě poznáváme sebe sama, jak naše slabosti, tak i silné stránky. Toto vědomí nám pomáhá vyvarovat se příležitosti k hříchu a růst v ctnosti. Pokora pak především spočívá v důkladném poznání, kým je všemohoucí Bůh, který nám slibuje pomoc své milosti, pokud o ni poprosíme a pokud doufáme v jeho pomoc.
Proto začněme adventní čas, čas pokání a přípravy, žitím ctnosti, která je svým způsobem chlebem vezdejším duchovního života. Dobrovolné umrtvování, kterým se vzdáváme drobných, dovolených potěšení, je nejlepší přípravou a nejúčinnější prostředkem k tomu, abychom nepodléhali nedovoleným a neuspořádaným potěšením.
Kdo miluje nebezpečí, ten v něm zahyne, říká Písmo svaté. Učí ale také, že kdo je věrný v maličkostech, bude věrný i ve větších věcech. Prosme tedy Matku Boží o pomoc v žití ctnosti mírnosti, abychom mohli posilováni její neposkvrněnou přímluvou s důvěrou vyčkávat den příchodu našeho Spasitele.
P. John Jenkins
Převzato ze Zawsze Wierni 12/2012.
Přeložil Adam Podborský.
Vyšlo v Te Deum 4/2018.
Přidej komentář jako první k "Jak dobře prožít advent"