Vraždění jazykem

„Postav, Hospodine, stráž k mým ústům a bránu hradní před moje rty“ [Žalm 140, 3].

Katolická morálka bere, na rozdíl od různých ideologií, člověka vážně a zároveň si o něm nečiní žádné falešné iluze. Ví, že se už ve svém srdci a mysli dokáže dopustit těch nejhorších hříchů, které ho mohou na věky odloučit od Boha. A nic jim neubírá na jejich váze skutečnost, že je nesoudí moc duchovní ani světská. Nicméně to, co chováme ve svém srdci, se povětšinou nějakým způsobem projevuje i navenek. Zde může napáchat obrovské škody celkem nepatrný orgán, který nazýváme jazykem. Mnohým ani nedochází, o jak hroznou, někdy přímo vražednou zbraň se jedná. Ano, vražednou, jelikož jazykem lze například bližního bolestně do hloubi srdce ranit, zaútočit na jeho čest nebo zničit jeho „obraz“ ve společnosti čili jeho pověst.

Nejtěžším hříchem v tomto ohledu bývá pomluva. Pomluva spočívá v šíření nepravdivých informací o druhém člověku v jeho nepřítomnosti, pokud jde o jeho chyby a nedostatky, případně v jejich zveličování, čímž se poškozuje dobrá pověst dotyčného. Jedná se o hřích proti spravedlnosti a lásce k bližnímu. Musíme si totiž uvědomit, že každý člověk má právo na dobré jméno, přičemž pomluvou mu na pověsti vzniká škoda. Lze říci, že pomluva je dokonce horším hříchem než krádež, neboť, jak píše sv. Tomáš, „zničiti někomu pověst jest velmi vážné, poněvadž se zdá, že pověst je vzácnější než časné věci, a nemaje jí, člověk nemůže mnohé dobře vykonati“ (ST II-II, q. 73, a. 2). Dosvědčuje to samo Písmo: „Péči měj o dobré jméno, neb to zůstane ti spíše nežli tisíc pokladů velikých zlata“ [Sir 41, 15].

Pomluvě přitěžuje okolnost, že se pomlouvač vědomě uchyluje ke lži, aby bližního poškodil v očích druhých. A jelikož hříchy zpravidla nechodí samy, doprovází ji pýcha, kdy se pomlouvač cítí mravně povýšen nad svoji oběť, závist, která bývá nezřídka hnací silou pomluv, hněv, či přímo nenávist. Pomluvami rovněž trpí dobro společnosti, jelikož často vyvolávají další nevraživost, neshody a hádky. Láska vede k pokoji s Bohem a vlídnosti vůči bližním, čímž vytváří skutečný soulad v mezilidských vztazích a celé společnosti, kdežto hříchy jazyka toto boří.

Závažnost pomluvy, která je jako taková těžkým hříchem, závisí na dalších okolnostech. Pokud její předmět či obsah, tedy to, co se o druhém nepravdivě říká, nezpůsobuje vážnou škodu, pak se může jednat o hřích lehký. Například když někdo o sousedce prohlásí, že si nečistí zuby, patrně tím její dobré jméno příliš neutrpí. Ovšem je třeba brát zřetel i na jiné okolnosti. Pokud by se to samé řeklo o zubaři se záměrem očernit jeho pověst jakožto lékaře, a tím mu zároveň způsobit škodu na jeho živnosti, už se o lehký hřích jednat nebude, jelikož následky (přinejmenším v úmyslu) pro něj mohou být závažné. Podobně je třeba rozlišovat, kdo pomluvu šíří. Jestliže půjde o obecně váženou a důvěryhodnou osobu, vznikne tím bezesporu větší škoda, než v případě všem známého „kecala“. Záleží rovněž na tom, kdo pomluvu slyší. Dvě dámy na pověstné pavlači napáchají svými pomluvami méně škody než třeba politik, který lživě očerní pověst druhého člověka v televizi před celým národem. Svou roli hraje i osoba pomlouvané osoby, čím je její důstojnost vyšší a čím lepší pověsti se těší, tím více na ní také může utrpět. Zvláště těžkým hříchem je pak pomlouvat zesnulé, kteří se už nedokážou bránit, přičemž lživé tvrzení může ovlivnit i život pozůstalých. A nezapomínejme, jak už bylo naznačeno, na pohnutky, které pomlouvače k jeho řečem vedou. Čím jsou nižší a hříšnější, tím více škodí především vlastní duši.

Škody způsobené pomluvou je samozřejmě třeba, nakolik je to možné, napravit. Obvykle bude nutné, aby se pomlouvač přiznal, že lhal, omluvil se a pokusil se uvést vše na pravou míru alespoň v okruhu těch, o kterých lze rozumně předpokládat, že k nim pomluva dorazila a poškodila pověst bližního. Jestliže pomlouvané osobě vznikla pomluvou i nějaká hmotná škoda, vzniká tím povinnost náhrady.

Dalším, bohužel, poměrně častým hříchem jazyka je nactiutrhání. Nactiutrhání spočívá na rozdíl od pomluvy v tom, že se v nepřítomnosti bližního vyjevují bez dostatečného důvodu před druhými jeho skutečné chyby a nedostatky. Zdánlivou „polehčující“ okolností zde tedy je, že se nactiutrhač neuchyluje ke lži. Nicméně si musíme uvědomit, že každý má právo na dobrou pověst, a skutečnost, že se někdo dopustil nějaké chyby, jej ještě tohoto práva nezbavuje. Nepřísluší nám rozhodovat, jestli si ten či onen dobré jméno zaslouží. Potom bychom totiž mohli třeba někomu odebrat majetek, nebo dokonce život s odvoláním, že ho není hoden. V tomto ohledu se tedy nactiutrhání protiví spravedlnosti.

Nactiutrhání odporuje rovněž lásce, která velí skryté chyby a nedostatky bližního nevyjevovat, jelikož tím můžeme snáze dosáhnout jeho možné nápravy. Navíc jejich rozšiřování obvykle vyvolává u dotyčné osoby rozhořčení, hněv, či dokonce nenávist. Jak upozorňuje sv. Jan Zlatoústý: „Jako se vředy stávají bolestivějšími, nejsou-li obvázány a bývají vystaveny studenému vzduchu, tak i duše poté, co zhřešila, je-li v přítomnosti mnohých kárána za to, co udělala špatně, stává se tím nestoudnější.“

Někoho snad výše zmíněné zarazí a namítne: „Ale vždyť to, co o tom či onom říkám, je přeci pravda!“ Zkusme se na chvilku zamyslet, jak by nám asi bylo, kdyby druzí vyjevovali naše skryté hříchy s odvoláním, že „je to pravda“. Opravdu bychom to blahosklonně pomíjeli? Neranilo by nás to?

Také nactiutrhání je jako takové těžkým hříchem, ale opět se může v některých případech jednat o lehký hřích, pokud pověst druhého člověka utrpí jen nepatrně. I zde je navíc třeba zohlednit okolnosti, které jsme již zmínili v souvislosti s pomluvou, a brát zřetel na pohnutky, jež k nactiutrhání vedou: kdo to říká, před kým to říká a o kom to říká.

Pokud jsme řekli, že nactiutrhání spočívá ve vyjevování skutečných chyb a nedostatků bližního bez dostatečného důvodu, pak je zřejmé, že mohou nastat situace, kdy bude dovolené, ba někdy dokonce i nezbytné, poukázat veřejně na prohřešky a vady druhých. Když se třeba někdo uchází o místo učitele nebo kandiduje ve volbách a chce dosáhnout významného politického postavení, potom je na místě zmínit nedostatky, které mohou mít vliv na jeho činnost, případně představovat i nebezpečí. Zásada, kdy lze vyjevovat skryté chyby a nedostatky bližního, aniž by se tím člověk dopustil nactiutrhání, je v podstatě jednoduchá: pohnutkou musí být určité dobro. Buďto se sleduje dobro toho, jehož vady jsou vyjeveny, například proto, aby ho umravnili jeho nadřízení; dobro toho, kdo o nich hovoří, například když se tím vůči druhému brání; obecné dobro, například aby dotyčný nemohl napáchat nějaké škody; dobro těch, komu se informace sdělují, a dalších osob, například pokud je nutné varovat je před nepoctivostí daného člověka.

Nactiutrhání má překvapivě v jistém ohledu závažnější dopad nežli pomluva, neboť se v tomto případě daleko hůře napravuje způsobená škoda. Ten, kdo se dopustil nactiutrhání, nemůže na rozdíl od pomlouvače svoje tvrzení, které je pravdivé, odvolat, jelikož by v takovém případě lhal. Jediné, co mu zbývá, je zeslabit účinek způsobený nactiutrháním, především omluvou za svou nerozvážnost, a pak třeba poukázáním na kladné stránky poškozeného, případně obranou jeho dobrého jména před jinými nespravedlivými útoky.

Z hříchů jazyka, kterých je pochopitelně více, stručně zmiňme urážku, někdy také nazývanou potupou. Ta oproti pomluvě a nactiutrhání útočí na čest bližního v jeho přítomnosti. Může se tak dít slovem, například nadávkami, bezdůvodnými výčitkami, zdůrazňováním nějaké tělesné vady, poukazováním na jeho chudobu nebo nízký původ atp.; případně skutky, tedy výsměchem, pošklebováním, urážlivými gesty, hanlivými texty či obrázky atd. Do druhé skupiny spadají i případy, kdy se někomu úmyslně neprokazuje náležitá a společensky očekáváná úcta, což ostatní vnímají jako urážku.

Úmyslná a nespravedlivá urážka je těžkým hříchem. Ovšem pokud například nemá ten, kdo se jí dopouští, v úmyslu bližního skutečně vážně urazit, byť neuváženě použil hanlivé slovo, nebo když ji spáchal pouze z nejapného žertu či pro zábavu, pak se jedná o hřích lehký. Není pak vůbec hříchem, když druhého zná a rozumně předpokládá, že se neurazí, ale spíše se jeho jednáním pobaví. Nejedná se rovněž o hřích, pokud potupa plní roli pokárání a dotyčný je k pokárání oprávněný, samozřejmě pokud se tak děje v rozumné a spravedlivé míře. Ale i v případě urážky platí okolnosti, o nichž jsme už dříve mluvili.

Závěrem ještě, pro někoho snad překvapivě, uveďme pochlebování, které se zdá být pravým opakem všeho, o čem jsme dosud pojednali. Pochlebování spočívá v nemírném říkání příjemných věcí bližnímu, které lichotí jeho sebelásce. Může mít různé stupně, počínaje chválou za to, co je správné a pravdivé, přes to, co je sice správné, ale nepravdivé, až po věci, které jsou přímo hříšné. V prvním případě nemírná chvála posiluje marnivost a sebestřednost chváleného; v druhém, horším ho udržuje ve lži a falešném mínění o sobě; a v třetím, nejhorším případě jej pochlebování utvrzuje ve špatnosti, což škodí jemu samému i druhým. Vidíme tedy, že pochlebování, ač se to na první pohled snad nemusí zdát, může být i velmi těžkým hříchem jazyka.

Proto je nutné mít se při jeho užívání na pozoru, a to třeba i při žertování, které je jinak za rozumných okolností chvályhodné, jelikož upevňuje vztahy mezi lidmi a napomáhá lásce. Jestliže jsou naše žerty vedeny zlomyslností, pokud jimi chceme bližního ranit, trápit ho, ponížit, projevit mu opovržení nebo ho poškodit v očích druhých, pak se z nástroje, který má sloužit nebeskému království, stává prostředek ďáblův.

Střežme se také příležitostí, při nichž se hříchům jazyka obzvláště daří, jako je „drbání“, které není nějakou zvláštní výsadou žen, ale úspěšně mu holdují i muži. Kolik pomluv a nactiutrhání se zrodilo při „nevinném popovídání“! Zkusme bojovat se svou upovídaností, pokud k ní máme sklony. Nejlepší zbraní ovšem není mravní „křeč“ a skrupulozita, nýbrž, jako obvykle v duchovním boji, pěstování ctností a umrtvování. Cvičení jazyka stačí začít malými sebezápory, kdy máme třeba nutkání říct nějakou nepodstatnou věc, ale zdržíme se. A kdo ve svém srdci chová skutečnou lásku k bližnímu, a neupírá spravedlnost dokonce ani nepřátelům, ten dokáže žít podle napomenutí apoštola sv. Pavla: „Špatné slovo ať vůbec nevychází z vašich úst, nýbrž dobré, je-li ke vzdělání, kde třeba, aby přinášelo milost posluchačům“ [Ef 4, 28].

P. T.