„Anděl Páně“ ‒ modlitba křesťanského bojovníka

Dnes se každý křesťan nachází téměř nepřetržitě ve víru války. Křesťan vede svůj boj především duchovními zbraněmi. Duchovní zbraně mají nezměrný dosah, jelikož žádné přirozené dobro se nevyrovná ani tomu nejmenšímu duchovnímu dobru. Teologové říkají, že všechna hmotná dobra světa stojí níže než nejmenší stupeň milosti. Milosti se dostává těm, kteří se modlí, a modlitba dokáže hýbat horami, jak víme z evangelia [Mk 11, 23].

Mezi duchovní zbraně, které jsou obzvlášť drahé křesťanům, patří modlitba Angelus Domini neboli „Anděl Páně“, modlitba shrnující teologii dějin. Tato modlitba nám připomíná pozdravení Nejsvětější Panny archandělem Gabrielem onoho dne, který změnil běh lidských dějin. Po andělově zvěstování a Mariině odpovědi, „fiat mihi secundum verbum tuum“ [„staniž se mi podle slova tvého“; Lk 1, 38], se „Slovo stalo tělem“ [Jan 1, 14].

Tajemství vtělení je ústředním tajemstvím křesťanství. Celé dějiny hříšného a vykoupeného lidstva se točí kolem vtělení. Právě díky vtělení se Panně Marii dostalo nejvyšší výsady, z níž vyplývají všechny její ostatní výsady: Božího mateřství. Toto tajemství obsahuje a oslavuje modlitba „Anděl Páně“.

Původ této modlitby sahá údajně k pontifikátu bl. Urbana II. (1088‒1099). Papež měl zavést ranní a večerní modlitbu „Anděl Páně“ na Clermontském sněmu (1095), aby tak vyprosil ochranu Panny Marie nad křesťanskými vojsky [v souvislosti s první křížovou výpravou ‒ pozn. překl.]. Tento zbožný obyčej se záhy rozšířil v celém křesťanstvu a papež Řehoř IX. (1227‒1241) ho opět oficiálně potvrdil. Říká se, že Řehoř IX. nařídil, aby se vyzvánělo na zvony nejen při pozvedání hostie během mše, ale také při modlitbě andělského pozdravení.

Musíme ale rozlišovat mezi oficiálním uznáním této zbožné praxe ve třináctém století a jejími historickými kořeny, které jsou mnohem starší. Od vrcholného středověku převládal světsko-náboženský zvyk vyzvánět s příchodem soumraku na klášterní zvony. Byla to výzva k určitým modlitbám, které se měly konat po hodině zvané completorium (kolem deváté hodiny večerní). Toto vyzvánění zvonů oznamovalo čas nejen klášterům, ale také celé společnosti: matutinum kolem půlnoci, a pak každou třetí hodinu: laudy kolem třetí hodiny ranní, prima o šesté, tercie o deváté, sexta v poledne, nona o třetí hodině odpoledne, nešpory o šesté večer a kompletář kolem deváté. Žádné hodinky tenkrát nebyly, lidé se řídili podle vyzvánění klášterních zvonů. Tato praxe vysvětluje původ tzv. večerky, ve středověké latině zvané ignitegium nebo salvaterra, tedy znamení k návratu domů po dni práce.[1] Zvon vyzváněl večerku nepřetržitě po určitou dobu, např. čtvrt hodiny, aby svolal rolníky z polí domů. Po skončení vyzvánění se zavíraly brány města a platil zákaz pohybovat se na ulicích bez lucerny.

S prvním oficiálním prohlášením Svatého stolce ve prospěch večerní modlitby „Anděl Páně“ se setkáváme za papeže Jana XXII. (1316‒1334), a to přesněji v roce 1318. V listě z 4. října onoho roku Jan XXII. vychvaluje obyčej kostela v Saintes [na jihovýchodě Francie] a v jiných francouzských kostelech vyzvánět na zvony v čase večerních modliteb a uděluje desetidenní odpustky těm, kteří při zvonění těchto zvonů pokleknou a pomodlí se tři „Zdrávas Maria“. O devět let později stejný papež nařídil, aby byla Panna Maria při večerním vyzvánění zvonů pozdravována třemi „Zdrávasy“ také v Římě. Uvedený krok Jana XXII. byl pouze přirozeným důsledkem značného rozšíření zvyku modlit se tři „Zdrávas Maria“ za zvuku zvonů ohlašujících setmění. Biskupové se údajně následně předháněli v povzbuzování svých oveček ke každovečerní modlitbě „Anděl Páně“. V prvních letech čtrnáctého století už večerní klekání proniklo na mnoho míst za hranicemi Itálie.[2]

Pokud jde o přesnou dobu vyzvánění k večerní modlitbě „Anděl Páně“, tak v této věci podle všeho neplatilo nějaké ustálené obecné pravidlo. Zatímco v Anglii se k večernímu klekání zvonilo v šest hodin, v Paříži zvony zněly, přinejmenším v polovině patnáctého století, pravidelně o deváté. Zmiňuje se o tom básník François Villon ve svém díle z roku 1456: „Tu z dáli slyším zvonit zvony, / jak v devět znějí ze Sorbonny, / slyš klekání i Anděl Páně; / zarazím brk svůj nevýkonný / a pomodlím se odevzdaně.“[3]

Od dávných dob existoval rovněž světský a náboženský obyčej vyzvánět na zvony kromě západu slunce také při úsvitu, aby věřící ihned na začátku dne pozvedli svou mysl k Bohu. V klášterech bylo během primy zvykem, že všichni členové společenství dělali při slovech „sancta Maria et omnes sancti“ prostraci. Koncem třináctého století se ranní vyzvánění považovalo za jakýsi protějšek večerního vyzvánění, čímž se zdůrazňoval význam Panny Marie.

Arcibiskup z Canterbury Thomas Arundel ve stanovách z roku 1399 po připomenutí zvláštní ochrany, kterou Panna Maria zahrnuje Anglii, a povinnosti Anglie projevovat jí úctu dodává, že ve snaze vyhovět zbožnému přání krále Jindřicha IV., jenž se právě ujal trůnu, nařizuje, aby kostelní zvony vyzváněly také ráno, tak jako se dosud činilo večer, a aby se lidé při jejich zvonění modlili jeden „Otčenáš“ a pět „Zdrávas Maria“. Těm, kteří budou tuto pobožnost plnit, udělil čtyřicetidenní odpustky.

Podíváme-li se z Anglie do Německa, tak zjistíme, že stejné odpustky za ranní „Anděl Páně“ udělil i Vratislavský sněm v roce 1416 za podmínky, že se věřící pomodlí jeden „Otčenáš“ a tři „Zdrávas Maria“.[4] Stejné odpustky udělil [Kolínský sněm] v roce 1423 těm, kteří se budou modlit tři „Otčenáše“ a tři „Zdrávas Maria“. Aniž bychom uváděli další příklady, je zřejmé, že v polovině patnáctého století byla ranní modlitba „Anděl Páně“ v Evropě všeobecnou praxí. Sv. Antonín Florentský, jehož spisy pocházejí právě z této doby, píše o ranní modlitbě „Anděl Páně“ v podstatě jako už o ustálené praxi Církve.

Modlitba „Anděl Páně“ vznikla jako pocta Nejsvětější Matce Boží a zvláště tajemství vtělení, ale kromě náboženského významu měla také význam světský. Nesmíme však zapomínat, že ve středověku neexistovalo takové rozdělení náboženské a světské oblasti, jak je známe dnes. „Anděl Páně“ byl zprvu nazýván „modlitbou pokoje“, vždyť jejím smyslem bylo uctít Syna Božího, který se v lůně Panny Marie stal tělem, a tak položil základy pokoje mezi lidmi. „Anděl Páně“ byl také modlitbou volající do zbraní, která vyprošovala ochranu Panny Marie v době války, a zejména v bitvách za Boží věc. To byl hlavní důvod zavedení třetí modlitby „Anděl Páně“ během dne, tj. po večerní modlitbě, která byla první, a ranní, jež byla druhá: polední klekání.

V patnáctém století čelilo křesťanství velkému nebezpečí ze strany Osmanské říše. V roce 1451 zemřel sultán Murad II., před nímž se třásla celá Evropa. Jeho nástupcem se stal teprve devatenáctiletý syn Mehmed II., který se ukázal být ještě nebezpečnějším. Zdálo se, že jeho vpád do Evropy už nikdo nezastaví. Na počátku dubna 1453 dorazily zprávy, že se Konstantinopol, hlavní město kdysi slavné byzantské říše a poslední bašta křesťanství na Východě, nachází pod těžkým obléháním. Císař Konstantin XI. Dragases sice statečně a neústupně bránil město, ale nezmohl nic proti drtivé převaze nepřítele. 19. května 1453 Konstantinopol padla do rukou Turků a Mehmed II. vjel vítězně na koni do chrámu Hagia Sofia ve středu starobylého města. Po tři dny byl východní „Nový Řím“ vystaven plenění a hrůzám pustošivé armády. V celé latinské církvi zavládlo zděšení a touha získat město zpět, a to navzdory postupu protivníka. Mehmed II. usiloval dobýt Uhry a další evropské země. V červnu 1456 se spolu se sto tisíci muži vydal podél Dunaje směrem k Bělehradu. Papežem byl v té době Kalixt III. (1455‒1458) ze španělského rodu Borgiů. Byl hluboce pohnut zprávami o postupu Turků k Bělehradu a vyslal své legáty ke křesťanským knížatům s naléhavou prosbou, aby se spojili ve svaté válce proti postupujícím nepřátelům. Nařídil vyzvánět každodenně na kostelní zvony v době mezi nonou a nešporami a vyzval, aby se všichni tehdy modlili „Otčenáš“ a tři „Zdrávas Maria“ za vítězství křesťanství.

Kalixt III. se nespoléhal jen na lidskou pomoc, ale hledal útočiště v Bohu. Na svátek svatých apoštolů Petra a Pavla 29. června 1456 se slavnostně bullou obrátil na všechny patriarchy, arcibiskupy, biskupy a opaty a nabádal je, aby se „obrátili k Pánu“ modlitbou, postem, almužnou a pokáním, „nechť Pán k nám opět obrátí svou laskavou tvář“, nařídil jim napravit mravy svěřeného stádce. Ve své bulle, jak zmiňuje historik Ludwig von Pastor, papež dává následující pokyny: o první neděli každého měsíce se má všude konat slavnostní procesí na úmysl odvrácení tureckého nebezpečí; při této příležitosti se má sloužit mše „proti pohanům“, při níž se má přítomným vyhlásit patřičné kázání. Nařídil také všem kněžím říkat při mši následující modlitbu:

„Všemohoucí věčný Bože, v jehož rukou spočívá veškerá moc a zákony všech království, ochraňuj křesťanství, aby nevěřící, kteří spoléhají na vlastní sílu, byli potřeni tvou mocí.“

S dodržováním uvedených zbožných úkonů byly spojeny odpustky. Aby se všichni lidé mohli podílet na modlitbách a získat odpustky, měly kostelní zvony vyzvánět každý den mezi nonou a nešporami a vybízet tak věřící k modlitbě tří „Otčenášů“ a tří „Zdrávas Maria“, na něž se také vztahovaly odpustky.[5]

Bělehrad byl považován za poslední výspu křesťanského světa. 14. července 1456 vyrazili tři muži, později známí jako „tři Janové“, s úkolem zabránit naprosté blokádě Bělehradu a obnovit dodávky do města, což se jim podařilo. Jednalo se o kardinála Juana Carvajala, františkánského kazatele sv. Jana Kapistrána a válečného hrdinu Jánose Hunyadiho. O sedm dní později se Mehmed II. odhodlal k rozhodujícímu útoku. Rozpoutala se zuřivá a krvavá bitva, v níž byli muslimové nakonec poraženi. Mehmed II. byl v boji zraněn a musel zavelet k ústupu. Turecké ležení se spolu se zbraněmi, zásobami a částí děl dostalo do rukou křesťanů. Psal se 21. červenec 1456.

Papež Kalixt III. připisoval slavné vítězství na březích Dunaje každodenním modlitbám celého křesťanstva, k nimž vzýval ve své bulle, a ustanovil v latinské církvi na památku vítězství u Bělehradu svátek Proměnění Páně (6. srpna). János Hunyadi bohužel zemřel 11. srpna 1456 na morovou nákazu a sv. Jan Kapistrán ho následoval 23. srpna ve věku jedenasedmdesáti let. S jejich odchodem se rozplynuly veškeré naděje na křesťanský protiútok. Po smrti Kapistrána a Hunyadiho našel papež oporu v albánském hrdinovi a slavném vojevůdci Gjergji Kastriotovi, známého jako Skanderbeg, kterému Kalixt III. oficiálně udělil titul Athleta Christi („Kristův bojovník“).

Kalixt III. zemřel 6. srpna 1458, tedy na svátek Proměnění Páně, který sám zavedl. Polední klekání se od té doby rozšířilo a ani později neztratilo nic na svém významu, tj. vybízet věřící k modlitbě za osvobození křesťanstva od muslimského nebezpečí.

Jelikož si věřící zvykli na polední vyzvánění zvonů, jehož prvotním účelem bylo poukázat na hrozbu „půlměsíce“, bylo přirozené, že vyzvánění pokračovalo i později, kdy ohrožení pominulo. Polední vyzvánění, „turecké zvony“, začalo být spojováno s ranním a večerním zvoněním a stalo se poledním „Andělem Páně“.

Šíření modlitby „Anděl Páně“ se už od třináctého století zapáleně věnovali františkáni a jejich úsilí svým způsobem zvěčnil dominikánský papež Benedikt XIII. (1724‒1730). Ten listem ze dne 24. září 1724 udělil stodenní odpustky pokaždé, když se věřící pomodlí „Anděl Páně“, a plnomocné odpustky jednou v měsíci (v den podle vlastního uvážení věřícího) všem, kteří se budou zbožně v kleče každodenně modlit „Anděl Páně“ při ranním, poledním a večerním vyzvánění zvonů.[6] Papež Benedikt XIV. (1740‒1758) 20. dubna 1742 ustanovil, že během velikonočního období má být „Anděl Páně“ nahrazen antifonou Regina caeli („Vesel se, nebes Královno“). Pius VII. (1800‒1823) pak v roce 1815 přidal k „Anděl Páně“ tři Gloria Patris („Sláva Otci“) jako poděkování za dary, jimiž Nejsvětější Trojice obdařila Pannu Marii, a zejména jako poděkování za její slavné nanebevzetí.[7]

„Anděl Páně“ inspiroval umělce v každé době a v každé umělecké oblasti od poezie přes hudbu až po malířství. Umělci často spojují „Anděl Páně“ se západem slunce a se životem lidí pracujících na poli. Stačí připomenout slavné dílo Jeana-Françoise Milleta „Anděl Páně“ dokončené někdy v letech 1857 až 1859, které se dnes nachází v pařížském Muzeu Orsay. Obraz představuje pár mladých rolníků: muž uctivě sejmul svou čepici a žena sepjala ruce na prsou, oba s příchodem večera a vyzváněním zvonů sklopili v úctě své hlavy a pohroužili se do modlitby „Anděl Páně“.

„Anděl Páně“ naplňuje duši pokojem, ale také povzbuzuje modlící se duši k boji, jak tomu bylo po staletí, kdy křesťanský Západ čelil útoku nepřítele. Je to postoj všech, kteří nepodléhají pokušení duchovnímu irénismu[8] a místo toho přijímají smýšlení bojovníka nebo prostě statečného člověka po vzoru sv. Terezie z Ávily, jež nabádala své sestry, aby měly mužnou duši. Bez bitvy není vítězství a není bitvy bez bojovného nastavení duše, která se zas rodí z ducha oběti, tedy ducha Kristova kříže, erbu každého křesťana, znamení vítězství nad smrtí, jediného znamení, v němž, jak říká sv. Pavel, křesťan hledá svou slávu [Gal 6, 14].

Roberto de Mattei

Převzato z remnantnewspaper.com. Mírně zkráceno.
Přeložil ACS.

 

[1] U nás se později vžilo označení „klekání“ právě s odkazem na „pokleknutí“ při modlitbě „Anděl Páně“. ‒ Pozn. překl.

[2] Emilio Campana, Maria nel culto cattolico, str. 573. Turín 1933.

[3] François Villon, Malý testament. Překlad Otokar Fischer. ‒ Pozn. překl.

[4] Zde se autor mýlí. Vratislav v té době patřila k Zemím Koruny české, nikoliv k Německu. ‒ Pozn. překl.

[5] Ludwig von Pastor, Storia dei Papi, sv. 1, str. 713‒714. Řím 1942.

[6] Obecně platilo, že se „Anděl Páně“ má modlit při zvuku zvonů v kleče s výjimkou nedělí a sobotního večera, kdy předpisy nařizovaly modlitbu ve stoje. Tyto podmínky byly později upraveny s tím, že není nutné modlit se v kleče a že stačí pomodlit se zhruba ve vhodnou dobu, tj. zrána, kolem poledne a kvečeru. Navíc bylo upřesněno, že závěrečná modlitba „Gratiam tuam…“ („Pane, poznali jsme…“) není podstatnou součástí pobožnosti. ‒ Pozn. překl.

[7] Jedná se v podstatě pouze o italský obyčej. ‒ Pozn. překl.

[8] Irénismem je míněna snaha dosáhnout zdánlivého smíření věroučnými ústupky. – Pozn. překl.