Kristus na kříži

„A nakloniv hlavu, vypustil duši“ [Jan 19, 30].

Ježíš umírá! Slyšte, nebesa, co pravím, ať země slyší slova mých úst.

Ten, který vás stvořil z ničeho, Syn Pána Boha, přestává žít. Nesmrtelný Bůh se skloněnou hlavou vypouští duši!

Země se chvěje, nebesa se zatmívají, slunce, hvězdy zachvacuje hoře, andělé pokoje roní slzy smutku a žalu.

A co děláš ty, duše má, při tomto smutném pohledu na svého mrtvého Ježíše? Všude, všude, jak vidíš, panuje veliké ticho a smutek; je tomu tak i v tobě? Poslouchejte tedy znovu, moji nejdražší: Kristus Pán vypustil duši. Kristus Pán za nás vypustil duši!

Ó, jaké zvláštní city zmítají mým srdcem! Láska a nenávist, strach a důvěra, radost a smutek. Láska k tomuto Bohu, který mě miluje až k nejbolestnější smrti, nenávist k sobě a mým hříchům, které jsou příčinou jeho smrti, úzkost, strach a zoufalství při myšlence, jaká smrt mě čeká, když tento nejnevinnější Boží Syn musí zemřít v takových mukách za hříchy druhých! Naděje a útěcha, že ten, jenž umírá, nekonečně zadostiučinil za nekonečně mnoho hříchů a slituje se i nade mnou. Radost, že Kristus spasil svět, nakonec smutek a lítost, že Kristus Pán musí tolik trpět.

Neboť láska je nejušlechtilejším citem srdce, povznesme ji dnes nad všechny ostatní city srdce, ať ona prokáže Ježíši, jenž zemřel na kříži, poslední službu tím, že budeme tklivě rozjímat o jeho hořkém utrpení při smrti, a tak poznáme Kristovu lásku k nám a zároveň pochopíme, jak máme milovat Krista Pána. To vše nechť je k větší slávě našeho ukřižovaného Ježíše a ke cti jeho Matky, která stála pod křížem. Zdrávas Maria!

Pozvedni své myšlenky, duše má, k oné hoře, na níž se dnes odehrává největší, nejsmutnější, nejkrutější a nejstrašnější tajemství. Pozvedni své myšlenky k oné hoře, na níž se dnes naplňuje zázrak lásky. Kde Pán umírá za služebníka, král za poddaného, nevinný za hříšníka, kde Bůh umírá za ubohého člověka a umírá tak krutým způsobem, umírá na kříži. Umírá z lásky k nám. Ó, jak velká je to láska! Láska, jakou nebe a země nikdy neviděly, láska, která přesahuje lidský rozum.

Proto také apoštol národů nazývá tuto lásku láskou nezměrnou. Propter nimiam caritatem, qua dilexit nos. „Pro velikou lásku svou, kterou nás miloval.“

Vpravdě, milovaní bratři, tato láska je veliká, bezmezná. Ježíšovi totiž nestačilo, že se pro nás narodil ve stáji, nestačilo, že za nás prolil svou nejsvětější krev při obřízce; nestačilo, že musel utéct před krutým Herodem do Egypta; nestačilo, že třicet let žil v největší chudobě zde na tomto světě a že ho největší část lidí zneuznávala, opovrhovala jím a počítala jej mezi hříšníky; nestačilo, že nám při poslední večeři zanechal sebe za pokrm a nápoj; nestačilo, že za nás v Getsemanské zahradě trpěl takovým zármutkem a úzkostí, až mu po svatých údech kanul krvavý pot; nestačilo mu, že se nechal bezbožným Jidášem prodat nepřátelům jako sprostý otrok; nestačilo, že byl katany jat jako zločinec, svázán provazy, vláčen ulicemi města od jednoho soudce k druhému, obžalován, odsouzen; nestačilo mu trpělivě snášet políčky a plivance; nestačilo, že byl před zraky všeho lidu svlečen z šatů a spoután provazy a řetězy, byl krutě bičován, a to tak, že se, jak praví prorok, podobal spíše červu pošlapanému lidskýma nohama nežli člověku; nestačilo, že byl trním korunován a souzen hůře než Barabáš; nestačilo, že nesl svůj vlastní kříž sám na rozdrásaných ramenou a třikráte pod ním padl. To všechno mu ještě nestačilo. Stále něco scházelo, stále ještě nebyla láska Krista Pána spokojena. Ó, milovaní bratři, to už jsou opravdu velká utrpení, a přesto to našemu Pánu ještě nestačí! Všechna utrpení, o nichž jsem se zmínil, Pánu Ježíši nestačila; podívejme se tedy, co se dělo dál.

Nakonec nacházíme Krista Pána s jeho křížem na hoře Golgotě, kterou si zvolil, aby zde završil své umučení. Nacházíme našeho Pána na hoře Kalvárii, kterou si zvolil za jeviště tohoto smutného výjevu, za bojiště této války, za chrám oběti, kterou za nás přinesl. Ó, nejmilejší posluchači, už tím, že si pro sebe zvolil horu Golgotu, nám ukázal, jak moc nás miluje! Jak velikým ponížením to pro něj bylo! Vybral si horu Golgotu, viditelnou ze všech stran, aby celý svět viděl, jak musí zemřít v opovržení, aby byla smyta hanba světa. Na hoře Tábor ukázal svou slávu svým třem učedníkům, ale zde na hoře Golgotě se pokořuje před celým světem. Ó, bratři, může snad po takovém příkladu pokory ještě ve světě vládnout pýcha? Můžeme po takovém příkladu ještě usilovat o to, aby nás druzí měli ve veliké úctě?

Když Kristus Pán přinesl kříž na místo, kde měl zemřít, jedni katané vykopali jámu pro kříž a připravili nástroje umučení, zatímco jiní svlékli našemu Pánu šat. A to bylo toho dne již potřetí, kdy byl Pánu Ježíš zbaven roucha, ovšem nikoli jako v prvních dvou případech, kdy ho znovu oblékli, nýbrž aby jej na kříži obnaženého rozepjali. Bratři, jak těžké to muselo být pro našeho Pána, když byl svlečen ze svého šatu, jak těžké to muselo být pro toho, který byl samou nevinností, jak těžké to muselo být pro toho, který, ačkoli strpěl všechna obvinění, přesto nikdy nepřipustil žádné obvinění proti andělské ctnosti čistoty. Ale ani to vše ještě nestačí.

Když katané strhli Spasiteli roucho, nařídili mu, aby ulehl na kříž. S největší pokorou ulehl na kříž a rozepjal ruce a nohy. Na takové lůžko bylo složeno ono tak znavené, tak zmučené, tak soucitu hodné tělo. Ó, vpravdě, kdyby toto tělo nebylo tělem Syna Božího, nýbrž tělem nejubožejšího člověka, přesto by si zasloužilo soucit! Ale když na zemi nenacházíš slitování, tak snad v nebi…

Všemohoucí Otče, Izák už leží na dřevě, meč už je vztyčen, teď je čas, aby přišel anděl, zvolal a odvrátil ránu. Už jsi poznal jeho poslušnost, už ti ukázal, že tvou vůli staví nad svůj vlastní život. Je-li ke spáse zapotřebí krve, už jí vyteklo více, nežli je třeba. Nedovol, Pane, aby tito krutí katané ukřižovali tvého Syna. Ale, ach!, už mají v rukou hřeby, už vidím, jak se zvedají kladiva! Izáka Pán Bůh uchoval, vlastního Syna neuchová. Nechť jsou probodeny ruce, volá Boží spravedlnost, nechť jsou probodeny nohy. Nechť je oběť dokonána… A tento hrozný soud svolaly naše hříchy.

Začali mu tedy hřeby přibíjet nejprve levou ruku, pak pravou a nakonec nohy a napínali jeho svaté tělo tak hrubě a nelidsky, že bylo možné spočítat jeho kosti.

Když tedy našeho nejlaskavějšího, nejtrpělivějšího Ježíše Židé ukřižovali, vztyčili kříž, a tak se poprvé vznesl praporec naší spásy se Spasitelem ukřižovaným na hoře Golgotě. Ó, jak veliký byl zármutek, jak velká byla muka, jak velké bylo utrpení ukřižovaného Ježíše při tomto prudkém vztyčení. Kříž náhle zapadl do velmi hluboké jámy a tělo, které celou svou vahou spočívalo pouze na třech hřebech, trpělo při sebemenším pohybu a otřesu stromu kříže nevýslovnými bolestmi, přičemž z oněch tří pramenů, čerstvě otevřených v Kristově těle, začala tryskat krev a hojně skrápět zem. Tyto tři prameny splývaly z hory Golgoty a není na světě místa, kam by nedospěly. Ó, využijme všichni tohoto božského zřídla, neboť proto tyto prameny tečou, aby byly naše malomocné duše obmyty z malomocenství hříchu. Neboť jestliže byl Náman očištěn od malomocenství tím, že se umyl v Jordánu, oč více budou naše duše očištěny od malomocenství hříchu, obmyjí-li se v těchto svatých pramenech. Přistupme tedy, bratři, přistupme k těmto pramenům! Nechť se pýcha a domýšlivost obmyjí v tomto prameni pokory. Chamtivost a lakomství nechť se obmyjí v tomto prameni štědrosti; zhýralost nechť se obmyje v tomto prameni čistoty; závist, nenávist a pomstychtivost nechť se obmyjí v tomto prameni lásky; všechny naše hříchy a zločiny celého světa nechť se obmyjí v tomto prameni svatosti.

Vraťme se však k mukám našeho Ježíše! Ježíš visí na kříži. Krev prýští houšť a houšť. Kristus je stále slabší a slabší. Když se chtěl opřít o hřeby v nohou, pociťovaly nohy větší bolest; když se chtěl zvednout na hřebech v rukou, rány na rukou se více rozdrásávaly; když chtěl opřít svou nejsvětější hlavu o kříž, trny se mu hlouběji zarývaly do hlavy. Lze si představit větší utrpení, větší opuštěnost? A to všechno Kristus Pán trpí z lásky k nám, za naše hříchy. Visí na kříži se dvěma lotry po boku, aby všichni, kdo ho v této společnosti uvidí, jej samého také za lotra považovali, neboť jak praví Písmo svaté: „Mezi zločince je počítán.“ Evangelisté říkají, že všichni, kdo kolem procházeli, se Pánu rouhali. Jen slunce se rmoutilo a dalo najevo svůj zármutek, neboť sotva byl Pán přibit na kříž, zatmělo se a nad celou zemí nastala tma od šesté do deváté hodiny. Tak se udály dva velké zázraky zároveň: první, že se slunce zatmělo, druhý, mnohem větší, že tato tma neotevřela zatvrzelým Židům oči.

Ó, milovaní bratři, nevzbuzuje tato myšlenka v našich srdcích oprávněnou bázeň? Židé viděli tak velký zázrak, a přesto se neobrátili. Proč? Chyběla jim milost, chyběla jim účinná milost, kterou ztratili svými hroznými hříchy, a tak zemřeli, jak jim Kristus předpověděl: a v svém hříchu zemřete. A jaké z toho plyne poučení pro nás? Domníváme se, že se můžeme obrátit, až se nám zachce. Ale ne vždy se to podaří. K obrácení je zapotřebí Boží milosti a upřímné vůle člověka, a protože Bůh tak často chce, abychom se obrátili, přičemž my nechceme, ach, bojme se, zda nám dá Bůh čas, až se nám zachce. Ó, milovaní bratři, využijme času! Dokud máme čas, jednejme správně. Řekněte sami, zda může být dne, jenž by oplýval větší milostí než na Golgotě. Samozřejmě nikoli, a přesto z těch dvou, kteří zemřeli po boku Krista Pána, byl jeden spasen a druhý zavržen. Ó, dávejte dobrý pozor! Když tedy ze dvou mužů, kteří byli skropeni krví Krista Pána, kteří měli před očima i příklad Pána Ježíše, kteří skonali v blízkosti Marie, Přímluvkyně hříšníků, v den milosrdenství, v den, kdy byly rozpjaty ruce Pána Ježíše, v den, kdy se otevřely jeho rány a jeho Srdce, byl jeden spasen a druhý zavržen, co bude s námi, kteří nevíme, kdy zemřeme, na jakém místě, v jaké společnosti, v jakém stavu…?

Nejednou jsme už zhřešili a stále hřešíme a očekáváme, že Bůh k nám bude vždy milosrdný, že kdykoli se nám zachce, můžeme se obrátit; ach, nedělejme si iluze, protože to je velmi zhoubné, ďábelské pokušení. Zeptejte se všech, kdo jsou nyní v pekle, zeptejte se jich, za co se tam dostali; co vám odpovědí? Jedno a totéž, že zde na zemi ono pokušení nepřemohli. Ó, milovaní bratři, následujme hlasu a vnuknutí Pána, dokud nám dává čas, nepohrdejme jím, neboť nevíme, zda se nejedná o poslední volání.

Kristus visí na kříži a sedmkrát zaznívá jeho sladký hlas. Pokaždé jeho slova dokazují jeho neskonalou lásku k nám. A jedinečným způsobem pak slova: „Ženo, hle, syn tvůj – Hle, matka tvá!“ Ó, jak převeliká láska Krista Pána k nám se v těchto slovech odráží! Vždyť to, co bylo Kristu na tomto světě nejdražší, byla Matka, a on nám ji dává těmito slovy: „Ženo, hle, syn tvůj!“ A učedníkovi říká: „Hle, matka tvá!“ Jak stručná jsou tato slova, ale plná žalu nad srdcem této Matky. Ó, jak tato slova ranila Srdce nejsvětější Matky! Ženo, hle tvůj Syn! Syna, jehož jsi dosud měla, už nemáš, neboť záhy zemře. Pomysleme, jak velký musel být zármutek této nejlepší matky, když uslyšela ona slova. Ale zároveň si pamatujme, jak věrně nejsvětější Matka tato slova naplnila. Vždyť tou dobrou Matkou se od té doby stala i pro nás. Myslím, že není třeba vyjmenovávat důkazy o tom, že nás nade vše miluje, že se pro nás stala opravdovou Matkou. Ale buďme i my tak poslušní Kristu na kříži, jako byla ona. Splňme poslední vůli Krista Pána a přijměme Marii za svou matku, jelikož ničím více Krista Pána potěšit nemůžeme.

Vraťme se naposledy k Pánu Ježíši, který visí na kříži a kterému ještě není dost, co k nám dosud z lásky vytrpěl. Chce trpět ještě více a volá: „Žízním!“ A co mu podali pít? Písmo svaté praví: „I nasadili na yzop houbu plnou octa a podali mu ji k ústům.“ Tím to skončilo. Sv. Jan totiž říká: „Když Ježíš přijal ocet, řekl: ‚Dokonáno jest!‘ A nakloniv hlavu, vypustil duši.“

A nakloniv hlavu, vypustil duši. Ježíš už nežije, už zemřel, zemřel za nás. Milovaní bratři, mám mluvit dál, nebo umlknout? Podívejte se nyní na celý život Krista Pána, od prvního okamžiku jeho narození v jeslích až po konec na kříži, co vidíte? Jen lásku a lásku, lásku k nám. A teď řekněte sami, zda z toho nevyplývá, že i my máme Krista Pána nade vše milovat. Je tomu skutečně tak? Co nám říká naše svědomí?

Ó, bratři, vzpamatujme se a oplaťme za lásku láskou; nebuďme tvrdší než mrtvá země, která se zachvěla žalem nad Ježíšovou smrtí; nebuďme tvrdší než skály, které se drolí a pukají při pohledu na smrt Bohočlověka. Země se chvěje, skály pukají, slunce, hvězdy se halí smutkem, a my stojíme s chladným, lhostejným srdcem, ke všemu bezcitní!

Ó, dobrý Ježíši, jako ses slitoval nad lotrem umírajícím po tvém boku, tak se smiluj i nad námi, abychom při pohledu na tvé umučení a strašnou smrt poznali velikost tvé lásky a ze svých chabých sil ti opětovali a prokazovali lásku, chránili se každého hříchu, svatě plnili tvou vůli a trpěli s tebou na kříži tak dlouho, jak se ti zlíbí.

Poslouchejte, milovaní, co vám ještě řeknu závěrem. Vzpomínám si, jak sv. František Xaverský, když nedokázal jistého vojáka, jenž vedl zhýralý život, obrátit všemožnými svými hrozbami, napomínáním a prosbami, zavedl ho do houští, a tam obnažil svá záda a počal se až do krve bičovat, přičemž prohlásil, že nepřestane, dokud se dotyčný nerozhodne napravit svůj život. A co se stalo? Voják padl k nohám sv. Františka, smísil své slzy s jeho krví a rozhodl se napravit. My stojíme před křížem Pána Ježíše, kde neteče krev sv. Františka, nýbrž krev božské nevinnosti a svatosti. František Xaverský svou krví přemohl nečisté srdce pohana, a Kristus by svou krví prolitou až do poslední kapky neměl křesťana přimět k obrácení? Má snad být jeho krev příčinou, aby se křesťan ještě více rozlítil a znovu zvolal: Crucifigatur! „Nechť je ukřižován!“?

Ó, dobrý Ježíši, ne, ne! Všechno na světě chci od nynějška trpět, jen tě neurazit. Ty budeš od nynějška mým jediným cílem. Abychom si zde v tomto životě, trpíce s tebou, bojujíce za tebe, skrze kříž a tvé umučení zasloužili nebeské království, jehož brány jsi nám otevřel. Amen.

P. Franz Eberhard SJ

Převzato z O Męce Pana Jezusa. Kazania i szkice księży Towarzystwa Jezusowego. Krakov 1923.
Přeložil Adam Podborský.

P. Franz Eberhard (1844–1905) byl německý filosof a teolog. Po většinu svého života působil v rakousko-uherské části Polska. Posledních šest let zastával funkci superiora v Opavě.