Okolnosti vyhlášení dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie

8. prosince 1854 nám byla dána milost svátku Neposkvrněného početí. Bojujme za tuto pravdu víry s novou nadějí a katolickým zápalem a nezapomínejme, co řekl papež Pius IX.: „Bůh svěřil Marii poklad všech dober, aby každý poznal, že skrze ni se nám dostává veškeré naděje, veškerých milostí a veškerého spasení. Neboť taková je Jeho vůle, abychom vše obdrželi prostřednictvím Marie.“[1] Ó Maria, bez hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k Tobě utíkáme!

Není možné na několika stránkách popsat celé dějiny rozvoje nauky o neposkvrněném početí Nejsvětější Panny Marie od doby, kdy bylo poprvé kázáno evangelium, až do slavnostního vyhlášení dogmatu Piem IX. v roce 1854. Kupříkladu oddíl v uznávaném Slovníku katolické teologie[2], který je zmíněné otázce věnován, čítá tři sta padesát rozsáhlých sloupců sázených drobných písmem, takže jakýkoli pokus o krátké shrnutí celé bohaté minulosti je předem odsouzen k nezdaru. Třebaže výčet názorů a komentářů k danému tématu, ať již sv. Augustina, sv. Bernarda, sv. Tomáše Akvinského či tridentského koncilu, případně všech vyjádření učitelského úřadu Církve v průběhu staletí, by nám bezesporu rozšířil pohled na vykoupení lidského pokolení Ježíšem Kristem, na hřích a milost, na roli Panny Marie atd., musíme se zde omezit pouze na úlohu františkánů a dominikánů v teologickém bádání ohledně dogmatu a události, které bezprostředně předcházely jeho vyhlášení.

„Vyhlásit dobré dogma“

Je všeobecně známo, že františkáni pod vedením Jana Dunse Scota († 1308) vždy za neposkvrněné početí Panny Marie bojovali. Není rovněž tajemstvím, že dominikáni, věrni odkazu sv. Tomáše Akvinského, vznášeli proti této výsadě určité námitky. Papež Pius IX. při vyhlašování dogmatu vyjádřil své poděkování generálnímu představenému františkánů za jejich přínos k vyhlášení dogmatu, přičemž generála dominikánů poněkud opominul.

Celou podstatu věci trefně vyjádřil P. Norbert del Prado následujícím paradoxem: „Díky scotistům [františkánům] bylo vyhlášeno dogma; díky tomistům [dominikánům] bylo vyhlášeno správné dogma.“[3]

Scotisté, zcela oddáni Panně Marii, usilovali o církevní potvrzení jejího neposkvrněného početí, které bezpochyby odpovídá důstojnosti Matky Boží. Tomisté nebyli proti mariánské úctě, ba v podstatě ani proti neposkvrněnému početí (sv. Tomáš jej po část svého života uznával), zdůrazňovali však hlavní důvod, který nakonec vedl sv. Tomáše k tomu, že zanechal úvah nad tímto zbožným přesvědčením. Šlo o to, že vykoupení lidského rodu Kristem je dle zjevení bezezbytku všeobecné, čili zahrnuje i Pannu Marii. Namítali tedy proti scotistům: pokud nebyla Maria nikdy dotknuta hříchem, jak mohla být z hříchu Kristem vykoupena?

Po dlouhých staletích bádání, a to jak tomistů, tak i scotistů, bylo nakonec díky odvěké Moudrosti nalezeno obdivuhodné řešení: Panna Maria byla zvláštní milostí a jedinečným způsobem pro zásluhy Vykupitele Ježíše Krista předem uchráněna jakékoli poskvrny dědičného hříchu. Tak byly v polovině devatenáctého století všechny obtíže vyřešeny a Církev ve shodě s odvěkým zbožným míněním onu výsadu potvrdila.

Odhodlání Pia IX.

Po smrti papeže Řehoře XVI. byla vydávána další a další teologická pojednání, citována další liturgická svědectví ve prospěch nauky o neposkvrněném početí Panny Marie, do Říma přicházely žádosti ze stále více diecézí, ve kterých se biskupové přimlouvali za vyhlášení zmíněného dogmatu, díky čemuž také rostlo všeobecné přesvědčení o vhodnosti tohoto kroku. 16. června 1846 byl papežem zvolen kardinál Giovanni Maria Mastai-Ferretti, který si zvolil jméno Pius IX. a který byl osobně také velkým stoupencem neposkvrněného početí.

1. června 1848 jmenoval komisi, jež měla posoudit možnost vyhlášení dogmatu. Komise se ve své většině usnesla ve prospěch vyhlášení. Souběžně s komisí ustanovil konzistoř kardinálů, jimž svěřil za úkol prozkoumat, jakým způsobem by se mělo dále postupovat. Konzistoř doporučila obrátit se na jednotlivé biskupy a požádat je o jejich názor v dané věci. Pius IX. souhlasil a 2. února 1849 vyslal z Gaety, kam se uchýlil po vyhlášení tzv. Římské republiky, encykliku Ubi primum. V ní biskupům psal:

„Toužebně očekáváme, že nás, jak jen to bude možné, obeznámíte s úctou, jíž vaši kněží a lid daří neposkvrněné početí Blahoslavené Panny Marie a kterak horlivě dychtí po tom, aby byla ona nauka jasně vymezena Apoštolským Stolcem. A zejména, ctihodní bratři, si přejeme seznat, jak vy sami ve svém moudrém úsudku v oné věci smýšlíte a po čem prahnete.“

Jaký byl výsledek tohoto „korespondenčního koncilu“? Ze šesti set biskupů, kteří odpověděli, se pouze necelých deset procent z různých důvodů vyjádřilo proti vyhlášení dogmatu. Více než devadesát procent souhlasilo jak s dogmatem samotným, tak i s vhodností jeho ohlášení. Řada z nich připojila ke své odpovědi ještě další podrobnosti, úvahy a teologické rozbory, kterými dokreslovali svůj postoj.

Kladné odpovědi biskupů Pia IX. jenom povzbudily v jeho rozhodnutí završit započaté úsilí. V březnu 1851 byly zahájeny předběžné práce na znění buly. Prvotní návrh z pera jezuitského teologa Giovanniho Perroneho byl odmítnut. Další návrh pocházel rovněž od jezuity P. Carla Passaglii, který, což jistě není nezajímavé, spojil vyhlášení dogmatu s odsouzením novodobých omylů. Byť jeho pojednání nebylo jako takové přijato, tak zmíněná druhá část se o deset let později stala základem slavného Syllabu omylů.

V roce 1852 ustanovil Pius IX. komisi dvaceti teologů pod vedením kardinála Raffaela Fornariho, která dostala za úkol zevrubně prostudovat otázku vyhlášení daného dogmatu. Po četných a zajímavých pracích komise přišla s návrhem, který více méně nacházíme v konečném dokumentu. Tento text byl však zkoumán a upravován ještě dalšími šesti komisemi, což ukazuje velkou péči Apoštolského Stolce o vydání jasného prohlášení, které by zamezilo pozdějším dohadům různých teologických škol.

„Důkazy“ ve prospěch dogmatu

Z výše zmíněných přípravných prací a úprav stojí za zmínku otázka „důkazů“ svědčících ve prospěch dogmatu. Bula se odvolává na Písmo svaté (v podstatě na třetí kapitolu Geneze a událost zvěstování, jak ji nacházíme zejména v evangeliu sv. Lukáše) a toho, jak tyto texty vykládají církevní Otcové dle „analogie víry“. Během prací nad bulou se dále rozlišovalo mezi přímými důkazy (které potvrzují početí bez dědičného hříchu) a důkazy nepřímými (které je přímo nepotvrzují, nicméně je předpokládají).

Mnoho času bylo také věnováno výrokům papežů, kteří se opakovaně vyslovovali ve prospěch neposkvrněného početí, přičemž k rozpracování této otázky přispěl nemalým osobním vkladem sám Pius IX. Papež po obecném souhlasu zúčastněných nakonec zvolil 8. prosinec za svátek Neposkvrněného početí Nejblahoslavenější Panny Marie a ve stejný den se rozhodl toto dogma slavnostně vyhlásit. V onen den byla přečtena bula Ineffabilis Deus. Po dlouhé předmluvě náměstek Kristův se vší mocí svého úřadu pronesl neomylný výrok Církve:

„S autoritou našeho Pána Ježíše Krista, blažených apoštolů Petra a Pavla, i naší autoritou vyhlašujeme, prohlašujeme a definujeme: Nauka, podle níž blažená Panna Maria v prvním okamžiku svého početí, díky zvláštní milosti a výsadě ze strany všemohoucího Boha, s ohledem na zásluhy Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, byla uchráněna od jakékoli poskvrny dědičné viny, je zjevena Bohem, a proto ji musí všichni věřící pevně a trvale věřit.“

Co toto dogma znamená?

Na základě výše uvedených vět není těžké pochopit, v čem výsada Panny Marie spočívá. Týká se Mariiny nedotčenosti poskvrnou dědičného hříchu, jímž jsou zatíženi všichni potomci Adama a Evy od chvíle svého početí. Církev nikdy zcela přesně nestanovila, co tato poskvrna je, ale uvádí její hlavní následky: ztrátu prvotní spravedlnosti, smrt těla a nepřátelství s Bohem. Církev navíc říká, jakým způsobem se člověk může od těchto následků vysvobodit, a to vnitřní obnovou, díky níž se potomci prvního Adama opět rodí do stavu milosti a stávají se dětmi nového Adama – Ježíše Krista.

Říká-li se, že Panna Maria byla prosta poskvrny dědičného hříchu, myslí se tím, že byla od prvního okamžiku svého bytí uchráněna následků prvotního hříchu a těšila se vnitřní spravedlnosti a přátelství s Bohem.

Matka Boží zůstala nedotčena s ohledem na zásluhy Ježíše Krista, Spasitele lidského pokolení. Panna Maria nežila pouze v očekávání těchto zásluh (jak tomu bylo u těch, kteří žili před Kristovým příchodem), nýbrž tyto zásluhy na ni byly již jedinečným způsobem uplatněny. Na všechny ostatní potomky Adamovy Bůh uplatňuje Kristovy zásluhy, aby je zbavil zděděného zla, které je tíží, ale u Panny Marie je uplatňuje, aby se jí ani letmo nedotklo. Nejsvětější Panna je vykoupena způsobem převyšujícím jiné lidi, praví bula, ale vykoupena přesto byla a být musela. Ostatní lidé jsou vykoupeni a očištěni od hříchu obvyklou cestou; Maria byla jedinečnou výsadou hříchu uchráněna.

Závěr

Vyhlášení dogmatu vyvolalo v Církvi velikou radost srovnatelnou s tou, kterou pociťovali věřící v Efezu roku 431, kdy koncilní otcové odsoudili Nestoriovo rouhání proti Panně Marii a potvrdili, že je skutečně Bohorodičkou. Celý katolický svět zaplavily pastýřské listy biskupů a pojednání teologů, konaly se slavnostní pobožnosti. Hlasů nesouhlasu zaznělo v Církvi jen velmi málo a neměly žádnou váhu. Mezi nekatolíky vyvolalo, jak tomu říkali, „nové dogma“ jistou nevoli. Nějaká kritika buly se objevila v schismatickém, protestantském a anglikánském tisku, ale jinak vyhlášení nevzbudilo nějaké větší spory.

V roce 1863 zveřejnil Pius IX. nové oficium pro Svátek Neposkvrněného početí a Lev XIII. jej roku 1879 pozdvihl na přednostní svátek první třídy.

P. Michel Beaumont

Převzato z The Angelus, prosinec 2004.
Přeložil a poznámkami opatřil Mikuláš Spurný.

 

[1] Pius IX., Ubi primum z roku 1849.

[2] Dictionnaire de théologie catholique: contenant l’exposé des doctrines de la théologie catholique, leurs preuves et leur histoire, svaz. VII., Paříž 1927.

[3] P. Norbert del Prado, Divus Thomas et bulla dogmatica „Ineffabilis Deus“, Fribourg 1919.