„Portréty“ Ducha Svatého

Spisovatel Teodor Jeske-Choiński ve svém historickém románu Poslední Římané popisuje scénu, jak čerstvě obrácený barbar s vervou strhává krásné antické malby a místo nich neumělou rukou maluje jakéhosi kulhajícího chlapce, který nese na zádech neurčitý předmět. Se zděšením přihlížející kultivovaní římští občané pohanského vyznání netuší, že ona dětská kresba představuje Dobrého Pastýře, Krále králů a Pána pánů.

Aniž bych chtěl schvalovat ničení kulturního dědictví, mám pro zmíněného barbara a jeho „kulhajícího chlapce“ jistou slabost. Netvrdím, že díla z počátků křesťanského výtvarného umění vynikají nějakou obzvláštní genialitou, jejich hodnota spočívá v něčem jiném. Jsou nejen svědectvím a připomínkou víry dávných pokolení, ale v podstatě vystihují propast mezi závratnou nadpřirozenou skutečností a nedokonalým lidským snažením tuto skutečnost vyjádřit.

Výzdoba hrobů křesťanských mučedníků v katakombách mnohdy připomíná obrázky dětí. Jako by jim někdo svěřil nožík, aby si vyrývaly svá oblíbená zvířátka. Není žádný důvod se těmto dílům posmívat, stačí si uvědomit, že z pohledu Pána Boha a ve srovnání s jeho dokonalostí jsou všechny lidské výtvarné počiny pouhými „čmáranicemi“.

Naše omezenost se projeví v plné síle, zvláště když se jedná o zachycení věcí neviditelných. Jsme nuceni si neviditelné nějak zviditelnit. Pán Bůh nám ale vychází vstříc…

Duch Svatý je nejčastěji zobrazován v podobě holubice, v níž sestoupil při křtu Pána Ježíše v řece Jordánu. Tím vydal nejen svědectví o Kristu, ale zároveň i vytrhl výtvarným umělcům trn z paty. Duch Svatý začal být malován a tesán jakožto holubice nejen při křtu Páně, nýbrž i jiných biblických událostí, jako jsou zvěstování Panny Marie nebo seslání Ducha Svatého, případně první den stvoření. Nicméně tyto scény bývají doprovázeny i dalšími projevy (symboly) Ducha Svatého, např. světlem či ohněm. Zajímavou ukázkou tohoto skloubení může být iluminace z anglického Žaltáře kláštera sv. Albána (první polovina dvanáctého století), kde je zachycena holubice, kterak o Letnicích chrlí ze zobáčku proudy ohně.

Starokřesťanské umění, o kterém již byla zmínka, nám však do symbolického významu holubice vnáší trochu zmatek. Holubice, jež bývají tak často vyobrazovány na křesťanských hrobech, představují buďto duše věrných křesťanů a jejich naději na spásu a vzkříšení, nebo Krista, který podoben holubici ohlašující olivovou ratolestí konec potopy přinesl svým křížem světu spásu. O holubici jakožto symbolu Krista píše např. sv. Irenej z Lyonu (druhé století). Občas se také setkáváme s holubicí jakožto symbolem Panny Marie nebo Církve, neboť Píseň písní hovoří o dokonalé nevěstě jako o „holubičce“ (5, 2; 6, 8).

Duch Svatý je nerozlučně spjat s Nejsvětější Trojicí. Většinou je v této souvislosti zobrazován jako holubice, jsou ovšem i výjimky. Občas můžeme narazit na ztvárnění Ducha Svatého jakožto osoby, či přesněji jedné z osob trojice, přičemž osoba má podobu člověka připomínajícího svým vzhledem Krista. (Nejstarší vyobrazení se nám dochovalo na tzv. Věroučném sarkofágu z první poloviny čtvrtého století.) Takovéto pojetí má jistě svůj teologický význam, neboť oproti různým heretikům zdůrazňuje, že Duch Svatý je skutečně božskou osobou, co do podstaty rovnou Otci i Synu. Na druhou stranu působí poněkud neobvykle, pokud je Nejsvětější Trojice zastoupena třemi „Kristy“. Existuje také východní obdoba výše popsaného pojetí, tzv. Starozákonní Trojice, která vychází z příběhu o návštěvě tří mužů (andělů) u Abraháma [Gen 18, 1–5], což bývá chápáno jako (před)obraz Nejsvětější Trojice. Snad nejznámějším ztvárněním Starozákonní Trojice je slavná ikona Andreje Rubleva (počátek patnáctého století). Duch Svatý je tedy v tomto případě představován andělem.

Někteří umělci, snad ve snaze vyjádřit ještě přesvědčivěji jednotu tří božských osob je spojili do jedné postavy se třemi tvářemi, opět připomínajícími Krista. Takovéto pojetí už bylo značně zavádějící, neboť svádělo k herezi sabellianismu (odsouzené roku 262), tedy že je pouze jedna božská osoba, která se pouze navenek i v sobě samé projevuje jako Otec, Syn a Duch Svatý. Tridentský koncil takovéto zobrazování odsoudil a nařídil všechny obrazy zničit. Odsouzení pak ještě musel v roce 1628 zopakovat papež Urban VIII.

Někteří moderní abstraktní umělci se pokusili zachytit Ducha Svatého jako takového, tedy zcela duchovně, ale výsledky jsou spíše rozpačité. Jako příklad uveďme obraz nizozemského malířky Willemieny Bootové „… a Duch Boží se vznášel nad vodami“ z roku 1998, kde nejen na Ducha Božího, ale i na vody lze usuzovat pouze z názvu. Kdyby dílo neslo naléhavý název „Existenciální nejistota“, nebo poněkud přízemnější, případně extravagantnější „Černá bramborová kaše“, nikdo by se s autorem nemohl přít. Ale třeba ještě neřeklo moderní umění své poslední slovo.

Zatím si ovšem budeme muset vystačit s holubicí.

Martin R. Čejka

Vyšlo v Te Deum 3/2012.