Semín: Opravdu je Jidáš v nebi?

Mnozí liberální teologové mají v závěru Svatého týdne, kdy Církev rozjímá Kristovo utrpení, ve zvyku rozvíjet smělou myšlenku, že mezi těmi, kdo se vzkříšeným Kristem vešel do Hospodinovy náruče v nebesích je i ten, který jej vydal na smrt – Jidáš Iškariotský. Asi by to nestálo za zvláštní komentář, kdyby tuto tezi nesdíleli i vysoce postavení církevní představitelé – jako když se v prosinci 2019 na tiskové konferenci v Římě nechal slyšet arcibiskup Vincenzo Paglia, stojící v čele Papežské rady pro rodinu, že teze o zavržení Jidáše je heretická. Málo co však může překonat letošní údiv, vyvolaný pašijovým vydáním vatikánského L’Osservatore Romano (OR). Toto prestižní periodikum Svatého stolce přineslo na třech stranách několik textů, spojených jediným tématem – možností Jidášovy spásy. Pozornost vzbudí již titulní ilustrace, zobrazující obnaženého Ježíše, jak bere něžně do rukou tělo oběšeného Jidáše. A titulek? Jidáš a skandál milosrdenství. Autor ilustrace není uveden, jde však o kopii obrazu, inspirovaného četbou knihy papeže Františka Quando pregate dite Padre Nostro (Když se modlíš, říkej Otče náš). V této knize, vydané v roce 2018, vyjadřuje František naději na Jidášovu spásu, odvolávajíce se na sousoší, vytesané do sloupové hlavice v bazilice svaté Máří Magdalény v burgundském městě Vézelay, v němž Ježíš na svém rameni nese poslední zatoulanou ovečku – Jidáše. Šéfredaktor OR Andrea Monda v editorialu uvádí, že obraz sochy má papež zavěšený ve své pracovně. Není to však jediný výjev s Jidášem, kterým se papež ve své pracovně obklopil. Letos k němu přibyl i obraz, zveřejněný v OR…

Kdo sleduje papežovy homilie či psané texty, asi není překvapen. Není to jen výše uvedená kniha, v níž papež vyjadřuje svoji naději v Jidášovu věčnou blaženost. Již v loňském Svatém týdnu při mši v Casa Santa Marta kázal: „Jak skončil Jidáš? Nevím… Jidáš, snad dobrý chlapec, s dobrými úmysly, končí jako zrádce, končící na trhu, aby prodal, co mu bylo drahé… Kristus však nikdy Jidáše zrádcem nenazval, naopak jej označil za přítele a políbil jej.“ Nevím, co mají v papežské kapli za lekcionář, ale katolické vydání Nového zákona mluví jinou řečí. Jakkoli je pravda, že Jidáše Pán Ježíš zrádcem přímo nenazval, při Poslední večeři řekl: „Jeden z vás mne zradí.“ Jistě tím nemyslel Petra, o jehož trojím zapření hovoří Kristus při jiné příležitosti. Ani se nikde nedočteme, že by Ježíš Jidáše políbil, byl to přeci Jidáš, kdo svým polibkem označil oběť své zrady. Výroky Písma svatého, určené Jidášovi, naději v jeho spásu zrovna nevzbuzují: „Běda tomu člověku, skrze něhož Syn člověka bude zrazen; lépe by mu bylo, kdyby se byl ten člověk nenarodil.“ (Mt 26, 24) Proč by Kristus volil taková slova, kdyby Jidáš spásy dosáhl? Pro kajícníky má Písmo svaté jiná slova: Tak, pravím vám, budou andělé Boží míti radost nad jedním hříšníkem pokání činícím“ (Lk 15, 10). Kdyby byl Jidáš v nebi, bylo by přeci nesmyslné tvrdit, že se neměl narodit. Vždyť spása je posledním cílem každého lidského života!

A i když Církev neoznačuje zavržené, leč jen spasené, stěží chápat i jiné výroky (syn záhuby Jan 17,12; a jeden z vás je ďábel Jan 6, 70) než jako Duchem svatým inspirované svědectví o Jidášově tragickém věčném údělu. V podobném duchu hovoří apoštol Petr před volbou nového apoštola: „Muži bratří, muselo se naplniti Písmo, které Duch svatý předpověděl ústy Davidovými o Jidášovi, jenž se stal vůdcem těch, kteří jali Ježíše, neboť byl přičten k nám a obdržel účast v tomto úřadě (našem). On vyzískal pole ze mzdy nepravosti, avšak spadl střemhlav, rozpukl se v půli a vykydly se všecky vnitřnosti jeho. A vešlo to ve známost všem obyvatelům jeruzalemským, takže pole ono bylo nazváno v řeči jejich Hakeldama, tj. pole krve. Je totiž psáno v knize žalmů – Ať zpustne příbytek jeho a nebudiž nikoho, jenž by v něm bydlil, a: Úřad jeho ať dostane jiný.“

Samotná volba je pak zachycena těmito slovy: „I představili dva, Josefa zvaného Barsabáš, jenž měl příjmení Justus, a Matěje, a modlíce se pravili: Ty, Pane, jenž znáš srdce všech, ukaž, kterého z těchto dvou jsi vyvolil, aby dostal místo v této službě, totiž v úřadě apoštolském, z něhož Jidáš vystoupil, aby odešel na místo svoje.“ Aby odešel na svoje místo… To jako do nebe?

O Jidášově zavržení jsou přesvědčeni i mnozí církevní otcové či svatí teologové, jmenovitě sv. Augustin, sv. Tomáš Akvinský či sv. Lev Veliký. Výslovně to uvádějí i Tridentský katechismus či mešní orace ze Zeleného čtvrtka: „Bože, od něhož obdržel i Jidáš trest za svou vinu i lotr odměnu za své vyznání, uděl nám dosažení své slitovnosti, aby, jako v umučení svém Ježíš Kristus, Pán náš, oběma po zásluze udělil rozdílné odplaty, tak nám po odstranění starého bludu uštědřil milost svého vzkříšení.“ Přirovnání Jidáše k lotru na levici, o jehož zavržení evangelium – přinejmenším nepřímo – také svědčí, má jednoznačné vyznění: Jidáš v nebi není.

Modernisty falešně vedený spor o Jidáše však není primárně sporem o věčný osud tohoto nešťastníka. Jeho rehabilitace má sloužit jako prostředek k obhájení ještě ničivější hypotézy – že peklo je ve skutečnosti prázdné. Věroučné i morální důsledky takové představy jsou dalekosáhlé a jistě se odrážejí i v dnešní církevní krizi. Bude-li nakonec každý spasen, proč být vůbec katolíkem? Proč zachovávat Boží přikázání, je-li to navíc docela obtížné? Proč usilovat o křesťanskou dokonalost? Blud univerzální spásy, systematizovaný ve 20. století teologem Hansem Ursem von Balthasarem a zastávaný dnes mnoha kněžími i biskupy (i papežem Františkem?) činí poslání Církve zcela zbytečným. Nic jí pak nebrání v tom, aby se stala pouhým rádoby duchovním make-upem svobodozednářského projektu všelidského bratrství.

Už jste četli Fratelli tutti?

Michal Semín