Dnešní veliký svátek nás učí dvěma důležitým věcem: pokoře a radosti. V tento den se více než kdy jindy našim zrakům otevírá nebeská vznešenost a Boží zalíbení ve stavu, který je, nebo by měl být, údělem většiny lidí, tedy v pokorném a tichém životě a s ním spojené srdečnosti. Pročítáme-li díla dějepisců, filosofů a básníků tohoto světa, snad nabudeme dojmu, že velicí lidé jsou šťastní; naše mysl a srdce pak míří k výšinám, podivuhodným dobrodružstvím, neobyčejnému nadání, s nímž je někteří podstupují, památným bitvám a výjimečným osudům. Jako kdyby vrchol života spočíval v honbě za dobrem, nikoli v radosti z něj.
Když ale rozjímáme o dnešním svátku a o tom, co si jím připomínáme, uvidíme zcela jiný obraz. Ačkoli se tento život neobejde bez dřiny a námahy, nemusíme se, přesně vzato, snažit svoje nejvyšší dobro hledat. Je nalezeno; nachází se nedaleko nás, v Božím Synu, který sestoupil z náruče Otcovy na tento svět. Je zde na zemi mezi námi. Nejbystřejší mozky se už nemusejí namáhat v honbě za tím, co považují za nejvyšší dobro; už nemusejí bloudit a vystavovat se nebezpečí při pátrání po oné neznámé blaženosti, po níž jejich srdce přirozeně touží, jak tomu bylo v pohanských dobách. Jim a všem lidem patří následující slova: „Dnes se vám narodil v městě Davidově Spasitel, to jest Kristus Pán.“
Ani nemusíme usilovat o věci, které tento pomíjivý svět nazývá velikými a vznešenými. Kristus ponížil vše, co svět chová ve vážnosti, když sám přijal postavení, kterým svět pohrdá. Málo co může být skromnějšího a obyčejnějšího než postavení, které si zvolil Boží Syn.
Ze svátku Narození Páně si tedy máme odnést následující dvě poučení: buďme srdeční, radujme se; nenechejme se přemoci vnitřní úzkostí a vnější skleslostí, nehledejme lopotně veliké věci. Buďme srdeční a radujme se uprostřed nelehkých, obyčejných životních okolností, které svět přehlíží a smýšlí o nich s opovržením.
Zamysleme se v této souvislosti šířeji nad vlídným příběhem, jehož je dnešní čtení pouze částí.
Zaprvé, co se dovídáme před samotným čtením? Že jistí pastýři hlídali v noci svá stáda a že se jim zjevili andělé. Proč by se měly nebeské bytosti zjevovat pastýřům? Co na nich bylo tak výjimečného, že si získali pozornost andělů i samotného Pána andělů? Byli snad učení, slavní nebo mocní? Prosluli nějak zvlášť zbožností a duchovními dary? O tom nic nečteme. S jistotou můžeme říci, že měli, nebo alespoň někteří z nich, víru, neboť tomu, který má, bude přidáno. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by byli světější a osvícenější než ostatní dobří lidé oné doby, kteří očekávali útěchu Izraele. Není ani důvod předpokládat, že byli lepší než jiní prostí a bohabojní lidé, kteří ale nedosahovali nějakých neobyčejných pokroků ve zbožnosti nebo náboženských zvyklostech. Proč tedy byli vybráni? Pro svoji chudobu a skrytost. Všemohoucí Bůh hledí s jitým zvláštním zalíbením nebo (můžeme-li to tak říci) láskou na nepatrné. Možná je to tím, že člověk, padlé, závislé a ubohé stvoření, je více na svém místě, žije-li ve skromných podmínkách, přičemž moc a bohatství, třebaže se jim nelze v některých případech vyhnout, jsou jako takové pro člověka nepřirozenými doplňky. Asi stejně jako jsou některá řemesla nebo povolání považována za nevhodná, byť jsou nezbytná; a ačkoli z nich máme užitek a ještě víc si vážíme těch, kteří se jim věnují, jsme nakonec rádi, že nejsou naše; což například platí o povolání vojáka, jemuž jsme vděčni a jehož chováme v úctě, a přesto bychom s ním neměnili; a tak je i v Božích očích velikost méně vítaná než skrytost. Méně se k nám hodí.
Pastýři tedy byli vybráni s ohledem na svoji prostotu, aby se stali prvními, kdo uslyší o narození Páně, o tajemství, které nebylo známo žádnému z knížat tohoto světa.
Hleďme, jaký protiklad se nám zde rýsuje, když zvážíme, koho k nim poslal Pán! Andělé vynikající silou sestupují na Boží příkaz k pastýřům. Zde se setkávají nejvyšší a nejnižší z rozumných tvorů Páně. Skupina chudých lidí, uvyklých tvrdému životu, kteří za oné chladné a temné noci hlídají svá stáda připraveni odehnat divoká zvířata nebo zloděje; kdy čekajíce na den spolu rozmlouvají o pozemských starostech, o počasí a ovcích, a přitom dohlížejí na svá stáda se psem po boku a naslouchají zvukům, jež unáší vítr nad planinou, tito lidé se náhle setkávají s návštěvníky tak odlišnými, že by je to ani ve snu nenapadlo. Známe omezené uvažování lidí, kteří musejí ve svém životě čelit jednou horku, jindy chladu a mokru, hladu a nedostatku, dřině a porobě, jejich myšlenky se bez ustání zaobírají stále stejnými věcmi. Málokdy si něco příliš připouštějí, jen pokračují bez zápalu a bez rozmyslu jednotvárně dál.
Takovým lidem se zjevil anděl, aby otevřel jejich mysl a poučil je, ať nejsou sklíčení a svázaní tím, že jsou v tomto světě maličkými. Zjevil se jim, aby jim ukázal, že Bůh vyvolil chudé tohoto světa, aby se stali dědici jeho království a vyznamenal jejich úděl. Anděl pravil: „Nebojte se! Hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid: Dnes se vám narodil v městě Davidově Spasitel, to jest Kristus Pán.“
A nyní se dostáváme k druhému poučení, které si dle mého můžeme odnést z tohoto svátku. Anděl vzdal čest skromnému údělu už tím, že se pastýřům zjevil; následně je poučuje, aby se radovali z jeho zprávy. Zvěstuje dobrou novinu, která natolik převyšuje tento svět, že činí rovnými urozené i nízkého původu, bohaté i chudé, jednoho s druhým. Anděl říká: „Nebojte se.“ Jak jste si možná všimli, jedná se o poměrně časté pozdravení v Písmu svatém, jako by člověk zejména v Boží přítomnosti potřeboval podobné ujištění, které by mu dodalo sil. Říká „nebojte se“, když vidí, jaký rozruch vyvolala jeho přítomnost mezi pastýři. Dokonce i daleko menší div by je mohl pochopitelně vyděsit. Proto anděl pravil „nebojte se“. Každý posel z jiného světa v nás přirozeně vzbuzuje obavy, jelikož máme neklidné svědomí, jsme-li ponecháni sami sobě, a domníváme se, že jeho příchod zvěstuje cosi zlého. Navíc si tak málo uvědomujeme neviditelný svět, že když se před námi zjeví anděl nebo duch, můžeme se kvůli své nevíře vyděsit, neboť do naší mysli vstoupí pravda, o níž jsme dříve nepřemítali. A tak z jednoho či druhého důvodu byli pastýři hluboce rozrušeni, když je v záři obstoupila sláva Hospodinova. A anděl řekl „nebojte se“. Nedostatek zbožnosti vede k obavám; když na svědomí dopadá málo světla, stává se temnota viditelnou; nic než obrazy strastí a děsu; a sláva Boží, jež září kolem, vyvolává neklid. Svatost Boha, dosah a obtížnost jeho přikázání, velikost jeho moci, jeho věrnost slovu, to vše nahání hříšníkovi strach, a když to vidí ostatní lidé, domnívají se, že je to kvůli náboženství, ačkoli dotyčný není vůbec zbožný. Říkají o něm, že je zbožný, byť se pouze ozývá jeho svědomí. Ale náboženství jako takové, jsouc daleko vštěpování obav a hrůzy, říká slovy anděla „nebojte se“; vždyť takové je Boží milosrdenství, že ačkoli na nás všemohoucí Bůh nás obstoupil svou slávou, je to sláva útěchy, neboť je to světlo jeho slávy ve tváři Ježíše Krista. Tak také nebeský posel mírnil oslnivou jasnost evangelia o oněch prvních Vánocích. Sláva Boží pastýře nejprve polekala, anděl tedy přidal útěšná slova, aby je uklidnil a zlepšil jejich náladu. Pak se zaradovali.
„Nebojte se,“ řekl anděl, „hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid: Dnes se vám narodil v městě Davidově Spasitel, to jest Kristus Pán.“ A když zakončil své zvěstování, „hned potom se přidružilo k andělu množství nebeských zástupů, kteří chválili Boha a zpívali: ‚Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!‘“ To byla slova, jimiž se blažení duchové, kteří slouží Kristu a jeho svatým, obracejí oné noci k pastýřům, aby v nich navzdory chladu a hladu roznítili velikou radost; aby je poučili, že je Bůh miluje stejně jako nejvznešenější lidi na zemi; ba dokonce více, neboť jim jako prvním oznámil zprávu o tom, co se oné noci děje. Jeho Syn se narodil do tohoto světa. O takové události se dělíme se svými přáteli a blízkými, s těmi, které milujeme, těmi, kteří pro nás mají pochopení, nikoli s cizími. Může snad být všemohoucí Bůh ještě laskavější a ještě jasněji projevit svou náklonnost k pokorným a opuštěným, než tím, že (mohu-li to tak říci) svěří veliké, radostné tajemství pastýřům bdícími v noci nad svými stády?
Anděl nám tedy zaprvé dává poučení o pokoře a radosti; ale neskonale větší se skrývá v oné události, kterou oznámil pastýřům, tedy v samém narození přesvatého Dítěte Ježíše. To zvěstuje následujícími slovy: „Naleznete děťátko ovinuté plenkami a položené v jeslích.“ Kdyby slyšeli jen o narození Krista Pána, hledali by jej nejspíše v královském paláci. Nenapadlo by je, že se stal jedním z nich nebo že se k němu mohou přiblížit; proto je anděl upozorňuje, kde ho najdou, a nejedná se pouze o znamení, ale rovněž o poučení.
„Řekli si pastýři vespolek: ‚Pojďme až do Betléma a podívejme se na tu událost, kterou nám Pán oznámil.‘“ Pojďme spolu s nimi i my, rozjímejme o onom druhém a ještě větším zázraku, který jim anděl zvěstoval, o Kristově narození. Sv. Lukáš píše o Panně Marii: „Porodila svého prvorozeného syna; ovinula ho plenkami a uložila do jeslí.“ Pán nebes a země, ono Boží Slovo, jež od počátku přebývalo ve slávě s věčným Otcem, se narodil v čase do tohoto světa hříchu jako děťátko. Spočíval tehdy v náručí své matky, podle všeho zdání bezmocný, zavinutý do plínek a nachystaný ke spánku. Syn Nejvyššího, který stvořil celý svět, se stal tělem, třebaže zůstal tím, čím byl předtím. Stal se skutečným tělem, jako kdyby se vzdal toho, čím byl, jako kdyby byl v tělo přeměněn. Podřídil se a stal se potomkem Mariiným, odevzdal se do rukou smrtelníka, souhlasil, aby jej matka pozorovala něžným zrakem a chovala na svých prsou. Dcera člověka se stala Matkou Boha, což pro ni bylo vskutku nevyslovitelným darem milosti; ale jaká to blahosklonnost u něj! Jaké slávy se vzdal, aby se stal člověkem! A nikoli pouze bezbranným dítětem, ačkoli to samo bylo nebývalým pokořením, ale člověkem se všemi omezeními a nedostatky naší přirozenosti, jež se nevyhnou ani bezhříšné duši. Jaké byly jeho myšlenky, můžeme-li si dovolit takový jazyk nebo připustit takovou úvahu v souvislosti s Nekonečným, když se lidské pocity, lidské strasti, lidské potřeby staly poprvé jeho? Jaké tajemství se od počátku do konce skrývá v tom, že se Boží Syn stal člověkem! A úměrné tomuto tajemství jsou i jeho milost a milosrdenství; a jaká je milost, taková je i velikost jejích plodů.
Rozjímejme neustále o tomto tajemství a ptejme se sami sebe, zda naše výmluvy, že je něco příliš těžké, obstojí ve světle oné úžasné a jedinečné události; zda je většího tajemství, pronikavější milosti než té, která se už projevila ve vtělení a smrti Věčného Syna. Bylo nám řečeno, že díky tomu můžeme být jako serafové, že se můžeme vznést tak vysoko, jako Kristus sestoupil nízko; copak nás to může ještě po andělově zvěstování pastýřům děsit? Zůstáváme lidmi, ale obdařenými do jisté míry všemi dokonalostmi, jež měl Kristus v plnosti, každý máme ve stupni sobě vlastním bohatý podíl na jeho božské přirozenosti, a to až natolik, že jediný důvod, mohu-li se tak vyjádřit, proč jeho svatí nejsou jako on sám, je ten, že to není možné, neboť on je Stvořitel a oni jeho tvorové; a tak jsou vším kromě Boha, mohou být učiněni vším, nelze však při tom narušit nepřenosnou vznešenost Nejvyššího. Pochopitelně úměrná jeho slávě je jeho moc oslavovat; a tak se, tak říkajíc, skrze něj staneme vším kromě bohů, jelikož, třeba poznamenat, se nacházíme nekonečně níž než uctívaný Stvořitel, ovšem je třeba také po pravdě uvést, že budeme výše než všechny ostatní bytosti na světě; výše než andělé nebo archandělé, cherubové nebo serafové, tedy ne zde a ne v sobě, nýbrž v nebi a v Kristu. Kristus, již obětovaná prvotina lidského rodu, Bůh a člověk, stojí nade všemi tvory a my jeho milostí míříme ke stejným výšinám blaženosti, přičemž už zde zakoušíme jeho slávu, a budeme-li shledáni věrnými, spatříme ji na onom světě v plnosti.
Poučení o radosti, které nám vtělení dává, je stejně úchvatné jako poučení o pokoře. Sv. Pavel ve své epištole Filipanům píše: „To smýšlení mějte v sobě, které bylo i v Kristu Ježíši! On totiž, ač božské přirozenosti, nepokládal za lup to, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, přijav přirozenost nevolníka tím, že se stal podobným lidem.“ A sv. Petr nás poučuje o radosti: „Jej milujete, ač jste ho neviděli; v něho věříte, ač na něj nyní nepatříte. Věříce pak budete plesati nevýslovnou a slavnou radostí, až dosáhnete cíle své víry: spásy duše.“
Odneste si tyto myšlenky s sebou, moji bratři, v tento vánoční den do svých domovů; ať jsou s vámi ve vašich rodinách a při společenských setkáních. Dnes je den radosti: je dobré být šťastným, je špatné být nešťastným. Na jeden den bychom měli odložit břímě našeho pošpiněného svědomí a radovat se z dokonalosti našeho Spasitele Ježíše Krista, aniž bychom přemýšleli o sobě, aniž bychom přemýšleli o naší vlastní ubohé špinavosti; místo toho rozjímejme o jeho slávě, jeho dobrotě, jeho čistotě, jeho velikosti, jeho překypující lásce. Radujme se v Pánu a při pohledu na něj i ze všeho jeho stvoření. Těšme se z jeho časných darů a sdílejme s ním v našich myšlenkách krásné pozemské věci; radujme se v Pánu z našich přátel, milujme je, protože i on je miluje.
„Bůh nás neurčil ke hněvu, nýbrž abychom si získali spásu skrze Pána našeho Ježíše Krista. On zemřel za nás, abychom my, ať bdíme, ať spíme, žili spolu s ním.“ Usilujme o milost radostného srdce, vyrovnanou náladu, laskavost, mírnost a bystrost rozumu, abychom s jeho milostí chodili v jeho světle. Modleme se, aby nám dal vždy štědrého ducha, vždy připravenou lásku, která svou bohatostí a silou přemáhá mrzutosti života a která nadevše sjednocuje s Tím, který je tryskajícím pramenem a středem veškerého milosrdenství, láskyplné vlídnosti a radosti.
Sv. John Henry Newman
Kázání ze dne 25. prosince 1825.
Přeložil Michal Spurný.
Vyšlo v Te Deum 5/2013.
Přidej komentář jako první k "Newman: Křesťanská radost"