Rösner: Nepřemohou

Nejen katolíky otřásla zpráva o tom, že Boží chrám v Gutech shořel na popel. Kostel, co přečkal za více než 450 let, dvě světové války či čtyři desetiletí komunismu, nepřečkal slaboduché počínání tří nešťastníků.

Spáleniště v Gutech však rozhodně není něčím novým. Kolik podobných ohořelých ruin za sebou zanechali „chrabří“ husité nebo kolik Božích svatostánků vyplundrovali a zprofanovali francouzští osvícenci na přelomu 18. a 19. století, se dnes už ani nedopočítáme. A kolik lidí bylo pobito jen proto, že se hlásili k Nevěstě Beránkově a odmítli potřísnit její bělostný šat hanbou zrady…

Všechny tyto akty agrese mají beztak jednoho společného jmenovatele – nevraživost či zášť vůči Církvi či křesťanství jako takovému. Lidé u nás jsou v tomto vyškoleni 40 lety zhoubné komunistické propagandy a již více než 25 let podstupují „doškolování“ v podobě sveřepé mediální proticírkevní kampaně. Nehledě na to, že ČSR povstala na troskách stržených křížů a mariánských sloupů. Míra těchto negativních nastavení se sice může v jednotlivých případech lišit, nicméně jejich terče jsou identické – buď jimi jsou křesťanské stavby či motivy, anebo jejich uživatelé a nositelé. To vše je trnem v oku světu.

A nemusíme se vracet tak daleko do minulosti. O planoucích kostelích či o vraždění křesťanů v arabském světě je slyšet dnes a denně. Ale není to jen o muslimských zemích. Ve chvíli, kdy ještě doutnaly ohořelé trámy gutského kostela, zemřel v mexické metropoli na následky zranění, jež mu plánovaně způsobil jistý Američan, otec Miguel Angel Machorro. Jenom v Mexiku šlo o již čtvrtého zavražděného kněze v letošním roce…

Útok však není veden „pouze“ na budovy a lidi, ale i na hodnoty. Stále více zvrácenější západní liberální svět každým dnem drzeji a agresivněji napadá a převrací tradiční křesťanskou morálku, ba co víc, nutí vyznavače Krista všem těmto moderním obludnostem aplaudovat a vyznávat je. V případě odmítnutí hrozí takovýmto „extremistům“ osočování ze všech možných -ismů, ekonomická či společenská šikana, ba dokonce žalářování. Ďábelský moloch, reprezentovaný svými méně či více uvědomělými pohůnky, tak stále těsněji svírá hrdla všech, kdo chtějí vyznávat, že pravda a smysl všeho jsou jen v Kristu Ježíši, stále urputněji bojuje zvenčí i zevnitř proti Jeho Církvi, nositelce této pravdy, aby ji srazil na kolena, aby ji přemohl.

Snaží se o to 2000 let, skácel přitom celé lesy křížů, vypálil celá sídliště kostelů a sprovodil ze světa celá stáda oveček Božích. I kdyby to provedl ještě stokrát, tisíckrát, bude se snažit marně. „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku,“ ujišťuje nás Ježíš v závěru Matoušova evangelia, aby jinde ubezpečil viditelnou hlavu Církve, že „brány pekelné ji nepřemohou“. Platí totiž to, co napsal Jan Čep: „Jsou dvě věci, které ďábel přes svou chytrost neví: zmýlil se v posledním výkřiku umírajícího Krista na kříži a propásl ono velikonoční ráno, kdy anděl odvalil kámen ode dveří hrobových.“ Tak tváří v tvář zápachu spálenišť a sesedlé krvi nezoufejme – Církev svatou její nepřátelé nepřemohou, je s ní On!

Libor Rösner