Přistoupíme-li ke konečnému problému, tedy údajné Holmesově smrti a jeho následnému návratu v neporušeném, ba dokonce nadmíru čilém stavu, problém se stává ještě složitějším.
Někteří kritici přijímají příběhy Návratu jako opravdové, přičemž považují Poslední případ za událost smyšlenou Watsonem k jeho vlastnímu užitku. M. Piff-Pouff ho představuje jako prastarý úskok thaumaturga[1] a zmiňuje příklad Salmoxida[2] či Gebeleizise[3] u Getů, jenž se po dva roky schovával v podzemí, a pak se vrátil, aby kázal nauku o nesmrtelnosti. Závěr M. Piff-Pouffa zní následovně: „Sherlockholmes nespadl z Reichenbachu, to Vatson spadl z vrcholku své prolhanosti.“ Ve stejném duchu Bilgemann tvrdí, že zmíněná epizoda je chabou napodobeninou Empedokla[4] na Etně a zanechaná alpinistická hůl má být náhražkou za slavnou trepku, kterou sopka zvrátila. Jak praví svým nesmrtelným jazykem: „Epizodou Posledního případu Watsonovy pletichy dočista zhaceny byly.“
Další, mezi jinými samozřejmě Backnecke, považují Poslední případ za opravdový a příběhy Návratu za smyšlené. Námitky proti těmto příběhům lze rozdělit na ty, které a) naznačují změny v Holmesově povaze a metodách, b) poukazují na věci nemožné v samotném vyprávění, c) nalézají nesoulad s předešlými příběhy.
a) Skutečný Holmes není nikdy vůči klientům nezdvořilý. Holmes ve Třech studentech „pokrčil rameny na znamení, že se jen nerad smiřuje s novým úkolem, zatímco náš návštěvník ze sebe se vzrušenými gesty chrlil svůj příběh“[5]. Pravý Holmes rovněž nikterak morbidně nebažil po těžkém zločinu, ale když John Hector McFarlane hovoří o tom, že mu hrozí zatčení, detektiv má údajně pronést: „Vás zatknout? To je jistě velmi zásluž – – – velmi zajímavé.“[6] Dvakrát se v Návratu svému vězni posmívá, což je chování, k němuž by se pravý Holmes, ať už z profesní etikety, nebo prostého dobrého vychování, nikdy neuchýlil. Falešný Holmes však oslovuje klientku jejím křestním jménem, což by u autora, jehož názory nebyly narušeny chybným představením vlastní osoby v divadelní hře, bylo zhola nemožné. Úmyslně se během práce straní jídla, kdežto skutečný Holmes tak činí toliko z roztržitosti, jak je tomu v případě Pěti pomerančových jadérek. Výlučně v těchto vyprávěních cituje bezděčně Shakespeara, a to třikráte. V Tančících figurkách se vykazuje naprosto směšnou logikou. V Osamělé cyklistce posílá Watsona jako svého zástupce, což nemá nikde jinde obdoby, jelikož také v Psu baskervillském jde sám do Dartmooru, aby na případ v utajení dohlížel.
b) Je možné, že by obtahy nějakého univerzitního testu, ba oxfordského testu, neboť se v této souvislosti hovoří o čtyřúhelníkovém nádvoří, byly dodány pouhý den před zkouškami? Že by test obsahoval jenom polovinu kapitoly z Thukydida? Že by příprava této poloviny kapitoly k tisku trvala zkoušejícímu jeden a půl hodiny? Že by obtahy oné poloviny kapitoly zabíraly tři listy papíru? Navíc, pokud bylo na tužce jméno JOHANN FABER, jak mohla na jejím pahýlu zbýt písmena NN, a to jen a pouze ona?[7] Profesor morální a metafyzické filosofie ve Waynflete (prof. J. A. Smith) dále poukázal, že je nemožné z překrytí stop přední a zadní pneumatiky kola určit, zda cyklista odjížděl, nebo přijížděl.[8]
c) Pokud jde o zmíněné nesrovnalosti, tak v Osamělé cyklistce dojde k sňatku, aniž by na něm byl přítomen kdokoli jiný kromě šťastného páru a oddávajícího duchovního. Ve Skandálu v Čechách je však Holmes v přestrojení za povaleče vědomě ženichem dovlečen k oltáři, aby se zhostil role svědka, jinak by byl sňatek neplatný. V Posledním případu policie zatkla „celou [Moriartyho] bandu, kromě něho“, zatímco v Prázdném domě se dovídáme, že nelapila plukovníka Morana. Profesor Moriarty je v Návratu nazýván profesorem Jamesem Moriartym, ale z Posledního případu víme, že James bylo jméno jeho bratra vojáka, který přežil. A co nejhorší, panák v okně na Baker Street je oblečen do popelavého županu! Jako kdybychom nevěděli, že to byl modrý župan, ve kterém Holmes vykouřil na posezení unci řezaného tabáku, dokud nevyřešil temnou záhadu Ohyzdného žebráka! Detektiv se stal chameleónem, praví M. Papier. „Není to poprvé,“ komentuje těžkopádnější Sauwosch, „co k oklamání bylo užito suknice vícero barev! Sherlock, náš současný Josef, však ve skutečnosti byl sežrán a pohltila jej zlá šelma Watson.“[9]
Ronald A. Knox
Převzato z Blackfriars 3/1920.
Přeložil a poznámkami opatřil MRČ.
Literární studie o Sherlocku Holmesovi (1. část)
[1] Tj. divotvůrce.
[2] Salmoxis měl být člověkem či božskou bytostí. Nechal si vybudovat podzemní příbytek a zmizel. Poté byl oplakáván a považován za mrtvého, po třech letech se však mezi svůj lid vrátil. Hérodotos ho uvádí jako zakladatele kultu, který věřil v nesmrtelnost duše.
[3] Gebeleizis je dácký bůh blesku, hromu, který bývá ztotožňován se Salmoxidem.
[4] Empedoklés z Akragantu (páté století př. Kr.) byl řecký filosof, který podle pověsti spáchal sebevraždu skokem do jícnu Etny. Jeho tělo mělo zmizet, aby si lidé mysleli, že se stal nesmrtelným bohem. Sopka ale vyvrhla jeho sandály, a tak došlo k odhalení celého podvodu.
[5] Překlad František Jungwirth.
[6] Stavitel z Norwoodu, Jungwirth.
[7] Všechny námitky se týkají povídky Tři studenti.
[8] Námitka vůči Škola v Priory.
[9] Viz Gn 37, 31‒33.
🙂
Díky