Témata Te Deum 4/2018 jsou „Advent“ a „Obrana víry“.
Sv. Pius X. – „Kdo je to, …abych v něho uvěřil?“
Martin R. Čejka – Až nudně předvídatelná synoda o mládeži
Stanisław Lewicki – Prohráli jsme nakonec bitvu u Vídně?
Bogdan Dobosz – Pohasínající kult Jova
Nařízení papeže sv. Pia V. ve věci homosexuálních kněží
Anna Wielaková – Vražedná sexualizace
Roberto de Mattei – Dvě revoluce 1968
Petr Bahník – Trochu více k heraldice (oltář)
J. V. S. – Bratříčci na Řípu
Sv. Vincenc Lerinský – Kdo je pravým katolíkem?
Mons. Antonín Vřešťál – Vyznání víry povinné ze zákona Božího
Mateusz Ziomber – Víra a odvaha
Martin R. Čejka – Několik pravidel nejen hospodského dialogu
Herwing van Moerenland – Za oltáře a srdce – selské povstání ve Vlámsku
J. Em. Louis-Édouard-François-Desiré Pie – O věroučné netoleranci
Jean Delacroix – Odklon od tradice
Spencer Hall – Církev se opět musí stát znamením odporu
P. Reginald M. Dacík OP – Očekávání národů
P. Christopher Danel – Advent v liturgii
P. John Jenkins – Jak dobře prožít advent
Sv. Alfons Maria z Liguori – O posledním soudu
Jelena Čudinovová – Komunizmus ešte nepadol
Pavel Zahradník – Služebník Boží Potapij Jemeljanov
Evžen Kindler – Latina liturgických textů
Bedřich Schwarzenberg – Zrození revolucí
moc se těším, časopis dávám dál !
Já jsem zvědav na článek Jelena Čudinovová – Komunizmus ešte nepadol. Totiž zdá se mi, že se tu pořád podivně bojuje proti komunismu. „Velký filosof“ J. Fuchs zase bojuje proti jakémusi nepmarxismu, nikdo kromě něho asi neví, co to je. Já bych řekl něco jiného. Všechno odpovídá starému známému nacionálnímu socialismu, jen s tím rozdílem, že tu je ne o socialismus nacionální, ale globálně mononacionální. Kde kdo viděl za komunismu soukromé koncerny? Zato v Reichu vládly, tak jako vládnou dnes. Pěkně je to vyloženo v jednom dnešním komentáři na Zvědavci. Ale jak říkám, počkám si na paní Čudinovovou …
Ad JenPoznámka: „zdá se mi, že se tu pořád podivně bojuje proti komunismu“ Můžete mi připomenout, kdy naposledy vyšel v Te Deum článek o komunismu? Pokud jde o neomarxismus, tak je to přijatý politologický termín, který lidé s určitou mírou rozhledu znají.
MRČ
1. Myslel jsem společnost (přeněji: její mediální obraz) a ne Te Deum – pouhé nedorozumění.
2. Že je přijatý, vím. Mnoho je přijatého (opět nemyslím Te Deum). A znají? Vím, je jím a mnoha, mnoha jinými termíny operují. Spíše pozoruji galimatyáš termínů (ne v Te Deum – proto jsem napsal, že jsem zvadav na ten článek).
Neomarxismus je velmi dobře a precizně definován (včetně mnoha příkladů) v knihách Gabrielle Kuby Globální sexuální revoluce a Vladimíra Palka Lvi přicházejí.
1. Promiňte, jak může paní Kubyová nebo pan Palko definovat? Navíc precizně.
2. Základ marxismu definuje (precizně) Kapitál. Vyvlastnění. Pokud by neomarxismus žádal vyvlastnění pana Sorose, uvěřil bych, že tento termín má reálné jádro. Ale pan Soros, údajný neomarxista, naopak stále více hrabe. Asi jako „neomarxista“ Alfried Krupp von Bohlen und Halbach. Jen s tím rozdílem, že ten první dodává červené karty, ten druhý děla.
Pojem neomarxismus (kulturní marxismus, Nová levice…) jsou běžné pojmy, snad jediný, kdo je zpochybňuje (kromě věci neznalých) jsou sami aktéři kulturní revoluce (svou revoluci, její metody a nástroje a ideové představitele, na rozdíl od marx-leninistů záměrně, pro udržení nenápadnosti dlouhodobé revoluce, nevytrubují do světa, např. nestaví Gramscimu nebo Marcusemu sochy a pamětní desky) a dále pojem neomarxismus odmítají někteří komunisté, protože nechápou význam předpony neo-, neboť jim připomíná slovo neonacismus, a dehonestuje prý učení marxismu. Jinak definic a vymezení pojmu neomarxismus je více, relevantní informace lze internetově snadno dohledat, je však třeba hledat ve filozofických a společenskovědních odborných, ev. osvětových, textech, nikoli textech levicově liberálních novinářů ovlivněných jejich pokrokářstvím a aktivismem, a vůbec již ne v textech na webech (ultra)levicových aktivistů, s obvykle zavádějícími informacemi a záměrným mlžením kolem pojmu. O neomarxismu mj. viz heslo od prof. Petruska v online Sociologické encyklopedii Sociol. ústavu AVČR. Jedna z definic v širším smyslu je, že jde (zvl. záp. marxismus) o vše mimo učení marxismu-leninismu (za minulého režimu to byl pro komunisty nepřípustný revizionismus M-L učení). Pan „JenPoznámka“ pojem a východiska, společné, ale hlavně odlišné rysy, revoluční metody, nástroje atd. neomarxismu, patrně naprosto nechápe. (Srovnání státní ekonomiky, soukromých koncernů, dřívějšího a nynějšího korporativismu a fašismu ponechme stranou). Kromě textů v časopisu Distance, knih J.Fuchse, je vhodná pro pochopení 4. kapitola Buchananovy knihy Smrt Západu, dvoudílný článek M.W.Krafta nebo Branislava Michalky, a kniha Evropa ve smrtelném sevření multikulturalismu a islámu od Pavla Fendeka. Tomu, kdo nemá povědomost o Frankfurtské škole, o dlouhém pochodu institucemi atd.atp. se pak pojem neomarxismus (vč. jeho ideologických derivátů, s ním souvisejících – multikulturalismus, genderismus – a jím ovlivněných ideologií – nyní indoktrinován zvl. liberalismus) a jeho úloha ve snaze o dnešní revoluční přeměnu světa, může zdát nesrozumitelnou a nejasnou. Skutečností je, že mnohými je pojem neomarxismus nálepkovitě, někdy nesprávně, používán (ovšem i zneužíván samotnými aktéry kulturní revoluce k jeho zpochybnění). Neznalost by měla dotyčného přimět k hlubšímu studiu a poznání tématu a nikoli k prohlašování politologických pojmů za nesmysly a zpochybňování odborné erudice těch, kteří tyto pojmy správně a odpovědně používají ve svých textech.
Pan Nezard mě nejen nevyvrátil, ale naopak utvrdil v přesvědčení, že pojem neomarxismus, byť už zahnízděný všude (a kolik takových podivných zahnízděhní už tu je), je pro označení toho, co se na Západě nově děje, nevhodný. Považuji vložení slova marxismus za tendenční a polovičaté, marxismus (jeho „kulturní“ část) je v něčem jiný, než ideologie tohoto dění, která má naopak zase něco z ideologie nacionálního socialismu – a tato ideologie je tak pojmově trestuhodbně přehlížena. Taky si myslím, že nelze, jak Nezard navrhuje, ponechat stranou materiální stránku tohoto nového dění. Jsem totiž přesvědčen, že nové dění bude mít zanedlouho, ano už má, i hluboký dopad nejen na kulturu, ale i na ekonomiku.
O vhodnosti použití pojmu na veškeré dění na Západě lze sice diskutovat, ale pojem neomarxismus či kulturní marxismus rozhodně není tendenční (proč by měl být?).
Pan JenPoznámka, patrně vůbec nechápe o co jde, marxismus a neomarxismus mají společný společenský konflikt jako předpoklad pokroku a řešení určitých spol. procesů, marxismus třídní (ekon.) neomarxismus (může sice využít třídních ekonomických rozdílů), ale proti sobě staví jiné skupiny společnosti (zvl. menšiny z jiné kultury (rasy), menšiny sexuální apod., vytváří rozpor např. útokem na tradiční konzervativní chápání pohlaví…atp.).
Kulturní znamená také, že jde o změnu kulturních základů společnosti (trad. hodnot kap. společnosti).
A kulturní je i v ovládnutí kultury (umění, média ad.) – viz Gramsci.
Vaše argumentace nacionálním socialismem a přirovnávání dnešního dění k němu nebo tak pod., není (terminologicky zcela) na místě (i když obojí jsou totality a mají v nastolení totalitního režimu četné shody, ale pojmově je to něco jiného, a předpokládám, že nepochybujete nad faktem, že nacismus je ve skutečnoosti levicový).
Komunisté (bolševici) zpočátku i nacisté (do určité míry) chtěli změnit tradiční rodinu, přesto ji brali jako základ společnosti a neútočili na ni (nezasahovali do její intimní sféry). Dnes vedle rozpadu rodiny (sociologický jev, nuklearizace, rozvodovost), vidíme útok na rodinu v jejím tradičním chápání právě ze strany Nové levice. To je jen příklad, destrukce (dekonstrukce probíhá ve všech spol. oblastech). Další podobný příklad je útok obou na náboženství, resp. křesťanství
Aby text nebyl krátký, snad Vám ke konečnému pochopení stačí tato citace textu o Gramscim:
Gramsci vypozoroval, že bolševismus nefunguje a dospěl k závěru, že Rusům bránily v přijetí komunistické revoluce jejich křesťanské duše. „Civilizovaný svět za 2000 let zcela prostoupilo křesťanství,“ napsal Gramsci a systém založený na židovsko-křesťanských naukách a hodnotách nelze svrhnout, dokud tyto kořeny nebudou přerušeny. Tvoří-li křesťanství tepelnou ochranu kapitalismu, potom marxisté, aby se zmocnili Západu, ho nejprve musejí odkřesťanštit.
Protoře se ze západní kultury zrodil kapitalismus a protože ho podporovala, bude-li tato kultura rozvrácena, systém se vlastní vahou zhroutí.
Gramsci tvrdil, že marxisté musejí na Západě spíše nejprve změnit kulturu, protože poté jim moc sama spadne do klína, než se chopit moci a zavést kulturní revoluci shora. Změna kultury však vyžaduje „dlouhý pochod institucemi“ – uměním, filmem, divadlem, školami, vysokými školami, semináři, novinami, časopisy a novým elektrickým médiem, rádiem. Jedna za druhou musí být dobyta, proměněna a zpolitizována v revoluční agenturu. Poté by měl být lid pozvolna vzděláván k tomu, aby revoluci pochopil a dokonce uvítal.
Gramsci naléhal na své marxistické druhy, aby zformovali lidové fronty se západními intelektuály, kteří sdílejí jejich pohrdání křesťanstvím a buržoazní kulturou a kteří utvářejí myšlení mládeže.
Bývalou roli proletariátu (podle Marcuse) sehraje v nastávající kulturní revoluci radikální mládež, feministky, černošští bojovníci, homosexuálové, odcizení, asociálové, revolucionáři třetího světa, všechny rozhněvané hlasy pronásledovaných „obětí“ Západu. Toto má být nový proletariát, který má svrhnout západní kulturu. Gramsci mezi „utlačované“, potenciální nové členy jeho revoluce, zahrnul všechny „skupiny, jež stojí v dějinách na okraji dění (…), nejen ekonomicky utlačované, ale také ženy, rasové menšiny a mnoho „zločinců“ “.
Italský marxista Antonio Gramsci napsal, že pro socialismus je nejdůležitější misí „dobytí kultury“, vzdělání a médií. Ovládnutím kultury po 2.sv. válce (liberální) levice diktuje nejen odpovědi, nýbrž i kladení otázek. Zkrátka ovládá celý aparát, pomocí něhož většina Američanů a Západoevropanů chápe smysl událostí, přičemž toto ovládnutí je založeno a vychází z předpokladu, že ve světě neexistují žádné absolutní hodnoty, žádné normy pro krásu a ošklivost, dobro a zlo, a že ve světě bez Boha má levice mravní nadřazenost v roli posledního arbitra lidských činností.“
Gramsci věřil v „absolutní historicismus“, což znamená, že mravy, hodnoty, pravdy, normy a sama lidská přirozenost jsou pro každou historickou epochu jiné. Neexistují žádné absolutní mravní normy, které by byly univerzálně platné pro všechny lidské bytosti a vztahovaly se k něčemu jinému než ke konkrétnímu historickému kontextu; morálka je spíše „sociálním konstruktem“.
podle P. Buchanana (mírně upraveno)
…vzhledem k tomu, že kulturní marxismus dnes indoktrinoval liberalismus, resp. liberalismus je ovlivněn a ve vleku programu a cílů dnešní liberální levice (není již kolektivistická), někdy z řad liberálů, ale i ultralevice zaznívá pojem „kulturní liberalismus“. Ale proč kulturní -marxismus-? Protože historicky se oddělil jako ideoologický směr od marxismu(-leninismu), a neomarxisté Marxe nezavrhují, jen ho přehodnotili a aplikují důsledněji na základy společnosti k spolehlivému a nenásilnému odstranění starého (kapitalistického) řádu a nastolení řádu nového.
…co je tedy k nepochopení…
A ještě jeden argument k používání slova neomarxismus.
Vždyť sami komunisté např. ve výuce maxismu-leninismu používali tento pojem pro označení západního marxismu, toho který se odchýlil od učení M-L. Když se hovořilo o ideologických nepřátelích M-L, tak jedním byl, vedle např. oportunismu, také revizionismus a jedním z druhů nebezpečného revizionismu byl pro ně a jimi uváděn neomarxismus (který jak tehdy např. i ve středoškolské občanské nauce vykládali, zahrnoval do marxismu psychoanylýzu aj. obory, odmítal revoluční cestu atp. takhle se to vykládalo, mnozí to pamatujeme), takže ani komunistům za komunistického režimu pojem neomarxismus nevadil. A proč tedy být „chytřejší“ než tehdejší ideologové, proč vymýšlet něco jiného, snažit se pojmenovávat věci jinak? (mimochodem nepoužil pojem neomarxismus už sám Lenin?)
opět citace zkopírovaná odkudsi:
„Vedle leninského a stalinského typu marxismu začíná v západní Evropě už před druhou světovou válkou sílit široký proud neomarxismu, kam lze zahrnou jak některé nonkonformní marxisty ze socialistických zemí (Lukács, Kolakowski, Kosík), tak četné západní filosofy (Althusser, Sartre, Fromm). Tito myslitelé vesměs nadále pokračují v kritice buržoazní společnosti (často mířící na problémy industriální civilizace vůbec), zároveň ovšem také na negativní jevy reálně budovaného socialismu a nedostatky marxismu samotného (problém odcizení).“
To je všechno hezké, ale ta zásadní vada jednostranného vnímání tam je: Po druhé válce byla ideologie nac. soc. zadupána a dnes je neznáma. Na to, že ideologie nac. soc. je levicová, jesm upozornil už na samém začátku. Zkuste si citované texty číst se stálým zřetelem k ideologii nac. soc., pokud ji znáte (v ideologii marxismu se pohybujete bezpečně, jako dnes kdekdo, proto jsem použil slovo tendenční). Ekonomickou stránku stále skoro přehlížíte. A navíc je tu ještě další hledisko, které jsem vůbec nezmínil – mocenské. Obávám se, že přes jednostrannou Vaši ideovou zahleděnost si časem i Vy všimnete nac. soc. hrůz, které přicházejí. Můžete namítnout Rusko, ovšem tam šlo o samo přežití národa před a v průběhu války (srov. podobnou debatu o tom, kdo byl agresorem). U nás to vypadalo takto: za nac soc. 300.000 mrtvých Čechů (ne Židů), za marxismu 300. Tolik k budoucnosti, ke které se řítíme a k tomu, co nakonec třeba dnes nechtě budete sám chtít také zvažovat. Mně by se líbil např. termín Divoká levice (za novou ji nepovažuji, srov. např. ideové řádění Lenina a Bronsteina po převratu 1917, ideové řádění nac. soc. po nástupu Hitlera a stejně tak řádění Gramsciho, Fr. školy a pochod institucemi).