Jak spolu souvisí prznění liturgie a zneužívání mladistvých

Zajisté víme, že existují dobří a svatí kněží, kteří jsou věrným obrazem Velekněze a Dobrého pastýře, takoví, kteří nám neúnavně slouží a opravdově pracují pro naši spásu. Takoví nám poskytují důvod k radosti z toho, že jsme katoličtí křesťané, největší radosti, jakou lze na světě mít. Každý z nás se určitě alespoň s jedním takovým knězem setkal. A víme také, že bývají často nedoceňováni a ‒ zvláště v dobách, jako je tato – se snadno stávají terčem nezasloužené skepse a podezřívání, a to jen kvůli pokleskům některých z jejich duchovních bratří. Pokleskům, které oni sami odsuzují, stejně jako laická veřejnost.

Ať už se, nicméně, jedná o laiky v kostelních lavicích anebo duchovenstvo v presbytářích, my všichni si nyní musíme položit nepříjemnou otázku. Co vedlo tak mnohé „služebníky Boží“, biskupy nevyjímaje, že se ocitli v pozici pěšáků, pochodujících ve službě démona? Odhlédneme-li od obecných příčin, jakými jsou pád Adamův, nezřízená žádostivost a nástrahy, obvykle doprovázející posty, spojené s funkcí autority, můžeme, za posledních padesát let (tj. období, v němž se drtivá většina sexuálních deliktů duchovních odehrála), jasně identifikovat nějakou příčinu dnešního neutěšeného stavu?

Systémovou příčinou toho, proč se tak velká část duchovenstva houfně odvrací od plnění svých povinností, proč je vlažná v otázkách morálky, a proč je celkově tak duchovně zpustlá, je, z jedné strany „woodstockovsky“ nejapný, a z druhé, právně neukotvený přístup k liturgickým reformám a s tím spojené deformace, jakožto neblahé dědictví šedesátých a sedmdesátých let, kdy pochybná sebe-oslava nahradila původní katolický ideál kněze, ukázněně se podřizujícího disciplinou stanovené liturgické formě, s jejími úctyhodnými rubrikami, které vštěpují pravou bázeň Boží. Dlužno dodat, že, ač všude požadovány, ne všude se, naštěstí, tyto nové „reformy“ uchytily. Kněz býval vždy mužem, zasvěceným přísné a tiché službě při svatostánku. Tak, jak se všechno v těchto uplynulých dekádách rapidně měnilo, tak se i kněz najednou stal místním středem pozornosti, „panem předsedou“, který řídí shromáždění. Kněží byli vrženi do lví jámy marnivosti, popularity, sentimentality a relaxace a ne všichni z nich vyvázli bez šrámů, jako Daniel. Žádné pochopení pro asketismus; prakticky jakékoliv zlo, které dříve bývalo alespoň potlačeno někdejším kodexem cti, dostalo nyní zelenou.

Katolíci staršího data narození dobře vědí, o čem mluvím. Já, jako ročník 1971, pamatuji spoustu takových liturgických „tvůrčích počinů“. Jistě přitom nepřekvapí, že právě ti duchovní, kteří byli za takovou kreativitu zodpovědní, byli také později mezi těmi, kteří byli vyšetřováni ve věci morálního selhání. Pokud jde o mne, nějakou dobu mi to sice trvalo (asi mám dlouhé vedení), ale nakonec se mi to přece jen vykrystalizovalo: desítky let trvající násilí, páchaného na mši svaté a ostatních navazujících svátostných a liturgických obřadech, a v důsledku toho i násilí, páchaného na věrných katolících, kteří mají právo na posvátnou liturgii v její plnosti – jak deklaruje instrukce Redemptionis sacramentum – představuje základní a principiální formu znásilňování laiků duchovními, přičemž pohlavní zneužívání je jenom jedním z jejích šílených výhonků. Neboli: zneužívání v sexuální oblasti souvisí s liturgickým zneužíváním a to tak, že sexuální perverze je zrcadlovým obrazem perverze liturgické.

Vzhledem k absolutní centralitě a nekonečné důstojnosti Mše a svaté eucharistie, prznění liturgie a svátostí je nejhorším možným kriminálním činem, páchaným vůči Bohu i člověku. Jestliže si ta největší a nejsvětější věc, která existuje, nezaslouží naši nejvyšší úctu, proč by si mělo zasluhovat respekt pouhé lidské stvoření? Člověk je, ve srovnání se sebe obětujícím se Bohem na oltáři, pouhým prachem a popelem. A naopak, pokud z hloubi duše ctíme Krista, pravého Boha a pravého člověka, budeme právě tak pečovat o jeho obraz v duších i tělech všech lidských bytostí. Úcta k němu jde totiž ruku v ruce s úctou k těm maličkým.

Pater Zuhlsdorf cituje na svém populárním blogu příspěvek jednoho z čtenářů:

„Když nedokážeme prokazovat úctu vůči tělu našeho Pána a Spasitele, proč bychom se měli chovat s úctou k tělům našich bližních? Není to snad jako nakloněná rovina, která běží od šlendriánu při mši přímo k hříchu?… Ten, kdo bere mši a eucharistii vážně a nechává všechny ostatní vztahy vyplývat z toho prvního, podstatného vztahu, jako Kristus, ten nikdy nemůže brát člověka jako objekt vlastního zájmu. Když se zatočí se Mší, poroučí se i všechno ostatní… Myslím, že důstojná liturgie přirozeně vyplývá z lásky k eucharistickému Kristu a vědomí, že se nacházíme v Boží přítomnosti. …Pater Z má pravdu. ‚Záchrana liturgie znamená záchranu světa.‘ Ne náhodou se papež (Benedikt), který učinil pokus o vymetení špíny pohlavního zneužívání v Církvi, zaměřil i na očištění liturgie. Jestliže neumíme respektovat Boha, nebudeme se ani schopni respektovat navzájem.“

Otec Zuhlsdorf sám, se svojí příslovečnou vervou, prohlásil:

„Slavení eucharistie a eucharistie samotná je zcela výjimečná svátost, je „pramenem a vyvrcholením života křesťana“. Pokud tomu opravdu věříme, pak musíme s politováním konstatovat, že to, co provádíme v kostele, a to, co věříme, že se v kostele opravdu děje, je jako dudy ‒ a nebe. Věříme tedy, že akt konsekrace skutečně něco způsobí? Anebo se domníváme, že to, co pronášíme, jak to vyslovujeme, jakými gesty to doprovázíme a s jakým přístupem tak činíme, je zcela lhostejné? Bude mít, například, takové rozhodnutí, nepoklekat před Kristem Králem a Soudcem, skutečně přítomném v proměněné hostii, dalekosáhlejší dopady?

Když vhodíte kámen, třeba jen i malý oblázek, do vodní nádrže, způsobí to vlny, které se rozšíří až do jejích nejzazších okrajů. Způsob, jakým sloužíme mši, nutně musí vyvolat spirituální vlny, působící pak v Církvi a ve světě. Stejně, jako dobré nebo naopak špatné přijímání Nejsvětější svátosti. Právě tak i porušování rubrik a neuctivý postoj.“

Někdy má katolický křesťan nutkavou potřebu, říci sekularizovaným a zliberalizovaným duchovním uplynulých pěti dekád: Vy a vaši nohsledi jste za pomoci modernismu rozmetali teologii; rozvrátili jste liturgii svými „reformami“; a k dovršení všeho zla jste pohoršili naše děti. Tohle je hrůzostrašná karikatura Království Božího. Nadejde den, kdy všechen ten zlořád bude vymýcen, a do doby, než se tak stane, je stále ještě čas na pokání. Až přijde Pán, jak řekl, připraví pro nás nová nebesa a novou zemi.

Našim dobrým a svatým pastýřům vzkazujeme: Pokračujte v dobrém díle. Milujte svatou liturgii, služte ji s úctou, zbožností, posvátnou bázní, v tichosti a kráse. Veďte nás na východ, při našem putování za Pánem. Připomínejte si a opatrujte naše katolické dědictví. Takto dosáhnete skutečné změny v kultuře naší Církve, a navrátíte instituci, jejím členům a obřadům čest, která jim náleží.

Peter Kwasniewski

 

Převzato z onepeterfive.com
Přeložila Markéta Malcová.