V minulé lekci jsme poznali, že pro slovesa podléhající některému z iii-časování se „naše“ futurum (totiž futurum I) vytváří podobně jako konjunktiv, až na to, že se do koncovek na místo –a– vkládá –e–, s výjimkou první osoby singuláru, která dokonce zní stejně jako v konjunktivu. Je to do jisté míry „ekonomie tvoření koncovek“ – futurum a konjunktiv mají cosi společného i pokud jde o jejich význam.
Jde o lákavý způsob odvozování koncovek a každého napadne, že by mohl být podobně aplikován i pro zbylé dva typy časování. Ale ouvej! Zkusme si představit, co by se stalo, kdybychom to chtěli pro ně udělat: u e-časování by se až na první osobu singuláru nerozeznalo futurum od présentu a u a-časování by se dokonce pro všechny osoby nerozeznalo futurum od konjunktivu!
Tento způsob je tedy nepoužitelný. Avšak idea „ekonomie tvoření koncovek“ je lákavá a opravdu, ve vývoji latiny se pro uvedená dvě časování vyvinula, vychází však od jiného času a způsobu: od imperfekta. Konkrétně:
Jak už víme z 36. lekce, v imperfektu se doplňuje za (už umíme odborně vyjádřit: présentní) kmen slabika –ba– a k takto vytvořenému textu se připojují koncovky osoby a čísla, které odpovídají a-časování, s výjimkou první osoby singuláru, kde se za –ba– připojí –m (které známe z konjunktivu. No a budoucí čas budeme tvořit podobně, jen místo zaměření na koncovky a-časování se zaměříme na koncovky ei-časování. Tedy místo toho, aby se vkládalo –ba–, bude se vkládat –bi–, s výjimkou první osoby singuláru, kde je celá koncovka –bo (resp. v pasivu –bor), třetí osoby plurálu, kde je celá koncovka –bunt (resp. v pasivu –búntur), a v druhé osobě singuláru pasiva, která končí –beris (opravdu naprosto důsledně jako v ei-časování, že?). Koncovky jsou uvedeny v tabulkách – první pro aktivum, druhá pro pasivum – v nichž jsou pro srovnání uvedeny i koncovky imperfekta (kódovaného zkratkou imp).
Tak při umývání rukou začíná celebrant verše z žalmu 25. slovy Lavábo inter innocéntes manus meas et circumdábo…, česky „Umyji mezi nevinnými ruce své a obejmu…“, kde circumdáre má v latině více významů, mj. ochránit hradbami, takže se v našem případě překládá jako „chodit kolem“.
Futurum je i slovo Introíbo na začátku stupňových modliteb, ovšem od složeniny z jinak nepravidelného slovesa ire (s dlouhým –i–), česky „jíti“, při čemž předpona intro– zužuje význam na „jíti dovnitř“: tradičně se Introíbo překládá jako „vystoupím“. A všimněme si, že vedle présentu Confíteor deponentního slovesa přítomného na začátku vyznání hříchů (a také poblíž závěru Creda) je v žalmu 42 ve stupňových modlitbách dvakrát futurum confitébor. Futurem v pasivu končí i odpověď v závěru stupňových modliteb: et plebs tua laetábitur in te (a lid tvůj se bude radovat v tobě) – s deponentním slovesem laetáre jsme pracovali už v 39. lekci.
Stejný gramatický tvar je i v na konci modlitby Domine[1] non sum dignus: je to sanábitur ve větě et sanábitur ánima[2] mea (a bude uzdravena duše má). Ve Zpěvu Asperges při výkropu před mši svatou v neděli je úryvek et mundábor, tedy „a budu očištěn“. Druhá osoba téhož slovesa je v epištole o Eliseově uzdravení Syřana Naamana, čtené v pondělí o 3. postní neděli – prorokův sluha Naamanovi říká …atque mundáberis („a budeš očištěn“). A kousek dál opakují tu výzvu Naamanovi sluhové s použitím stejného tvaru mundáberis[3].
Nyní můžeme ještě věnovat trochu více pozornosti těm případům první osoby singuláru, kdy sloveso může vyjadřovat jak futurum, tak konjunktiv (naznačeno už v 33. a 39. lekci). Tak když se celebrant chystá přijmout Kristovo Tělo, říká Panem caeléstem accípiam et nomen Dómini invocábo; podobně před přijetím Kristovy Krve říká Cálicem salutáris accípiam et nomen Dómini invocábo. Accípere podléhá hybridnímu časování, zatím co invocáre podléhá a-časování, takže invocábo je jasně futurum, ale co to accípiam? Accípiam může být konjunktiv „ať přijímám“ resp. ať přijmu“ i futurum „přijmu“ resp. „budu přijímat“, avšak následující invocábo je jasně futurum „budu vzývat“, takže v jeho kontextu je accípiam evidentně futurum. Celé to tedy znamená „Chléb nebeský (Kalich spásy) přijmu a jméno Pána budu vzývat“. Po přijetí Těla a Krve Kristovy říká celebrant Quid retríbuam Dómino… (co[4] odplatím Pánu…), cálicem salútis accípiam (kalich spásy přijmu): retríbuam a accípiam by mohly plnit i funkci konjunktivu (nechť se odplatím, nechť přijmu), avšak nejen z liturgického použití ale i z kontextu vyplývá, že jde o futurum: hned následuje – dokonce dvakrát – invocábo, a to je jasně futurum a ne konjunktiv.
Podobný příklad na indikaci futura v situaci, že se kromě něho ještě nabízí konjunktiv, je ve větě žalmu 117, použité v Offertoriu Dextera Domini, které se zpívá jednak na třetí a další neděle po Zjevení Páně a jednak na Zelený Čtvrtek. Ta věta zní Non moríar sed vivam et narrábo ópera Dómini, česky „nezemřu, ale budu žít a budu vypravovat skutky Pána“. Začátek by sice bylo možno chápat jako „Ať nezemřu, ale ať žiji“, jasný smysl futura celé větě však dává tvar narrábo.
Doporučujeme čtenáři, aby si probral Evangelium pro svátek sv. Štěpána (26. prosince), kde je více tvarů budoucího času: occidétis a crucifigétis („zabijete“ a „ukřižujete“, od occídere a crucifígere, podléhající ei-časování), flagellábitis („zbičujete“ od flagelláre, podléhající a-časování) a deponentní persequémini („budete pronásledovat“ od perséqui, podléhající ei-časování), vénient („přijdou“ od veníre, podléhající i-časování), pasivní relinquétur („bude zanechán“ od relínqui, podléhající ei-časování) a vidébitis („uvidíte“ od vidére, podléhající e-časování).
Pamatujete se, jak jste četli v 36. lekci o analogii v koncovkách mezi imperfektem slovesa esse – konkrétně eram, eras, erat, erámus, erátis, erant – a ostatních sloves, v nichý před týmiž koncovkami byla hláska –b–: laudábam, laudábas, laudábat, laudabámus, laudabátis, laudábant? Tak sdělujeme, že podobná analogie je i pro budoucí čas: jako je laudábo, laudábis, laudábit, laudábimus, laudábitis, laudábunt, jsou i pro sloveso esse tvary futura ero, eris, erit, érimus, éritis, erunt. Tak Ježíšův popis konce světa v Evangeliu pro první neděli adventní začíná větou Erunt signa in sole, doslova „Budou znamení ve slunci“. A v popisu téhož, který se čte na poslední neděli církevního roku, je věta Erit enim tunc tribulátio magna, česky „Bude totiž tehdy trápení velké“.
Doporučujeme čtenáři, aby si probral i další latinské adventní texty, než ty o Zvěstování, pokud má nějaké k dispozici; nabízejí mnoho výskytů futura.
Evžen Kindler
[1] Pozor, –o– je sice přízvučné, ale krátké!
[2] A ještě pozor: všechny samohlásky slova ánima jsou krátké, i to přízvučné –á–, za to obě –a– slova sanábitur jsou dlouhá.
[3] Mezi oběma výskyty pak lze upozornit na konjunktiv munder („abych byl očištěn“).
[4] Zájmeno quid je ve 4. pádu, protože na rozdíl od češtiny (odplatit čím?) se retribuere pojí s akusativem; přijatelný český překlad tedy je Čím se odplatím…
Obdivuji už delší čas tento nadčasový „seriál“ a oceňuji jeho význam pro hlubší studium Latiny, i když sám jsem na tom podobně, jako ten pan Plha, skladník ve šroubárně, v „Marečkovi“, ač, na rozdíl od něho, zvládám s Boží pomocí alespoň nějaké modlitby a odpovědi knězi při Mši Svaté.