Velký pátek: Zhaslo Světlo světa, odešel Pastýř dobrý…

Liturgie

Nejsvětější a nejtruchlivější den celého církevního roku… Den našeho vykoupení, našeho vysvobození, našeho smíření s Otcem… »Otče, dokonal jsem dílo, které jsi mi uložil…, dílo, pro které jsem přišel na svět…«

A) Nic smutnějšího v celém liturgickém roce nad odhalováním oltářů a velkopáteční obřady, nic dojemnějšího nad improperie, výčitky Spasitelovy… Kněz v černých paramentech přistupuje k oltáři, na kterém zhasnuta všecka světla. I věčné světlo zhasnuto. Mlčky, vážně, na nejnižším stupni padá na tvář…, znamení smutku… Potom se modlí potichu čtení ze starozákonních proroků o předobrazech Beránka Božího, který dnes svou smrtí sňal hříchy světa.

Po předpovědi následuje historie, po prorocích evangelium, pašije. Všichni evangelisté se již vystřídali, dnes přichází na řadu poslední, sv. Jan. Na Kalvarii nás vede církev, pod kříž, vedle Matky Bolestné a miláčka Páně. Tam kolem jedenácté hodiny dospěl smutný průvod. Co předcházelo? Soukromý výslech u Annáše, úřední před veleradou za předsednictví Kaifášova, zapření Petrovo, potupy a zesměšňování prorocké (učitelské) a mesiášské důstojnosti Spasitelovy (»Hádej nám, Mesiáši, kdo tě udeřil?«) vyplnilo hodiny velkopáteční noci; ranní druhý krátký výslech před veleradou, výslech před Pilátem, před Herodem Antipou, synem vraha betlemských nemluvňátek, druhý výslech před Pilátem, scéna s Barabášem, bičování, korunování, scéna Ejhle, člověk, odsouzení a křížová cesta, Šimon a plačící ženy jerusalemské, to vše vyplnilo velkopáteční dopoledne. Lid se zříká svého Krále-Mesiáše: »Nemáme krále, naším vládcem jest jedině římský císař, tvůj pán, pohan.« Tím přestává být Izrael, rod Jakubův, lidem vyvoleným, potupil královskou důstojnost Kristovu, a Pilát odsuzuje proti svému přesvědčení nevinného, aby zůstal přítelem císařovým…, od něhož byl po šesti letech sesazen a poslán do vyhnanství, kde v zapomenutí dokonal.

Pašije… Čtěme je nebo poslouchejme je, zpívají-li se v našem kostele, ne však lhostejně, bez účasti. Prožívejme s Pánem a Matkou Sedmibolestnou vše, co trpěli za nás…, prožívejme se vřelým a vroucím soucitem, zírejme v mysli spolu s Pannou nejsvětější na svaté rány Beránka Božího, na jeho hlavu trním zbodenou, a slyšme jeho hlas: »To pro tebe…« Tak Bůh miloval svět… A až dospějí pašije k slovům »Dokonáno jest«, až kněz při slovech: »Nakloniv hlavu, vypustil ducha«, poklekne a v hlubokém mlčení bude rozjímat o nekonečné lásce Boží, která na smrt vydala Syna, pro nás a pro naše spasení, poklekněme i my a ponořme se u paty kříže v rozjímání o tom, kam až šla láska Tvůrce a Spasitele k nám…

B) Lid vida divy, které se dály při smrti Páně, bil se v prsa a prchal s Kalvarie do města. My setrvejme v myšlenkách na Golgotě a sledujme další obřad, odhalení kříže. »Ejhle, dřevo kříže, na němž pněla spása světa: pojďte, klanějme se jemu…« A mezitím, co věřící uctívají svatý kříž, nesou se s chóru žalostné výčitky Spasitelovy: »Lide můj, co učinil jsem tobě aneb v čem zarmoutil jsem tebe? Odpověz mi! Za to, že jsem vyvedl z Egypta tebe, připravil jsi kříž Spasiteli svému. Já jsem tě štípil jako překrásnou vinici, a ty ses mi stala příliš hořkou. Já jsem tě napájel vodou ze skály, a tys mne napojil žlučí a octem. Já jsem tě po čtyřicet let sytil mannou na poušti, a tys mne za to bil a bičoval. Já jsem kráčel před tebou v sloupu ohnivém, a tys mne vedl do dvorany Pilátovy. Já jsem tě povýšil nade všecky národy, a tys mne povýšil na dřevo kříže. Já jsem ti vložil do ruky žezlo královské, a tys mi dal na hlavu korunu trnovou. Já jsem před tebou otevřel moře Rudé, a tys kopím otevřel srdce mé. (Viz Mich 6) Po každé výčitce se táže trpící Spasitel: »Co více měl jsem učinit pro tebe a neučinil jsem? Odpověz mi!« A co můžeme odpovědět? Nic, zhola nic neodpovídáme na chórový zpěv, jak jindy činíváme; v hlubokém mlčení klečíme skloněni u nohou kříže, a jen andělé naším jménem odpovídají (zpívá zase chór): »Svatý Bože, svatý silný, svatý nesmrtelný, smiluj se nad námi!« Naše mlčení jest doznání: »Hřešil jsem…« Uznáváme, že naše viny přivedly Pána na kříž, a jen jedna věc nám zbývá: dát v budoucnosti navždy výhost hříchu, a za minulost konat pokání. Jak možno zůstat tvrdý a lhostejný vůči tomuto obrazu trpícího Spasitele? Rozjímáme o výčitkách, které se k nám s chóru nesou, a pozměňujeme je… »Já jsem se dal pro tebe vléci ulicemi Jerusalema a na posměch luze, a ty spěcháváš na místa hříchu. Já si dal pro tebe zbodnouti ruce, a tvé ruce konají, co mne kormoutí. Jazyk mi v žízni přilnul k patru, a tvůj jazyk vyhledává u stolu nezřízené rozkoše. Já se modlil za nepřátele, a ty nemáš lásky ani k vlastním bratřím. Já jsem na těle rozedrán, a ty hovíš tělesným rozkoším a choutkám.« (Pláč 3, 11-18, 49-63)

Které pokání nám bude za těžko při pohledu na zmučeného Krista? Která příležitost nám tak milá, že bychom se vzpírali jí opustit z lásky k němu, kdyžtě on z lásky k nám opustil svou předrahou Matku? Která osoba smí být od nás tak nezřízeně milována, že bychom se jí nechtěli vzdát, kdyžtě Matka Bolestná z lásky k nám dala sbohem svému jedináčku? Jak možno hovět nezřízené sebelásce a pálit zápal svému sobeckému já, když vidím Syna Božího poníženého, potupeného, pošlapaného? Jak možno reptat v utrpení, když vidíme, že sám Ježíš nebyl od Otce vyslyšen? »Ať odejde ten kalich ode mne…« A Otec ho od něho neodňal! (Ž 30, 2-19)

C) Další obřad se podobá mši sv., ale není to nejsv. oběť. Kněz přináší na oltář proměněnou hostii, tedy tělo Páně, nikoli chléb, neproměňuje, neslouží mši sv. Jednak na znamení nejhlubšího smutku, jednak proto, že všechen zřetel a pozornost obráceny dnes ke krvavé oběti kříže; proto ji dnes církev neobnovuje nekrvavě na svých oltářích. Po skončených obřadech průvod se zahalenou Velebnou Svátostí do Božího hrobu, načež odhaleny oltáře…, nejsmutnější obřad celého roku. Oběť mše sv. přestala, Kristus Pán nás opustil…, obraz duše, kterou opustil Pán svou milostí, protože napřed ona opustila hříchem jeho. Odhalení…, duše zbavena roucha milosti, posvěcující milosti…, co ji čeká, až ji po rozsudku posledního dne Pán definitivně opustí? Zdaž nebude zavrženec mít peklo ve vlastní duši?

D) Poklekněme v Božím hrobě před zahalenou Svátost v monstranci a modleme se tam kněžské hodinky. »Vlastního Syna neušetřil Bůh, ale za všechny nás na smrt vydal…« Co pocítíme při těch slovech? Snad při nich mocně vzplane láska, která dotud v srdci jen doutnala, jako náhlý prudký vichr rozdmýchá plameny, které se sotva při zemi plazí… Snad se našeho srdce zmocní pocit nevýslovné vděčnosti, snad jím zalomcuje hořká lítost nad hříchy, ale možná dost, že je naplní hluboké zahanbení při myšlence na to, jak mnoho pro nás vykonal Pán a jak málo jsme pro něho vykonali my. Dosud jsme jen trhali se stromu kříže ovoce spásy, ale sami se nezmohli ani na nejmenší oběť pro Ukřižovaného. Svatý kříž jest nám němou obžalobou a výčitkou. »Vlastního Syna neušetřil…«, a my své tělo šetříme, jak můžeme! Máme-li pro Pána nést nějaké píchnutí, jest naše hrdinství v koncích! Tak málo lásky k Srdci Ježíšovu, pro nás potupami nasycenému, kopím probodenému, pro naše nepravosti zraněnému, až k smrti poslušnému…

Na Velký pátek bývala španělskému králi předkládána listina provinilců, odsouzených pro politické přečiny, provinilých tedy proti němu. Král jim toho dne udílel prominutí trestu a provázel amnestii slovy: »Bůh mi odpusť, tak jako já odpouštím jim.«

A zase slyšíme slova apoštola národů: »Mrtvi hříchu, zemřelí hříchu pochováni s Kristem, abychom spolu s ním povstali k novému životu.« Smrt tělesná je oddělení duše od těla; duchovní smrt, o které teď mluví apoštol, znamená odtržení srdce od všech nezřízených žádostí. Odumřít světu, nikoli zdánlivě naoko, nýbrž skutečně. Ne po chvilce setřást mocný dojem a vrátit se k zamilované vášni a náruživosti; nyní důsledně provádět slovo již vyřčené: »Mně jest ukřižován svět a já světu…, pro mne jest mrtev svět a já jsem mrtev jemu…, život můj jest s Kristem skryt v Bohu…« Odumřít hříchu znamená být spojen s Kristem, vejít do jeho Srdce, které nám kopí vojínovo otevřelo.

Církev pokračuje v kněžských hodinkách, a po tklivých žalozpěvech se modlí antifonu: »Kristus učiněn jest pro nás poslušen až k smrti,  a to k smrtí kříže…« Při těchto slovech veškeré shromáždění pokleká, nastává hluboké ticho, jen polohlasitě začnou po chvíli žalm 50: »Smiluj se nade mnou, Bože, podle velikého milosrdenství svého…« A nakonec polohlasně modlitbu: »Shlédni, prosíme, Pane, na tuto rodinu tvou, pro kterou Pán náš Ježíš Kristus neváhal v ruce hříšníků se vydati a jho kříže podstoupiti.« Je to poslední modlitba církve na Velký pátek. Ještě chvíli ticho, načež všichni mlčky odcházejí z chrámu, jako Bolestná Matka s Janem a ženami od hrobu Kristova, v hlubokém mlčení a žalu rozjímajíc o nekonečné lásce Boží, která ani Syna neušetřila, ale na smrt ho vydala, aby nezahynul nikdo, kdo v něho věří, ale měl život věčný. (Jn 3, 16)

E) Hluboce zamyšlení a vážní odcházíme po vykonané pobožnosti z Božího hrobu. S jakými pocity jej opouštíme? Někomu snad při pohledu na drahého Zmučeného tanou na mysli jeho slova, promluvená v osmém zastavení k plačícím ženám: »Když toto se děje na dřevě zeleném, co se bude dít na suchém?« Vzpomínka na naše hříchy, které přivedly Syna Božího na kříž a které na nás svolávají kletbu a trest! »Zanech hříchu, opusť cestu nepravosti, za kterou bys na věčnosti strašně pykal!« Bylo by si přát, aby aspoň s tímto předsevzetím opouštěl Boží hrob každý, kdo se nedovede vyšinout výš. Jinému snad tane na mysli slovo apoštolovo: »Je nutno s Kristem trpět, chci-li být jednou s ním oslaven.« Tedy touha po nebi, ne bázeň před peklem; touha spojená se snahou nebe s milostí Boží dosíci, byť to stálo i oběť. Třetí opouští Boží hrob s hlubokým pohnutím: »Hle, co vše musil milovaný Vykupitel trpět — pro mne a pro moje viny! Já jsem příčina tvého utrpení, já příčina tvé smrti!« Láska k tomu, jenž nás miloval… Ale tato láska musí jít dál, vlivem jejích paprsků musí vzklíčit v srdci předsevzetí: »Chci milovat a ta láska musí ve mně spálit vše, pro co Ježíš musil trpět… Varovat se všeho hříchu z lásky, z čisté lásky k Pánu!« Čtvrtý si snad řekne: »Chci s tebou závodit, milovaný Ježíši! Ty pro mne, já pro tebe…« Sv. Alfons Liguori se modlíval: »Ježíši, nedopusť, abych byl od tebe zavržen, v pekle není možno tebe milovat!« Nemyslil na očistec, protože duše v očistných plamenech lásku mají, nemyslil vůbec na plameny, myslil jen na lásku. Kdy v roce jest vhodnější chvíle, vyprosit si lásku, utvrdit se v lásce, zanítit v srdci oheň čisté, nezištné lásky k Pánu, než v těchto svatých dnech? Týden lásky… Lásku rozněcovala v srdci o vánocích pobožnost u jesliček, roznítí božítělová adorace, ale přese všecko jest jisto, že nejmocnějším plamenem může naše láska vzpláti dnes, V Božím hrobě…

Ty pak se zamysli a rci, koho při pohledu na svatý kříž a na Zmučeného našeho bys raději následoval — toho, jenž si řekne: »Pryč od těžkého hříchu, pro který bych musil trpět« — anebo toho, jenž praví: »Pryč z duše se vším, pro co musil Ježíš tolik trpět…«

Bolestný růženec nebo křížová cesta, — Již jsem dost pracoval, Čtení: Pašije podle sv. Jana. Isaiáš 53. Žalm 21, Pláč 2.

Boží hrob jest překrásný tklivý mimoliturgický zvyk, slavený v našich vlastech od nepaměti, dávno před příchodem prvních italských členů řádu Tovaryšstva Ježíšova do Prahy r, 1556. Doma, v Italii, tohoto zvyku neznali; vycítili však brzo, jak hluboce jímá i vlažnou duši kratičká pobožnost v tichém Božím hrobě před vystavenou zahalenou Velebnou Svátostí, položenou do háje květin, jako kdys odpočívalo tělo Páně v kvetoucí zahradě Josefa Arimatejského, Socha Krista Pána, ležící s probodeným srdcem a se zbodenými údy dole, tiché modlitby a adorace věřících, to vše zvyšuje hluboký dojem. Zdá se nám, že i plápol svic je dnes tklivý a smutný… Jako hromnička u rakve drahého zesnulého, a snad ještě tklivější, truchlivější než na Dušičky a než u katafalku. To vše vábí, zve, táhne milující duší k zahalené monstranci. Proto hned od počátku svého působení vyzdobili kněží T. J. Boží hrob co nejnádherněji, ale zároveň vkusně. Arcikníže Ferdinand svědčil r. 1559, že tak krásného Božího hrobu jako v Praze neviděl ještě nikdy. V některých chrámech byla po celý Svatý týden v některé postranní kapli zřízena »Olivetská hora«, podobně jako o vánocích Betlem; zelenočtvrteční smrtelná úzkost Páně…, zahrada se sochami Krista Pána a apoštolů. Na Velký pátek pořádán ve městě průvod se svatým křížem, při němž neseny nástroje umučení Páně. Všecko připomínalo věřícím: »Odešel Pastýř dobrý… Tak Bůh miloval svět…«

Velký pátek, památka umučení Páně, pocházející ze staré církve, tak jako svátek nejdražší Krve Páně 1. července, zavedený teprve před 100 lety, jest svátkem Kristova kněžství. Úcta k nejdražší krvi Spasitelově se začala šířit po křížových výpravách a byla tehdy jednou z nejoblíbenějších pobožností. Touto pobožností stejně jako pobožností k pěti ranám Páně si s vděčností a láskou připomínáme milost vykoupení, největší to milost, jíž se člověčenstvu jako celku dostalo. Nejdražší krev Kristova nám zjednala odpuštění hříchů, na kříži smyla a ve sv. svátostech denně smývá všecku vinu s kajících duší, zaplatila náš i Adamův dluh, otevřela nám rajskou bránu.

O křížové cestě byla učiněna zmínka v předešlých kapitolách. Podotýkáme k tomu, že tato pobožnost, nepříliš, stará, by měla být milou pobožností věřících, při nejmenším tak milou jako růženec. Proč kromě svatopostní doby se ji tak zřídka kdy modlíme? Poněvadž se ji modlit neumíme! K získání odpustků je nutno a dostačí, když jdeme od zastavení k zastavení a rozjímáme o utrpení Páně; toto rozjímání nemusí mít vztah k jednotlivým zastavením! Netřeba připojovat žádnou modlitbu ani zpěv. V jistém kostele jsem pozoroval, že věřící konají křížovou cestu každý pro sebe ráno přede mší sv.; za sedm až deset minut byli hotovi. V modlící knize Ve šlépějích Neposkyrněné jest uvedeno několik pobožností křížové cesty, jedna docela kratičká, jiné přizpůsobené radostné době vánoční a velikonoční; není pochyby, že se sluší celý rok s vděčnou myslí vzpomínat přesvaté oběti golgotské, a jako jest mše sv. jejím denním zpřítomňováním, tak jest křížová cesta denní vzpomínkou na ni a na to, co při ní Pán za nás vytrpěl.

P. Konrád M. Kubeš SJ

 

Mariánská postila, 1946