Čtyřem kardinálům, kteří zveřejnili svá dubia k dokumentu Amoris laetitia, bylo vyhrožováno hodnostáři z okolí papeže mj. i ztrátou kardinálské hodnosti (arcibiskup Pinto). Nyní se objevila zpráva z Malty, naštěstí nepravdivá, že tamní biskup Mario Grech z Victorie na ostrově Gozo pohrozil kněžím své diecéze, kteří nebudou chtít podávat rozvedeným a znovusezdaným sv. přijímání, suspenzí. Tuto informaci tiskový úřad biskupa Grecha dementoval jako „absolutně falešnou“.
Nicméně nedávné prohlášení maltských biskupů, že sv. přijímání „nemůže být odepřeno těm osobám žijícím v neregulérním vztahu, které se cítí být v pokoji s Bohem“, logicky směřuje k suspenzi kněží, již toto odmítnou.
Ke konkrétnímu případu suspenze takového kněze skutečně v posledních dnech došlo. Ne sice na Maltě, ale v latinskoamerické Kolumbii. Je jím Luis Carlos Uribe Medina, kněz diecéze Pereira. Byl svým biskupem suspendován a divinis protože zastával soukromě i veřejně věrnost tradiční nauce o manželství a pastorační praxi Církve.
Don Uribe byl vysvěcen r. 2007 a je prvním knězem, jenž se stal obětí Amoris laetitia. Důvod? Vysvětloval, že permanentním narušitelům manželství nelze podat sv. přijímání. Papež sám ale v dopise pochválil argentinské biskupy, kteří vyhlásili opak a označil to za „jedinou možnou interpretaci Amoris laetitia“. Také v římské diecézi kardinál vikář Vallini ohlásil připuštění rozvodených a znovusezdaných ke svátostem bez požadavku vzdát se života „more uxorio“ („manželským způsobem“), aniž se papež František k tomu nějako vyjádřil. Je jasné, že bez souhlasu papeže by kardinál Vallini nemohl takové prohlášení vydat, je to přece jeho diecéze.
Zatímco čtyři kardinálové dosud marně čekají na papežovu odpověď na svá dubia, neomodernisté jdou do akce. Jedna biskupská konference za druhou povoluje přístup lidí žijících v neregulérních vztazích ke sv. přijímání, nyní případ P. Uribeho je precedentem k perzekuci všech duchovních, kteří budou mít odvahu hájit tradiční nauku o nerozlučitelnosti manželství.
Biskup Corredor Bermudez dekretem ze 16. ledna suspendoval mladého kněze Uribeho. Zdůvodnil to černé na bílém tím, že P. Uribe „veřejně i soukromě“ vyjadřuje své „principielní odmítání doktrinální a pastorační nauky Sv. Otce Františka o manželství a eucharistii“. Předtím ještě biskup P. Uribeho povolal k sobě k rozhovoru za přítomnosti čtyř diecézních kněží jako svědků. Kněz měl prý „obhájit svoji pozici ve vztahu k nauce Sv. Otce“.
P. Uribe ale prý při tomto setkání „trval na postoji proti papeži Františkovi“ a proto se údajně už „nenachází ve společenství s papežem a Církví“. S odvoláním na Canon 1364,1 CIC ho potrestal suspenzí a divinis. Současně mu zakázal „jeho ideje, které jsou v rozporu s katolickou vírou a církevní disciplínou“ šířit a vyzval věřící, aby „nenásledovali nauku tohoto kněze, který odmítá doktrínu a učení náměstka Kristova“.
Biskup podsouvá tomuto knězi, že jeho názory jsou „v rozporu s katolickou vírou“. Ve skutečnosti podle všech zpráv z Kolumbie, které jsou k dispozici, i podle samotného sdělení P. Uribeho hlásal tento mladý kněz autentickou církevní nauku, což potvrzuje i zvuková nahrávka. „Veřejně i soukromě“ učil, že osoby ve stavu těžkého hříchu, jako např. narušitelé manželské věrnosti, nemohou být připuštěni ke sv. přijímání.
Takže kněží působící v oficiálních církevních strukturách se mají do budoucna na co těšit. Jen těžko si lze myslet, že to, co potkalo P. Uribeho, nepotká dříve či později každého kněze, jenž v otázce nerozlučitelnosti manželství a přístupu rozvedených znovusezdaných ke sv. přijímání bude hájit nauku katechismu a Familiaris consortio. To, co po staletí bylo katolickým dogmatem, se nyní stane (a lze říci, že už stalo) „herezí“. Bude ale toto ještě katolická církev?
Modleme se, situace je opravdu vážnější než za časů Luthera. Tomuto heretikovi se totiž na rozdíl od těch dnešních nepodařilo ovládnout Církev a octl se mimo ni s klatbou. Analogii je možno tady vidět pouze ke čtvrtému století, kdy „celý svět zakvílel, zjistiv, že je ariánský“, jak napsal sv. Hilarius z Poitiers. Církev s pomocí Boží toto překonala a věřme, že překoná i současnou totalitní diktaturu neomodernistických heretiků uvnitř ní.
Radomír Malý
Napsáno za základě katholisches.info.
Jako ilustrace byl použit záběr z filmu A Tale of Two Cities (1958) s Dirkem Bogardem v hlavní roli.
Upřímně řečeno, nečekalo se to tak brzo…to utínání hlav…Po několika takových čekejme, že se diktátor pojistí vynucenou a povinnou přísahou poslušnosti „svých ubohých kněží“ vůči „své“ nauce… A pak teprve se uvidí, kdo slouží Kristu a jeho pravé církvi, nebo kdo ze zbabělosti před člověkem, zapře Krista a jeho nauku a obětuje „pár“ bezcenným kněžským rokům svého života svou šťastnou věčnost u Pána doma a stane se jidášem…Tady Bůh nemůže omluvit, protože za každou duši, kterou kněz nepovede dveřmi pravé nauky církve a pravdy Božích zákonů k Pánu, bude zodpovědný… Za všechny, které svede falešným milosrdenstvím širokými dveřmi do pekla, pak půjde spolu s ními…na odsouzení. Vždyť na prvním místě slibovali při vysvěcení poslušnost Pánu Ježíši a jeho nauce a potom až poslušnost vůči člověku.
Jan 6.kap. I vy chcete odejít? Pane, kam bychom šli, ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili….Modleme se za naše kněze, vždyť ta hodina zla pro ně je již zde..a teď každý musí ukázat, čí je a čí hájí ve skutečnosti barvy
To zas bude Boha-pustého jásotu halíkovců… 🙁
Oremus, oremus, oremus…
Za zminku take stoji, ze papez donutil k rezignaci velmistra Maltezskych rytiru – znameho svymi konservativnimi postoji. Je to asi akce namirena proti J.E. Burke, jehoz posici chce timto krokem Frantisek oslabit.
http://echo24.cz/a/iHwE5/spor-o-rozvedene-halik-se-postavil-za-papeze-duka-i-graubner-vahaji
Citujem – P. Uribe „veřejně i soukromě“ vyjadřuje své „principielní odmítání doktrinální a pastorační nauky Sv. Otce Františka o manželství a eucharistii“.
Prečo by mali veriaci – a aj kňazi – prijímať doktrinálnu a pastorizačnú náuku pápeža Františka, ak je proti Bohu? Prečo vôbec niekto konfrontuje kňaza s učením iného človeka? Lebo veď keď AL nebola napísaná ex cathedra, ide o učenie človeka, j keď je pápežom, nie Cirkvi. Či sa mýlim? Ďakujem vopred za vysvetlenie.
Neumím si představit, že by byl takový úkon platný, to je stav nouze jak z učebnice. Co si o tom myslíte? Jak by se k tomu měl ten kněz postavit?
A co na to biskup Fellay? Pořád se mu chce sbližovat? Plánuje vzít pod gilotinu bohužel nejen sebe, ale i dílo arcibiskupa Lefebvra, všechny kněze, seminaristy, vystavit je tomu riziku a spoléhat, že to „dobře dopadne“?
ad odkaz Michal Semín:
„Katolíci v Česku si neví rady s výzvou papeže Františka, aby rozvedení a znovu sezdaní věřící směli přistupovat ke svatému přijímání.“
Kdo je ta Renáta Bohuslavová, Michale? Katolíci si přece rady ví.
Měl bych dotaz. I když je kněz suspendován neprávem, platí že bych od něj neměl přijímat svátosti?
Martine,
pokud to rozlišujete, v klidu přijímejte!
Brzy dojde k lámání chleba i u nás a po biskupech, kteří nepřijmou ducha Františkova, půjdou posléze na porážku i kněží se stejnou absencí.
Holub namitky kardinalu nesdili. Zrejme je v ocekavani acibiskupskeho stolce a nechce SI pokazit u Falesneho proroka reputaci a mit zarazeny postup …
Odpověď Martinovi: Podle současného postoje katolické církve dle kodexu církevního práva i převažujících postojů církevních autorit suspense něco zakazuje suspendovanému, ale ne osobám , které se na ně jako na duchovní obracejí, resp. žádají, přijímají svátosti … za určitých podmínek (zejména nebezpečí smrti, žádost věřících vůči suspendovanému suspensí latae sententiae) dokonce suspendovaný může a má vyhovět – viz canon 1335 C.I.C.
Jistěže svědomitý člověk vědomě a úmyslně bez odpovídajícího dobrého důvodu žádající posvátnou službu od duchovního, který má pravděpodobně nebo jistě církevním trestem zakázáno ji udělit nebo se odděluje nebo přetrvává v oddělení od plného společenství s církví může se tím dopouštět cizího hříchu jednak tím, že takového duchovního vede k překročení zákazu nebo utvrzuje v chybném postoji, často oboje, nebo tím, že další osoby desorientuje a dává jim špatný příklad nebo pohoršení nebo jak to vyjádřit. U skutečně nespravedlivě suspendovaného by se to týkalo toho překročení zákazu a respektování pravoplatné byť chybující církevní autority (kněz je jen pomocníkem biskupa, i kdyby tento chyboval). Ale to je věc morálky a správně rozlišujícího, tedy neobvykle citlivého svědomí, včetně rozlišování konkrétních okolností … ta velkorysost církevního práva i postojů církevních autorit je zcela katolicky odůvodněna jednak tím, že není věcí věřících posuzovat duchovní, jednak tím, že účinnost svátostí, pokud jsou platně udělovány, nezáleží na tom, jestli je ve stavu milosti posvěcující, jestli není heretik nebo schismatik nebo v nějakém církevním trestu, jestli svátost uděluje dovoleně a podle všech pravidel … oproti tomu podstatnou věcí je, jestli jsou splněny podmínky k tomu, aby svátost byla udílena platně, jestli je platně udílena …. v této oblasti logicky NĚKTERÁ provinění jsou dokonce vyhrazena Kongregaci pro nauku víry (např. koncelebrace s duchovním, který není platně vysvěceným knězem).
Ještě konkrétněji: při vyhlášené suspensi platně slouží mši sv. a podává sv. přijímání a křtí, u zpovídání a oddávání je možná neplatnost svátosti – záleží na tom, jestli k tomu má jurisdikci, v takovém případě pochopitelně nemusí mít.
Vzhledem k tomu, že dotyčný kněz nehlásal nic co bylo v rozporu s učením církve. Je jeho suspenze jako akt svévolné nespravedlnosti neplatná. Kéž mu dá Pán Bůh sílu, a to bude pro dotyčného kněze, to třeba bude cestou k službě těm, kteří vyznávají skutečně integrální nauku.
Ad Vít Jůza:
K jakémukoliv platnému uvalení trestu je třeba vnější porušení zákona, jenž je těžce přičitatelné mravně (can. 1321 §1). Nic takového se nestalo.
Jestliže byl kněz suspendován proto, že hájí katolickou nauku a praxi, je tato suspenze naprosto neplatná a nezavazující, a dotyčný svátosti uděluje nejen platně, ale i dovoleně, včetně zpovědí ve stavu obecné nouze dle can. 144.
Pan biskup patera pomlouvačně obvinil ze schismatu a hereze ačkoliv ze současné právní úpravy je jasné, že o odpadu od Církve lze v kanonickém smyslu včetně příslušných trestů mluvit jen za podmínek uvedených v instrukci signované Benediktem XVI.: http://www.vatican.va/roman_curia/pontifical_councils/intrptxt/documents/rc_pc_intrptxt_doc_20060313_actus-formalis_en.html
Dovolil jsem si odpovídat na otázku přijímání svátostí od neprávem suspendovaného kněze, což ovšem dle toho, co bylo v článku uvedeno, je i případ P. Urbibeho, nakolik lze podle článku soudit … neměl jsem možnost a nebyl jsem pověřen případ prověřit a posoudit … předmět sporu nemá zřejmě nic společného s apostasí, heresí nebo schismatem, snad by mohla být suspense odůvodněna neposlušností a působením zmatku ve společenství věřících, i když v tomto směru je – podle článku – obávám se, vinen spíš onen biskup. Jestliže papež stanovil, že i v oněch věcech máme rozlišovat podle přičitatelnosti hříchu a všech okolností jako u všech jiných hříchů (píšu jako kněz a zpovědník), pak to rozhodně neznamená, že pohlavní styk mimo platné manželství přestává být těžce nesprávným a takoví mají právo na svaté přijímání, ale že v případě nemožnosti-neschopnosti paenitenta změnit tento objektivně těžce hříšný životní stav, ale přitom opravdově litujícího, opravdově chtějícího, máme – jako u všech jiných hříchů – rozlišovat, o jaký hřích a o jakou lítost a jaké obrácení se u dotyčného jedná subjektivně – ne snad, jak si to dotyčný uvnitř nebo navenek okecává, ale jaká je vědomost, úmyslnost a svobodnost jednak vstupu do tohoto hříšného stavu a jednak zůstávání v tomto hříšném stavu … a jestliže výsledkem tohoto rozlišování někdy bude udělení rozhřešení a připuštění ke svatému přijímání, tak zdaleka ne vždy a nikdy nějak snadno a velkoryse, papež píše jasně o rozlišování … . Většinu dotyčných vůbec těžko nazvat kajícníky, snad jednou jsem se setkal s případem, kde by to přicházelo v úvahu, kdyby to tenkrát bylo dovoleno (první manželství bylo asi neplatné, ale k církevnímu soudu to nešlo, a po několika desítiletích těžko jak s tím jít a uspět u církevního soudu).
Jistěže dle Can. 1321 nikdo není trestán, není-li od něho spáchané vnější porušení zákona nebo předpisu těžce přičitatelné ze zlého úmyslu nebo nedbalosti. Je to psané v oznamovacím způsobu, ve kterém je to ovšem výrok nepravdivý, je to ovšem zřejmě míněno jako že nemá být trestán, a o platnosti/neplatnosti/nezávaznosti případného takového trestu tam není řeč.
Je-li trest uložen (případně deklarován v případě trestu latae sententiae) dekretem biskupa, je možné jistě se proti tomu odvolávat (pochybuji, nakolik úspěšně), nebo najít cestu k sejmutí trestu (to je schůdnější, reálnější cesta, v případě zatvrzelosti jednoho představeného se hledá jiný), ale nejde, aby se potrestaný sám postavil na místo biskupa nebo papeže a sám se trestu zbavil nebo ho prohlásil za neplatný, ať už je v právu a má pravdu, nebo ne. Ano, u sebe si jak potrestaní tak mnozí další mohou myslet svoje a v určitých mezích podle toho jednat, ale samotný dekretem biskupa uložený trest je třeba poslouchat ve smyslu i s výjimkami stanovenými církevním právem, dokud a nakolik nedojde opět k jeho takovému nebo jinému zrušení, podobně jako uzavřeným manželstvím je člověk vázán, dokud a pokud jeho neplatnost není oficiálně potvrzena, nebo platné manželství nezanikne.
Nejde ovšem jen o trest: pokud by biskup dotyčného nejen suspendoval, ale odňal mu výslovné pověření zpovídat nebo úřad, ze kterého toto pověření plyne, že by ten kněz neměl žádné platné pověření zpovídat ani žádný úřad spojený s pověřením zpovídat, tak prostě platně zpovídat nemůže (Can. 966 a následující) – ne z důvodu trestu, ale pro neexistenci „fakulty“ zpovídat. Tak to platí už po staletí, nevím, jestli někdy měli všichni kněží pravomoc zpovídat, myslím, že v západní církvi spíš ne. Koncil Tridentský ještě mluví zejména o tom, že každý kněz má pravomoc zpovídat jen ty, vůči nimž má řádnou nebo subdelegovanou jurisdikci – jen ve článku smrti kterýkoli kněz kohokoli bez jakýchkoli reservací. Skoro výjimkou je nedávno papežem všem kněžím udělená pravomoc rozhřešovat zločin umělého potratu; a samozřejmě ještě velkorysejší na tento jediný hřích neomezená zpovědní fakulta pro kněze bratrstva sv. Pia X; oboje ale zase platí díky papežem dané pravomoci, a bez ní by neplatilo. V případě oddávání dokonce, i když by byl stále farářem, z tohoto titulu dle Can. 1109 v případě dekretem uložené nebo deklarované censury nemůže oddávat z titulu svého úřadu.
Can.144 hovoří de „errore communi de facto aut de iure“ et de „dubio positivo et probabili sice iuris sive facti“ … ne o nějakém „stavu nouze“ … s tím stavem nouze, to je prostě výmysl patřící na bratrský web http://www.tisickrate.cz . I když třeba luteráni také fungují na základě stavu nouze, neboť se dostali do krajní nouze, nemajíce prostě vysvěcené biskupy. Ale s Can. 144 to nemá nic společného, tam se jedná o omyly a pochybnosti, ne o případy, kdy někdo pravomoc nebo svátostnou fakultu prostě jasně nemá. A nějaký stav nouze může odůvodnit méně standardní jednání, ale nemůže nahradit prostě neexistující svěcení, pravomoc nebo svátostnou fakultu, něco takového není ani katolické ani logické ani pravdivé, je to prostě výmysl. Jako když zrovna nemám doma chleba … snad si ho mohu sehnat, snad mohu bez něj přežít, taky mi ho může Bůh poslat zázrakem, ale prostě si ho s odvoláním na stav nouze vymyslet a namazat a sníst, když ho prostě nemám, to prostě nemohu, ani ho někomu dát, když ho nemám …
Samozřejmě i já přeji a vyprošuji P. Uribovi, aby v obtížné situaci obstál.
A zvlášť srdečně zdravím pana Kartáka s celou jeho krásnou rodinou, i když už je to pár let, co jsme se setkali.
Ad. P. Vít Jůza:
Důstojný otče,
v záplavě slov se ztratila podstata sama. Tak to je s koncilními dokumenty, a s formací plynoucí z koncilu, kterou jste žel Bohu podstoupil a je to vidět. Neberte to ve zlém, ale skutečně vymývání mozku nazývané formací považuji za zlo, neboť implantuje zvrácené koncilní myšlení.
1. Právní zásady jsou více než psané právo a mnou odkazovaný kánon odkazuje na právní princip Nulla crimen, nulla poena. To není nějaké pouhé oznámení, to je princip přes nějž nejede vlak. Pouze totalitní režimy a koncilní humanistická sekta užívají právo voluntaristicky jako klacek na katolíky (Halíkovy suspenze se asi nedožiji). Nespravedlivě uložený trest zkrátka nezavazuje, pouze s ohledem na pohoršení by za normálních poměrů bylo žádoucí ho před veřejností dodržovat, ve stavu nouze by to však bylo kontraproduktivní, protože největším pohoršením jsou Bergooglio a jeho pohůnci. Žádostí o snětí této suspenze by pater musel uznat, že akceptuje bludné zásady Amoris laetitia, což je mravně nepřijatelné.
2. Zákaz podávat veřejným cizoložníkům je objektivní, je k tomu dokonce instrukce Kongregace pro nauku víry a tento zákaz není odvozen od osobní odpovědnosti příslušného cizoložníka, ale od veřejně známé skutečnosti soužití more uxorio. Navíc nikdy není nemožné přestat smilnit, s dostačující milostí o sílu může prosit každý příčetný hříšník, zvláště ve vyšším věku a zde jde často o lidi starší.
3. Když byste nestudoval vyšší ministrantskou provozovanou domácími „církevními tajemníky“, a přečetl si nějakého staršího autora, našel byste vysvětlení toho doplnění jurisdikce při pozitivní pravděpodobné pochybnosti právní (např. sv. Alfons z Liguori, Lehmkuhl, Noldin a další), ta je daná právě objektivním stavem závažné duchovní nouze obecného charakteru vzniklé modernistickou revoluční vlnou zahájenou 2. pistojskou synodou – Druhým vatikánským koncilem. Zkuste toho Lehmkuhla, chcete-li půjčím k nahlédnutí. Sice tam nepředvídá dnešní situaci, to si pánové v 19. století jaksi nedovedli představit, ale principy tam jsou.
hahaha, Semín upírá svou víru v pochybnou pisálku
[Tento příspěvek ponechávám jako varovné memento toho, jak to vypadá, když někdo píše diskusní komentáře pod silným vlivem alkoholu či jiných rozum zatemňujících látek. Pokud jste byl, Bohuši, střízlivý, tak se Vám pochopitelně omlouvám. Nicméně pak je to ještě smutnější. – Martin R. Čejka]
Otče Jůzo, vykládat to tak, jak Vy to vykládáte, bude opravdu málokdo. To sám víte. I Bergoglio moc dobře ví, že jde o PLOŠNÉ povolení, legalizaci stavu, který už nastal na Západě díky jemu podobným nebo přímo jím oblíbeným prelátům (např. Kasperovi, Lehmanovi a jiným Božím dopuštěním). Absolutní ztráta eucharistické úcty a vymizení zpovědní praxe, to je jediné známé „ovoce“ těchto dvojsmyslů. Umíte si představit, jak V PRAXI rozlišovat? Paní Monika ještě jo, paní Helena už ne? Na základě čeho? Subjektivních dojmů? A co když si paní Helča půjde stěžovat k panu biskupovi? Vy nevíte, že KAŽDÝ má plno důvodů, proč nějak jedná? Ty nemusí být ani vymyšlené, ten člověk to prostě tak cítí. Pokud chceme měnit pravdy víry podle pocitů, tak to tedy potěš. Vy si vážně myslíte, že někdo přijde do zpovědnice a řekne, že opustil manželku a malé děti kvůli kvalitnějšímu sexu? To když si ten člověk uvědomí, tak bude hledat východisko ze své situace (ukončení nemanželského poměru nebo život v sexuální abstinenci s novou partnerkou, pokud jsou tam děti a manželství je trvale rozvráceno), ne využívat Bergogliova „rozlišování“. V jednom nekřesťanském magazínu na veřejnoprávní televizi jeden ex-lidovecký politik řekl, že si novou partnerku našel ještě při manželce (a malých dětech), ale „v manželství se už dlouho trápil“. Jak se bude to trápení posuzovat? Celé to rozlišování je jen prázdný kec stejně jako celé pseudomilosrdenství tohoto příšerného papeže.
Důsledky budou strašlivé, protože z jeho kroku jsou možné jen tři logické implikace:
1) Manželství už není nerozlučitelné;
2) Cizoložství už není těžký hřích;
3) K rozhřešení netřeba předsevzetí v hříchu dál nepokračovat;
Nic jiného nedává smysl. Je to útok na celou katolickou nauku a odpor je povinností.
Prosím pana Kartáka, aby uvedl jméno univerzity, na které on studoval církevní právo a dogmatickou teologii – zejména nauku o svátostech. Dále ho prosím, aby napříště na tomto webu vůbec žádného katolického kěze nenapadal způsobem, jak to učinil P.Jůzovi. K takovému stylu totiž najde mnoho jiných webů. Pro upřesnění a také pro povzbuzení dodávám, že patřím ke kněžím, kteří nebudou podávat svaté přijímání rozvedeným civilně sezdaným.
je zajímavé, Čejko, jaký asi máte klíč k výběru těch mých komentářů, asi taky podle toho jak si šlehnete, šílený Otík neprojde a Semín jo
Nerozumím poznámkám Tomáše a Bohuše. Renatu Bohuslavovou neznám a ani nevím, proč bych měl. Poslal jsem jen odkaz na článek, z jehož četby zřetelně vysvítá naprosté zmatení mysli v česko-moravském koncilovém prostředí. Kdo v něm hledal můj postoj k dané věci, hledal marně. Co si o dané problematice myslím je snad dostatečně zřejmé z mých textů v TD či přednášce, zveřejněné loni na Hodie.
Ad Bohuš: Pravidla diskuse najdete vpravo v oddíle s překvapivým názvem „Pravidla diskuse“. Dalším pravidlem, které jsem již tady zmiňoval, je: Administrátor nezveřejňuje komentáře, kterým nerozumí. Přiznávám, je to značně subjektivní měřítko, a nevylučuji, že by některým jinotajům porozuměla skupinka zasvěcených či vyvolených, ale v duchu nominalismu si v takových případech dovoluji zastupovat průměrného člověka. Váš příspěvek pod rozhovorem s kardinálem Burkem zněl:
„Hlavně je třeba nezastírat si že Otik je neléčený a odpovědnost za jeho příspěvky plně nese celá redakce TD, seč se mohou zdáti být v souladu s myšlením administratora“
Vzhledem k tomu, že Otik (Otík ?) na Hodie ničím nepřispíval, je řeč o jeho příspěvcích a případné odpovědnosti redakce veskrze lichá.
Už jste pochopil, proč jsem to nezveřejnil?
Martin R. Čejka
K názoru pana Beppa: Ano, zpovědníci tu „odjakživa“ nejsou od toho, aby jenom lidi vyhazovali s tím, že ten je heretik, ten schoismatik, ten brah a ten cizoložník, ale zpovědník je skutečně soudce, který musí rozlišovat a posuzovat nejen počet a druh hříchů, ale i okolnosti, a podle toho ukazovat cestu a rozlišit i to, jestli jsou splněny podmínky k udělení rozhřešení, zejména lítost spojená s předsevzetím … jistě i s rizikem, že při náročnosti tohoto úkolu se může více či méně zmýlit – ale tak je to prostě náš úkol, bez toho by naše služba byla zbytečná – v tom smyslu, že bez toho by Pán Ježíš mohl ustanovit odpouštění hříchů bez zpovědníků. A na to, že si na nás kněze lidé stěžují biskupům, a že tito s těmito stížnostmi zacházejí různým způsobem (většinou se neunáhlují, ale někdy taky, taky jsou to lidi), na to jsme samozřejmě zvyklí, to patří k životu.
Pro upřesnění dodávám, že stejně jako kněz podávající svaté přijímání nemám moc šanci rozlišovat, komu bych měl z těch či oněch důvodů svaté přijímání odmitnout, to musí především každý zkoumat sám sebe. To ještě při svaté zpovědi se jakž takž rozlišovat dá.
ad. P. Kubánek:
V ČR neexistuje jediná theologická fakulta, jejíž studium by nebylo spojeno s nebezpečím ztráty víry a liberální indoktrinací. Váš dotaz je však zaměřen na to abyste poukázal že jsem ignorant, místo abyste se vypořádal s mými argumenty.
Doposavad se podávání veřejným cizoložníkům obcházela falešnými a podvodnými anulačkami a následným církevním sňatkem, jak se s tím vypořádáte? Bergooglio však udělal další krok, a umožňuje to svou hanebnou exhortací i bez tohoto podvodu se zdáním spravedlnosti.
P. Jůzy jsem se nijak dotknout nechtěl, pouze jsem poukázal na fakt, že koncilní formace je nebezpečnou duševní indoktrinací, která může vést ke ztrátě víry v horším případě, a k četným neurózám a depresím v případě, že si oběť tohoto vymývání mozku věci nepřipustí a potlačí je.
Další důležitá nová zpráva k případu, jak ji zveřejnil dnešní pch24.pl: Ta pohrůžka biskupa Grecha z Malty o suspenzi kněží, kteří odmítnou podávat sv. přijímání rozvedeným, je přece jen principiálně pravdivá. Původně ji 19.1. zveřejnilo médium messainlatino paralelně s church.militant. Mons. Grech měl dle těchto médií jednomu knězi pohrozit, že když neseznámí věřící se směrnicemi maltských biskupů, že věřící žijící v cizoložném svazku, pokud jsou „v pokoji s Bohem“, mohou přistupovat ke svátostem, bude suspendován. Biskup Grech hned následující den reagoval, že tato zpráva je falešná. Teď se ale portálu church.militant ozval další kněz, jenž v obavě před postihem chce zůstat v anonymitě, že byl osobně přítomen telefonnímu rozhovoru toho kněze s biskupem. Potvrdil, že biskup po tomto duchovním žádal, aby lid „poučil“ o správnosti přístupu maltských biskupů včetně toho, že rozvodníci žijící v neregulérním svazku mohou přistupovat ke svátostem. Protože kněz se zdráhal, biskup mu pohrozil suspenzí. Takže nejen Kolumbie, i Malta je dokladem Bergogliova násilného prosazování tolerance života v cizoložstzví.
Ještě bych doplnil ad P. Jůza:
Lutheráni nemají žádnou nouzi, jsou heretiky a jediná jejich nouze je v tom, že když se chtějí stát katolíky jako svého času dnes již P. Sandmark, narazí na to, že v jménu ekumenismu je jim odmítnuto vstoupit do Církve a falešným ekumenismem jsou utvrzováni ve svých bludech. (Ostatně mám jisté podezření, že sám Bergooglio je nejen lutherán, ale snad i komunista, když si ho Leonardo Boff tak pochavluje.) Takto žádal co jsem slyšel neúspěšně i Roger Schutz z Taizé, či nejmenovaný pastor z Prahy.
Absenci svátostného charakteru však žádný stav nouze nedoplní. Kánon 144 mluví o doplnění pouze jurisdikce pro vnitřní i vnější obor tam, kde je pozitivní právní důvod pravděpodobný – probabilis. Když je ten důvod pravděpodobný, pak doplnění je jisté! Takto to funguje i kdyby to pozitivní právo neakceptovalo např. u umírajícího, kterého může rozhřešit jakýkoliv kněz, třeba i laicizovaný či veřejně exkomunikovaný a analogicky i v situaci, kdy je oficiální struktura nakažena modernismem i když to neznamená, že všichni v ní jsou modernisté.
Jinak jsem se Vás skutečně nechtěl nijak dotknout, jak mi bylo předhazováno.
Mne by moc zajimalo, PROC tak mermomoci rozvedeni sezdani chteji k prijimani? Mysli si, ze jenom nic zleho neudelali? Vysvetli mi nekdo?
Co znam rozvedene nesezdane, tak chodi k prijimani jen proto, ze jim to knez povolil.Jinak by nesli.Tam ta sebekontrola alespon nejak funguje. Sice si mysli, ze ne, ale kdyz knez rika ano,tak proc ne… Tedy si myslim, ze pokud se rozvedeny sezdany DOMAHA prijimani, uz tim dava najevo, ze neco u neho neni v poradku.
Myslím, že nejde o touhu po Eucharistii, ale o „nárok na oplatek“, rozšířený právě na Západě už od dob druhé vatikánské katastrofy. Kdyby šlo o touhu po Eucharistii, vždycky lze snažit se žít v josefovském manželství. V opačném případě je lepší k přijímání nechodit a nezatížit svoji duši hříchem svatokrádeže. Všechno se tím jen zhorší. Ten, kdo k přijímání z objektivních důvodů nechodí, nepřestává být součástí Církve, kdyby např. čelil smrti, může svátosti přijmout jako každý, a jednou mu bude uznána alespoň soudnost.
[…]
Některé věci prostě nelze halíkovsky okecat, protože tyhle finty a hrátky na „rozlišování“ u Boha neplatí.
Kněží je mi opravdu líto…
(jh) Máte pravdu, jen třeba dodat, nejen kněží, ale je mi líto těch zavržených duší, kteří díky zvrácenému falešnému milosrdenství, rozlišování, doprovázení, uzdravování, naslouchání budou zakoušet místo Amoris Laetitia, věčné tresty.
Je možné, že rozvedení sezdaní přijímáním chtějí získat uklidňující pocit odsouhlasení svého postavení církví a Bohem.
Dovolím si parafrázi jednoho dobře známého výroku jistého arcibiskupa: Vyhrožují nám suspenzí ti, kdo od katolické víry dávno odpadli a veřejně ji popírají? Vůbec nás to nezajímá! 😉
ad. Efrém Syrský:
Přesně tak…, kněží je mi skutečně líto proto, že jejich zodpovědnost za spásu nás „buranů“ je opravdu veliká!
Po nástupu [papeže Františka – změněno administrátorem] děkuji, že jsem se nestal knězem – ve šťastném, mnohaletém a plodném manželství mám na starosti totiž méně závažné problémy.
Trochu mne děsí jejich sluníčkářská naivita, nekritičnost a „spoléhání se na člověka“!
Vracím se ke komentáři P.Víta J..“ máme – jako u všech jiných hříchů – rozlišovat, o jaký hřích a o jakou lítost a jaké obrácení se u dotyčného jedná subjektivně – ne snad, jak si to dotyčný uvnitř nebo navenek okecává, ale jaká je vědomost, úmyslnost a svobodnost jednak vstupu do tohoto hříšného stavu a jednak zůstávání v tomto hříšném stavu … a jestliže výsledkem tohoto rozlišování někdy bude udělení rozhřešení a připuštění ke svatému přijímání, tak zdaleka ne vždy a nikdy nějak snadno a velkoryse“ Trochu mě oblilo horko z toho, co P.Vít myslí asi docela vážně…To skutečně hereze a bludné názory AL natolik ovlivňují naše kněze, že nechápou, jak už jsou ve svém pojímání Desatera zhoubně a nenápadně infikováni? Neřekl Pán zcela konkretně a jasně: Mt 19,9 kdo propustí manželku a vezme si jinou, cizoloží? Jak vysvětlíte na věčném soudě Bohu, otče, že jste se nedržel slov Pána Ježíše a svedl jste ke svátokrádežné zpovědi a sv.přijímání ty duše, které s důvěrou ve vaši autoritu kněze a znalost pravověrné katolické nauky, vám svěří svou věčnost a vy místo abyste je poučil, co hlásá nauka a praxe církve již po 2 tisíciletí, obtížíte jejich duše dalšími těžkými hříchy svatokrádeže, poté, co ukolébáte jejich nejisté svědomí a jejich stav těžké hříšnosti budete lakovat na růžovo, protože podle vás jejich svoboda a podmínky mají tak nastavené, že je vše OK, že pro tyto neregulérní /leč pochopitelné/ nešťastné podmínky má církev v čele s pontifikem, dnes pochopení.Bude mít ale Bůh pak pochopení pro vás, že jste svedl maličké ? Nebo spolu s nimi vás pošle na opačnou stranu než je nebe ? Neřekl Pán Ježíš Petrovi, prvnímu papeži: Mt 16,23 Jdi mi z cesty, satane…nemáš na mysli věci Boží, ale lidské ? Nechcete si ještě promyslet váš chybně zhoubný pastorační postoj? Kompromisy vždy vedou do pekla, vaše řeč buď ANO-ANO NE-NE, co je nad to, je ze zlého…a kdo by svedl jednoho z těchto maličkých, tomu by bylo lépe, aby mu přivázali na krk mlýnský kámen…přemýšlejte otče, v sázce je spása nejen těch, kteří u vás hledají pomoc a záchranu své duše, ale i vaše, nenabízejte pohodlnou a širokou cestu do pekel a nechtějte jít do pekel s nimi, když už jste si vybral své kněžství jako službu Bohu…
ad Petr: Likvidace Desatera je zcela běžná. V kázání jednoho nejmenovaného pátera před cca +/- 8 lety zaznělo, že to jsou „Boží doporučení“. Fakt, nekecám.
Petrovi (i dalším):
Při zmíněném nutném rozlišování by mě ve snu nenapadlo rušit nebo zamlčovat přikázání a jeho význam, zlehčovat rozpor stavu, ve kterém jsou a ze kterého se více či méně nemohou vyhrabat, s přikázáním (v diskutovaném případě „Nesesmilníš“) … to prostě nejde! Nejde ani zlehčovat efekt pohoršení … proto i v případech rozvedených zůstávajících sami a těch, kteří se zavazují se svým rádobymanželem žít jako bratr a sestra má správně církevní autorita – biskup po náležitém posouzení rozhodnout, jestli a za jakých podmínek jim dovolí přistupovat ke svátostem (Zpravidla mimo svou farnost … ale je vždy nejlepším řešením, když takoví oslabují vlastní farnost tím, že jezdí jinam?? Někdy může být lepší těm pár zbývajícím farníkům, které už jen tak něco nepohorší, věc vysvětlit.) A také je pravda, že i to je prostě forma pokání, když je za nějaké přestupky omezen či zamezen přístup ke svátostem i v době, kdy už toho litují a chtějí se polepšit (což zdaleka není případ všech, zejména ne bojovníků za „práva“ rozvedených z jejich řad), konkretizace se může měnit a záleží na těch, kteří jsou objekty pokynů/příslibů „Cokoli svážeš/-ete na zemi, bude svázáno na nebi, a cokoli rozvážeš/-ete na zemi, bude rozvázáno na nebi“ (Což není žádné bratrstvo, ale svatý Petr a sbor apoštolů a jejich právoplatní nástupci). Ale, jakkoli je rozšířený zcela neodpovědný laxismus, neznamená to, že čím větší přísnost, tím lépe … Pán Ježíš přišel zachránit, co zahynulo, lékaře (tím lékařem je Kristus – i ve svatém přijímání) nepotřebují zdraví, ale nemocní, svaté svátosti jsou velkou posilou na cestě obrácení a pokání, svaté přijímání je zdroj věčného života (Jan 6, 51-58), jeho nutnou podmínkou (Jan 6,53)(byť ne zcela absolutně nutnou).
Když zpovídám člověka, pro kterého Bratrstvo je větší autoritou než nástupce svatého Petra a nástupci apoštolů, musím zvážit, proč, jaké jsou jeho důvody a jaký postoj vlastně zaujímá, nakolik je schopen pochopit mylnost svého schismatu blízkého postoje, nebo zda se jedná o plně přičitatelný hřích schismatu, a s ohledem na to a na zásadu „nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí“ zvážit jednak, jestli vůbec má smysl mu momentálně vše vysvětlovat, jednak jestli je to i subjektivně skutečně těžký hřích, a je tedy pro rozhřešení skutečně nutné, aby postoj v této věci nejdřív napravil předsevzetím, nebo i projevováním navenek po nějako dobu nebo nějakým způsobem, a jestli vůbec také mám pravomoc sejmout exkommunikaci a dát rozhřešení v případě, že do ní upadl …. což ve výsledku v těchto případech, pokud už se zpovídá u mě, zpravidla znamená, že rozhřešení udělím (čekám aspoň deset odpovědí vysvětlujících spoustu těch okolností v těchto případech, ze kterých se nedozvím nic nového … jen tam nebude ta nejdůležitější okolnost, že jsou tak blbí nebo natvrdlí, že to nechápou), už i z toho důvodu, že je nenáležité, abych v této věci byl přísnější a méně velkorysý než papež.
A zrovna tak musím všechny okolnosti zvažovat u těch rozvedených, včetně ohledu na to, že papež nikoli to, co je správně a co špatně, ale možnost kajícím hříšníkům udělit rozhřešení a dovolit jim účast na svatém přijímání trošičku posunul. Prakticky připadají v úvahu tak či onak zmatení a neschopní kající hříšníci, kterým na mysl ani nepřichází jakési „právo“ nebo „nárok“, chtějí se polepšit, chtějí to dát do pořádku, ale nejsou schopni nebo nevědí jak a kudy kam (a zpovědník to třeba v konkrétní situaci také neví … domů si jí vzít nemůže, aby nemusela vycházet s osobou, se kterou žije …), nepřicházejí v úvahu nekající hříšníci, kteří „vědí“, že jim jejich hřích Pán Bůh musí tolerovat nebo odpustit … a ti, kteří netuší nebo nejsou schopni pochopit, že žijí ve vážném rozporu s přikázáním … ti se z toho logicky prostě nezpovídají … a třeba nikdo netuší, že něco není v pořádku, tím méně kněz … (a skutečná nevědomost opravdu hříchu nečiní).
„Cokoli svážete“ – je tím myšleno „cokoli v rámci Božího zjevení“, nebo „úplně cokoli, tedy i nad rámec tohoto zjevení“? Odpověď vůbec není těžká: Kdyby Pán ono „cokoli“ myslel bez jakéhokoli ohraničení, pak by to znamenalo, že církevní autorita má kompetenci měnit víru. Byl by to vlastně takto znějící příslib: „Tady máte poklad víry, ale vy jej nemusíte střežit a chránit a neporušený předávat dál, ale kdyby vám v něm něco nevyhovovalo, pak to klidně změňte, vypusťte, nahraďte, nebo celý poklad víry klidně zahoďte a vymyslete nějakou novou víru.“ Je evidentní, že takový úmysl Pán neměl: „Je pouze jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech“ (Ef 4,5-6) tak to chápal už svatý apoštol Pavel a s ním celá Církev celých 20 století.
Dnes však v této věci panuje velké zmatení, takže nejen mnoho věřících, ale i kněží i biskupů se domnívá, že Církev funguje podobně jako nějaký spolek nebo politická strana, kde zkrátka platí to, co si schůze nebo sjezd odhlasuje. Někteří se dokonce domnívají, že Církev není Božského, nýbrž lidského původu. Ti potom samozřejmě nechápou, jak může někdo, kdo se považuje za katolíka, nepřijímat automaticky a bezvýhradně vše, co mu církevní autorita říká. Na straně druhé ten, kdo si katolickou víru uchoval, je velmi zmaten z toho, že mu církevní autorita předkládá něco, co je v příkrém rozporu s tím, co mu již dříve předložila k věření jako neměnnou nauku a učinila tak právě v rámci neomylného Magisteria.
Opět tedy vyvstává otázka „komu a čemu máme tedy věřit?“ Já se ve svaté zpovědi i v běžných rozhovorech také setkávám s různými lidmi a slyším různé názory. Ještě nikdy jsem ale nepotkal člověka, který by Kněžské bratrstvo sv. Pia X. stavěl nad Magisterium Církve. Věřící, kteří mají problém automaticky a bez výhrad přijímat vše, co jim autorita říká, jsou pouze zmateni a upřímně se ptají: „Máme věřit neměnným článkům víry, jak je Církev vždy hlásala a zachovávala, nebo máme věřit těm, kdo říkají, že se neměnné změnilo?“
(Až P. Jůza z úst autority uslyší, že si Pán Ježíš nevyvolil 12 ale 15 apoštolů, řekne v kostele věřícím, ať si doma v Písmu svatém příslušný údaj laskavě opraví?)
Děsí mne mravní relativismus, jejž Svatý otec zavádí do církve. Co přijde po nemravném životě? Co se stane, až islám zaplaví křesťanský svět a změní jej k obrazu svému. Když sleduji diskusi o problémech islamisace Evropy, napadá mne, že většině diskutujících nedošlo, že se nejedná o otázky náboženské nebo o lidská práva. Podle mého soudu jde o boj na život a na smrt dvou zcela odlišných kultur, dvou zcela odlišných světů. Jeden z nich je středověký, násilnický, krutý a nelidský. Ten druhý je sice zcela opačný, ale úplně ztratil pud sebezáchovy. Nadšeně vítá své katy a hrobaře. Bohužel, vše nasvědčuje tomu, že Svatý otec podporuje ten prvý. Ptám se těch moudřejších než jsem já: Je přáním nebeského Otce, aby křesťanský svět zanikl? Stálo mu tedy za to, aby seslal na zem svého Syna, který za naše vykoupení z hříchu a za naši spásu přinesl tu oběť nejvyšší? Jistě, jsme společnost hříšníků, ale má nebeský Otec v úmyslu pro naše viny znehodnotit oběť svého Syna. Jsem laik, prostý katolík, bezmocný, ale proč mlčí ti, kteří by měli promluvit za nás, ti, kteří mají moc, právo a snad i povinnost mluvit. Zatím čekáme a čekáme. Jen Te Deum nám dodává sílu a naději.
Ad Pamětník: Doufám, že vám sílu a naději dávají Pán Bůh a Neposkvrněná. Te Deum může být nanejvýš jejich „pometlem“.
Martin R. Čejka
Omlouvám se, že jsem odbočil od námětu, pojednávaného v článku. Pro mne je existence katolické víry nejpřednější věcí.
ad P.Vojtěch
otče, je dobře, že si uvědomujete zmatek, který nastává v církvi kvůli AL. I když vnímám, že zatím hájíte pravou nauku církve…ale pochopte prosím jedno, už je ta doba, kdy musíte zastávat jednoznačné stanovisko a vymezit se…dosud kněží ještě nemuseli být nikdy konfrontováni s tím, zda půjdou v šlépějích pravé nauky a věrnosti pravdě a Božímu slovu nebo zbaběle /jako suspendovaný kněz z Kolumbie pro své pozemské zajištění, zapře učení Krista a dá pohoršení těm, kteří váhají/, se budou držet herezí, přestože jejich svědomí bude zneklidněno v tušení, že zapírají Krista a jeho nauku. Zřejmě nastává zcela nové období, které církev od svého vzniku ještě nezažila , kdy kněží budou muset volit jednoznačný postoj, byť je bude třeba stát vyhození na dlažbu ze dne na den, anebo budou volit zajištěné bydlo, ale stanou se zrádci a povedou své svěřené ovečky pryč od Pánova ovčince…Je čas se rozhodnout, protože „tvrdá ruka hierarchie“ je už namířená proti všem, kdo by chtěli ještě zastávat to, co učil Pán. Věřte, že události, které přijdou, jen potvrdí, že spousta kněží se bude muset důrazně ohradit proti poslušnosti herezím a ukázat, koho vlastně reprezentují, zda kněze, kteří slíbili Pánu hlásat pravou nauku církve a podle ní žít nebo se z falešné poslušnosti přikloní k tomu, co není naukou církve…vejděte těsnou branou…
Vy kněží jste Bohem určení, abyste střežili poklad víry, také jste to při vysvěcení Bohu slíbili, čím se budete ospravedlňovat na svou obhajobu při konečném zúčtování před Boží tváří? Budete argumentovat falešnou poslušností? Či falešným milosrdenstvím a změkčilým soucitem, který s pravou láskou a soucitem vzhledem ke spáse duší nemá nic společného? V CIC máte kánon, který přímo zapovídá poslušnost každému, i kdyby to měl být papež, jestliže by se stavěl nad Boží zákony a měnil by svévolně a hereticky nauku církve…
http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=tisic-knezi-odpoved-papeze-je-nezbyta
Ad Petr: „Zřejmě nastává zcela nové období, které církev od svého vzniku ještě nezažila , kdy kněží budou muset volit jednoznačný postoj, byť je bude třeba stát vyhození na dlažbu ze dne na den, anebo budou volit zajištěné bydlo, ale stanou se zrádci a povedou své svěřené ovečky pryč od Pánova ovčince…“
Petře, takových dob už Církev zažila docela dost. Není třeba propadat dějinnému egocentrismu.
Martin R. Čejka
ad Martin R.Čejka
obávám se, že vývoj událostí se plíživě a nenápadně posunuje tam, kde to „svět ještě neviděl“…a asi místo zlehčování toho, čeho jsme svědky již dnes, si raději prozíravě a obezřetně vzít na sebe Boží zbroj, Ef. 6, 10-17…abychom obstáli, v sázce je věčnost…
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25185
Jak dlouho bude mít prohlášení kardinála Müllera v tomto textu platnost, než bude dementováno? Nebo sám autor dokonce po zásluze „potrestán“ od těch, kteří se kloní k podávání přijímání rozvedeným a znovu sezdaným a než zasáhne realita jejich „tvrdé pěsti“ ? Nechme se překvapit, co bude dál a … modleme se , aby Duch svatý pomohl své církvi…
Petr: „Jak dlouho bude mít prohlášení kardinála Müllera v tomto textu platnost, než bude dementováno?“
V případě vyjádření prefekta Kongregace pro nauku víry bych žádné dementování nečekal, nanejvýše snad jen nekonkretizované poukázání na skutečnost zásadního rozdílu mezi jím nedoporučovanou kazuistikou a papežem doporučovaným rozlišováním.
ad Jaroslav
Ale o tom to celé je…pro nás pravověrné katolíky …to je klíčové, poslouchat Magisterium a nauku církve a ubránit se relativismu a jakémukoliv zlehčování nauky církve a Boží nauky…nic jiného se tady celou dobu Jaroslave neřeší
Ano, také tomu tak rozumím, Petře.
ad Jaroslav
http://www.onepeterfive.com/losservatore-romano-reports-german-pastoral-guidelines-softens-blurs-controversial-parts
A je to tady, to, čeho jsme se obávali, přestože prefekt Kongregace pro nauku víry, kardinál Müller, se vyjádřil zcela jasně,… že ani anděl, ani papež… nikdo nesmí měnit nauku církve, němečtí biskupové si tvrdošíjně vedou své…
se znovu ujímá své zlovolné moci
ad Petr
Kdybych byl katolíkem, byl bych asi znepokojený způsobem komunikace uvnitř církve, ať už bych si o dostatečnosti poučení individuálního svědomí věřících myslel cokoliv. Jeden diskutující pod článkem z vašeho odkazu znovu připomněl třetí odstavec Amoris laetitia:
3. Připomenutím, že čas je nadřazen prostoru, bych rád zdůraznil, že ne všechny věroučné, morální nebo pastorální diskuse musejí být vyřešeny zásahem magisteria. V církvi je přirozeně nezbytná jednota věrouky i praxe, což však nepřekáží různým způsobům interpretace některých aspektů věrouky nebo z nich plynoucích důsledků.
Mně jsou názory a postoje papeže Františka mnohdy velmi milé. Zastává se slabších. To platí i v případě exhortace Amoris laetitia. Nemyslím si, že by touto exhortací papež chtěk zrušit nerozlučitelnost manželství, žádá jen individuální a empatický přístup s ohledem na okolnosti a životní situace jednotlivců. Na tom nevidím špatného nic. O údajné „oběti Amoris laetitia“ mám informace pouze z článku, který se mi jeví jako jednostranný co do použitých zdrojů informací.
Ondřej Karták:
Tak se zase potkáváme. Na sociální síti jste si mě zablokoval. Nicméně k věci: Anulace manželství není právní podvod, jak se mylně domníváte. Jedná se o prokázání neplatnosti manželské smlouvy už při jejím uzavření, popř. o neschopnost jedné ze stran svátost manželství dokonat. Např. pokud se prokáže, že jedna ze stran praktikovala na té druhé domácí násilí, je taková strana psychicky neschopná manželství uzavřít a žít. Nebo se třeba prokáže, že jedna ze stran vůbec nebyla schopna sexuálního styku (stává se to), potom logicky je svátost manželství nedokonaná.
„pokud se prokáže, že jedna ze stran praktikovala na té druhé domácí násilí, je taková strana psychicky neschopná manželství uzavřít a žít“
Tohle nemyslíte úplně vážně, že ne?
ad Petra Panská: K čemu je dobré, že pan papež utrousí sem tam něco zdánlivě dobrého, když to na druhé straně zašlape akatolickými, protestantskými postoji (patrně po dodatečném zjištění, že šlápl vedle)? Jeho činy blízce připomínají tanec, kterému jsme kdysi říkávali Tanec Pěrestrojka a vládnoucí ho tenkrát tancovali zhruba takto: „Dva-kro-ky ku-pře-du tři-kro-ky zpá-á-tky.“.
Ad Petra Panská
O žádné blokaci nevím, ale fakt, že někdo má poruchu osobnosti (pachatelé domácího násilí ji zpravidla mají, ale porucha osobnosti není nemoc v pravém slova smyslu viz.: http://www.psychotesty.psyx.cz/texty/poruchy-osobnosti.htm) nezakládá nepříčetnost a neschopnost pochopit co je předmětem manželství a toto realizovat. Starý CIC jasně na rozdíl od nového definuje, co je předmětem konsensu manželské smlouvy – naturálně řečeno právo na tělo druhého trvalé a výlučné zaměřené na plození potomstva. To zvládně pochopit a realizovat každý puberťák, který je příčetný. Tvrzení, že domácí násilník je psychicky neschopný manželství je účelová obezlička, umožňující prohlásit za neplatné zjevně platné sňatky. K tomu nutno dodat, že sv. Alfons, nejmírnější z morálních theologů, považují občasné mírné proplesknutí vzpurné manželky za důvod natolik marginální, že nepovoluje v tomto případě ani separaci za trvání manželství, ale rozhodně nepochybuje o jeho platnosti.
Takže se uklidníme. Adulteris laetitia zavádí praxi praktikovanou východními nesjednocenými, a prakticky odporuje dogmatu o nerozlučnosti manželství.