Když nahlédnete do ugolkloosterské křestní matriky, najdete tam u data 23. února 1881 jméno Siard. Tento chlapec byl pátým z šesti dětí katolické rodiny, malém to ostrůvku v protestantském holandském moři. Rodina to byla zajímavá: jeden bratr se stal řeholníkem a tři sestry řeholnicemi. Sám Siard v sedmnácti vstoupil ke karmelitánům a přijal řeholní jméno Titus. R. 1905 byl vysvěcen na kněze, nadto měl doktorát z filozofie, který obhájil v samotném Římě. Nešlo mu však o to, aby si na vizitky mohl psát co nejvíce titulů, chtěl vzdělávat bohoslovce, což taky cca patnáct let v klášterní škole v nizozemském městě zvaném Oss činil. Pak se přesunul na nově založenou katolickou universitu v Nijmegenu (později se tu stal rektorem) a jeho doménou byla zejména mystika Karmelu.
Ale nejen přednáškami působil otec Titus. Založil veřejnou knihovnu a mariánsky orientovaný časopis Z holandského Karmelu, byl taktéž šéfredaktorem místních novin. Vůbec média znamenala pro něj ideální prostředek k evangelizaci, však jej také utrechtský biskup jmenoval církevním asistentem pro vydávání všech katolických tiskovin v zemi tulipánů. Ale to nebyly ještě zdaleka všechny aktivity otce Tita: nechal na veřejném prostranství vystavit pomník Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, organizoval spousty výstav a konferencí na téma mystika a dokonce i jeden kongres. Shromáždil na 16 000 fotokopií středověkých duchovních textů a postaral se např. i o kompletní vydání sv. Terezie z Avily v holandštině. Razil tezi, že „každá práce musí být poznamenána pečetí lásky k Ježíši“.
Vše to zvládal navzdory svým velkým problémům se žaludkem, jež ho nejednou upoutaly na delší čas na lůžko. Kromě toho byl drobné postavy a nosil silné brýle. Jak to tedy zvládal? Jednoduše: nebyl na to sám. „My karmelitáni musíme být druhou Marií, druhou Bohorodičkou. I v nás se musí rodit Bůh. Jako Marii vedla přítomnost Boha k pokorné a láskyplné službě bližním, tak se i naše spojení s Bohem musí odrážet ve skutcích blíženské lásky.“ Matka Boží hrála v jeho životě podstatnou roli. Ostatně právě mariánská úcta a život modlitby ho přilákaly na Karmel. Nutno dodat, že ho nikdy neopustily, resp. on nikdy neopustil je.
Když r. 1940 přepadl Hitler Nizozemí, bylo jen otázkou času, kdy si jeho stoupenci došlápnou i na činorodého karmelitána. Ten již totiž dávno předtím neohroženě vystupoval velmi kriticky proti národně-sociální ideologii a nepřestal s tím ani po tomto aktu agrese. „Musíme zaujmout pevné stanovisko, jinak budeme zašlápnuti. V jádře jsme ovšem stále v rukou živého Boha a Jemu se nemůže nikdo stavět na odpor,“ psal své sestře. Hájil katolické školy, vystupoval proti tomu, aby z nich byly vylučovány židovské děti. V prosinci r. 1941 pak přišel přímý rozkaz, aby katolické spolky přešly do služeb nacistů. Obratem přišel zákaz holandských biskupů pro všechny katolíky jakkoli se těchto spolků účastnit. Otec Titus měl tímto zákazem obeznámit redaktory katolických tiskovin, resp. jim měl napsat, že z morálních důvodů nesmějí ani uveřejnit tuto výzvu na svých stránkách, a povzbudit je v boji proti Církvi nepřátelské ideologii. A to mu zlomilo vaz.
Dne 19. 1. 1942 byl zatčen gestapem. „Neměl jste přijímat nařízení biskupů,“ řekl mu mezi řečí jeden z gestapáků. Vyšetřovatelé se při pohledu na jeho chatrnou postavičku domnívali, že ho rychle zlomí. Jenže se zmýlili. Neodvolal nic z toho, co prve hlásal, opakovaně se hlásil k poslušnosti biskupům a Svatému stolci, prohlásil, že se bude řídit nacistickými předpisy pouze tehdy, nebudou-li v rozporu s učením Církve, a neopomněl ani pojmenovat zavrženíhodné jevy v nacistické ideologii. „Co se týká těch zásadních otázek, tam odmítám jakoukoli spolupráci a beru na sebe všechny důsledky, které z toho pro mne vyplynou. Církev vždy měla mnoho mučedníků, kteří za ni prolili svou krev. I já jsem připraven vytrpět cokoli.“
Gestapo si s ním nevědělo rady. Umístilo ho do koncentračního tábora v Amersfoortu u Hilversumu. Ani tam nezahálel, ale působil mezi spoluvězni, zřídil si dokonce malý oltářík a obklopil se obrázky Panny Marie, sv. Terezie a sv. Jana od Kříže. V deníku, který si psal, můžeme číst mj. toto: „Jsem sám, ale Pán mi nikdy nebyl tak blízko. Chtěl bych křičet radostí, neboť Pán se opět u mne ocitl v celé své plnosti. Jsem šťastný, když vím, že mě chrání. Je-li to jeho vůle, zůstanu tu navždy.“
Pán s ním byl pořád, trpěl s ním i v jeho těžké nemoci, která ho postihla na tomto místě. Odtud byl převezen do Dachau. Stal se pouhým číslem – vězněm č. 30492. Musel tahat kameny na dva kilometry vzdáleném poli, což jeho zdraví ještě více nahlodalo. Přesto neustával v pastoraci, utěšoval zoufalé, zpovídal, modlil se neúnavně růženec. Blok č. 26 obývali němečtí kněží, a ti zde sloužili denně mši svatou. Otec Titus dostával tajně konsekrované hostie, skrýval je v pouzdře na brýle a v noci, když pro vyčerpanost a krvácející nohy nemohl usnout, je tajně přijímal a uctíval. „Nemějte o mne strach, Pán mi bude i nadále pomáhat,“ napsal do svého posledního dopisu sestře.
V půlce července se však dostavilo totální vyčerpání. Páter Titus byl převezen na nemocniční blok, tzv. revír. Jeho léčení bylo shledáno jako zbytečné, zbývající dny svého života sloužil svým tělem pro pokusy lágrových lékařů. „Ne má, ale Tvá vůle ať se stane, Pane,“ volal ze svého lůžka. Odvážný katolický zřízenec mu dvakrát donesl z bloku č. 26 eucharistii, po pár dnech však otec Titus ztratil vědomí. Táborový lékař už pro něj měl připravenou fenolovou injekci. Tu nebohému karmelitánovi vstříkla ošetřovatelka, jeho rodačka a velmi vlažná katolička. Stalo se tak 26. července 1942 ve 14 hodin. Rodině bylo oznámeno, že příčinou smrti byla střevní infekce. Tři dny nato byla mrtvola spálena.
Mučednická smrt otce Tita nezůstala bez odezvy. Papež Jan Pavel II. jej r. 1985 blahořečil. Sestra, jež mu píchla onu osudnou injekci, se nějaký čas po jeho smrti obrátila. Těsně před smrtí jí holandský mučedník dal svůj růženec se slovy, ať se na něm modlí. Když mu řekla, že to neumí, odvětil jí: „Tak říkejte jen ,Pros za nás hříšné‘!“
Libor Rösner
Otec Titus byl a stále je pro nás velkým vzorem. Miloš.