Revoluční terorismus je stále schvalován (rozhovor s Jean-Pierrem Maugendrem)

Ve Francouzské revoluci šlo o „stvoření“ nového člověka, jenž by byl nejen fyzicky někomu podřízen, ale současně také nucen akceptovat ideologii vítěze. Proto Republika povýšila teror na státní instituci – říká Jean-Pierre Maugendre, předseda sdružení „Katolické obrození“ (Renaissance Catholique) v rozhovoru s PCh24.pl.

Letos uběhlo 227 let od vypuknutí Francouzské revoluce, což je nad Seinou oslavováno jako národní svátek. Při té příležitosti Levicová fronta navrhla pojmenovat významnou pařížskou ulici po Robespierrovi, jednom z vůdců revoluce a otci teroristického systému, jenž dosáhl svého vrcholu mezi zářím 1793 a červencem 1794. Jak hodnotíte tuto iniciativu?

V situaci, kdy se Francie stala obětí četných teroristických útoků, je tento návrh nechutnou provokací.

Terorismus je nerozlučně spjat s dějinami lidstva. Jak se liší ten z doby Francouzské revoluce od dřívějších známých forem teroru?

V minulosti existovaly různé civilizační konflikty (války mezi řeckými městy a perským impériem, křesťansko-islámská konfrontace aj.), boje o politickou, ekonomickou nebo vojenskou moc, např. mezi feudály ve středověku. Při nich docházelo k činům fyzického teroru proti obyvatelstvu, ten ale odsuzovala Církev. Přikazovala tzv. treuga Dei („Boží mír“) a kdo ho porušil, podléhal exkomunikaci, jež se týkala především těch, kteří napadali bezbranné sedláky a kněze.

Francouzská revoluce však vnesla do toho ideologickou vizi a tak zavedla novou formu války. Tento projekt revolucionářů byl mnohem ctižádostivější než předchozí konflikty. Jednalo se v něm o „stvoření“ nového člověka podřízeného moci ne pouze fyzicky, což realizovala revoluční armáda na dobytých územích, ale jenž by zároveň byl nucen akceptovat ideologii vítěze. Proto Republika povýšila teror na státní instituci a ustanovila k tomu Výbor veřejného blaha v čele s Maxmilianem Robespierrem. Výsledkem bylo vyvraždění obyvatel Vendée a masové masakry žen a dětí satanskými kolonami revolučních banditů a lupičů.

Byla někdy evidentní zvěrstva bojovníků revoluce objektivně zhodnocena a odsouzena francouzskými historiky?

Téměř po celé dvacáté století marxističtí specialisté na Francouzskou revoluci na Sorbonně (Soboul, Matthiez, Aulard aj.) se snažili „zachránit revoluci“ a proto nepřestávali obhajovat oprávněnost teroru. Ještě dnes francouzská společnost schvaluje Robespierrův teror, jak dokazují četné názvy ulic nesoucích jeho jméno – a to jak ve městech, kde vládne levice (např. Saint-Denis), tak i v těch, kde je u moci pravice (Issy-les-Moulineaux).

Podobně se přistupuje i k Leninovu teroru v Rusku a Pol Potovu v Kambodži, kde došlo k vyvraždění dvacet procent obyvatel země. „Radující se národ vítá své osvoboditele,“ psal Le Monde den po vstupu Rudých Khmérů do Phnompenhu 17. dubna 1975.

Ve dvacátém století se teroru dopouštěly i tzv. velké demokracie. Mám na mysli masové nálety na Německo, při nichž zahynulo cca půl milionu civilistů, nebo svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, což přineslo smrt cca dvěma stům tisícům lidí. Znamená to, že terorismus je hodnocen podle politické prospěšnosti a zájmů mocenských skupin?

Samozřejmě, že ano. Velmi jasně odhaluje tento mechanismus doby, v níž jednotlivé africké státy získávaly postupně nezávislost. Docházelo tam k násilným převratům, kdy se vlády zmocnili vyložení teroristé, jako byli Nelson Mandela, hlava afrického Národního kongresu v Jihoafrické republice, Houari Boumédiène z Fronty národního osvobození v Alžírsku, Robert Mugabe vedoucí Africký národní svaz Zimbabwe, mimo Afriku potom Jicchak Šamir stojící v čele skupiny Stern v Izraeli nebo Jásir Arafat, šéf Organizace pro osvobození Palestiny. Podobných příkladů je celá řada.

Jsou tedy „dobří“ a „zlí“ teroristé…

Shovívavost vůči terorismu neplatí v západních demokraciích obecně, uplatňuje se tady dvojí metr. Francouzská média se např. odvolávají na knihu George Bernanose Les Grands Cimtière Sous La Lune („Velké hřbitovy v měsíčním svitu“), neboť autor v ní odsuzuje represe vojsk generála Franka z doby španělské občanské války na Mallorce. Postavy Saddáma Husajna a Bašára al-Asada byly v souvislosti s jejich skutečnými útoky proti civilnímu obyvatelstvu démonizovány. Nyní vládně v demokratických západních společnostech rozhořčení nad islámským terorismem. Ale já se ptám, jaký je rozdíl mezi gilotinováním nevinné oběti Republiky a podřezáním krku „nevěřícímu psu“, jehož jediná vina spočívala v tom, že byl křesťanem? Nikdo však neklade rovnítko mezi těmito oběma terorismy.

Návrh paní Simonnetové, levicové radní v Paříži, aby jedna z ulic v centru nesla Robespierrovo jméno, vytváří riziko, a to jak pro levici, tak i pravici – že se ocitneme tváří v tvář vlastním vnitřním protikladům a rozporům. Podpora tohoto návrhu znamená přijmout tezi o „dobrých teroristech“. Odmítnutí návrhu zase naopak podkopává mýtus Francouzské revoluce, o níž Georges Clémenceau [premiér Francie v letech 1906–1909 a 1917–1920] neustále tvrdil, že musí zůstat nedotknutelná. Jak kruté dilema!

Otázky kladl Franciszek L. Ćwik.

Převzato z pch24.pl.
Přeložil Radomír Malý.