Víme už, jak vytvořit indikativ imperfekta (viz 36. lekci): koncovka infinitivu se nahradí částicí –ba– a za ní se připojují hlásky charakteristické pro jednotlivé osoby a čísla, totiž –m, –s, –t, –mus, –stis a –nt pro aktivum a –r, –ris, –tur, –mur, –mini a –ntur pro pasivum. A víme také, že i-časování má zvláštnost v tom, že před uvedené –ba– se ještě vkládá –e–. A známe důsledek: až na první osobu singuláru jsou tedy koncovky tvořeny hláskou –b–, k níž jsou připojeny nám už známé koncovky indikativu présentu pro a-časování, včetně délek té v nich figurující samohlásky –a–: –bam, –bas, –bat, –bamus, –batis, –bant pro aktivum a –bar, –baris, –batur, –bamus, –bamini, –bantur pro pasivum.
Konjunktiv imperfekta se však netvoří tak, jako konjunktiv présentu, tj. že by se samohláska –a– v té slabice –ba– snad měnila v –e– či podobně. Ne, místo slabiky –ba– se vloží slabika –re–; a ta zvláštnost pro i-časování, totiž vkládání –e–, ta v konjunktivu odpadá. Dostáváme tedy tyto koncovky: –rem, –res, –ret, –remus, –retis, –rent pro aktivum a –rer, –reris, –retur, –remur, –remin, –rentur pro pasivum.
Pamatujeme si, že zmíněné –ba– v případě indikativu způsobilo, že – s výjimkou první osoby singuláru – připomínaly tvary indikativu imperfekta svými koncovkami tvary a-časování, a to v aktivu i v pasivu: cantábam, vidébas, audiebátur apod. V případě konjunktivu působí vkládané –re– také podobnost, a to s e-časováním (také až na první osobu singuláru): cantárem, vidéres, audirétur apod. Je to tak, včetně délek. Viz přiložená tabulka (kde e v závorkách reprezentuje onu samohlásku, vkládanou v případě i-časování).
Ale zaujme i jiná podobnst: vkládané slabika –re– silně připomíná koncovku infinitivu, takže pravidlo pro tvoření konjunktivu lze formulovat i takto: vezmeme (aktivní) infinitiv a za něj připojíme hlásky ty hlásky, které v indikativu připojujeme za –ba–, tedy –m, –s, –t, –mus, –stis a –nt pro aktivum a –r, –ris, –tur, –mur, –mini a –ntur pro pasivum.
A je dobré si uvědomit, že z formulace tohoto pravidla pro odvozování konjunktivu imperfekta plyne důsledek pro slovesa podléhající ei-časování: –e–, které předchází ono vložené –re–, se neprodlužuje: víverem s krátkým –ve– (a tím pádem s přízvukem až na třetí slabiku od konce, tj. –ví–), zatím co indikativ vychází jako vivébam s dlouhým a přízvučným –vé–.
Takže od slovesa laudáre dostáváme tvary aktiva laudárem, laudáres, laudáret, laudarémus, laudarétis a laudárent a pasiva laudárer, laudaréris, laudarétur, laudarémur, laudarémini a laudarentur. Od slovesa habére dostáváme tvary aktiva habérem, habéres, habéret, haberémus, haberétis a habérent a pasiva habérer, haberéris, haberétur, haberémur, haberémini a haberentur. Od slovesa scribere dostáváme tvary aktiva scriberem, scriberes, scriberet, scriberémus, scriberétis a scriberent a pasiva scriberer, scriberéris, scriberétur, scriberémur, scriberémini a scriberentur. A od slovesa audíre dostáváme tvary aktiva audírem, audíres, audíret, audirémus, audirétis a audírent a pasiva audírer, audiréris, audirétur, audirémur, audirémini a audirentur.
Konjunktiv imperfekta bývá v přacích a účelových vedlejších větách souvětí, kde hlavní věta je v nějakém minulém čase (jeho nejčastější druh časování – perfektum – dosud neznáme). Tak na příklad v Offertoriu Holocaustum pro votivní mši sv. ke cti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova během velikonoční doby slyšíme …ut facerem voluntatem tuam, což znamená „abych činil tvou vůli“, a tečky reprezentují text, jemuž dosud neumíme přesně rozumět, takže napovězme: „bylo to o mně napsáno“. Ve chvalozpěvu Exsultet zpívaném u velikonoční svíce na Bílou sobotu, je věta Ut servum redimeres, Filium tradidisti, kterou až na poslední slovo (je to perfektum znamenající „vydal jsi“) bychom už měli umět přeložit: „Abys otroka (sluhu) vykoupil, Syna jsi vydal“ (sloveso redimere, podléhající ei-časování, znamená „vykoupit“). Na konci evangelia čteného na Smrtelnou neděli se píše, že se protivníci Kristovi, v diskusi s ním usvědčeni, chápali kamení, ut jacérent in eum, doslova „aby házeli do něj“ (sloveso jacére, česky „házet“, „vrhat“ a podléhající e-časování, se na rozdíl od češtiny pojí se spojkou in). V pašijích podle sv. Matouše, čtených na Květnou neděli, je na konci úseku vyprávějícím o zajetí Krista v Getsemanské zahradě shrnutí Hoc autem totum factum est, ut adimplerentur Scripturae Prophetarum, doslova „To pak vše učiněno jest, aby byla splněna líčení proroků“ (ještě však nevíme, že factum est je v latině minulý čas perfekta, čili že je lépe to chápat jako „učiněno bylo“ resp. „stalo se“; účelová věta v minulosti (za života Kristova) používá tedy konjunktiv imperfekta, zde v pasivním tvaru adimplerentur („byla splněna“ resp. „splnila se“, totiž plurál, „ona líčení[1]“) od adimplére (vyplnit, splnit, e-časování); doporučujeme zapamatovat si, že totum znamená „vše“, „všechno“, ale nedoporučujeme snažit se to zájmeno skloňovat.
Když se čtenář s konjunktivem imperfekta setká, může se snažit ho přeložit českým kondicionálem (podmiňovacím způsobem), nebo často i prostě indikativem (a záleží na jeho jazykové odvážnosti, zde se pokusí tam vnutit slova jako by, bys, bychom,…). Tak na příklad v evangeliu čteném na Hromnice se píše o Simeonovi, že dostal zjevení, že neumře, „leč by dříve uzřel Pomazaného Páně“ (Schallerův misálek), latinsky nisi prius vidéret Christum Domini (nisi je „jestliže ne“ nebo „pokud ne[2]“, prius je „nejprve“ nebo „před tím“, takže to lze přesně, ale příliš civilně přeložit jako „pokud by před tím neuviděl Pomazaného Páně“). V pašijích podle sv. Jana, čtených na Velký pátek, je poznámka (kap. 18, verš 28), že Židé nevešli do soudního domu, „aby se neposkvrnili, ale aby jedli velikonočního beránka“; tyto dvě účelové vedlejší věty zní v latině ut non contaminarentur, sed ut manducavérent pascha; contamináre je česky „poskvrnit“, takže jde o konjunktiv imperfekta 3. osoby plurálu pasiva a o manducáre víme už z 27. lekce, že znamená jíst – obě slovesa podléhají a-časování). A po Kristově smrti Židé, znepokojeni tím, že by ukřižovaní mohli být na křížích ještě během blízkých velikonoc, prosili Piláta, „aby byly zlámány jejich holeně a byli sňati (totiž s kříže)“, latinsky s dvěma konjunktivy imperfekta ut frangerentur eorum crura et tollerentur (frangere je „zlomit“, crura je plurál od crus, což znamená „holeň“ a tollere už známe z 25. lekce). Eorum je genitiv plurálu osobního zájmena mužského rodu („jich“), používaný i jako přivlastňovací zájmeno („jejich“).
Vraťme se ještě k evangeliu čteném na Hromnice; v něm při vypravování o cestě svaté Rodiny do Jerusaléma (tedy o něčem, co bylo) jsou použity konjunktivy imperfekta právě ve vedlejších větách vyjadřujících účel cesty: Josef a Maria nesli Ježíše do Jerusaléma, „aby představili ho Pánu“ (ut sisterent eum Domino), „aby dali oběť“ (ut darent hostiam) a „aby učinili podle obyčeje zákona za něho“ (ut facerent secundum consuetudinem legis pro eo) – v konjunktivech jasně poznáváme infinitivy sistere (postavit, představit – ei-časování), dáre (dát, známe z lekce 25) a facere (dělat, činit, známe z lekce 26). A čtenář, který už v 39. lekci poznal, že ablativ pro naše zájmeno „ona“ je ea, už asi uhádl (a snad si i z 36. lekce zapamatoval), že eo (s dlouhým –o) je analogický tvar pro mužský rod (je to analogie stejná jako pro substantiva, např. domino-femina).
Přesnější pravidla pro použití konjunktivu imperfekta (stejně jako konjunktivu jiných časů) podáme až mnohem později. Připomeňme jen to, čeho jsme se s jiné stránky dotkli již v 36. lekci: latina používá konjunktiv hojně ve vedlejších větách časových, takže s konjunktivem imperfekta se setkáváme v takových větách vyjadřujících děj, který probíhá současně s dějem popsaným jako minulý v odpovídající větě hlavní. Tak na příklad v neděli v oktávu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (tj. v 3. neděli po sv. Duchu) začíná druhá věta graduále slovy Dum clamárem ad Dominum, exaudivit vocem meam, tj. česky „Když jsem volal k Bohu, vyslyšel hlas můj“; konjunktiv clamárem je odvozen od clamáre (volat), jež známe už z 28. lekce (resp. z antifony Salve Regina), minulému času (zvanému perfektum) exaudívit (vyslyšel, od slovesa, které bychom měli znát už z 25. lekce resp. ze závěru stupňových modliteb) porozumíme v 43. lekci. Známější souvětí téže gramatické konstrukce slyšíme o velikonoční neděli v Offertoriu: Terra tremuit et quievit, dum resurgeret in judicio Deus (Země se zachvěla a ztichla, když povstal k soudu[3] Bůh); tremuit a quievit jsou perfekta (opět viz 43. lekci), resurgeret je konjunktiv imperfekta od resurgere, což je složenina předpony re– vyjadřující české „znovu“ a slovesa surgere, nám známého už od 25. lekce. A v Danielově detektivním líčení „případu Zuzana“ začínají zlotřilí soudci oznamovat svůj výmysl: Cum deambularémus in pomario…(když jsme se procházeli po zahradě…).
A ještě doplňme, jak je to se slovesem esse: jeho konjunktiv imperfekta tvoříme přesně podle posledně uvedeného pravidla, tj. k infinitivu, tedy k esse, se přidávají hlásky uvedené na začátku této lekce; tedy dostáváme essem, esses, esset,…, samozřejmě jen pro aktivum (viz také tabulka). Tak v pašijích podle sv. Jana čteme na Velký pátek v odpovědi Židů na Pilátův dotaz o Kristově provinění Si non esset hic malefactor, doslova „Kdyby nebyl tenhle zločinec“[4] (kap. 18, verš 30[5]) a o kousek dál (verš 36) Kristovu odpověď Pilátovi, která kromě esset obsahuje dokonce ještě další dva konjunktivy imperfekta, a to decertárent (bojovali by, vybojovali by, zasáhli by – a-časování) od decertáre a traderer (pasivum „byl bych vydán“ – už z 36. lekce víme, že jde o ei-časování): Si ex hoc mundo esset regnum meum, ministri mei utique decertarent, ut non traderer Judaeis, doslova „Jestliže z tohoto světa by bylo království mé, služebníci mí by určitě zasáhli, abych nebyl vydán Židům“. A v závěru podobenství o marnotratném synu čteném o sobotě po 2. postní neděli, se vypráví o návratu a shledání s otcem: Cum autem adhuc longe esset, doslova „Když pak ještě daleko byl“.
Příklad pro první osobu singuláru, tedy pro essem, nám dává známý výrok sv. Pavla Když jsem byl dítě (doslova maličký), mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, který se čte v epištole o druhé neděli po devítníku: Cum essem parvulus, loquébar ut parvulus, sapiébam ut parvulus. Ten kromě konjunktivu nabízí ještě dva příklady na indikativ imperfekta první osoby singuláru – loquébar (nám už z 39. lekce známé deponentní sloveso) a sapiébam (myslel jsem, věděl jsem, znal jsem – sloveso, k němuž se vrátíme v příští lekci).
Poznáváme další použití konjunktivu imperfekta – v časových vedlejších větách popisujících děj, který probíhal současně s dějem hlavní věty v minulosti (o tom systematicky až mnohem později). A gramaticky stejnou strukturu …když jsem byl…, tentokrát z úst Krista, potkáváme v jeho velekněžské modlitbě před odchodem do Getsemanské zahrady, když říká Pater, cum essem cum eis, serviébam eos, tedy Otče, když jsem byl s nimi, sloužil jsem jim (Jan, kap. 17, verš 12). Věta je v Communiu pro neděli mezi oktávem Nanebevstoupení Páně a nabízí kromě konjunktivu imperfekta essem ještě indikativ imperfekta serviébam (od servíre, i-časování, „sloužit“). Eis (čte se dvouslabičně e-jis) je ablativ (jimi) a eos je akusativ (je) osobního zájmena mužského rodu plurálu[6].
A nyní jedno upozornění: když narazíte na slovesný tvar, v jehož koncovce je tak nějak navíc –r–, nemusí to být imperfektum; důležité je, aby za tím –r– následovalo –e–; pokud následuje –i– , –a– nebo –u– (např. veneris, legerámus, laudavérunt), určitě to konjunktiv imperfekta není, ale je to některý slovesný čas resp. způsob, jehož výklad nás čeká až někdy později (v 70. a dalších lekcích).
Evžen Kindler
[1] scriptura (femininum, a-skloňování) znamená vypsání, vylíčení apod., zde je v plurálu, používá se běžně i pro biblické texty.
[2] Zapamatujme si to.
[3] Jde o text ze 75. žalmu (dle Vulgáty), který je interpretován k slavnosti Kristova zmrtvýchvstání: resurgere (totiž „znovu povstat“) použili latinsky mluvící křesťané pro vyjádření „vstát z mrtvých“, in judicio (doslova v soudu, tedy ablativ, nominativ zní judicium) je chápáno jako celek, který v češtině vyjadřujeme konstrukcí značící účel, tedy k soudu.
[4] Později poznáme, že malefactor je doslova „zlo-činec“, male je latinsky „zle“ a factor je „činitel“.
[5] věta sice hned pokračuje dalším konjunktivem, ale ten dosud neznáme, stejně jako důvod, proč je použit.
[6] V této lekci jsme se tedy seznámili s genitivem (eorum), akusativem (eos) a ablativem (eis) osobního zájmena maskulina množného čísla; stojí za zapamatování, i když systematicky probereme zájmena mnohem později.
Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 41 – Konjunktiv imperfekta"