Pojednání Ronalda A. Knoxe Studies in the Literature of Sherlock Holmes patří mezi klíčová díla v oblasti detektivní literatury, neboť stálo u zrodu systematické holmesologie. Je s podivem, že dosud, pokud je mi známo, nebylo přeloženo do češtiny, byť se na něj některé česky psané odborné práce odvolávají či jej alespoň zmiňují. Pokusím se tento závažný nedostatek napravit a postupně ve svém volném čase přeložit celou studii. – Překladatel
Je-li v životě něco potěšitelného, pak je to dělat věci, které jsme nezamýšleli. Je-li něco potěšitelného na kritice, pak je to nacházet věci, které jsem nezamýšleli najít. Jedná se o metodu, jež nám umožňuje brát za důležité, co autor důležitým nemínil, a vypíchnout jako podstatné, co autor pokládal za okrajové. A tak když někdo vydá knihu o vodnicích, moderní učenec se z ní snaží vyčíst, zda měl dotyčný dobré vztahy se svojí ženou; pokud básník píše o pryskyřníku, každé slovo může být použito proti němu v rámci rozboru jeho názorů na budoucí existenci. Díky této úchvatné zásadě je radostí vymáčknout z Aristofana národohospodářské názory, jelikož Arostofanés o národohospodářství zhola nic nevěděl; můžeme se tak pokusit vypáčit ze Shakespeara kryptogramy, neboť jsme bytostně přesvědčeni, že je Shakespeare nikam neumístil; prosít a protřídit evangelium sv. Lukáše, abychom vytvořili synoptický problém, protože nebohý sv. Lukáš neměl o nějakém synoptickém problému ani potuchy.
Zvláště úchvatné je ale použít tuto metodu na Sherlocka Holmese, jelikož se v jistém smyslu jedná o jeho vlastní metodu. Sám prohlašuje: „Dávno zastávám zásadu, že maličkosti bývají zdaleka nejdůležitější.“[1] Tato slova by mohla být mottem jeho životního díla. A jak říkávají duchovní, právě na základě maličkostí, zjevně nedůležitých věcí, posuzujeme (nebo ne?) povahu člověka.
Namítne-li někdo, že bádání o literatuře věnované Holmesovi není hodno vědeckého zájmu, mohu s klidem odpovědět, že pro vědeckou mysl není nic hodno bádání, pokud se bude jednat o bádání důkladné a systematické. Půjdu ale ještě dál a řeknu, že v současné době je nám zapotřebí značně bližší poznání Sherlockových metod. Zlo, jehož se dopustil, žije nadále; dobro s ním zůstalo pohřbeno v Reichenbašských vodopádech. Je známou skutečností, že, že se několik lidí následkem četby těchto knih nakazilo odporným a zhoubným návykem užívání kokainu. Je rovněž zřejmé, že jeho satira ani vzor nikterak neprospěly Scotland Yardu. Když Holmes ve Spolku ryšavců objeví, že si jistí zločinci razí podzemní cestu do sklepení banky, sedí s potemnělou lucernou ve sklepě a tiše je lapne, když vylézají ven. Ale když Houndsditchský gang[2] pojal podobnou myšlenku, co udělaly policejní úřady? Poslaly malý oddíl strážníků, kteří bušili do zadních dveří domu, kde se vše odehrávalo, a křičeli: „Domníváme se, že zde došlo k vloupání!“ Byli pochopitelně zastřeleni a ministerstvo vnitra muselo povolat celý ozbrojený regiment a hasičský sbor, aby přeživší dopadlo.
Jakékoliv pojednání o Sherlocku Holmesovi musí být v první řadě a především pojednáním o dr. Watsonovi. Věnujme se tedy problému i z této literární a bibliografické stránky. Zaprvé, co se autentičnosti týče. V holmesovském cyklu nacházíme několik nesrovnalostí. Například Studie v šarlatové a Poslední poklona pocházejí z pera Johna H. Watsona M. D., avšak v příběhu o Ohyzdném žebrákovi oslovuje pí. Watsonová svého manžela jako Jamese. „Nihil aliud hic latet, nisi redactor ignorantissimus,“[3] dí veliký Sauwosch. Tato chyba však vedla Backnecka k vytvoření svébytné teorie o deutero-Watsonovi, jemuž připisuje Studii v šarlatové, Glorii Scottovou a Návrat Sherlocka Holmese. Proto-Watsonovi ponechává zbytek Vzpomínek, Dobrodružství, Podpis čtyř a Psa baskervillského. Studii v šarlatové zpochybňuje na základě jiných důvodů, například kvůli tvrzení, že Holmesova znalost literatury a filosofie byla nil, zatímco je jasné, že skutečný Holmes byl muž široce sečtělý a hlubokomyslný. Budeme se tím zabývat na patřičném místě.
Backnecke zamítá Glorii Scottovou částečně s ohledem na tvrzení, že Holmes strávil na univerzitě dva roky, kdežto v Musgraveském rituálu hovoří o „posledních letech“, a to podle Backnecka údajně dokazuje, že tyto dva příběhy nenapsala stejná ruka. V Glorii Scottové se navíc hovoří o tom, kterak se bulletriér Percyho Trevora zakousl Holmesovi po cestě ke kapli do kotníku, což je zjevně nepravdivé, neboť psi nejsou za zdmi žádné z univerzit povoleni. „To bude spíše bullteriér doma na stupních kaple, nežli tato podvodná napodobenina mezi božskými díly Watsonova génia,“ dodává. Další výhradou vůči Glorii Scottové je, že vykazuje pouze čtyři dělení z jedenáctičlenného dělení (pojednáme o tom později) úplného holmesovského příběhu. Je to nižší procentní podíl, než který nacházíme v každém jiném původním vyprávění. Pokud jde ovšem o mne, jsem ochoten uvěřit, že tato odchylka je dána toliko výjimečnou povahou vyšetřování, přičemž zbylé dvě nepřesnosti jsou natolik nicotné (me judice), že na jejich základě nelze snovat tak rozvinutou teorii. Osobně bych přiřadil Glorii Scottovou i Studii v šarlatové k původním případům z Holmesova životopisu.
Ronald A. Knox
Převzato z Blackfriars, červen 1920, roč. 1, č. 3.
Přeložil a poznámkami opatřil MRČ.
[1] Případ totožnosti, překlad Zora Wolfová.
[2] „Houndsditchský gang“ se v prosinci 1910 pokusil vykrást klenotnictví v Houndsditchské ulici v Londýně proražením otvoru z vedlejší budovy. Loupež následně skončila krvavou přestřelkou s policií.
[3] „Nic jiného za tím není než redaktor přeneschopný.“
Zanechte komentář