Semín: Rozvod po „katolicku“ aneb První hořký plod svatého roku falešného milosrdenství

Dnes začíná papežem Františkem ohlášený Svatý rok Milosrdenství. Zvolené datum se kryje se svátkem Neposkvrněného početí Panny Marie. Není to však jediný důvod, proč k slavnostnímu otevření Svaté brány má dojít právě dnes. Papež v bule Misericordiae Vultus píše: „Zvolil jsem datum 8. prosince, které nabylo významu v nedávných dějinách církve. Otevřu totiž Svatou bránu v den padesátého výročí zakončení Druhého vatikánského ekumenického koncilu. Církev cítí, že je třeba onu událost mít v živé paměti. Tehdy začala nová etapa jejích dějin. Otcové shromáždění na koncilu pocítili silně a jako opravdové vanutí Ducha požadavek mluvit k lidem svojí doby o Bohu srozumitelněji. Byly zbořeny hradby, které bohužel příliš dlouhou dobu uzavíraly církev v privilegované pevnosti, a nadešel čas zvěstovat evangelium nově.“

V čem má ona novost ve zvěstování evangelia spočívat, vysvítá – zlověstně – z Františkovy reformy procesu, jímž je prokazována nulita manželství. Ta je obsažena v apoštolských listech Mitis Iudex Dominus Iesus (pro latinskou církev) a Mitis et misericors Iesus (pro východní církve). Tyto dokumenty, pozměňující příslušné pasáže Kodexu kanonického práva, vstupují v platnost právě dnešním dnem.

V pátém čísle letošního ročníku Te Deum vyjde článek, jehož podstatnou část, pro aktuálnost tématu, zveřejňujeme již nyní.

V den, kdy Svatý stolec oba dokumenty zveřejnil, vyšel v deníku L´Osservatore Romano článek děkana tribunálu Římské roty Msgr. Pio Vita Pinta, pověřeného přípravou reformy. Z jeho textu je zřejmé, že inovátorům nešlo o nějaké kosmetické úpravy více jak tři sta let trvající praxe, ale o doslova revoluční obrat v chápání manželství a jeho nerozlučitelnosti. Msgr. Pinto výslovně připouští, že výsledkem nové procedury – v duchu Františkova důrazu na milosrdenství – bude výrazný nárůst anulací.

Již samotné vztažení otázky milosrdenství k soudnímu řízení ukazuje zásadní proměnu v pohledu na celou tuto problematiku. Soudní senát přeci nemá moc rozloučit platné manželství, ale jen zkoumat oprávněnost tvrzení, že manželství nebylo právoplatně uzavřeno. V tomto pokud možno co nejobjektivnějším zkoumání skutečného stavu věcí nemá milosrdenství  – oproti např. trestně právnímu řízení – co pohledávat.

V čem tedy konkrétně reforma anulačního procesu spočívá? Její samotní autoři tvrdí, že ve zjednodušení a zrychlení. Z těchto dvou atributů reformy však ještě její oprávněnost či prospěšnost, případně jejich opak, vyvodit nelze. I tradičně smýšlející církevní právníci tvrdí, že se v některých případech soudní řízení neúměrně protahuje.

František anulační proces zjednodušuje a zrychluje předně v tom smyslu, že ruší dosud požadovaný druhý souhlasný rozsudek soudu vyšší instance. Právě před tímto krokem důrazně varoval Františkem loni odvolaný prefekt Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury kardinál Raymund Burke v knize Setrvat v pravdě Kristově, jež vzbudila takový rozruch během mimořádné synody o rodině v roce 2014. Škodlivost této praxe ukazuje na příkladu Spojených států, kde nebyl – na základě obdrženého povolení – druhý souhlasný rozsudek mezi roky 1971 až 1983 vyžadován. V této době se počet anulací v USA zmnohonásobil, takže se o zdejším jednoinstančním řízení začalo hovořit jako o tzv. katolickém rozvodu.

Reforma dále nahrazuje tradiční tříčlenný tribunál panelem, v němž může zasedat i vyšší počet laiků, než kněží. Navíc se u nich nepovažuje za nutné, aby byly v oboru církevního práva vzděláni.

Ruší se právo na odvolání v případě, že je vedeno úmyslem proces zdržovat. Lze se však divit matce dětí, jejíž manžel si chce definitivně uvolnit ruce pro regularizaci svého hříšného mimomanželského poměru, že chce stůj co stůj svou rodinu zachránit?

Za nebezpečnou změnu je třeba považovat i to, že nepodložená tvrzení strany, žádající o anulaci, získávají povahu důkazu. Pokud žadatel u soudu uvede, že před vstupem do manželství početí dětí programově odmítal, nebude již muset toto své tvrzení doložit žádným doplňujícím svědectvím. Nová praxe tedy těm, kteří při skládání manželského slibu lhali, náhle uděluje statut věrohodnosti. Absurdní.

Za patrně nevýbušnější část reformy lze právem považovat nově zaváděné zrychlené řízení, probíhající ve lhůtě maximálně 45 dnů. To má být umožněno těm párům, kde o „zneplatnění“ sňatku požádají oba – muž i žena. Soudit bude přímo biskup nebo někdo jím pověřený. Celý proces se odehraje v rámci jediného sezení, obhájce manželství bude mít 15 dní na případné odvolání. Motu proprio dále uvádí podmínky, za nichž je zkrácené řízení legitimní. Neuvádíme zde všechny, pouze ty, jež jsou něčím nové a současně problematické či zjevně nesmyslné.

Tou první podmínkou je „nedostatek víry, jež má za následek předstírání souhlasu či omyl ve vůli“. Co je zde myšleno „nedostatkem víry“? Kánon 1096 stanoví: „Ke vzniku manželského souhlasu je nutné, aby uzavírající strany alespoň věděly, že manželství je trvalé společenství mezi mužem a ženou, které vzniká na základě nějaké sexuální součinnosti“. Tuto elementární znalost o povaze manželství má jistě naprostá většina párů, jež do něj vstupují. Navíc je výslovně obsažena v slibu, který oba manželé veřejně skládají. Je samozřejmě možné, že někdo tento souhlas pouze předstírá. V tom případě se však nejedná o „nedostatek víry“, ale o obyčejný podvod. Sama víra k platnosti manželského svazku nutná není. Jakkoli si Církev smíšená manželství mezi katolíkem a nekatolíky nepřeje, většinou je toleruje. Považuje je přitom za stejně platná (jakkoli nejsou v případě sňatku katolíka s nepokřtěným svátostná), jako jsou manželství uzavřená mezi dvěma katolíky.

Další uvedenu podmínkou je „krátkost manželského života“. Má jít o dny, týdny, měsíce? Ať už je tomu jakkoli, délka trvání manželství nemá sebemenší vliv na to, zda bylo či nebylo platně uzavřeno. Navíc ze samotné formulace vyplývá, že se v případě tohoto páru o manželství jednalo!

Za naprosto skandální je třeba považovat to, že o zrychlený anulační proces mohou požádat páry, u nichž došlo k „neplánovanému otěhotnění“, případně „potratu, vyvolaného za účelem zabránění plození“.

Kdo výčet podmínek ke zrychlenému anulačnímu řízení dočetl až sem a dosud při tom neomdlel, tak to s ním možná sekne teď. Nejedná se totiž o výčet taxativní, ale jen návodný. Poslední uvedená podmínka k udělení nulity totiž zní – etc. Ano, čtete dobře: „A tak dál“. Pokud si tedy žadatelé o anulaci z výše uvedených absurdních podmínek nedokázali vybrat, mohou si po dohodě s „milosrdným“ biskupem či jeho zástupcem stanovit nějakou jinou, blíže nespecifikovanou.

V předtuše, že by zvláště tato část reformy mohla sklidit kritiku, František v motu proprio píše: „Jsem si vědom toho, že zkrácené řízení může ohrozit princip nerozlučitelnosti manželství“. Ve skutečnosti se však není čeho obávat, ujišťuje. Co je onou pojistkou proti případnému zneužití těchto gumových paragrafů? No přeci sídelní biskup! Ten „je spolu s Petrem největším garantem katolické jednoty ve víře a disciplíně“. Má tu snad František na mysli všechny ty progresivně – čti nekatolicky – smýšlející biskupy, jež osobně pozval na říjnovou synodu o rodině? Jakým garantem katolické jednoty jsou Františkem obdivovaní němečtí biskupové na čele s kardinálem Marxem, kteří již před synodou oznámili, že nehodlají na své svatokrádežné praxi cokoli měnit?

Františkova reforma manželského práva, respektive anulačního řízení, je ve zjevném rozporu se zásadou, uvedenou v kánonu 1060: „Právo zvýhodňuje manželství, a proto při pochybnosti se považuje manželství za platné, dokud se neprokáže opak.“ Kultura manželství, chráněná zásadou nerozlučitelnosti a presumpcí platnosti, je totiž nesmírně důležitá především s ohledem na potřeby těch nejslabších z nás: dětí, jejichž plození a výchova je hlavním cílem manželského života. Nová anulační praxe je však nyní vystaví zvýšenému nebezpečí, že je jejich rodiče, procházející manželskou krizí, spíše opustí, než aby své dosavadní chyby odčinily příslušnou nápravou života. I s ohledem na tuto skutečnost by získání anulace nemělo být nikdy snadné.

Není to však jen samotné manželství, jež je současným čím dál tím skandálnějším pontifikátem ohrožováno. Pro většinu smrtelníků je právě manželství prostředkem, jak dosáhnout nebe. Spása duší se pak odvíjí od toho, zda a jak jsme ochotni překonávat překážky, jež každé manželské soužití v menší či větší míře přináší a přinášet oběti ve prospěch celé rodiny nejen v dobách dobrých, ale i zlých.

František nyní pod falešným pláštíkem milosrdenství nabízí těm, kteří procházejí manželskou krizí, relativně snadnou možnost neméně falešného řešení. Vzhledem k lidské slabosti je totiž nutné počítat s tím, že bude-li dostupnost anulace sňatku výrazně jednodušší, než tomu bylo doposud, přestanou se mnozí pokoušet své manželství zachránit a z boje o ně utečou.

Michal Semín

 

Podrobnější text vyjde v Te Deum 5/2015.