Dlouhá cesta k vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie

8. prosince 1854 bl. Pius IX. vyhlásil bullou Ineffabilis Deus dogmatickou definici o Neposkvrněném početí Panny a Matky Boží, že totiž „Panna Maria v prvním okamžiku svého početí, díky zvláštní milosti a výsadě ze strany všemohoucího Boha, s ohledem na zásluhy Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, byla uchráněna od jakékoli poskvrny dědičné viny“. V článku se nebudeme zabývat teologickým rozborem tohoto dogmatu, ale spíše tím, proč to trvalo tak dlouho, než byla Církví potvrzena tato Bohem zjevená nauka takto výslovně a pro všechny závazně.[1]

V Písmu svatém se explicitně tato nauka nenalézá ani není z něj tak zřejmá jako třeba dogma, že existuje jediný Bůh ve třech osobách: Otec, Syn a Duch Svatý. Lze se tu odvolávat na slova řečená hadovi v Gen 3, 15: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství …“ a dovozovat, že kdyby Panna Maria třebas jen jediný okamžik byla ve stavu dědičného hříchu jako ostatní potomci Adamovi, nebyla by ve stavu nepřátelství, ale pod mocí Božího odpůrce a její vítězství by nebylo úplné, kdyby na Marii utkvěl jen na okamžik dědičný hřích. Podobně pak andělovo oslovení „milosti plná“ v Luk 1, 28 zastupuje vlastní jméno, Maria, a zdůrazňuje tak plnost jejích milostí v čase jeho navštívení, ke kterým pak přistoupí i její nadpřirozené mateřství a zrození Syna Božího, jak anděl dále přislíbil. Opět lze dovozovat, že k tomuto dokonalému omilostnění by chybělo, kdyby Maria byla po nějaký čas bez milosti. Liturgie vztahuje na Pannu Marii i další místa z Písma jako Přísl 8, 22, ale nejde tu o literární smysl; podobně lze za nevěstu ve Velepísni považovat Pannu Marii, neboť v ní se nejvíce dokonalo duchovní zasnoubení Krista s lidstvem. K dogmatickému důkazu neposkvrněného početí Panny Marie je ovšem použít nelze.

Církevní Otcové neposkvrnění početí Mariino výslovně nejmenují, píší o její neomezené čistotě a svatosti a užívají řady biblických předobrazů (např. Noemova archa, která ze zkázy potopou vyšla neporušená; hořící keř), jak je zmiňuje i bulla bl. Pia IX. Církevní otcové Mariinu čistotu kladou jako paralelu k neporušené čistotě Evy před pádem (sv. Justin: Dialog s Tryfonem, kap. 100; sv. Irenej: Patero knih proti herezím, III, 22, 4). Obě žily v panenské čistotě, ale zatímco Eva podlehla pokušení a zhřešila neposlušností, Maria se svou vírou a poslušností stala druhou matkou lidského rodu a porodila Spasitele. Kdyby Maria byla někdy bez Boží milosti, byla by na tom hůře než Eva, která byla v ní stvořena. Sv. Irenej (III, 21, 10) píše, že jako Adam vzešel ještě z neobdělané panenské země, tak druhý Adam vyšel z lůna neporušené panenské Matky. Podobně Tertullian (De carne Christi, 17) zmiňuje, že Eva, když ještě byla neporušenou pannou, přijala slovo hada a porodila hřích a smrt, zatímco Maria plná víry přijala radostné poselství anděla a narodil se z ní Syn Boží. Sv. Efrém (Carmina Nisibena, 27, 8) opěvuje krásu Matky Kristovy, na níž není žádná poskvrna.

Ve výrocích sv. Ambrože a sv. Augustina se projevuje, že chápou vykoupení jako očistění od skutečně existující dědičného hříchu a neuvažují o tom, že by se mohlo jednat o uchránění od něho. Oba jsou si samozřejmě vědomi toho, že Maria jako každý jiný člověk potřebovala vykoupení. Tak Ambrož nazývá Marii svatou ve svém původu skrze milost bez každé poskvrny hříchu, ale považuje Krista za jediného, kdo nepropadl nákaze pozemské zkaženosti. Podobně Augustin (De Peccatorum meritis et remissione II, 35, 57) píše, že Kristus je jediný, kdo se narodil bez hříchu, a vyznává, že Maria se nikdy nedopustila osobního hříchu. Odpovídá na výtku, že Marii kvůli povaze jejího vzniku připisuje jako ostatní lidi ďáblu, tím, že tento stav je zrušen milostí znovuzrození, ale už neříká, kdy k ní došlo (Contra Iulianum opus imperfectum, IV, 122).

Sv. Lev (Sermo 5, 5) píše, že mezi lidskými syny se jedině Pán Ježíš narodil jako nevinný, neboť jako jediný byl počat bez tělesné žádostivosti. Podobně i sv. Řehoř Veliký (Moralia 18, 84).

Sv. Řehoř Naziánský píše, že Panna Maria od počátku své existence byla předem očištěna a posvěcena Duchem Svatým. Rovněž Ondřej z Kréty mluví o této panenské Bohorodičce jako o neposkvrněném příbytku. Jan z Euboie píše, že Mariina matka Anna počala a porodila „zcela neposkvrněnou dívku“. Sofronios Jeruzalémský tvrdí, že kromě P. Marie „nebyl nikdo předem očištěn“.

K dalšímu vývoji teologické nauky o Marii došlo v souvislosti se zavedením svátku početí svaté Anny, matky Mariiny, ke kterému zázračně došlo (podle apokryfního Jakubova evangelia) po létech její neplodnosti. Předmětem svátku ovšem nebylo neposkvrněné početí Mariino. Počátkem dvanáctého století je v Anglii slaven svátek početí Marie a zanedlouho i v některých dalších zemích. To vedlo k úvahám o něm. Sv. Anselm (zemřel roku 1109) píše (Cur Deus homo 11, 16), že Panna byla před svým narozením očištěna od hříchu.

Mnichové Gadmer a Osbert se vyslovují, že nekonečné Kristově svatosti odpovídá, aby jeho matka nebyla nikdy poskvrněna hříchem, takže mocí milosti vykoupení byla již při svém vstupu do bytí dokonale čistá a svatá. Proti se staví sv. Bernard, když píše, že jen Kristovo narození kvůli jeho neposkvrněnosti si zasluhuje být slaveno.

Další komplikace představovaly tehdejší představy (vycházející z Aristotela) o početí člověka. Rozlišovalo se početí počínající (conceptio inchoata) a dokončené (conceptio perfecta) v domněnce, že lidská duše se může s tělem spojit, když už je nějak organizované během svého prenatálního vývoje. Přátelé svátku početí Panny Marie usilovali o to, aby neposkvrněnost Mariina byla považována za nezávislou na Spasiteli a chtěli Marii vyjmout ze zapletenosti do Adamova hříchu, jako nby nepotřebovala vykoupení. Buďto přijímali posvěcení jejího těla před oduševněním (ante animationem), takže její duše nevystupovala do hříchem poskvrněného těla, nebo tvrdili, že Bůh stvořil Mariinu duši ve stavu milosti, takže Maria byla posvěcena v samém okamžiku oduševnění (in ipso instanti animationis) nemohla ve své duši zakusit nákazu ze strany hříšného těla. Proti tomu vznesli námitky sv. Albert a sv. Bonaventura. Posvěcení ante animationem by znamenalo, že by k jejímu posvěcení došlo před oživením, takže by Maria nebyla v žádné souvislosti s dědičným hříchem a nepotřebovala žádné vykoupení. Také posvěcení v samém okamžiku oživení by vylučovalo její potřebu vykoupení. Zdá se tak, že tehdy bylo neposkvrněné početí chápáno jinak než později vyhlášené dogma, takže odpor vůči němu byl na místě.

Sv. Tomáš se posvěcením blahoslavené Panny Marie zabývá v III. dílu Teologické sumy, (otázka 27). V článku 2 uvažuje možnosti před oživením nebo po něm, vylučuje možnost před oživením a tím dospívá k „po oživení“. Sv. Tomáš tedy výslovně neučil neposkvrnění početí. Je zajímavé a těžko si lze představit, že by to uniklo bystrému duchu sv. Tomáše, že neuvažuje třetí možnost, totiž v okamžiku oživení. Někteří teologové se snaží ukázat, že sv. Tomáš není v rozporu s později vyhlášeným dogmatem, neboť předložka „po“ (post) nemusí mít význam pouze časové následnosti, ale může vyjadřovat logickou následnost. Podle řádu přírody je první stvoření a spojení duše s tělem, tedy vznik osoby Mariiny, a druhé je posvěcení a uchránění se hříchu. Pro běžné lidi platí, že v témže okamžiku vzniká lidská osoba, a propadá dědičnému hříchu. Logicky nejdřív někdo musí být a pak teprve se s ním může něco dít. Toho, co u dětí Adamových nastupuje jako následek jejich uvedení do bytí, je Maria božskou všemohoucností v tento okamžik uchráněna.

Ve třináctém století anglický františkán William of Ware rozlišuje u dědičného hříchu jeho všeobecnou nutnost (debitum peccati) a jeho reálnou skutečnost (factum peccati). P. Maria spadala tedy pod onu nutnost dědičného hříchu, nikoliv však pod jeho skutečnost, před kterou byla Bohem předem uchráněna. Tím naznačil teologické řešení problémů, se kterými zápasili scholastikové vycházející především ze Sentencí Petra Lombardského. Bl. Duns Scotus (zemřel r. 1308) je pak první, kdo jasně vyslovuje, že posvěcení Marie po jejím oživení se nemá rozumět ve smyslu časovém, ale jen logickém (posterioritas naturae). Výslovně též uvádí, že Maria není vykoupena očistěním od reálně existujícího dědičného hříchu, ale uchráněním před tímto hříchem, kterému by jinak jistě propadla. Tento způsob vykoupení, nazývaný předvykoupením (praeredemptio) svou dokonalostí převyšuje vykoupení ze skutečně existujícího hříchu. Na východě pak Řehoř Palamas (zemřel kolem r. 1380) podotýká, že P. Maria se nestala „plnou milostí“ teprve při andělově zvěstování, ale že měla tuto plnost již předtím. Při zvěstování Duch Svatý na ni znovu sestoupil, aby dále rozmnožil její posvěcení.

Basilejský koncil (i když posléze schismatický) v roce 1439 prohlásil, že mínění, že blahoslavená Panna byla počata bez poskvrny, je zbožná nauka, kterou mohou zastávat všichni věřící. Sixtus IV. v konstituci Cum praeexcelsa z roku 1476 schvaluje díkučinění a chválení podivuhodného početí neposkvrněné Panny. Tentýž papež zařadil svátek početí Marie do římského breviáře a v konstituci Grave nimis z roku 1483 zakazuje označovat za heretiky či těžké hříšníky ty, kdo považují Pannu Marii za počatou bez poskvrny prvotního hříchu.

Tridentský koncil schválil v roce 1546 dekret o dědičném hříchu, v jehož závěru stanovil, že koncil nemá úmysl zahrnout do tohoto dekretu svatou a neposkvrněnou Pannu Marii Bohorodičku, ale že mají být i nadále dodržována rozhodnutí papeže Sixta IV., a obnovil tresty obsažené v jeho konstitucích. Tridentský koncil nepřijal návrh španělského kardinála Pedra Pacheca, aby se zabýval otázkou neposkvrněného početí Panny Marie, takže dogma o neposkvrněném početí nebylo na něm vyhlášeno. Koncil pouze prohlásil (Sess. 6, can. 23), že Panna Maria se na základě zvláštního Božího privilegia za celý svůj život nedopustila ani lehkého hříchu.

Roku 1567 Pius V. v bulle Ex omnibus afflictionibus odmítá (bod 73) blud teologa Michaelise du Bay, že kromě Krista není nikdo bez dědičného hříchu, a tudíž Panna Maria zemřela kvůli hříchu pocházejícímu od Adama.

Alexandr VII. v roce 1661 v bulle Sollicitudo omnium ecdesiarum potvrdil rozhodnutí předchozích papežů, zakázal spory v této záležitosti a konstatoval, že roste počet těch, kdo jsou přesvědčeni, že duše blažené Panny Maria byla uchráněna od prvotního hříchu ve svém stvoření a vstoupení do těla. Roku 1708 Klement XI. ustanovil svátek Neposkvrněného početí pro celou Církev.

Bl. Pius IX. vytvořil komise významných teologů s úkolem shromáždit všechny materiály svědčící ve prospěch nebo v neprospěch nauky. 2. února 1849 rozeslal všem biskupům okružní list Ubi primum, kterým jim sdělil, že hodlá prohlásit nauku o neposkvrněném Mariině početí za článek víry, a požádal je, aby ho informovali o zbožnosti týkající se neposkvrněného početí blahoslavené Panny Marie, která oživuje jejich kněze a lid, a jak horlivě žhne jejich žádost, aby tato nauka byla definována. Z odpovědí 603 dotázaných biskupů bylo 546 bezvýhradně pro. V roce 1854 i teologové ukončili svou práci a dospěli k tomu, že nic nebrání vyhlášení dogmatu. Papež pak k němu bez otálení přistoupil.

Michal Kretschmer

[1] Zpracováno s využitím publikací Franz Diekamp: Katholische Dogmatik nach den Grundsätzen des heiligen Thomas, Vierter Band, 8. Auflage, Münster 1939; a Václav Wolf: Neposkvrněné početí Panny Marie v průběhu historie, Olomouc 2005.