Revoluční doktrína (1. část)

Sedmnácté století bylo pro francouzského ducha dobou plnou rozkvětu. Člověk, jenž byl tehdy stavěn za vzor, je v chápání současníků bytostí rozumnou a vyrovnanou, schopnou v zájmu vyššího řádu a ladu krotit své tužby a vášně. Neoddává se soukromému snění, vrtošivým citům, náhlým pudovým vnuknutím. Nedůvěřuje všemu mlhavému a blíže neurčenému, co v podvědomých podnětech zatemňuje i ty nejbystřejší hlavy na způsob mraku, který svým stínem zakrývá hladinu jezera. Znaje své slabosti, nestaví vědění ani morálku na vlastních přáních.

Nachází zalíbení v hierarchii a kázni. Vyhledává chválu v podřízenosti zkušenostem, logice a tradici, jež je syntézou zkušeností. Je křesťanem a konzervativcem. Pociťuje odpor k rozmíškám a revolucím, přičemž si cení jedině hodnot všeobecně uznaných a stále platných. Vždy a všude, pod pláštíkem všelijakých zvyků a záminek, se zalíbením pátrá po oněch stejných, obecných a neměnných pravdách. Je obdařen schopností věci uspořádávat a řídit, zdravým rozumem, smyslem pro realitu a láskou k pravdě.

Po padesát let vidí Francie v Ludvíku XIV. milované odzrcadlení sebe sama: je rozvážný, umírněný, pečlivý, metodický, klidný, jeho city jsou šlechetné, jeho život je spořádaný a chvályhodný. Tentýž ideál osvěcuje celé století. Zosobňují jej Colbert a Vauban, stejně jako Racine, Poussin a Bossuet. Kázání Bourdalouva, instrukce ministra de Lionna odrážejí týž ideál jako Louvre, Versailles či komedie Molierovy. Ludvík XIV. dal Francii vládu nad světem a jemu Francie vděčí, že mohla pokračovat v nádherném díle Atén a Říma.

K dramatu osmnáctého století ve skutečnosti nevedly války nebo památné revoluční dny, nýbrž rozvolnění a převrat v pojmech, které vytyčovaly směr a vládly století sedmnáctému. Vzpoury a krveprolití jsou toliko zářným a strašlivým projevem onoho převratu v pojmech. A když propuknou, pak už původní pramen zla náleží minulosti.

Revoluční duch je starý jako lidstvo samo. Ani forma, kterou tento duch přijal v roce 1750, není nová. Básníci od pradávna se zalíbením snili o kouzelných krajích, kde by dokonalí a nesmírně dobří lidé, svobodni ode všeho donucení, trávili svůj život v lůně panenské přírody, a moralisté používali téhož prostředku, aby kázali současníkům a zahanbovali bližní vykreslováním jejich vad a slabostí. Byly to však pouze dětské hrátky nebo cvičení v krasomluvě. Jenom díky náruživosti s náboženským pozadím mohly zmíněné sny vykrystalizovat do dogmat a hrátky nabrat podoby nenávisti vůči moci a pohrdání civilizací.

Reformace byla prvním výbuchem zkázonosného individualismu a republikánských nálad. Velké duchovní a společenské otázky, k jejichž rozuzlení se mělo dospět obyčejnou cestou, vytýčenou tradicí, najednou nacházely odpovědi v zákoutích srdcí a skrýších vlastního svědomí. Pro jedince se staly jeho mlhavé, nejasné touhy pravdou a bůžkem. Kvůli soukromému pojímání skutečnosti se zrhoutila spolupráce společenských vrstev, zmizela jejich vrozená oddanost náboženství a kráse. Onen převrat byl nazván „osvobozením ducha“. Čistá anarchie zavládla zejména tam, kde reformace zakořenila ve své ryzí podobě, tj. Lutherovy nauky, a když pominulo období ouřlivých proměn, zbylo po všem neodvrtané územní rozdrobení a uvolněnost mravů, na kterou, jak se zdálo, nebylo léku.

Francouzská jednota přežila, a spolu s ní i král. Pascal, Descartes, Bossuet, La Bruyère odvozují v době vládnoucího klasicismu své chápání práva a moci z monarchistického zřízení.

Zdálo se, že nic tuto rovnováhu a vzájemné porozumění nenaruší. Avšak revoluční mystika nezanikla. Z jejího vnuknutí vyhlašují volnomyšlenkáři své útočné tirády proti starobylým ideálům a rozumu, jež údajně pokřivily lidskou přirozenost a připravily člověka o chuť a umění radovat se ze života. Ona ponouká protestantské paskvilanty, kteří z Holandska a Německa zaplavují Francii a Evropu svými pamflety. To ona svými přeludy otravuje Fénelona, jednoho z nejbystřejších a nejznamenitějších mozků století.

Ludvík XIV. napsal pro své děti knihu, jakousi „Příručku dokonalého panovníka“, v níž se jim snaží vysvětlit vznešenost jejich úřadu, aby mohly plnit své povinnosti s klidnou myslí a láskou. Vychovatel následníka trůnu, Fénelon, se snaží svému žákovi vštípit nechuť ke královské koruně. V jeho „Telemachovi“ najdeme kritiku veškerých monarchistických zásad. „Poslání krále je vznešené, ušlechtilé a dokonalé…,“ psal Ludvík XIV. „Jaké to šílenství,“ praví Fénelon, „nacházet štěstí ve vládnutí lidem… Hlupáku, čemu chceš vládnout!? Šťasten, kdo se v osobním životě spokojí s nenápadným postavením, kde může snadněji pěstovat ctnosti… Proto se, můj synu, obávej tak nebezpečného postavení… Je to těžké jařmo…“

Státníci, kteří se od časů frondy zamýšleli nad uspořádáním a stálostí moci, pojali na základě svého bádání nedůvěru k člověku-zvířeti, a jelikož jejich přesvědčení nescházela odvaha, otevřeně hlásali, že tato bestie může být držena na uzdě jedině silou a že síla v posledku stmeluje každou společnost. D’Argenson říká: „Nikdy nezapomenu na slova mého blahé paměti otce, když mi poprvé dovolil zúčastnit se hovoru o krocích tehdejšího parlamentu směřujících proti královské moci. Na všechnu moji obhajobu oprávněnosti oněch kroků a nepopiratelných práv parlamentu mi jen krátce odpověděl: ‚Můj synu, má tvůj parlament vojsko? Co se týče nás, tak velíme sto padesáti tisícům vojáků, a o tom to všechno je!‘“ Fénelon nenachází na výše uvedené kladné a střízlivé myšlenky lék. Utápěje obtíže a výhrady v záplavě optimistických vyznání, s neochvějnou sebejistotou prohlašuje: „Když se spravedlnost a ctnost ujímají slova, mlknou veškeré vášně… Všechny národy jsou bratry, a proto se mají jako bratři milovat…“ Podle Fénelona je král zavržen v nebi a odsouzen ke gilotině, neboť vědomě učinil poddané nešťastnými a přivedl svůj národ k úpadku a anarchii.

Avšak Fénelon se zjevil příliš brzy. Rozvážný, zdravý úsudek Ludvíka XIV., jakož i skvělá, moudrá a výmluvná politika Bossuetova stačily, aby ztlumily požár, který se začal šířit. Několik zbylých plamínků, tu i onde skomírajících, nedokázalo požár roznítit. Až teprve Montesquieovy a Voltairovy výpravy do Londýna rozpálí plamen revolučních hesel, tentokrát již doopravdy.

Udivuje nás obraz Anglie, který zmínění dva spisovatelé odtamtud přivezli. Vůbec neviděli „temný a nepokojný ostrov královrahů“, nenašli tam národ netolerantní, chtivý, ctižádostivý, který rozpoutal náboženská pronásledování v podobě nejvíce bezduché a nelítostné administrativní akce, místo toho objevili antické Salentum [řecká kolonie v Itálii], liberální, osvícené, obývané vědci a mysliteli, hodné obdařit svět vzory občanských ctností.

To se stalo výchozím bodem zevrubné kritiky, zábavné s ohledem na líbezná peříčka, do nichž se odívala, a zároveň udivující svou naivitou a plytkostí. Některé poklesky a zjištěné nepravosti byly v této kritice odsuzovány se stejnou přísností jako zásady a veřejné instituce, na kterých stojí a budou stát všechny společnosti. Všechno bylo šmahem a neodvolatelně, za použití kalambúrů, posměchu nebo epigramů, odsouzeno. K uskutečnění této kolektivní popravy byla stvořena smyšlená postava divocha, který má zosobňovat prostou přírodu, vyšňořenou všemi půvaby a jemnými odstíny tisíciletých civilizací. Povinností zmíněného divocha je bezustání se všemu divit a vůči veškerým projevům života a společenských zřízení používat měřítko, jaké je vlastní toliko člověku osvícenému, dobře vychovanému a jemnému, a jen proto, aby tak vynikla hloupost, směšnost a škodlivost kultury, dobrého společenského vystupování a vybraných mravů.

Více než čtyřicet let je Francie zaplavována oněmi příliš pařížskými Irokézy, nadmíru civilizovanými Peršany, těmi prosťáčky prostoty zbavených. Jejich obratné úvahy kořeněné ironií, jejich pohrdlivá přirovnání a projevy předstíraného překvapení zdolaly zasít pochybnosti a nepokoj, pošpinit nejzákladnější práva jako násilí a svévoli a věkovité instituce, které národ do té doby dařil úctou a službu jim si považoval za čest, ukázat v křivém zrcadle jako nové, nebezpečné a nezákonné.

Tohoto zmatku využila literatura germánských krajů, jejíž vliv od dob reformace zanikl, a začala si, samozřejmě, nyní klestit cestu do Francie.

Lidé sedmnáctého století měli podle Louise Reynauda uznání pro německé filozofy a vědce, ale s jistým odstupem hleděli na básníky a spisovatele, kterých bylo v té době Německo plno. V germánské poesii, umění a literatuře bylo cosi, co podle názorů Francouzů neodpovídalo zprávám, jaké měli o této zemi. Otec Bouhours, spisovatel vytříbený a moudrý, ve svých Rozhovorech Arista s Evženem [Les Entretiens d’Ariste et d’Eugène] tvrdí ústy jedné z postav, že pro Němce je téměř nemožné dosáhnout vrcholků duchovní krásy. Německý duch je v oblasti myšlení skrz naskrz individualistický. „Kvůli složení jazyka lze složité myšlenky vyjádřit jen na úkor rozumových prvků. Oplývá výrazy, jimiž se projevují city a vzrušení, avšak zcela mu scházejí slova k prostému vyjádření myšlenek. Věta zní pateticky díky po sobě jdoucím vysokým a nízkým tónům o proměnlivé intenzitě seskupených kolem několika s vervou vyslovených slov. Pokud má Němec tu čest s člověkem uvážlivým, který vidí věci jasně a s volností se pohybuje ve společnosti, je vyveden z duševní rovnováhy. Jestliže však týž Němec potká člověka rozumu mdlého a neotesaného, blázna, maniaka nebo smyslu zbaveného, pak takové lidi dokonale pochopí a trefně je vylíčí, neboť jeho duševní uspořádání sdílí řadu společných rysů s podobnými typy. Jeho inteligence je svázána pouty pomatených tělesných emocí a veskrze těmito pocity nasáklá.“ Francouzské myšlení, odmítajíc sílu rozumu, pak přijímalo za svou mentalitu germánských národů.

Němci to okamžitě vycítili. Zatímco anglická díla pronikala do Francie pouze prostřednictvím Francouzů: abbého Prévosta a Voltaira, tak Němci sami řídili svou propagandu, a jeden z nich, Grimm, se jal poddaným Ludvíka XV. vysvětlovat, v čem spočívají zásluhy jeho vlasti na poli literatury. V říjnu roku 1750 uveřejnil „Francouzský Merkur“ [Mercure de France] jeho první článek, a v únoru 1751 se ukázal druhý. Podlézaje, pochlebuje, má Grimm tu drzost tvrdit, že si německá literatura v ničem nezadá s francouzskou, a pokud nedosáhla podobného věhlasu jako její sousedka, pak je to jen kvůli tomu, že Němci nemají ani takového města jako Paříž, ani takového krále jako Ludvík XIV. Leč přijde řada i na Německo. Ba! Již je zde.

Byl to první průlom, jímž ihned do Francie pronikly články, mluvnice a překlady. Další Němec, Michael Huber, zas převzal nad touto invazí velení. Obratný, smířlivý, laskavý, používající tu styl filozofů, tu jazyk člověka věřícího, věčně s rukou na srdci, plný vznešených zásad řídil pevnou rukou osudy teutonské literatury. Huber jakožto majitel „Zahraničního časopisu“ [Journal étranger] a autor výboru německé poesie ve čtyřech svazcích francouzské společnosti šikovně podsouval pouze to, co vyhovovalo tehdejšímu gustu: selanková, sentimentální a umravňující témata. Zjednal si přízeň Frérona a pobožnůstkářů, uchvácených hojností jeho chvalozpěvů na počest ctností. Získal nadšenou podporu nejodbojnější sekty filozofů, seskupených kolem Rousseaua a Diderota. Sám Rousseau byl bezpochyby příliš nevázaný, aby se nechal zatáhnout pod Huberův prapor, ale přemluvil k tomu své přátele. Ostatně, mohl snad zůstat lhostejným? Byl to přeci naturalistický mysticismus vracející se do Francie jinou cestou.

Při četbě oněch tištěných škvárů nás dnes přemáhá nuda. Avšak v dané době vzbuzovaly nadšení. Více než průměrný německý spisovatel Gessner, mezi svými krajany téměř neznámý, se v Paříži těšil velkému úspěchu, který po deset let nezeslábl. Jeho první knihu, „Smrt Ábelovu“ [Der Tod Abels], která byla do francouzštiny přeložena v roce 1765 Hubertem a Turgotem, si lidé přímo rvali z rukou. Další spisy téhož autora byly vychvalovány do nebes a vynášeny do hodnosti arciděl literatury. Lidé v nich obdivovali původní přírodu, k člověku přátelskou a neposkvrněnou, kterou tak dlouho stínila ohyzdná civilizace. Nuže: žírná pole, nikým neobdělávaná a přesto rodící bohatou úrodu; hrdličky na všech stromech k povznesení zamilovaných; květiny, jež nikdy nevadnou; ani na chvíli neutichající cvrlikání ptáčků; vzorná zvířata, zosobnění vlny a másla; starci přeplnění zkušenostmi a moudrostí; poslušné a cituplné děti; prazvláštně upřímné mladé dívky, které svým matkám kladou ty nejdojemnější otázky ohledně lásky a manželství. A na pozadí této všeobecné selanky se pohybuje několik náhodně zatoulaných ničemů, samozřejmě zmítaných výčitkami svědomí, avšak ti se díky prvnímu lepšímu mravnímu ponaučení jistojistě navracejí na cestu ctnosti, prolévajíce přitom potoky slz. „Básník na břehu Rýna,“ píše Dorat, „je do jisté míry člověkem přírody. Dýchá jedinou myšlenkou, aby ji zbádal, a bádá ji pouze proto, aby ji opěvoval. Cizí mu jsou zatrpklost, nenávist a spletité stezky pýchy; tvoří-li, tak nejen proto, že po sobě touží zanechat památku budoucím pokolením, nýbrž aby učinil lidi lepšími a neustále jim vštěpoval obraz ctnosti…“

Pierre Gaxotte

 

Úryvek z knihy La Révolution française.
Přeložil Edmund Kříž.

 

Pierre Gaxotte (29. 1. 1895 – 21. 11. 1982) byl francouzský historik věnující se zejména Francouzské revoluci. Po jistý čas působil také jako sekretář Charlese Maurrase. V roce 1953 se stal členem Francouzské akademie.

 

Převzato z dielnasj.blogspot.cz