Mons. Schneider: Non possumus! Komentář k závěrečné synodní zprávě

Světící biskup z kazašské Astany Athanasius Schneider zveřejnil na Rorate Caeli svůj rozbor závěrečné zprávy synody o rodině nazvaný „Zadní vrátka k novomojžíšské praxi v Závěrečné zprávě synody“.

Věnuje se především kontroverzním bodům 84 až 86 a poukazuje na „zadní vrátka“, která otevírají“, a jejich „časované bomby“. Ty ve svých důsledcích vedou k „praktickému popření nerozlučitelnosti manželství“ a „omezení platnosti šestého přikázání“.

Pastýři podle něj mají nazývat věci pravými jmény: „‚rozvod rozvodem‘, ‚cizoložství cizoložstvím‘ a ‚kdo se vědomě a svobodně dopouští těžkých hříchů proti Božím přikázáním – v tomto případě šestému – a zemře bez pokání, bude navěky zavržen a navždy vyloučen z Božího království‘.“

K textu zprávy Mons. Schneider mj. uvádí:

„Závěrečná zpráva synody se bohužel vyhýbá tomu, aby rozvedené a znovusezdané na jejich daný hřích upozornila. Naopak, synodní otcové, kteří formulace v bodech 84–86 pod pláštíkem milosrdenství a falešných pastoračních ohledů podpořili, se snaží duchovně nebezpečný stav rozvedených a znovusezdaných skrýt…

Text Závěrečné zprávy synody nejen opomíjí jednoznačné poučení rozvedených a civilně znovusezdaných osob o cizoložné, a tedy těžce hříšné povaze jejich způsobu života, ale zmíněný způsob života nepřímo ospravedlňuje tím, že tuto otázku v podstatě odkazuje do oblasti osobního svědomí a že na případ soužití rozvedených a znovusezdaných nesprávně uplatňuje morální zásadu přičitatelnosti…

… lidé, kteří veřejně porušují šesté přikázání, např. znovusezdaní rozvedení, nemohou být připuštěni ke službě lektorů, kmotrů nebo katechetů… Obhajoba, aby rozvedení a znovusezdaní mohli zastávat úlohu kmotra a katechety, nemá v konečném výsledku na zřeteli skutečné duchovní dobro dětí, ale mění se v nástroj prosazování určité ideologického programu. Je to nečestné a je to výsměch funkci kmotrů nebo katechetů… Takový návrh představuje nepřímou podporu kultury rozvodu a praktické popření objektivně hříšného způsobu života…

Závěrečná zpráva, jak se zdá, zavádí do katolické církve naukovou i disciplinární kakofonii, která odporuje samotné podstatě toho, co znamená být katolíkem… vyvolala stav nejasnosti, zmatku, subjektivismu… a nekatolického naukového a disciplinárního partikularismu ve věci, která je podstatně spojena s pokladem víry předaným apoštoly.“

Mons. Schneider se také bez okolků vyjadřuje o autorech závěrečné synodální zprávy:

„… autoři se obratně a vychytrale vyhnuli jakékoli přímé změně nauky Církve“ a „své praktické popření nerozlučitelnosti manželství… maskovali zástěrkou milosrdenství“. Text „působí dojmem vysoce obratné, propracované dvojznačnosti“.

Nazývá je „skutečnými novými učedníky Mojžíšovými“ a „novými farizeji“:

„Aby život v cizoložství smířili s přijímáním svatého přijímání, zručně vynalezli novou literu, nový zákon ‚rozlišování a začleňování‘, a proti průzračně jasnému Božímu přikázání zavádějí nová podání lidská.“

Mons. Schneider je rovněž obviňuje z „úmyslného cenzurování nauky Familiaris consortio“ a poznamenává, že se text dokonce vyhýbá slovům „svaté přijímání“ či „svátosti“.

„Místo toho používá taktiku mlžení a nejednoznačné výrazy, jako jsou ‚plnější účast na životě Církve‘ a ‚rozlišování a začleňování‘… vede ke znesvěcení obou velkých svátostí manželství a eucharistie…“

Srovnává „úmyslné vyhýbání se… neměnné zásadě neporušené katolické tradice“ o nepřipuštění rozvedených a znovusezdaných k přijímání s „vyhýbání se výrazu ‚homoousios‘ ze strany odpůrců nauky na Nicejském koncilu ve čtvrtém“.

Biskup Schneider doprovází svůj rozbor citáty církevních Otců.

V souvislosti se svátostmi pro ty, kteří žijí v nemravném svazku, uvádí sv. Augustina:

„Kdo propustí svou cizoložnou manželku a ožení se s jinou ženou, dokud je první manželka naživu, zůstává trvale ve stavu cizoložství. Takový muž nečiní účinné pokání, pokud se odmítá s novou ženou rozejít. Je-li katechumenem, nemůže být připuštěn ke křtu, protože jeho vůle nadále tkví ve zlu. Je-li to [pokřtěný] kajícník, nemůže se mu dostat [církevního] smíření, dokud nezanechá svého hříšného jednání“ (De adulterinis coniugiis, 2, 16).

Proti nejednoznačnosti závěrečné zprávy zmiňuje sv. Ireneje:

„Kdo ve svém srdci drží pravdu neporušenou, kterou přijal skrze křest, uzná jména, průpovědi a podobenství Písma, neuzná však rouhavý způsob, k němuž jsou užity; neboť byť by i uznal drahokamy, lišku předci místo obrazu králova[1] nepřijme“ (Adversus haereses, I, 9, 4).

A k popsání současného zmatení a pohoršení cituje list sv. Basila papeži Damasovi a západním biskupům:

„V zákonech Církve zavládlo zmatení. Ctižádost žene muže neznající bázně Boží na vysoká místa a vznešený úřad je dnes veřejně znám jakožto cena za bezbožnost. Výsledkem je, že čím hůře se člověk rouhá, tím více jej lidé pokládají za vhodného k biskupskému úřadu. Důstojnost duchovenstva se stala minulostí. Patřičné znalosti kánonů nenalézáme. Zavládla naprostá otupělost vůči hříchu; vždyť byl-li člověk do úřadu uveden přízní lidí, je povinen přízeň splácet neustálým prokazováním shovívavosti vůči hříšníkům. Spravedlivý úsudek je věcí minulosti; každý chodí podle tužby svého srdce. Držitelé autority se bojí mluvit, neboť ti, kdo dosáhli moci díky lidským zájmům, jsou nevolníky těch, jimž vděčí za své povýšení…“ (List 92, 2).

Biskup Athanasius Schneider končí svůj rozbor slovy:

„… každý v Církvi – od prostého věřícího až po nositele učitelského úřadu – měl říci:

‚Non possumus!‘ Nepřijmu mlhavou řeč ani dovedně maskovaná zadní vrátka k znesvěcení svátosti manželství a eucharistie. Podobně nepřijmu výsměch šestému Božímu přikázání. Raději ať jsem posmíván a pronásledován, než bych přijal nejednoznačné texty a nepoctivé způsoby. Dávám přednost průzračně jasnému ‚obrazu Krista, Pravdy, před obrazem lišky zdobeným drahokamy‘ (sv. Irenej), neboť ‚vím, komu jsem uvěřil‘, ‚scio, cui credidi!‘ [2 Tim 1, 12].“

 

Text Mons. Schneidera byl převzat z rorate-caeli.blogspot.com.
Přeložila Lucie Cekotová.
Zpráva zpracována podle sspx.org

Celý rozbor vyjde v Te Deum 5/2015.

 

[1] K podobenství o lišce a královi: „Přesazují a přeměňují, a jiné z jiného vyvádějíce klamou mnohé, přizpůsobené výroky Páně u lživém spojení vystavujíce . Jako kdyby někdo základní podobu lidskou krásného obrazu králova od moudrého umělce z kamínků složeného zrušil, kamínky ty přeložil a vytvořil a zhotovil podobu psa nebo lišky, a tu ještě špatně sestavil, potom pak dokazoval a pravil, že ten jest krásný onen obraz králův, jejž byl moudrý znalec sestavil, ukazuje ku kamínkům, které první umělec krásně byl spojil v podobu královu, ale druhý šeredně v podobu psí anebo liščí přesadil, a tak by okazováním těchto kamínků sprosté duše, neznající tvářnost královu, klamal a přemlouval, že tato zpotvořená tvář liščí jest onen krásný obraz králův: podobně oni babské bajky připlátajíce a pak výroky a průpovědi a podobenství tu a tam utrhujíce, slova Boží svým bajkám přizpůsobiti usilují“ (sv. Irenej, Patero knih proti kacířstvím, I. 8, 1). – Pozn. red.