Já jsem Hospodin, Bůh tvůj,

jenž jsem vyvedl tě z Egypta;

rozevři ústa svá a já je naplním.

Nedbal však lid můj hlasu mého,

Israel si mne nepovšiml.

Nechal jsem je tedy choutkám srdce,

podle svých nápadů mohli chodit.

 

Žalm 80

 

 

„Strom poznáte podle ovoce,“ pravil náš Pán, a měl, ostatně jako vždy, pravdu.[1] Jaké plody přinesly pokoncilní liturgické novoty, začíná být zřejmé i těm, kteří nebyli jejich odpůrci. Jelikož nemáme k dispozici průzkumy mezi věřícími v naší vlasti, uveďme alespoň výsledky z USA, kde podle různých studií věří ve skutečnou přítomnost Pána Ježíše v eucharistii už jen něco mezi 30 až 55 procenty tamějších katolíků (ostatní považují eucharistii za pouhý symbol)[2], přičemž např. v sousedním Německu to není o nic lepší. Důvodů pro tato smutná čísla je samozřejmě více, ale těžko lze popřít, že k nim přispěly také změny ve mši svaté. Jednou z takových výrazných změn bylo zavedení tzv. přijímání na ruku. Ostatně, dnes už i přední církevní představitelé přiznávají, že to nebyl zrovna šťastný krok. Prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti kardinál Antonio Llovera nedávno vyzval všechny věřící ke svatému přijímání vkleče a do úst[3] a pomocný biskup z kazašské Astany Mons. Athanasius Schneider dokonce na rozhlasové stanici Radio Maria Südtirol označil přijímání na ruku za protestantský vynález, či přesněji kalvinistický, neboť, jak vtipně hlásal titulek na stránkách kreuz.net, „to by si nedovolil ani Luther“.[4]

 

Dříve, než se podíváme blíže na otázku přijímání na ruku, musíme si uvědomit, že v dané věci docházelo k velkým podvodům a překrucování. Není tedy radno se příliš spoléhat na pravdomluvnost stoupenců této novoty. Jako ukázku manipulace si uveďme úryvek z článku v týdeníku The Universe, tedy něco na způsob britského Katolického týdeníku:

 

„Papež Pavel VI. povolil přijímání na ruku, jelikož je stejně jako biskupové přesvědčen, že tato skutečnost zdůrazní svátostnou povahu přijímajícího jakožto svatyně Ducha Svatého a svátostnou povahu eucharistie jakožto těla a krve našeho Pána.“[5]

 

A nyní názor Pavla VI. vyjádřený v instrukci Memoriale Domini ohledně svatého přijímání:

 

„Z pohledu celé současné Církve je nutné zachovat tento způsob podávání svatého přijímání [do úst], a to nejen proto, že vychází z tradice mnoha staletí, ale zejména proto, že je projevem úcty věřících k eucharistii. Tato praxe nikterak neubírá na důstojnosti těm, kteří k oné velké svátosti přistupují, a je součástí přípravy nutné k nejplodnějšímu přijetí Těla Páně. […] Změna v tak důležité věci, za níž stojí velmi starobylá a úctyhodná tradice, se netýká pouze disciplíny. Přináší s sebou různá nebezpečí, která mohou v souvislosti s novým způsobem podávání svatého přijímání vzniknout: nebezpečí ztráty úcty k vznešené svátosti oltářní, znesvěcení nebo oslabení pravé nauky.“

 

Ponechejme stranou, že vydání Memoriale Domini bylo nešťastným krokem, který vlastně, ať už chtěně, či nechtěně, přispěl k rozšíření přijímání na ruku. Zarážející je zejména to, jak The Universe předkládá celou věc svým čtenářům. Jemně řečeno, nepíše pravdu. Dnes navíc vidíme, že se všechny obavy Pavla VI. naplnily.

 

Není vývoj jako vývoj

 

Stoupenci novot se dovolávají toho, že v Církvi dochází k liturgickému a teologickému vývoji, a proto lpět na nějakých pevných formách je vlastně nedostatkem katolického ducha. V poslední době si zejména oblíbili nic neříkající nový pojem „živá tradice“, kam se vměstná skoro všechno a člověk při tom navíc vypadá docela konzervativně. Ty, kteří hájí „neživou“ tradici, rádi vydávají za napůl šílené staroobrjadniky, neboť údajně nechápou podstatu pokroku a zamrzli někde mezi mamuty.[6]

 

Problém je ale jiný. Nikdo nepopírá, že v dějinách Církve docházelo k vývoji, vždyť i podoba současné tradiční liturgie i samo přijímání vkleče a do úst je výsledkem vývoje. Musíme si ale uvědomit jednu důležitou zásadu, kterou popsal odborník na slovo vzatý, tedy kardinál bl. John Henry Newman: „Rozvoj nauky, který jde v opačném směru než rozvoj, který mu předcházel, není skutečným rozvojem, nýbrž zkažením; a to, co je zkažené, působí zároveň jakožto nezdravý prvek proti tomu, co je zdravé.“[7] A platí to nejen o nauce, ale také liturgii, přičemž v případě přijímání na ruku by se měla výše uvedená věta tesat do kamene.

 

Po II. vatikánském koncilu jsme svědky zlomu, který známý dominikánský liberální teolog a pozdější kardinál Yves Congar vystihl slovy: „Církev pokojně prodělala svou Říjnovou revoluci.“[8] Bývalý poradce Mons. Angela Giuseppa Jelminiho v ústřední přípravné komisi II. vatikánského koncilu prof. Romano Amerio ukazuje nový vývoj na příkladu „reformy“ řádů: „Dříve byly všechny změny bez výjimky vedeny nespokojeností s uvolněním disciplíny a touhou po více duchovním a přísném životě, naplněném modlitbou a umrtvováním. Například cisterciáci vyšli z benediktinů a později trapisté z cisterciáků. Stejná touha po přísnějším životě vedla u františkánů ke vzniku observantů, reformovaných františkánů a kapucínů; všichni toužili po dokonalejším a přísnějším životě, nikdy naopak – jak se tomu dnes, po prvé v dějinách Církve, děje.“[9]

 

Poučení od odloučených bratří

 

Dříve, než samostatně pojednáme o vývoji svatého přijímání v rámci Církve, podívejme se, kdo v době, kdy se všeobecně přijímalo do úst, zaváděl přijímání na ruku, a jaké důvody ho k tomu vedly. Asi nikoho nepřekvapí, že to byli lidé, kteří se považovali za „reformátory“. Církev je však nazývala bludaři.

 

Když odpadlý arcibiskup z Canterbury Thomas Cranmer (1489–1556) vydal v roce 1549 svou Knihu obecných modliteb a spravování svátostí a jiných ritů a obřadů[10], ponechal v ní ještě katolický způsob přijímání. To rozčílilo bývalého dominikána, v té době již „reformátora“, Martina Butzera (1491–1551)[11], který se dožadoval přijímání na ruku. Cranmer se nechal přesvědčit a novým vydáním Knihy obecných modliteb z roku 1552 takové přijímání zavedl. Zajímavé je, proč Butzer změnu chtěl. Důvodem byla obava, aby přijímání vkleče a do úst nesvádělo lidi k „papeženeckým pověrám“, tedy ke katolické víře ohledně Svátosti oltářní a kněžství. Myslím, že stojí za to, si zde uvést poněkud obsáhlejší výňatek z Butzerovy Censury a v duchu se nad ním zamyslet:

 

„Nevidím žádnou logiku v sedmém oddílu, který obsahuje požadavek, aby nebyl chléb Páně podáván na ruku, nýbrž přímo do úst přijímajícího. Důvod uváděný v tomto oddíle, tedy aby ti, kteří přijmou chléb Páně, jej náhodou místo požití neodnesli pryč a případně nepoužili k pověrečným účelům či nějakým strašným nechutnostem, se mi zdá neopodstatněný. Vždyť duchovní správce dobře vidí, když pokládá chléb na ruku, zda je požit, či nikoliv. Skutečně nemám žádných pochybností, že onen zvyk nepodávat věřícím svátost na ruku byl zaveden z důvodu dvojí pověry: za prvé kvůli falešné úctě, kterou by chtěli této svátosti prokazovat; za druhé z podlé namyšlenosti kněží, kteří jsou údajně s ohledem na své pomazání křižmem při svěcení více svatí než lid Kristův. Náš Pán zcela jistě vložil svoje svaté symboly do rukou apoštolů, a nikdo, kdo četl starobylé spisy, nemůže mít pochyb, že takový obyčej vládl v kostelech až do příchodu Římského Antikrista.

 

Proto je nutné vymýtit veškeré pověry Římského Antikrista a navrátit prostotu Kristovu, apoštolů a prvotních církví. Mým přáním je, aby bylo farářům a učitelům lidu dáno na srozuměnou, že každý může věrně učit, že je pověrou a zvrhlostí smýšlet tak, jako by ruce těch, kteří skutečně věří v Krista, byly méně čisté než jejich ústa; nebo ruce duchovního správce více svaté než ruce laiků; že by bylo něčím hříšným, či méně vhodným, přijímat tuto svátost na ruku, jak se dříve mylně domnívali prostí lidé. Veškeré projevy tohoto zvrhlého smýšlení je tudíž nutné odstranit – jako například to, že duchovní správce může nakládat se svátostmi, zatímco laikům to není dovoleno, a místo toho se má podávat svátost do úst, což je nejen cizí tomu, co ustanovil náš Pán, ale také proti lidskému rozumu.

 

Tak všichni lidé dobré vůle snadno pochopí důvod přijímání svatých symbolů na ruku, v přijímání zavládne soulad a zabrání se tím všem lstivým zneužitím svátostí. Je sice možné učinit dočasně jisté ústupky lidem chabé víry a podávat jim svátosti do úst, pokud si to přejí, avšak dostane-li se jim patřičného poučení, vbrzku se přizpůsobí zbytku Církve a budou přijímat svátosti na ruku.“[12]

 

Podíváme-li se na výše uvedené věty, tak zjistíme, že protestant Butzer poměrně přesně vystihuje, proč bylo zavedeno přijímání do úst, tedy kvůli úctě k Svátosti oltářní, kterou však on ze svého pohledu nazývá „falešnou“, neboť považuje eucharistii za „symbol“. Určitě není nezajímavé, že v přijímání na ruku vidí způsob, jak lidem tento blud vštípit.

 

Obyčeje rané Církve a nezdravý archeologismus

 

Modernisté se rádi odvolávají na prvotní Církev, což je ostatně věc, kterou činili všichni bludaři. Ovšem, jak uvidíme, činí tak způsobem vybíravým (řecky hairesis), přičemž se nezřídka dopouštějí překrucování.

 

Dovolím si jejich přístup ukázat na dvou vtipných historkách, které jsem sám zažil: Bylo to během posledního milostivého léta, kdy jsem spolu s dalšími poutníky navštívil Věčné město. Při té příležitosti jsem se vydal se skupinou irských přátel do katakomb. Místní katolická průvodkyně, která nás měla na starost, se snažila turisty také duchovně vzdělat, což jistě samo o sobě není od věci. V jedné místnosti nám ukázala starou křesťanskou malbu, na níž bylo vyobrazeno sedm mužů sedících u stolu. S mírně šibalským zábleskem v očích se nás zeptala: „Schválně, kdo uhodne, co je na obraze namalováno?“ Někdo nesměle prohodil: „Poslední večeře?“ „Ale při poslední večeři jich bylo dvanáct,“ podotkla šťastná průvodkyně[13] a pokračovala: „Je to zobrazení nebeské hostiny. U stolu sedí sedm lidí, protože sedm je číslo dokonalosti, což znamená, že všichni budou spaseni.“ Rozhodl jsem se zanechat v římských katakombách českou stopu, a tak jsem se statečně ozval: „Ale jedním z nich je Ježíš, ne? A ten nemusí být spasený. Čili tam zbylo šest lidí a šestka v židovské číselné symbolice vyjadřovala neúplnost. Znamená to tedy, že ne všichni lidé budou spaseni.“[14] Průvodkyně odpověděla: „Ehm ehm, nyní půjdeme dále“ a mladík s obrázkem komunistického vraha Che Guevary na tričku stojící za mnou si pobouřeně odfrkl. V poslední místnosti nám průvodkyně vítězoslavně oznámila: „A zde pronásledovaní křesťané slavili večeři Páně!“ Jelikož jsem zcela pozbyl ostychu, ukázal jsem na podivný dřevěný stolek stojící uprostřed a zeptal se: „To sloužili mši na tomhle stole?“ Již mírně podrážděná průvodkyně řekla: „Ne, sloužili ji na hrobě vzadu, zády k věřícím, ale nedopovídá to II. vatikánskému koncilu, a tak sem dali ten stůl.“ Což rozesmálo některé přítomné „tmářsky“ smýšlející katolíky.

 

Vidíme tedy, že se svědectvím rané Církve lze zacházet značně pružně. Jak již bylo řečeno, rádi se jí zaštiťovali i bludaři všech barev. Bylo by tedy nerozumné se nechat na tento „háček“ chytit. Nenechme se mýlit, modernisté prvotní Církev v nějaké zvláštní úctě nemají, jen z jejích dějin vytrhávají, co se jim zrovna hodí. Stačí jim položit pár otázek, a záhy zjistíme, že zas až tak vřelý vztah k obyčejům rané Církve nemají a že se vlastně jedná jen o pokrytectví. Chtějí obnovit několikadenní obřady související s přijetím křtu, přičemž v tomto období byl katechumenům nařízen přísný půst, včetně zdržení se pohlavního styku? Mají být někteří zájemci o křest, jako například sochaři, malíři a herci, s ohledem na své povolání odmítnuti? Souhlasí s tím, aby nepokřtění museli před obětováním odejít ze mše svaté? Jsou přívrženci tvrdých, četných a dlouhých půstů prvotní Církve, kdy bylo zakázáno jíst i vajíčka a pít mléko? Touží obnovit kající praxi, kdy hříšníci v žíněném rouchu klečeli v prachu před kostelem a prosili třeba půl roku kolemjdoucí o smilování? Po podobných otázkách uvidíte, jak jim mrzne úsměv na rtech a prchá z nich nadšení pro zvyky prvotní Církve.

 

Otázce liturgie a jejího rozvoje se věnuje papež Pius XII. ve své encyklice Mediator Dei z roku 1947. Uvádí, že Církev ve věcech, „které se týkají posvátné liturgie, roste a rozvíjí se“, ale rovněž píše, že „je nutno přísně zavrhnout opovážlivou troufalost těch, kteří s rozvahou zavádějí nové liturgické zvyklosti, nebo dávají znovu obživnouti obřadům již zaniklým“.[15] Takovéto snahy nazývá „přemrštěným a nezdravým archeologismem“ a dodává: „Vždyť přece nepěkné úmysly a pokusy tohoto druhu směřují k tomu, aby podvrátily a zlehčily posvětnou činnost, s níž posvátná liturgie vede spasitelně k nebeskému otci přijaté syny Boží.“[16]

 

Pokud si můžeme dovolit jistý básnický obraz, tak se liturgie a její obřady rozvíjely z poupěte, aby vykvetly v nádherný květ. Pokud se bude někdo snažit udělat z onoho květu opět poupě, docílí pouze toho, že krásný květ zmuchlá.

 

Potíže se sv. Cyrilem Jeruzalémským

 

Patrně jste slyšeli stoupence přijímání na ruku odvolávat se na sv. Cyrila Jeruzalémského (313–386), přičemž citují z jeho tzv. Mystogógických katechesí, tedy pěti katechesí, jimiž byli katechumeni uváděni do nauky ohledně svátostí, následující slova: „Přicházejíce [k přijímání], nepřistupuj s plody[17] natažených rukou, ani s roztaženými prsty, ale [přistupuj] když jsi učinil levou [rukou] trůn pravé [tak], že bude moci přijmout Krále, a když jsi vyhloubil dlaň pravé [ruky tak], aby přijala tělo Kristovo, řekni amen.“[18]

 

Z jistých důvodů zde končí a nepokračují dále. Nebuďme jako oni, a nechme sv. Cyrila hovořit: „Nyní, když jsi opatrně posvětil oči dotekem svatého těla, přijmi, dávaje pozor, abys z něho něco nepromrhal. Neboť co bys promrhal, to bys pocítil jako ztrátu na vlastním údu. […[19]] Dále potom, co ses zúčastnil těla Kristova, přistup ke kalichu krve, nenatahuje ruku, ale sehnutý a po způsobu klanění a úcty, říkaje amen, posvěť se, přijímaje i z krve Kristovy. Dokud je vlhkost přítomna na tvých rtech, dotýkaje se [jich] rukama, posvěť oči, čelo i ostatní smysly.“[20]

 

Vidíme, že uvedené věty popisují něco značně odlišného, než je současná praxe přijímání na ruku. Katolický historik Michael Davies poukazuje na to, že výše zmíněné úkony spojené s přijímáním na ruku, například dotýkání očí Tělem Páně, mohly vést k různým pověrám a nezdravým projevům zbožnosti.[21] Navíc se o původu Mystogógických katechesí vedou mezi odborníky spory. Někteří z nich považují za jejich autora až nástupce sv. Cyrila Jeruzalémského patriarchu Jana II.[22]

 

Nicméně, pokud se někteří modernisté chtějí dovolávat slov onoho učitele Církve ve věci znovuzavedení přijímání na ruku, pak jistě nepohrdnou ani jinou radou tohoto světce: „Mějme v nenávisti ty, kteří si nenávist zaslouží, vzdalme se od těch, od nichž se Bůh vzdálil; vyznejme před Bohem s celou rozhodností náležící heretikům: ,Zdali nemám nenávidět ty, ó Pane, které ty nenávidíš?‘“[23] Ale obávám se, že se k němu po přečtení těchto vět přestanou hlásit.

 

Přijímali na ruku všichni a všude?

 

Nelze však popřít, že se podobné věci, které popisují Mystagógické katechese, děly. Například sv. Cyril Alexandrijský (376–444) přirovnává navlhčení očí krví Páně k tomu, když Izraelité pomazali v egyptském zajetí dveře svých domovů krví beránka a byli uchráněni před smrtí. Měl za to, že stejně tak budou křesťané uchráněni před různými pokušeními.[24] Jiné svědectví najdeme u syrského biskupa Theodoreta z Kyrrhu (393–457), jenž zase popisuje zvyk líbání hostie: „Zvažme, kterak během svatých mystérií bereme údy Ženichovi, líbáme je, objímáme a dotýkáme se jimi svých očí.“[25] Ještě sv. Jan z Damašku (675–749) píše: „Přijímejme tělo ukřižovaného a dotýkejme se jím našich očí, našich rtů a čela; pozřemež ohnivý uhel.“[26] Z dějin také víme, že laikům bylo během pronásledování dovoleno uchovávat ve svých domech eucharistii a podávat sobě i druhým přijímání, „není-li kněze nebo jáhna“[27].

 

Je pravdou, že výše uvedené citáty pocházejí od východních Otců, nicméně s přijímáním na ruku se setkáváme i na některých místech západní Církve. Synoda v Auxerre roku 585 (nebo 578) nařídila, aby ženy měly při přijímání přes ruce přehozenou roušku, tzv. dominicale.[28] Nakolik byl tento zvyk rozšířen i jinde, není jisté. Musíme si totiž uvědomit jednu věc, svědectví minulosti jsou značně skoupá. A je nutné mít rovněž na paměti, že některé staré obyčeje nemusely být ve své době vnímány tak, jak se nám zdají dnes.

 

Byť bylo laikům za některých výjimečných okolností, například v době pronásledování, dovoleno se Svátostí oltářní nakládat, tak už papež sv. Eutychián (pontifikát 275–283) psal: „Nechť se nikdo neodváží svěřit laikovi či ženě přijímání, aby je zanesli nemocnému.“[29] Synoda v Zaragoze pak roku 380 pohrozila exkomunikací všem, kdo by se Svátostí oltářní zacházel jako v dobách pronásledování.[30] Papež sv. Řehoř Veliký (590–604) zase popisuje zázrak, kdy byl v Konstantinopoli uzdraven hluchoněmý poté, co mu papež sv. Agapit (535–536) vložil Tělo Páně do úst (in os mitteret).[31] Významný katolický historik benediktin Henri Leclerq píše, že po vydání Milánského ediktu v roce 313, který nadobro ukončil pronásledování prvotní Církve, začalo přijímání na ruku mizet.[32]

 

Nařízení synody v Rouen (pravděpodobně roku 650[33]) nicméně nasvědčují tomu, že přijímání na ruku, ovšem už jako nežádoucí praxe, stále na některých místech přežívalo. Zmíněná synoda však jasně stanovuje: „[Kněz] nechť je rovněž pamětliv toho, že má podávat věřícím přijímání toliko svou rukou, přičemž neklade eucharistii na ruku, ať již jakéhokoli laika, či ženy, nýbrž do jejich úst, a to se slovy: ,Corpus Domini et sanguis prosit tibi in remissionem peccatorum et ad vitam aeternam.‘ [,Tělo a krev Páně nechť ti prospívá k odpuštění hříchů a životu věčnému.‘] Kdokoli toto poruší, pohrdá všemohoucím Bohem, a tím samým je sám zneuctěn a má být odstaven od oltáře.“[34] Římský mešní řád z devátého století pak již předpokládá přijímání do úst jako běžný zvyk.[35]

 

Samotný spor ohledně přijímání na ruku ale není o tom, zda takový obyčej v minulosti existoval, nýbrž má-li být praktikován v současnosti. Platí totiž slova římského dramatika Publia Terentia Afera: „Duo cum faciunt idem, non est idem,“ čili jak se u nás říká: „Když dva dělají totéž, není to totéž.“ Raná Církev byla nucena věnovat se zpočátku jiným věcem než liturgické otázce přijímání, což ovšem nikterak neubírá z její lásky a úcty k Svátosti oltářní, jak potvrzují mnohá dobová svědectví. Ve své době čelila například útokům zpochybňujícím samo božství Ježíše Krista a svátosti jako takové, probíhaly spory o to, jaké knihy patří do Písma svatého atd. Církev ale postupně, vedena Duchem Svatým, usilovala co nejdokonaleji vyjádřit nauku o eucharistii a úctu k ní také způsobem jejího přijímání. Sv. Vincenc Lerinský ve svém slavném Commonitoriu, kde brání tradici a odkaz minulých pokolení, tento jev nazývá růstem (profectus) a píše: „Nechť tedy roste, ba činí velké pokroky pochopení, vědění, moudrost, ať už jednotlivě, či obecně, ať v každém člověku, tak celé Církvi, a to dle věků a staletí, avšak co do své jakosti, tudíž v rámci stejné nauky, v témže smyslu a témže významu.“[36]

 

Byť k všeobecnému rozšíření a pozdějšímu nařízení přijímání do úst mohly vést i praktické důvody, tak přední katolický odborník na liturgii Joseph A. Jungmann označuje za hlavní a rozhodující „rostoucí úctu k eucharistii“.[37] Ta se mezi jinými projevovala i snahou, aby případně neupadla a nebyla znesvěcena byť sebemenší částečka proměněné hostie, neboť i v ní je Pán Ježíš plně přítomen svým tělem a krví, duší i božstvím.[38]

 

Potomci „reformátorů“

 

Pokud tedy bylo přijímání do úst vedeno neustále rostoucí úctou a láskou k Svátosti oltářní, jakož i snahou co nejvěrněji vyjádřit katolickou nauku ohledně eucharistie, pak se musíme ptát, jakým duchem bylo nutkáno současné zavedení přijímání na ruku a v čem byl tradiční způsob nevyhovující?

 

Je s podivem, že v oficiálních prohlášeních našich církevních představitelů týkajících se povolení přijímání na ruku žádný důvod pro tento krok nenacházíme. Tedy kromě jednoho, který lze bez nadsázky nazvat „turistickým“. Abych nebyl nařčen ze zlovolného výkladu, cituji slova Jeho Excelence brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho: „Jak už bylo dříve oznámeno, odpověděla vatikánská Kongregace pro bohoslužbu a svátosti kladně na žádost České biskupské konference o dovolení možnosti podávat věřícím svaté přijímání kromě tradičního způsobu do úst i na ruku. Je tak ukončeno období provizoria, ve kterém se objevovala řada potíží s tím, jak se dobře zachovat vůči těm, kteří do naší diecéze přicházejí zvláště z Rakouska, Německa a dalších zemí a doma jsou již po léta či desetiletí zvyklí na tento způsob přijímání Těla Kristova.“[39] Je však otázkou, zda je zrovna dvakrát šťastné přizpůsobovat se zvykům německých a rakouských liberálních katolíků.

 

Vzhledem ke skoupému vysvětlení ze strany našich pastýřů uveďme tedy alespoň sami několik argumentů, které stoupenci přijímání na ruku většinou uvádějí.

 

Je to zvyk prvotní Církve

 

Ukázali jsme si, že papež Pius XII. ve své encyklice Mediator Dei odsoudil „opovážlivou troufalost“ snažit se oživit již zaniklé obřady. Je třeba rovněž připomenout, že příchylnost modernistů k rané Církvi je pouze předstíraná. Vybírají si z ní jen to, co se jim hodí. Vlastně můžeme říct, že ji zneužívají. Navíc obyčeje spojené s přijímáním byly podle všeho v dávných dobách jiné než současné přijímání na ruku; není také jisté, nakolik ten či onen způsob byl rozšířen i v jiných částech Církve. A co je nejpodstatnější, staří křesťané byli vedeni zcela jiným duchem než ti, kteří v naší době s přijímáním na ruku začali. V žádném ze spisků obhajujících tuto novotu nenajdeme podobně dojemnou starost, o které čteme v již citovaných Mystogógických katechesích, tedy jejich údajném vzoru: „Řekni mi, když by ti někdo dal kousky zlata, nedržel bys [je] s veškerou opatrností, dávaje pozor, abys něco z nich nepromrhal a neztratil? Nebudeš tedy dávat s co největší opatrností pozor na to, co je drahocennější než zlato a drahé kamení, aby [ani] drobeček neupadl?“[40] Ne náhodou s tím jako první přišli modernističtí kněží v Nizozemsku, následováni svými druhy v německy mluvících zemích. Nizozemsko tehdy také shodou okolností nechvalně proslulo bludným Novým katechismem (Nieuwe Katechismus), který vyšel s požehnáním tamějších biskupů a zpochybňoval přepodstatnění a skutečnou Kristovu přítomnost ve Svátosti oltářní. Nutno zdůraznit, že všichni tito kněží, kteří přijímání na ruku ve svých farnostech zaváděli, vědomě porušovali platné církevní předpisy. Zmíněná „obnova“ tedy vzešla z neposlušnosti vůči Církvi a byla jejím projevem.

 

Jsme dospělí

 

Oblíbeným tvrzením také bývá, že jsme dospělí, žádné děti, a je to třeba vyjádřit i způsobem přijímání. P. Vojtěch Eliáš ve své odpovědi jedné farnici, která si stěžovala, že kněz v jejich kostele odmítá podávat přijímání na ruku, napsal: „Slavení eucharistie není ,sólem‘ celebrujícího kněze, ale posvátnou činností celé Církve, kterou při každém slavení vyjadřuje společenství přítomných věřících. Tito věřící nejsou jen děti, ale také dospělí křesťané, kteří nesou svůj díl odpovědnosti na poslání Církve. […] Dospělý člověk normálně jí sám, nepotřebuje krmit.“ A zmíněného kněze, aniž by se třeba snažil pochopit jeho starost o uctivé přijímání Těla Páně, pak nakonec nemístně zesměšňuje slovy: „Zdá-li se některému křesťanovi (tedy i knězi) příliš troufalé, co biskupové u nás zavedli, ať si vezme do ruky Písmo svaté a najde si v evangeliích slova Pána Ježíše při poslední večeři. On říkal apoštolům ,vezměte a jezte … pijte‘ a ne ,otevřete ústa a já vás nakrmím … napojím‘.“[41]

 

Stejně jako lze zneužívat prvotní Církev, je možno zneužívat i Písmo svaté. Proto je sv. Vincenc Lerinský v nadsázce nazývá „knihou bludařů“, neboť ti se na ně ve svých novotách rádi odvolávali.[42] Zaprvé je třeba říct, že nemáme dopodrobna v evangeliích vylíčeno vše, co se při poslední večeři odehrávalo. Nicméně, ať už to někomu připadá nedospělé, jedním z obyčejů na Blízkém východě bylo, že hostitel během svátků vkládal namočené sousto do úst hosta, a to buďto přímo vlastní rukou, nebo na lžičce.[43] Máme to ostatně zaznamenáno i v evangeliu sv. Jana, kdy Pán Ježíš označuje Jidáše za zrádce: „Ježíš odpověděl: ,Ten je to, komu já namočenou skývu podám.‘ A namočiv ji, podal skývu Jidášovi.“[44] Někdo by mohl samozřejmě namítnout, že Pán Ježíš přeci neřekl: „Jidáši, otevři ústa a já tě nakrmím,“ ale rozumnější je předpokládat, že mu nepodal namočenou skývu na ruku, nýbrž s ní naložil dle již zmíněných zvyklostí. Přinejmenším tak to bývalo chápáno.[45]

 

Ani Starý zákon nevidí nic nedospělého na tom, být „krmen“ Bohem, naopak, dokonce to opěvuje: „Oči všech doufají v tebe, Pane, a ty dáváš jim pokrm v čas příhodný, ty jim otvíráš svou ruku, a sytíš všecko, co žije, podle přání.“[46] Vzpomeňme si na velikého proroka Ezechiela a nádherný popis jeho setkání s Hospodinem: „V té podobě zjevila se mi velebnost Hospodinova. Když jsem ji uviděl, padl jsem na tvář, i slyšel jsem, že někdo ke mně mluví. […] ,Synu člověkův, čehokoli se ti dostane, jez; sněz tuto knihu a jda mluv k synům Israelovým!‘ Když jsem otevřel ústa, dal mi snísti knihu tu a řekl mi: ,Synu člověkův, břicho tvé ať jí, a střeva tvá ať se naplní touto knihou, kterou já dávám tobě!‘ I snědl jsem ji a zesládla mi v ústech jako med.“[47] Z toho je patrné, že prorok Ezechiel nečetl časopis Naše rodina, jinak by věděl, že si má vzít knihu do ruky a sám strčit do úst, aby vypadal dospěleji.

 

Lze mi vytknout, že jsem neoprávněně vztáhl verš žalmu na svaté přijímání, neboť se v něm hovoří obecně o tom, že vše máme koneckonců z Hospodinových rukou, a nikoli ze svých. Ano, ale copak tuto pravdu nevyjadřuje lépe, když „padáme na tvář“, tedy poklekáme, a z rukou kněze jakožto druhého Krista do úst přijímáme chléb života sestupující s nebe, který nám dobrý Bůh dává, než když vestoje vztahujeme ruku a podáváme si jej pak sami sobě?

 

Naznačovat, jako by přijímání na ruku bylo projevem nějaké větší dospělosti, je hloupost. Odhlédneme-li od toho, že sám Pán Ježíš nás nabádá, abychom království Boží přijímali jako děti[48], zůstává otázkou, o jaké dospělosti je zde vlastně řeč. Není to náhodou zdánlivá dospělost tohoto světa, kdy si chce být ovce svým vlastním pastýřem? Nepasme se sami, nechejme se Beránkem vodit k pramenům živé vody.[49] A že budeme označováni za děti a nedospělé ovečky, pokud přijímáme Pána Ježíše bezmocně vkleče a do úst? Ale vždyť my jsme bez něj bezmocní! Pravá dospělost ve víře se pozná právě podle toho, že si člověk uvědomuje svoji nicotnost a nekonečnou velikost a vznešenost Boží.[50] Má-li tedy být přijímání na ruku projevem novodobé dospělosti, pak, pokud přijímáme tradičně vkleče a do úst, buďme hrdí na to, že patříme mezi „nedospělé“ katolíky jako např. sv. Tomáš Akvinský, sv. Ludvík, sv. Ignác z Loyoly, sv. Terezička, fatimské děti, sv. Pius z Pietrelciny a celé zástupy dalších světců.

 

Jiný kraj (jiná doba), jiný mrav

 

O tom, že se způsob přijímání vyvíjel, jsem již psal. Někdy se ve prospěch přijímání na ruku uvádí, že se doba změnila. To je bezesporu pravda. Otázkou ale je jak? V tom, že katolíci přestávají věřit v Kristovu skutečnou přítomnost ve Svátosti oltářní, že mši svatou považují jen za nějakou pobožnou hostinu, připomínku poslední večeře, že kněze chápou pouze jako jakéhosi „předsedu“ společenství… A proto má být zaváděno přijímání na ruku, které právě k takovýmto myšlenkovým závěrům vede? Co brání současnému člověku, aby padl na kolena a přijal, co je mu podáváno? Je to ona „dospělost“, tedy, nazývejme to pravým jménem, pýcha? Ano, z tohoto pohledu přijímání na ruku skutečně lépe vystihuje ducha doby. Ale je to správné? Není to tak, že vše máme povznášet ke Kristu, místo toho, abychom Krista snižovali, jak si to zrovna žádají nepravosti světa?[51] Nacisté ve své době říkali: „Ein Deutscher kniet nicht vor seinem Herrgott, ein Deutscher steht vor seinem Gott.“ („Němec před svým Pánem Bohem nekleká, Němec před svým Bohem stojí.“) Dr. Joseph Goebbels tehdy v propagandistických Schulungsbriefech také varoval před otroctvím kolenou, neboť Němci mají být freie Menschen („svobodní lidé“).[52] Dnes by asi mohl být spokojen.

 

Odvolávat se na současnou dobu a opodstatňovat tím přijímání na ruku je naprosto pochybené. Právě tato doba potřebuje jasné svědectví víry, a to v neposlední řadě víry ve skutečnou přítomnost Krista ve Svátosti oltářní, svědectví úcty k všemohoucímu Bohu a lásky k Pánu Ježíši. Přijímají-li katolíci stejně jako protestanti, co si asi pomyslí lidé, kteří na náboženství hledí zvnějšku? Neuvidí rozdíl a nabudou přesvědčení, že to je stejné. Kdybychom udělali pokus a ukázali nějakému nešťastnému neznabohovi na videu tradiční přijímání vkleče do úst a nové přijímání vestoje na ruku, a pak mu řekli, že katolíci věří, že chléb, který vidí, je skutečným Tělem Kristovým, kdežto protestanti ne, a zeptali se ho, kdo podle něj je katolík a kdo protestant, jsem si jist, že za katolíky označí ty, kdo přijímají vkleče a do úst. Pochopí, že to (alespoň pro ony lidi) není jen obyčejný chléb.

 

Pruský král a slavný vojevůdce Bedřich Veliký, který pocházel z protestantské rodiny a sám byl agnostikem, jednou, když srovnával různé náboženské obřady, řekl: „Kalvinisti se k Všemohoucímu chovají jako ke sluhovi, luteráni jako k sobě rovnému, katolíci jako k Bohu.“[53] Co by prohlásil dnes, můžeme jen hádat…

 

Už jsme zmínili názor protestanta Butzera, že přijímání do úst bylo vynálezem „Římského Antikrista“. S něčím podobným se kupodivu můžeme setkat i u některých katolických stoupenců přijímání na ruku, kteří (byť přímo nemluví o „Římském Antikristu“) naznačují, že se v případě přijímání do úst jedná o nařízení západní církve z období temného středověku, jímž došlo k zastření prapůvodního jasu. O druhém již byla řeč, podívejme se tedy na první část tohoto tvrzení. Generální sekretář Liturgické komise Anglie a Walesu a biskupský vikář pro liturgii diecéze Leeds Mons. Anthony B. Boylan v brožuře The reception of Holy Communion in the hand („Svaté přijímání na ruku“) například tvrdí, že ve východních církvích zůstalo přijímání na ruku zachováno.[54] Není jisté, zda se jedná o zlý úmysl a snahu zneužít případné nevzdělanosti čtenářů, nebo trestuhodnou nevědomost autora, shodou okolností kněze a předního anglického odborníka na liturgii, ale jedno je jisté: ve východních církvích přijímání na ruku nenajdeme.[55] Mons. Boylan si patrně spletl svaté přijímání s východním myrováním, tedy obřadem, kdy jsou věřící o velkých svátcích po svaté liturgii mazáni posvěceným olejem a přijímají do rukou chléb, který byl v předvečer během litije požehnán. Nejedná se tedy o svátost, nýbrž svátostinu.

 

Východní praxe naopak svědčí o tom, že přijímání do úst není toliko nějakým vrtochem západní středověké církve, nýbrž že se řízením Ducha Svatého všeobecně rozšířilo a bylo přijato po celém okrsku zemském.

 

Pane, daruj nám mnoho svatých kněží!

 

Nelze Svátost oltářní oddělit od kněze a kněze od Svátosti oltářní. Obojí spolu souvisí a je nerozlučně spjato. Přijímání na ruku má také dopad na chápání katolické nauky ohledně kněžství a vnímání kněze jako takového.[56] Poměrně bystrý „reformátor“ Butzer upozorňoval, že přijímání do úst vyjadřuje i odlišnost kněze skrze jeho svěcení od ostatních věřících, což považoval za „papeženeckou pověru“, kterou je nutno vymýtit.

 

Podíváme-li se na přijímání na ruku pozorněji, zjistíme, že to je laik, kdo v posledku sám sobě podává přijímání, byť hostii dostane nejprve od kněze. Tridentský koncil učí, že „bylo vždy zvykem Církve Boží, že laici přijímají přijímání od kněží“.[57] Ostatně, potvrzuje to i sv. Basil Veliký, když píše, že laikům je dovoleno brát Tělo Páně do rukou pouze ve výjimečných případech, jako je např. pronásledování, není-li kněze.[58] Z tohoto pohledu je přijímání do úst, kdy si věřící nedělá vlastního prostředníka, skutečně rozvinutím a patřičným vyjádřením tradičního pohledu na kněze jakožto „rozdělovatele eucharistie“. Sv. Tomáš Akvinský to vysvětluje následovně: „Knězi přísluší rozdílení těla Kristova pro trojí. A to, nejprve, protože, jak bylo řečeno, on posvěcuje v osobě Kristově. Kristus však, jako sám posvětil při Večeři své tělo, taktéž jiným dal požívati. Pročež, jako knězi náleží posvěcovati tělo Kristovo, tak mu náleží rozdíleti. Za druhé, protože kněz jest ustanoven prostředníkem mezi Bohem a lidem. Pročež jako mu přísluší podávati Bohu dary lidu, tak mu přísluší odevzdávati lidu dary Bohem posvěcené. Za třetí, protože z úcty se této svátosti nedotýká žádná věc než posvěcená; pročež se posvěcuje i korporale, i kalich, podobně i ruka knězova je posvěcována k dotýkání této svátosti. Pročež není nikomu jinému dovolen dotyk, leda v nutnosti, třebas, kdyby spadla na zem nebo v nějakém jiném případě nutnosti.“[59]

 

Po II. vatikánském koncilu se bohužel začalo zdůrazňovat značně neurčité všeobecné kněžství věřících, což bylo mnohdy považováno právě za důvod k zavádění přijímání na ruku, jakož i tzv. mimořádných rozdělovatelů eucharistie, tedy laiků, z nichž se už na řadě míst pomalu stávají téměř rozdělovatelé řádní. V některých farnostech dokonce kněz sedí, zatímco věřícím rozdávají přijímání laici. Když se Butzer pohoršoval nad výsadou kněží dotýkat se Svátosti oltářní, vyplývající z pomazání jejich dlaní křižmem, ještě netušil, že mu budou o několik století později někteří „papeženci“ přikyvovat. V brožuře Take and Eat („Vezměte a jezte“) vydanou Svazem diecézních liturgických komisí (USA) se můžeme dočíst: „Třebaže byl v nedávných dobách kladen velký důraz na svatost rukou kněze, nutno poznamenat, že pomazání rukou při svěcení nelze spojovat se zvláštní výsadou dotýkat se eucharistie.“[60] Proč jsou tedy ruce kněze pomazány křižmem? I na to nám dává zmíněná publikace odpověď: „Zvláštní pomazání rukou symbolizuje veřejnou službu kněze druhým.“[61] Michael Davies to komentuje slovy: „Opravdu? Stálo by za to uvést zdroj, z něhož takový nesmysl pochází. Pošťáci, lékaři, popeláři, učitelé, metaři, vojáci, ti všichni se věnují ,veřejné službě druhým‘. Možná by měli mít také pomazané ruce?“[62]

 

Spolu se zaváděním podobných novot do mše svaté se vytrácí i rozdíl mezi knězem a laiky. Můžeme slyšet, že kněz předsedá bohoslužbě, což je pojem, kterému by dříve žádný katolík nerozuměl, případně by si nanejvýš vybavil nějakého protestantského pastora s jeho sborem, neboť se vždy říkalo, že kněz slouží mši svatou, tedy zpřítomňuje Kristovu oběť na Kalvárii a přináší ji na oltáři Nebeskému Otci. A je-li kněz chápán jako „předseda“, pak se zdá vskutku nesmyslné, aby žil v celibátu. Celibát je tedy dnes často zpochybňován samotnými kněžími, kteří vlastně ani mnohdy dobře nevědí, čím vlastně jsou. Ukázkou, kam až může současné zmatení zajít, je nedávná brožura nizozemských dominikánů Kerk en Ambt („Církev a služba“), kde se píše, že „v případě nepřítomnosti kněze ve farnosti by mohl eucharistii předsedat laik“ a že „říkat tato [proměňovací] slova není výlučnou výsadou či pravomocí kněze. Je to vědomým vyjádřením víry celého společenství“.[63] Mohou-li se laici dotýkat bezdůvodně (a v případě tzv. přijímání na ruku je to opravdu bezdůvodné, neboť lze přijímat do úst) svátostných způsob, možná budou moci časem předsedat i bohoslužbě. Ale mše svatá to asi nebude.

 

Papež Jan Pavel II. ve svém apoštolském listě Dominicae Cenae věnovaném eucharistii napsal: „Dotýkat se svátostných způsob a rozdávat je vlastníma rukama je výsadou těch, kteří mají svěcení.“ Ve stejném dokumentu však zároveň připouští přijímání na ruku a laické rozdělovatele eucharistie.

 

Ďábelské zmatení

 

Snažíme-li se najít vyjádření současného stavu, sotva nalezneme výstižnější slova než ta sestry Lucie z Fatimy, která v souvislosti s církevní hierarchií hovořila o „ďábelském zmatení“. Jedním z projevů tohoto změtení je i přijímání na ruku, a to už od samotného jeho povolení.

 

Bylo řečeno, že jako první začali podávat přijímání na ruku kněží v Nizozemsku, následně v německy mluvících zemích, a pak se rozšířilo i dál, do Francie, USA… Připomeňme si, že se jednalo o výraz neposlušnosti vůči církevní autoritě a že tito kněží porušovali platné předpisy. Jaká však byla odpověď Vatikánu? Je patrný rozdíl v přístupu Pia XII., který ještě roku 1947 ve své encyklice Mediator Dei psal, že takováto „opovážlivá troufalost“ má být „přísně zavržena“, a postojem Pavla VI., který ji, ať už z toho či onoho důvodu, roku 1969 instrukcí Memoriale Domini povolil. Tedy místo toho, aby zjednal pořádek a případně neposlušné modernistické kněze potrestal, udělal jim ústupek, třebaže sám zdůrazňoval, že tradiční přijímání vkleče a do úst „lépe zaručuje, že svaté přijímání bude podáváno s náležitou úctou, patřičnými ohledy a důstojností; že nedojde k žádnému nebezpečí znesvěcení částeček eucharistie, v nichž je ,celý Kristus, Bůh a člověk plně substanciálně obsažen a stále jedinečným způsobem přítomen‘ (Eucharisticum Mysterium, 1967); a nakonec, že zvláštní obezřetnost, jakou Církev vždy vůči i těm nejmenším úlomkům proměněného chleba přikazovala, bude zachovávána“.[64]

 

Stejně rozporuplný postoj pak k přijímání na ruku zaujímají i pozdější papežové, ovšem s tou výjimkou, že již na rozdíl od Pavla VI. i takto sami občas podávají.