Litomyšlský, později olomoucký biskup Jan, zvaný Železný,[1] odpůrce Husův a hlavní bojovník proti husitství na Moravě, se pravděpodobně narodil v Praze, ale datum jeho narození nám není známo. Pocházel zřejmě z pražského patricijského rodu Benešovských (Beneschauerů); jeho otcem byl asi Hána mladší Benešovský, který byl v letech 1379–1381 staroměstským radním a který byl snad také členem bratrstva obruče a kladiva, do něhož vstupovali jak přední staroměstští měšťané, tak i členové dvora Václava IV. Matkou budoucího biskupa pak byla Anežka, manželka Hány mladšího, pocházející z dalšího pražského patricijského rodu Litoměřických (Leitmeritzerů). Na rozdíl od vět pojednávajících o biskupově původu z otcovy strany, jež jsou vždy prokládány četnými „snad“, „asi“ či „pravděpodobně“, osobu jeho matky můžeme identifikovat s naprostou jistotou. Janův předpokládaný otec Hána byl mrtev již v roce 1396, matka Anežka však manžela přežila a roku 1407 se přestěhovala za synem-biskupem z Prahy do Litomyšle; naposledy je v pramenech doložena před rokem 1421. Druhým ze známých dětí Anežčiných byla dcera Markéta, provdaná za Jindřicha z Dubé na Humpolci, stavebníka tamějšího hradu Orlíka nad Humpolcem, jenž byl tedy biskupovým švagrem. Nelze ovšem vyloučit možnost, že Jan pocházel ještě z Anežčina případného předešlého manželství; za jeho otce býval proto pokládán i Jan Buškovec z Prahy a zřejmě biskupovo suverénní vystupování skutečného církevního knížete bylo pak příčinou toho, že se historik F. M. Bartoš (mající ovšem i jinak sklony k přespříliš odvážným hypotézám, jež nadto často měnil) dohadoval, že v něm kolovala krev rodu Lucemburků a že jeho matka byla nemanželskou dcerou moravského markraběte Jana Jindřicha.

 

O prvních desetiletích Janova života nemáme informace; jméno Jan, v tehdejší době velmi obvyklé, totiž znesnadňuje identifikaci budoucího biskupa v písemných pramenech, což platí i pro jeho, rovněž nikoli neobvyklý, původ z Prahy. Nevíme ani, jakého nabyl vzdělání, a nedoloženými zůstávají i dohady o jeho působení v královské kanceláři, o jeho příslušnosti k premonstrátskému řádu či o tom, že před svým jmenováním biskupem byl v Praze kanovníkem, stejně jako autorství několika spisů (Liber salutis, Exemplar salutis či Casus summarii super decretales), které mu byly některými badateli připisovány. V dějinách se tak poprvé objevuje až v roce 1390; zřejmě v tomto roce byl totiž – v poměrně mladém věku – ustanoven litomyšlským biskupem, a to jako jeden z prvních biskupů v českých zemích, který nebyl šlechtického původu. I nyní, v době jeho nástupu na litomyšlský biskupský stolec, se však v jeho životopise setkáváme s jedním sporným bodem – někteří historici totiž Jana ztotožňovali s předešlým litomyšlským biskupem, rovněž Janem, jenž byl jmenován litomyšlským biskupem již roku 1388, a slučovali tak oba Jany v jednu a touž osobu. Podle nejnovějších výzkumů však můžeme pokládat za jisté, že šlo o osoby odlišné a že Jan Železný (zvaný také v literatuře Jan Bucek z Prahy) se stal litomyšlským biskupem vskutku až později, po brzké smrti svého předchůdce, pravděpodobně v roce 1390.[2]

 

Mladý biskup zřejmě zpočátku patřil – stejně jako jeho otec Hána – do okruhu přívrženců Václava IV. Dokladem jeho blízkosti dvorským kruhům je jediný známý rukopis z biskupovy knihovny, pocházející z let 1390–1393, který je dnes uchováván v tyrolském cisterciáckém klášteře ve Stamsu a jehož ilustrace jsou asi dílem druhého malíře Záhřebské bible, tedy dalšího rukopisu z širšího okruhu Václavova dvora, přičemž příslušnost rukopisu a jeho objednatele k tomuto okruhu potvrzuje i známý odznak točenice na titulním listu. Na titulním listu je znázorněn biskup Jan, adorující trpícího Krista, a také znak litomyšlského biskupství (na černém štítě zlatý heroldský kříž) i biskupův osobní znak (na stříbrno-černě polceném štítě modré břevno); rukopis obsahuje mariánské hymny a modlitby, Soliloquia, připisovaná tehdy sv. Augustinovi, a kázání sv. Bonaventury, tedy mystická a asketická díla, spojující objednatele kodexu s jeho předchůdcem na litomyšlském biskupském stolci Janem ze Středy.

 

Z okruhu stoupenců Václava IV. se však litomyšlský biskup velmi brzy vymanil, k čemuž jistě přispěly rychle se zhoršující vztahy krále a arcibiskupa Jana z Jenštejna; královo nepřátelství k arcibiskupovi nakonec vyvrcholilo umučením sv. Jana Nepomuckého v roce 1393. Již předtím došlo k sblížení litomyšlského biskupa s arcibiskupem, v roce 1395 se litomyšlský biskup stal členem panské jednoty, namířené proti králi, nadále se aktivně účastnil všech jejích jednání a roku 1396 se stal členem královské rady, která byla králi vnucena. Za druhého zajetí krále Václava IV. v letech 1402–1403 ho pak Zikmund Lucemburský jmenoval jedním ze zemských správců. Je zřejmé, že snad již od roku 1395 biskup vkládal své naděje v osobu Václavova mladšího bratra Zikmunda Lucemburského, předpokládaného budoucího dědice svatováclavské koruny, tehdy ještě pouhého uherského krále, jenž v létě roku 1400 dokonce po několik týdnů pobýval u něj v Litomyšli a jehož přívržencem biskup zůstal po celý svůj další život. Vztahy litomyšlského biskupa s Václavem IV., i když navenek korektní, zůstaly i nadále napjaté, jistě hlavně v důsledku králova laxního a po dlouhou dobu dokonce příchylného přístupu k šířící se viklefovské herezi.

 

Po třicet let biskup spravoval nevelké litomyšlské biskupství,[3] které se rozkládalo na území patřícím z větší části k Čechám, z menší části k Moravě. Kvůli naprostému zániku jak biskupského archivu, tak archivu litomyšlské kapituly, k němuž došlo za husitských válek, však máme informací o správě diecéze jen poskrovnu. Víme, že roku 1391 biskup Jan jmenoval prvního známého kazatele v litomyšlské katedrále, jímž se stal slavný Jan Štěkna, že roku 1401 vykonal diecézní synodu (jedinou známou synodu po celou dobu trvání diecéze) a že vykonal také vizitaci diecéze, jež byla provedena roku 1406. Sociálnímu rozvoji biskupských panství jistě prospěla skutečnost, že roku 1407 se zřekl odúmrtního práva (tj. práva, podle něhož vrchnosti připadal majetek každého, kdo zemřel bez mužského dědice) pro město Českou Třebovou a roku 1412 pro všechny biskupské statky. Svou přízeň projevoval i městu Litomyšli, takže není nijak překvapující, že jej podporovali litomyšlští měšťané, ostatně stejně jako později i měšťané olomoučtí.

 

Vědom si toho, že z malého litomyšlského biskupství nemůže dostatečně ovlivňovat situaci v Čechách, jež se s postupujícím vlivem viklefovství stále zhoršovala, pokusil se biskup dvakrát získat uvolněný pražský arcibiskupský stolec, avšak nejprve v roce 1402 stály jeho jmenování pražským arcibiskupem na překážku Zikmundovy neshody s papežem Bonifácem IX. a poté v roce 1411 je zmařil nesouhlas Václava IV. Můžeme se jen dohadovat, jak by se vyvíjely poměry v Čechách, kdyby na stolci sv. Vojtěcha seděl místo ušlechtilého, ale nakonec svými odpůrci přemoženého Zbyňka Zajíce z Házmburka, neschopného Albíka z Uničova a pozdějšího odpadlíka Konráda z Vechty právě Jan Železný.

 

Kategoricky proti viklefovskému hnutí, vedenému Husem, vystoupil biskup Jan v souvislosti se synodou českého duchovenstva, jež byla svolána na únor 1413 do Českého Brodu a jež měla vyřešit spory mezi katolickou a Husovou stranou. Synoda schválila memorandum teologické fakulty, jehož původci byli Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče a jež požadovalo naprostý rozchod s Viklefovými bludy, ale jak toto memorandum, tak i stanovisko Husovy strany bylo ještě posláno litomyšlskému biskupovi, který se synody nezúčastnil. Biskup obratem odpověděl – s memorandem vyslovil souhlas, přidal k němu ještě dalších pět bodů a poté v devíti bodech rozhodně zavrhl návrhy Husovy, vytýkaje přitom jejich původci, že lživě předstírá, jako by „jeho slova různic a rozkolu byla slovy evangelia a lásky“.[4] Husova strana se ovšem ve svém odboji proti Církvi opírala o světskou moc, tedy o krále Václava IV., jenž hned po synodě ustavil komisi, která měla za úkol spor mezi viklefisty a katolíky urovnat. Teologická fakulta předložila komisi nový návrh, rozhojněný ještě o podněty litomyšlského biskupa, ale komise, sestávající vesměs z duchovních blízkých královu dvoru a vyhrožující doktorům teologické fakulty královým hněvem, se pokusila přimět je k opuštění jejich námitek proti viklefovskému učení. Historik Jan Evangelista Sedlák to rozhořčeně komentuje: „Nelze se dosti vynadiviti, k jak nedůstojným krokům se tu snížili hodnostáři církevní. Straníce předem Husovi, hledí stůj co stůj vymoci od doktorů prohlášení, že jsou s Husovou stranou svorni ve víře. Úskok, lstná formule, naléhání, křik a hrozby – vše jest jim dobré k tomu cíli. Dvorní klerus!“[5]

 

Litomyšlskému biskupovi, ale i ostatním českým katolickým duchovním se za takovéto situace stalo zřejmým, že situaci může vyřešit jen všeobecný koncil, který byl svolán do Kostnice. Biskup Jan se na něj intenzivně připravoval. Papežské zvací listy dorazily do Čech zřejmě na počátku roku 1414 a již v únoru či březnu biskup vyslal zplnomocněnce do Francie, Itálie a jiných zemí, aby tam byli s poměry v Čechách seznámeni budoucí účastníci koncilu. Skutečnost, že litomyšlský biskup byl již v této době uznáván doma i v zahraničí za čelnou postavu protihusovského odporu, dokládá i to, že 30. dubna 1414 právě jemu papež Jan XXIII. (ve skutečnosti ovšem protipapež, v Čechách i celé říši však tehdy obecně uznávaný za papeže) adresoval list, v němž mu přikázal, aby napomenul pražského arcibiskupa Konráda z Vechty, administrátora olomouckého biskupství Václava Králíka z Buřenic a inkvizitora Mikuláše za to, že nedostatečně vystupují proti šíření viklefovských bludů; v případě další nečinnosti Jan XXIII. pohrozil ustanovením nového inkvizitora. Asi na zakročení litomyšlského biskupa musel poté Hus po svátku Božího těla opustit Prahu. Biskup Jan byl také pověřen vynesením trestů za násilnosti proti katolickému duchovenstvu, ke kterým již tehdy v Čechách (byť ne v jeho diecézi) v důsledku Husovy kazatelské činnosti docházelo – podle dvou papežských bul z 22. září 1414 měl vyhlásit interdikt nad Klatovy a Žatcem za to, že v Klatovech dali 2. října 1412 za hlaholu zvonů utopit nevinného dominikánského kněze Jana Malíka, zatímco v Žatci (na Žatecku tehdy Hus zřejmě pobýval) byl ve stejném čase jeden klerik upálen a jeden kněz s dalším klerikem byli utopeni v Ohři.

 

Kostnický koncil byl slavnostně zahájen 5. listopadu 1414, biskup Jan na něj však zřejmě dorazil až později; poprvé je tu zmíněn k 7. dubnu 1415. Jeho cesta a pobyt na koncilu byly financovány zvláštní dávkou, jež byla uložena duchovenstvu, které už muselo být rostoucím násilím ze strany Husových stoupenců značně znepokojeno. V Kostnici byl Jan jediným přítomným biskupem z českých zemí, neboť ani pražský arcibiskup, ani administrátor olomouckého biskupství, ani biskup vratislavský na koncil nepřijeli; svého oficiálního zástupce do Kostnice k velkému údivu koncilních otců neposlal ani král Václav IV. Koncilní otcové byli po vzoru středověkých univerzit rozděleni na čtyři „národy“, totiž italský, francouzský, německý a anglický (později přibyl ještě pátý, španělský), a Češi stejně jako Poláci, Uhři a Skandinávci byli přiřazeni do národa německého (natio Germanica). Významné postavení litomyšlského biskupa na koncilu, zvláště pokud šlo o jednání v záležitosti Viklefových a Husových bludů, dosvědčuje to, že když koncil 4. května 1415 slavnostně zavrhoval Viklefovy bludy, biskup Jan zde vystupoval mezi čtyřmi zástupci jednotlivých národů jakožto jediný zástupce celého německého národa.

 

Z biskupovy činnosti na koncilu nejvíce víme o jeho vystoupení v souvislosti s otázkou přijímání laiků pod obojí způsobou, která se však začala na koncilu projednávat poměrně pozdě, až v květnu 1415. Oprávněně si tedy Jan Sedlák stěžuje: „Jak neprozíravé a liknavé byly katolické kruhy v Čechách, že nepodaly sněmu hned důkladné zprávy o zaváděné novotě!“[6] Byl to však zřejmě biskup Jan, který mezi prvními zpravil koncil o této novince, jež se v Čechách rozmáhala. 13. května 1415 byl totiž na koncilu předčítán list, jímž si Husovi stoupenci z řad přítomné šlechty stěžovali na „utrhače a závistníky“, kteří rozšiřují různé pomluvy ohledně přijímání laiků pod obojí způsobou, k němuž v Čechách dochází, načež biskup Jan povstal, řekl česky: „Ha, ha, toť se mne dotýče i mých!“, totéž zopakoval i latinsky a slíbil koncilním otcům, že tuto stížnost podrobněji zodpoví. Jeho odpověď přečetl biskupův úředník Mužík 16. května; biskup v ní potvrdil fakta o této nové svévoli v Čechách a o znesvěcování Nejsvětější Svátosti, ke kterému v souvislosti s tím dochází, a ve zjevné narážce na stěžující si Husovy stoupence rozhodně odsoudil ty, „kdož brání vyčistiti bludy napřed uvedené a četné jiné, skrze viklefovce v tom království a jinde rozsévané, a kdož učitele oněch bludů chrání, podporují a brání“.[7] Biskupova odpověď Husovy příznivce mezi českou šlechtou velmi rozzlobila; odpověděli proto dalším listem, plným urážek, v němž o biskupovi, jímž opovrhovali pro jeho měšťanský původ, povýšeně sdělovali, že dobře vědí, „kdo a jaký jest a kdo byli jeho předkové“, a že jim není nic známo o nějakých jejich zásluhách.⁸⁾ Koncil nakonec 15. června 1415 přijímání laiků pod obojí způsobou zakázal; oceněním zásluh biskupa Jana byla skutečnost, že slavnou mši svatou v kostnické katedrále, která předcházela promulgaci tohoto dekretu, sloužil právě on.

 

[…]

 

 

Celý text najdete v Te Deum 4/2013.