Gertruda von Le Fort 04/2006

Gertruda von Le Fort

Miroslava Jílková

Gertruda von Le Fort se narodila v německém Mindenu 11. října 1876 do staré rodiny protestantských emigrantů ze severní Itálie a Savojska jako nejstarší dcera pruského majora; o čtyři roky později přibylo do rodiny další děvče – Elisabeth Maria Petrea – a čtyři roky po ní ještě chlapec – Stephan Lothar Peter. Dostalo se jí sice soukromého vzdělání, ale protože neabsolvovala maturitní zkoušku, nemohla být imatrikulována na žádné univerzitě. To ji však neodradilo a s přestávkami neformálně navštěvovala teologické, filosofické a historické přednášky na univerzitách v Heidelbergu, Marburgu a Berlíně, ačkoliv dávno minul její studentský věk – studiu se věnovala od svých dvaatřiceti do dvaačtyřiceti let.

Rodina se po narození Elisabethy přestěhovala z Mindenu do Berlína, kam byl otec přeložen, a později do Hildesheimu, kde docházela do školy. Po otcově smrti spolu s matkou často cestovala po Evropě. Četné návštěvy Věčného města ji podnítily k závažnému osobnímu činu, kdy v roce 1926 jako padesátiletá dáma přestoupila právě v Římě ke katolické víře. Touto konverzí sjednotila – alespoň pro sebe – rozpolcené křesťanské vyznání ještě dlouho před vystoupením ekumenického hnutí.

Když matka zemřela, usadila se v Bavorsku: od roku 1922–1939 žila v Beierbrunnu u Mnichova; pak se přestěhovala do Oberstdorfu, kde také 1. listopadu 1971 v úctyhodném věku devadesáti pěti let tento svět opustila.

Podobně jako univerzitní studium započalo i její tvůrčí období mnohem později, než je obvyklé; její vrstevníci jako např. Hugo von Hofmannsthal, Rainer Maria Rilke, Thomas Mann nebo Hermann Hesse již dávno napsali svá nejvýznamnější díla, když Gertruda von Le Fort teprve vstupovala do světa literatury. Jako velice mladá dívka sice uveřejnila časopisecky několik básní a povídek pod pseudonymem Gertrud von Stark, ale její literární tvorba vstoupila do povědomí širšího okruhu čtenářů až s vydáním básnické sbírky Hymnen an die Kirche (Hymny na Církev) v roce 1924. Její tvůrčí období tedy spadá do druhé poloviny života, přičemž poslední dílo bylo vydáno v jejích devadesáti dvou letech. Svými romány a novelami si získala uznání mnoha významných osobností soudobé kultury, např. francouzského básníka Paula Claudela, jehož si sama nesmírně vážila, nebo Sigrid Undsetové, norské nositelky Nobelovy ceny za literaturu, na niž Gertrudu von Le Fort také navrhl její blízký přítel Hermann Hesse.

Gisbert Kranz hovoří v knize Gertrud von Le Fort. Leben und Werk in Daten, Bildern und Zeugnissen (Gertruda von Le Fort. Život a dílo v datech, obrazech a svědectvích) o třech oblastech, které spoluutvářely její dílo: byla to příroda, historie a svatost. První dvě spadají do období dětství stráveného na venkovských rodinných statcích, kdy v ní otec prostřednictvím rodinné historie probouzel zájem o historii evropskou a kdy ji příroda, nerozlučně s venkovem spjatá, znovu a znovu okouzlovala. Poslední okruh reprezentuje setkání se dvěma osobnostmi. Vyzařování zbožnosti z jejich tváře zasáhlo Gertrudu von Le Fort natolik, že se tyto okamžiky staly přímým podnětem k sepsání několika literárních děl. Roku 1908 spatřila při slavnostní konzistoři v Římě papeže Pia X.; o dvacet čtyři let později se setkala v Mnichově s Editou Steinovou, s níž si pak dopisovala a kterou později už jako sestru Benediktu od Kříže navštívila v kolínském Karmelu. Bezprostřední setkání se svatostí mělo za následek vznik nejen hagiografických prací, ale podnítilo autorku také k sepsání souboru esejů Die ewige Frau (Věčná žena), který podstatným způsobem ovlivnila právě osobnost bývalé docentky. Ženu zde označuje za „strážkyni života“; je pro ni zosobněním obětavé lásky, soucitu a ochoty odpouštět jako protipólu k vystupňovanému mužství moderní společnosti.

Hluboké úvahy o údělu ženy ve společnosti zároveň ztělesnila v ženských postavách svých historických románů a novel, u nichž ženský element stojí vždy v popředí. Hlavní ženské postavy jsou většinou alegorií na poslání ženy, kterým je mateřská ochrana života. K tomuto tématu ji přivedly otřesné zkušenosti dvou světových válek, kdy po vypuknutí první z nich působila jako ošetřovatelka Červeného kříže. Akcentování ženství v jejím díle však nemá nic společného s ženskou otázkou, jak ji dnes prezentuje genderové hnutí. Autorka se ve svých výkladech pohybuje na metafyzické rovině, odkud pohlíží na emancipaci ženy jako na pozitivní jev, ne však nezbytný pro ochranu života, neboť ten není ve své podstatě vázán na žádná politická rozhodnutí. K ochraně života neocenitelným způsobem přispívá i zcela neznámá žena z lidu, která s láskou pečuje o rodinu. K přirozenosti ženy na rozdíl od muže náležejí činnosti, které se odehrávají ve skrytosti. A to je klíč k pochopení autorčina pojetí ženství a vůbec podstaty mariánství. Roli ženy, coby „strážkyně života“, však nesmíme chápat jen v lidském měřítku. Žena má být ochránkyní celému stvoření, které se zdá být dnes ještě mnohem více ohroženo než v době, kdy vznikala esej Die Frau und die Technik (Žena a technika). Tím se pozvolna naplňují autorčiny obavy o budoucí vývoj lidstva pod vlivem „duchem neovládnuté techniky“ a „mechanického srdce“ a její výzva, dnešními slovy „ekologické“ povahy, zaznívá tím naléhavěji.

Svým literárním dílem inspirovala také ostatní tvůrce: novelu Die Letzte am Schafott (Poslední na popravišti) převedl George Bernanos do dramatické podoby, která se stala předlohou opery Francise Poulenca Dialogy karmelitek; na čtyřicet skladatelů pak zhudebnilo množství autorčiných básní. Z díla této pozoruhodné křesťanské autorky se těší čtenáři mnoha zemí; bylo přeloženo do více než deseti jazyků, mezi nimiž nalezneme také češtinu. Tak se nabízí i českému čtenáři možnost začíst se do románů jako Magdeburská svatba, Pilátova žena, Vytržení panny z Barby, Rouška Veroniky, příp. do zmiňované novely Poslední na popravišti v překladu Jana Zahradníčka či otevřít útlou knížku Věčná žena; ať se již jedná o kteroukoli knihu, je to vždy nezapomenutelné setkání s autorkou, která i po prožití dvou světových válek nepřestala věřit ve vítězství milosrdenství.

S využitím knihy Gisberta Kranze „Gertrud von Le Fort. Leben und Werk in Daten, Bildern und Zeugnissen“ (Verlag Insel, Frankfurt am Main 1976) sepsala Miroslava Jílková.