Dekretem Kongregace pro blahořečení a
svatořečení z 20. prosince 2012 byl potvrzen zázrak
učiněný na přímluvu blahoslaveného Antonia Primalda a
jeho druhů, mučedníků, zavražděných v roce 1480 Turky
v jihoitalském Otrantu; 12. května 2013 pak byli tito
mučedníci papežem Františkem kanonizováni. Následující
text chce stručně seznámit českého čtenáře s dějinnými
okolnostmi této události a s průběhem samotného martýria
otrantských mučedníků, kteří jsou pro nás zároveň
jakýmisi zástupci onoho nesmírného množství křesťanů,
kteří během mnoha věků, od sedmého století až do
současnosti, za svoji víru podstoupili a nadále
podstupují smrt z rukou vyznavačů islámu.
V roce 1480 vládl osmanské říši již
takřka třicet let sultán Mehmed II., který už v
počátcích své vlády, v roce 1453, dobyl Cařihrad, za což
se mu dostalo čestného přízviska Dobyvatel. Dobytí
Cařihradu znamenalo zánik celé byzantské říše, ale
sultán se zde nezastavil a pokračoval dále v dobývání
Balkánského poloostrova, i když zde byl v roce 1456 jeho
postup v bitvě u Bělehradu zastaven uherským vojskem
Jánose Hunyadiho. Vojenské tažení na Apeninský
poloostrov v roce 1480 zorganizoval Mehmed Dobyvatel
z důvodů, jež dosud nejsou zcela jasné. Pravděpodobně
chtěl v první řadě získat na poloostrově základnu, jež
by mu zabezpečovala lepší přístup k Jadranu, aby tak
mohl škodit Benátské republice, se kterou už delší dobu
vedl válku (tzv. druhou benátskou válku s Turky). Jinou
možností je, že svým výpadem chtěl pomoci granadskému
emirátu na jihu Španělska, a proto zaútočil právě na
španělská panství v jižní Itálii. Ale Mehmedovým
konečným cílem byl nepochybně Řím, neboť sultán, jenž se
po dobytí Cařihradu pokládal za dědice byzantských
císařů, zamýšlel dobýt celou Itálii, sjednotit pod svou
vládou bývalá území Východořímské i Západořímské říše a
rozšířit tak panství islámu.
V létě roku 1480 se proto v albánském
přístavu Valoně (Vlorë) shromáždilo velké turecké
loďstvo (většina lodí, jak se zdá, přibyla od obléhaného
ostrova Rhodu, o jehož dobytí se muslimové téhož roku
marně pokoušeli) a v červenci vyplulo na moře. Loďstvo
sestávalo zhruba ze 110–130 lodí, jak galér, tak
dopravních lodí; počet mužů se zřejmě blížil dvaceti
tisícům. Velitelem celé výpravy byl jmenován vezír Gedik
Ahmed paša. Dne 28. července 1480 turecké lodě přistály
nikoli poblíž Brindisi, kam zřejmě původně směřovaly,
ale jižněji, v nejvýchodnějším cípu Itálie, poblíž
Aliminských jezer (Laghi Alimini), několik kilometrů
severozápadně od města Otranta; místo, kde se Turci
vylodili, se dodnes nazývá Turecký záliv (Baia dei
Turchi). Z tohoto zálivu turecké vojsko pochodovalo na
jih a ještě téhož dne dorazilo k hradbám města Otranta.
Turci vyzvali město, aby kapitulovalo,
což však Otrantští – tehdy žilo ve městě asi šest tisíc
osob – odmítli a připravili se k obraně. Vojenské
posádce Otranta, kterou tvořilo pouhých 400 vojáků,
velel Francesco Zurlo (v literatuře někdy zvaný i
Francesco Largo), kondotiér a neapolský patricij, spolu
s Giovannim Antoniem Delli Falconi; velení jim bylo
svěřeno neapolským králem Ferdinandem (Ferrantem) I.
Vojenské zabezpečení města tedy nebylo příliš mocné, a
to přesto, že sv. František Paulánský ze své poustevny
v Paternu Calabru již před několika měsíci upozorňoval
na své vidění, v němž mu bylo ukázáno Otranto dobyté
mohamedány, jehož obyvatelstvo bylo povražděno; na jeho
varování, jež král pokládal za přehnaný defétismus, však
nebyl vzat zřetel.
Otrantští byli nyní nuceni po dva týdny
čelit intenzivnímu ostřelování z bombard, těžkých
obléhacích děl, které mezi obyvatelstvem vzbuzovalo
obrovský strach. Kronikář Giovanni Michele Laggetto
píše, že při dělostřelbě se
země tak otřásala, že to působilo
dojmem, že nebesa a země
se chtějí spojit,
a zdálo se také, že se zřítí
všechny budovy ve městě. Dělové koule, pozůstatky
tohoto obležení, se ostatně v ulicích a dvorcích města
nacházejí dodnes. Turci mezitím
plenili rozsáhlé okolí Otranta, odkud přiváděli množství
otroků. Po čtrnácti dnech však již bylo zjevné, že
Turkům se podaří průlom. Benediktinský mnich
Hilarion z Verony (Ilarione da Verona), od něhož pochází
jeden z nejstarších pramenů o dobytí Otranta, totiž
zpráva, kterou v září či říjnu roku 1480 poslal
kardinálu Francescu Todeschinimu Piccolominimu
(budoucímu papeži Piu III.), takto popisuje poslední noc
před vpádem muslimů: „Arcibiskup, muž ctihodný a
přesvatý, v noci, která předcházela pádu a vyplenění
města, svolal všechen lid a jednoho každého vyzval k co
nejudatnějšímu boji, jelikož jak smrt, tak vítězství už
byly před očima všech; v obou případech je pak očekával
nádherný triumf, že totiž buď přemohou kruté nepřátele
křesťanského jména, anebo padnou mrtvi pro křesťanské
náboženství. Když tedy nejprve tímto proslovem povzbudil
všechny k boji, vyzval všechny muže a ženy, pokud to
dovoloval jejich věk, aby požili Kristovo Tělo a aby
takto vyzbrojeni očekávali osud, který jim Bůh ve své
dobrotě udělí.“
Obléhání Otranta skončilo v pátek 11.
srpna, kdy Turci město dobyli, načež nastoupilo plenění
Otranta; o krutostech, které přitom dobyvatelé páchali,
se všichni kronikáři vyjadřují s nevýslovnou hrůzou.
Muži byli systematicky vyvražďováni, zatímco ženy,
zpočátku také týrané a vražděné, začali Turci po nějaké
době spolu s dětmi odvlékat do otroctví. Zahynul i
velitel posádky, o jehož smrti mnich Hilarion píše:
„Francesco Zurlo, velitel Otrantských, byl zajat a
odzbrojen, načež byl rozříznut vejpůl.“ Tuto verzi
velitelovy smrti potvrzují i další prameny; existuje
však i jiná relace, která tvrdí, že Zurlo padl v boji.
Smrt otrantského arcibiskupa Stefana Agricoliho, zvaného
též Pendinelli, starce ve věku sedmasedmdesáti let, jeho
současník a příbuzný, lékař Antonio de Ferrariis, zvaný
Il Galateo, popisuje takto: „Arcibiskup Štěpán, který po
celý předešlý den posiloval lid svátostí eucharistie,
vyšel z krypty katedrály do chóru a tam, oděn do
kněžských rouch, byl na svém sedadle jako mučedník víry
v Krista zabit Turky, kteří tam vtrhli.“ O způsobu jeho
smrti pak blíže referuje mnich Hilarion: „Arcibiskup byl
jat barbary, kteří vtrhli dovnitř, a byl velice krutě
usmrcen; o způsobu jeho smrti existují pochybnosti.
Většinou se však mezi lidem říká, že jej rozčtvrtili.“
Další jednání Gedika Ahmeda paši jasně
dokládá, že v případě Otranta se nechtěl spokojit
s pouhou okupací dobytého území, ale že se rozhodl
přikročit k jeho okamžité islamizaci. Dal tedy vyhotovit
soupisy mužů, kteří zůstali naživu. Většina soudobých
pramenů jejich počet odhaduje na zhruba osm set, i když
některé uvádějí i devět set či dokonce tisíc. Tito muži
byli vyzváni, aby pod trestem smrti přestoupili na
islám. K odpadu od víry se je z pašova příkazu pokoušel
přesvědčit renegát, odpadlý kněz z Kalábrie, jménem Jan.
Zajatci však nepodlehli tomuto vábení a apostazi
odmítli. Jejich jménem promluvil starý krejčí Antonio
Pezzulla, zvaný Il Primaldo. Již zmiňovanému kronikáři
Giovannimu Michelemu Laggettovi o těchto událostech
vyprávěl jeho otec, jenž byl jako šestnáctiletý chlapec
jejich očitým svědkem; kvůli svému nízkému věku nebyl
zavražděn, nýbrž byl odvlečen do otroctví do albánské
Valony, odkud se mu podařilo vrátit se do vlasti. Ve
svých Dějinách otrantské války roku 1480 Laggetto
píše: „A obrátiv se ke křesťanům, Primaldo řekl tato
slova: ,Moji bratři, až do
dnešního dne jsme bojovali
v obraně své vlasti a proto, abychom zachránili životy,
a pro naše pozemské vladaře, teď
je však čas, abychom
bojovali za záchranu
svých duší pro našeho Pána. A
protože On pro
nás zemřel na kříži, sluší se, abychom
my zemřeli pro Něj, zůstávajíce
pevni a stálí ve víře,
a touto
pozemskou smrtí získáme věčný
život a mučednickou slávu.‘
Na tato slova
všichni začali
jednohlasně,
s velkým zanícením křičet,
že spíše chtějí tisíckrát
podstoupit jakoukoliv smrt
než zapřít
Krista.“
Rozzlobený paša tedy všech osm set
zajatců odsoudil k smrti. V neděli 13. srpna byli
odvedeni na blízký kopec zvaný Minerviným vrchem (Colle
della Minerva), kde byli všichni sťati; mnich Hilarion
k tomu poznamenává: „Ti, kteří padli živí do rukou
nepřátel, byli přivedeni před tvář jejich vůdce a
všichni byli sťati, jako by krutý barbar chtěl svým
předkům obětovat tisíc křesťanských hlav.“ (Přirovnání
otrantských mučedníků k obětem, které pohané přinášeli
předkům, je ovšem plodem Hilarionova klasického
vzdělání; i Hilarion si byl jistě vědom toho, že
muslimové vraždí jinověrce z jiných důvodů.) Francesco
Cerra, kterému bylo v roce 1480 třináct let a který
v roce 1539 při vyšetřování otrantského martýria jako
dvaasedmdesátiletý stařec svědčil, tehdy vypověděl
(výpovědi ostatních tří svědků byly v podstatě totožné):
„Antonio Primaldo byl usmrcen jako první a zůstal bez
hlavy nehybně stát – přes všechnu námahu, kterou
nepřátelé vynaložili – dokud nebyli všichni pobiti. Kat
byl zázrakem ohromen, vyznal, že katolická víra je
pravá, a trval na tom, že se stane křesťanem; proto byl
na pašův rozkaz popraven nabodnutím na kůl.“ Podle
pozdějších zpráv se tento Turek, jenž rovněž podstoupil
mučednickou smrt, jmenoval Bersabei. Z dalších mučedníků
je ještě jménem znám Macario Nachira, vzdělaný
baziliánský mnich, pocházející ze vznešené rodiny
z nedalekého města Uggiano la Chiesa.
Turci svého otrantského vítězství
nevyužili k tomu, aby rozšířili svoji nově získanou
italskou základnu, což by zřejmě bylo z vojenského
hlediska nejvýhodnější; místo toho jejich loďstvo až do
října útočilo na italská pobřežní města Vieste, Lecce,
Tarent a Brindisi. Poté se však většina jejich lodí –
zřejmě kvůli špatnému zásobování – vrátila do Albánie a
v dobytém Otrantu zůstalo jen asi 1300 mužů.
Zprávy o pádu Otranta do tureckých rukou
způsobily v celém křesťanském světě nesmírné zděšení;
největší strach ovšem zavládl v samotné Itálii.
Neapolský král Ferdinand I. okamžitě povolal domů svého
syna Alfonse a pověřil ho úkolem dobýt Otranto zpět a
vytlačit Turky z Itálie. Papež Sixtus IV. vydal bulu
Non solum Italiae, v níž žádal o pomoc i další
evropské panovníky, a sám vypravil do Neapolska čtrnáct
galér. Vojenské oddíly poslali i španělští královští
manželé Isabela Kastilská s Ferdinandem Aragonským
(jejich velké loďstvo však nedorazilo včas), a pomocný
sbor, kterému velel Balázs Magyar, vyslal také uherský
(ale zároveň i český!) král Matyáš Korvín. 1. května
1481 začalo obléhání Otranta spojeným neapolsko-španělsko-uherským
vojskem a v září Turci kapitulovali. V důsledku
osvobození Otranta a současného protitureckého povstání
křesťanských Albánců spolu se skutečností, že v květnu
1481 zemřel sultán Mehmed Dobyvatel, se další turecký
postup zastavil; Gediku Ahmedu pašovi nový sultán
nedůvěřoval a dal jej roku 1482 popravit.
Na Minervině vrchu
nalezli osvoboditelé Otranta neporušená těla mučedníků.
Františkán z otrantského kláštera menších bratří Pietro
Colonna, řečený Il Galatino, vzpomíná, že
po osvobození Otranta byla na Minervině vrchu „nalezena
těla křesťanů tak nezraněná a neporušená (jak jsem to
viděl), že ani jeden vlas neubyl; a byla tak svěží, že
se zdálo, že uběhla jen hodina od doby, kdy byli zabiti.
Přihodilo se proto, že jeden pes rozpoznal svého pána
ležícího mezi nimi a začal se k němu lísat. A co je
podivuhodné, všechna těla byla nalezena s očima
obrácenýma k nebi; žádné z nich nedávalo najevo vůbec
žádný smutek, naopak ukazovala tak
šťastný a
rozzářený
obličej, že se zdálo, že se smějí.“
V následujících
desetiletích byly napravovány hmotné škody, které
turecký vpád městu způsobil, a znovu se stavěly budovy,
jež byly zničeny či poškozeny. Obnovena byla otrantská
katedrála, zasvěcená
Zvěstování Panny Marie, kterou Turci
přeměnili nejprve v koňskou stáj a poté v mešitu a
zničili v ní všechny nástěnné malby. Některé ze škod již
nebylo možno napravit; asi největší z nich byla
destrukce baziliánského opatství San Nicola di
Casole, ležícího několik kilometrů jižně od Otranta, ve
kterém byla zničena i jedna z největších knihoven
křesťanského Západu, obsahující množství cenných řeckých
a latinských rukopisů.
Na místě martýria otrantských mučedníků
byla vbrzku postavena kaple, kterou na počátku
sedmnáctého století nahradil větší kostel sv. Františka
Paulánského (dnes Panny Marie od Mučedníků) s připojeným
paulánským konventem, od napoleonských válek zrušeným.
Ostatky mučedníků byly již roku 1481 přeneseny do
otrantské katedrály, kde jsou od roku 1711 uloženy
částečně pod oltářem, většina však v sedmi velkých
zasklených skříních na stěnách kaple Mučedníků, která
tak tvoří jakýsi obrovský relikviář; části ostatků byly
pak postupně darovány i jiným chrámům v Itálii, ale také
ve Španělsku. Počínaje rokem 1485, tedy rokem, ve kterém
již bylo Otranto aspoň do jisté míry znovu obydleno, si
Otrantští každoročně připomínají mučednickou smrt osmi
set svých rodáků; jelikož neděle, den jejich martýria,
v roce 1485 připadla na 14. srpen, je tento svátek
pravidelně slaven 14. srpna. V roce 1771 bylo osm set
mučedníků z Minervina vrchu, zvaného již nyní vrchem
Mučedníků (Colle dei Martiri), beatifikováno jakožto
dosud nejpočetnější skupina beatifikovaných mučedníků
v dějinách Církve; neděle 12. května 2013 byla pak
zvolena za den jejich kanonizace.
