Kdo četl romány Julesa Vernea a zná něco povšechně z jeho života, je utvrzován v představě osvíceného pána, mládežnického opěvatele emancipace lidského rodu. Filmová zpracování jeho románů pak tuto představu povětšinou znásobují. Verne jako by zapadal do linie francouzského vývoje, jenž započal v památném roce Nula: po staru 1789.

 

Považoval jsem kdysi Vernea za umírněného zednáře, přinejmenším pozitivistu, kritizujícího někdy výstřelky vědy, ale jinak pevně Vědu milujícího coby náhražku náboženství. Jelikož jsem ale v jeho knížkách neshledal nic pohoršujícího pro děti, rozhodl jsem se číst jim Patnáctiletého kapitána[1], jehož dětský hrdina se pro ně jako vzor hodí podle mého více než Harry Potter. Po ruce jsem měl vydání z roku 1956 ze Slovenského nakladateľstva detskej knihy. Doba tisku upomínala na stalinskou epochu budování, ale řekl jsem si, že snad ani bolševická hydra nemá co zkazit na díle tak neutrálním.

 

Ponejprv mě v knize mátlo množství odborných údajů a latinských citátů, které jsem v jiných překladech nenacházel. Co to? Snad někdo v jiných překladech malinko škrtá? Kampak se nám poděla pieta k dílu otce sci-fi? Na straně 21 můj údiv ještě vzrostl. Stála tam následující věta: „Hoch, jenž od dětství chápe, že práce je zákonem života, a ví, že chléb se získává v potu tváře, jak je psáno ve svatém Písmu a jak je i pravidlem lidské společnosti…“ Podivil jsem se, proč zrovna pozitivista Verne vzpomíná Písmo svaté? A na straně 22 se pak psalo o mladém Dicku Sandovi, kterak byl svým pěstounem a dobrodincem loďařem Jamesem W. Weldonem, coby sirota, vychován v katolické víře, k níž se hlásila i páně Weldonovic rodina. Proč by osvícenec Verne zdůrazňoval něco pro děj knihy tak nepodstatného? Navíc, byl-li bezvěrcem, proč by se o tom vůbec zmiňoval? Pan Weldon byl Američan, tak proč zrovna katolík? Proč ne baptista? A v neposlední řadě tane na rtech dotaz: co dělal soudruh zodpovědný redaktor? Neboli, soudruzi, kde se stala chyba? Patnáctiletý pionýr katolíkem?

 

Vysvětlení stran soudruha redaktora je nasnadě. Soudruh si ulehčil práci, převzal překlad starší z roku 1948 bez korektur a modlil se (na Slovensku o tom nepochybujme), aby se jiný soudruh kolem toho moc nemotal. Tolik k liknavosti soudruha, co ale osvícenec Verne? A je vůbec možné, že by byl tento přítel Pokroku cenzurován, a to i v jiných překladech svých knih?

 

Náznaků přibývá. Na straně 54 strýček Benedikt chválí důvtip jiných zvířat oproti psům: „Byl i papoušek, který měl cenu sto dukátů, neboť svému pánu, kardinálu, dokázal odříkat celé Apoštolské vyznání víry a nezmýlil se ani v jediném slově. A konečně, zda nemá oprávněná hrdost entomologa dostoupit vrcholu, když vidí, že i prostý hmyz podává důkazy Nejvyšší inteligence a zřetelně potvrzuje přísloví: V nejmenších věcech jest Bůh nejvyšší.“ Soudruzi, co to? To už je sabotáž! Cožpak tohle jsou průpovídky pro mládež nového věku?

 

Když pak zahyne kapitán Hull na lovu velryb, čteme: „Když brigoleta dorazila na místo neštěstí, paní Weldonová klesla na kolena a pozvedla sepnuté ruce k nebesům. ‚Modleme se!‘ řekla ona zbožná žena. Přidal se i malý Jack a s pláčem poklekl vedle matky. […] Všichni opakovali modlitbu, kterou vysílala paní Weldonová k Bohu, poroučejíc jeho nekonečné dobrotě ty, kteří se právě objevili před Ním. Pak se paní Weldonová otočila ke svým druhům a řekla: ‚A teď, přátelé, prosme Boha o sílu a statečnost pro sebe.‘ A skutečně, nemohli dost prosit o pomoc Toho, jenž může dát vše, neboť jejich postavení bylo vážné.“

 

Krátce, tmářství nejhoršího druhu, a co víc – v knížce pro mládež. Vrcholem pak jsou nejapné poznámky na adresu padoucha Harrise, který zmiňuje náhodu v souvislosti se záchranou ztroskotanců. Paní Weldonová vece: „‚Myslím, pane Harrisi, že nikoliv náhoda nás sem zavedla, nýbrž Bůh.‘ ‚Bůh, máte pravdu, Bůh,‘ řekl Harris tónem člověka, který nerad uznává zasahování Prozřetelnosti do věcí tohoto světa.“

 

Tak to je vrchol; ateista, nebo agnostik, padouchem? Je vůbec možné, že to psal Verne? Nepřepsal to nějaký slovenský klerofašista v dobách temna a soudruh redaktor to přehlédl? Spíš jsem ale doufal, že Verne přese všechny dřívější indicie snad nebyl takovým svobodomyslníkem, za jakého jsem ho považoval. Matně jsem si vzpomínal, že Vernea během jeho pobytu na Slovensku v roce 1892 doprovázel slovenský student teologie. To spojení teologie a adorace mašinek mi už jako klukovi, kdy jsem to četl, nějak nesedělo.

 

A skutečně. Po troše pátrání (nedalo to ani moc práce) jsem narazil na několik zmínek o Verneově víře, které podávají zcela jiný obraz o spisovateli, než jak je běžně představován.

 

Verne pocházel z hluboce věřící katolické rodiny z Nantes. O hloubce jeho víry svědčí básně z mládí, které byly vydány až v roce 1989[2]. Pro svou sestru napsal k jejímu svatému přijímání:

 

Jak podobná jsi andělu strážci,

jenž náručím chrání tebe a kroky tvé,

záříc nevinností s ním do nebes leť,

aby srdce tvé neposkvrnil hřích.

 

V další básni mladý Verne pěje:

 

Miluji Tě, Bože. Když žehnáš nám neustále

v srdcích kvete rosa nasycení.

Já znám její jméno – naděje.

 

Společně se svým otcem přebásnil mariánsky hymnus Ave, Maris Stella:

 

Zdrávas buď, nebes bráno dobrotivá,

svatá Matko, Panno, věčně na výsostech.

Křídla Gabriela nesou ti pozdrav náš,

přijmi archanděla na křídlech posvátných.

 

Nejdelší básní je rozjímání o Ježíšově smrti Polední pobožnost Zeleného čtvrtku:

 

Ach, Ježíš mrtev jest – stékající krví těžkne utrpení,

a přece slavnost: vždyť Ježíš se vrátí!

Tabernákl, kde milostí přebývá,

je prázdný a bezútěšně prázdné jest i srdce křesťana.

Kristus mrtev jest, mrtev

a smrtí – obětí!

snímá hříchy světa…

 

Verne si víru uchoval po celý život, a jak můžeme vidět třeba v románu o patnáctiletém kapitánovi, snažil se ji vpašovat i do svých knih. To, že byly později cenzurovány, není pochopitelně jeho chybou. Patrně už jeho liberální nakladatel Pierre-Jules Hetzel naléhal, aby díla oděl do neutrálního a bezkonfesijního hávu. Hetzel dokonce Verneovi odmítl vydat román Paříž ve 20. století[3], který by podle něj svým deziluzivním, temným líčením zítřků pobouřil tehdejší veřejnost, nezlomně věřící v zářnou budoucnost lidstva.[4] Můžeme si domýšlet, kterak pan nakladatel, pro něhož byl Verne dojnou krávou, dbal o to, aby nepopudil osvícené občany.

 

Verne navštívil i Vatikán. S celou rodinou ho na soukromé audienci přijal papež Lev XIII., který sám verneovky četl a jako literatury pro mládež si jich vysoce cenil. Papež tehdy prohlásil: „Neunikla nám vědecká stránka vašich děl, ale vážíme si jich především pro jejich čistotu, mravní a duchovní hodnotu. Žehnáme jim a vás žádáme, abyste ve své práci nepolevoval.“ Verneův synovec, který byl přítomen, později vzpomínal, že jeho strýc měl slzy v očích.

 

Verneova smrt v roce 1905 byla jasným důkazem jeho víry. Zemřel „zaopatřen svátostmi“, jak stálo ve smutečním oznámení, a měl církevní pohřeb, kterého se zúčastnilo pět tisíc lidí. To nebylo v době zuřící proticírkevní kampaně ve Francii samozřejmostí. Jeho krásný náhrobek, který zobrazuje člověka vzkříšeného na konci věků, jasně vypovídá o jeho myšlenkovém světě.

 

Verneovu „imidž“ demokrata a sentimentálního humanisty lze ostatně lehce vyvrátit i na základě některých jeho románů. Verne dokonce napsal jednoznačně katolicky orientovanou novelu o protirevolučních bojích ve Vendée s názvem Hrabě z Chanteleine[5]. Ale i takový Carův kurýr[6] svou obhajobou boje carské vlády proti turko-tatarským vzbouřencům může být dnes pro jisté liberální kruhy přinejmenším udivující. Nebo Bezejmenná rodina[7], román o boji francouzských obyvatel Kanady proti Britům, který je plný vlastenectví a protibritské zášti. Katolictví hlavního hrdiny Jana Bezejmenného je v původním vydání zjevné, bohužel v českém překladu z roku 1960 bylo značně zastřeno.

 

Můžeme se domýšlet, co všechno bylo vynecháno. I romány, které si automaticky přivlastňovali lidé na levici, jako Ocelové město, Vynález zkázy nebo Robur Dobyvatel[8], mohou být vykládány z hlediska náboženského jako kritika lidské pýchy obecně a nejenom jako „varování“ před zmocněním se vědy pravicově-militantními živly. Již zmíněný román Paříž ve 20. století je ukázkou antiutopie, která svým temným koncem, předtuchou evropského úpadku a života bez náboženství, dokonale vyvrací obraz Vernea jako laciného vyznavače pokroku lidstva.

 

O tom, že Verne nebyl žádným levicovým utopistou a snílkem, ale francouzským katolickým vlastencem (dnes nacionalistou), svědčí ještě jeden obzvláště utajovaný fakt. Verne se v Dreyfusově aféře přidal jednoznačně na stranu pravice. Podepsal se pod iniciativu Maurice Barrèse na vytvoření Ligy francouzské vlasti, kterou dreyfusovci posměšně zvali „Liga šavle a kropáče“, jako jeden z jejích zakladatelů.

 

Když Verne zemřel, deník L'Osservatore Romano o něm přinesl několikastránkový nekrolog. Jeho příslušnost ke katolické církvi byla tehdy obecně známa. Je na nás, katolících, abychom si tohoto autora, kterého tak rádi zapřahají do svých plánů různé protikřesťanské síly, nedali vzít.