Sv. Nuno Álvares Pereira

Dne 26. dubna 2009 papež Benedikt XVI. kanonizoval spolu s dalšími čtyřmi novými světci, vesměs italské národnosti, také Nuna Álvarese Pereiru, vojevůdce a karmelitánského řeholníka, patrona Portugalska a jednu z nejkrásnějších postav evropského středověku.

Nuno Álvares Pereira se narodil 24. června 1360 jako syn příslušníka významného portugalského šlechtického rodu; na křtu obdržel staré portugalské, dodnes velmi oblíbené křestní jméno Nuno, odvozené snad od latinské řadové číslovky nonus („devátý“). Již ve věku třinácti let se stal dvořanem krále Ferdinanda I. a rovněž velmi časně, roku 1377, se oženil s Leonorou z Alvimu, se kterou měl poté dva syny, kteří zemřeli ještě v dětském věku, a dceru Beatriz.

Léta Nunova mládí nebyla pro portugalský stát dobou šťastnou. Časy krále Ferdinanda I. (1367–1383), posledního panovníka z burgundské dynastie, jež vládla v Portugalsku od samotného vzniku portugalského státu, byly dobou válek, hladu, moru a hlavně velké nejistoty celé společnosti. Napjaté byly vztahy se sousední Kastilií, s níž Ferdinand vedl hned tři války; vzdálené již byly časy slavné bitvy u řeky Salado, v níž roku 1340 spojená vojska Portugalců a Kastilců pobila granadské a marocké Maury.

Když Ferdinand I. roku 1383 zemřel bez mužského dědice, zanechal po sobě jednak manželku Leonoru Telesovou, původně portugalskou šlechtičnu, velmi neoblíbenou mezi obyvatelstvem, jednak dvanáctiletou dceru Beatriz, která byla na základě portugalsko-kastilské smlouvy urychleně provdána za kastilského krále Jana I. Vdova Leonora, jež byla prohlášena regentkou království, neprodleně po manželově smrti prohlásila kastilského krále za vladaře Portugalska. Proti tomuto záměru, který podporoval Leonořin rádce a milenec Fernandes Andeiro, se však postavil nevlastní bratr zesnulého krále Jan z Avisu, nemanželský syn Ferdinandova otce, krále Petra I., a velmistr rytířského aviského řádu, k němuž se kromě části rytířstva a kromě církevních představitelů připojili i měšťané a sedláci. Vzpoura tak brzy nabyla rázu lidového povstání, při němž se zvláště střední a chudší vrstvy obyvatelstva, vedené vlasteneckým cítěním, postavily na odpor té části vysoké šlechty, která byla ochotna spolupracovat s Kastilci. Nuno se nezúčastnil samotné vzpoury, ale brzy se přidal na stranu Jana z Avisu, který byl ještě v prosinci 1383 prohlášen vladařem a ochráncem království.

Tato náhlá změna politických poměrů v zemi měla přirozeně za následek válku s Kastilií. V lednu 1384 vtrhlo do Portugalska kastilské vojsko, které oblehlo Lisabon; krátce nato pak začal do země pronikat ještě druhý proud kastilského vojska. Zde se poprvé vyznamenal Nuno, jmenovaný velitelem pohraničních jednotek, jenž 6. dubna 1384 dosáhl u Atoleiros prvního vítězství nad Kastilci. U Atoleiros Nuno, jenž měl k dispozici převážně pěchotu, skládající se z venkovanů, poprvé použil svoji taktiku čtverců. Své vojáky totiž rozdělil na čtyři části, které ustavil do čtverce, chráněného tak před útokem z každé strany; útočící kastilská jízda nebyla proto s to odpor portugalské pěchoty, jíž pomáhali střelci z kuší, zdolat. Protože se tato nová taktika osvědčila, sáhl k ní Nuno později ještě vícekrát. Po bitvě u Atoileros Jan z Avisu jmenoval Nuna portugalským konetáblem, tedy velitelem celého zemského vojska, a třetím hrabětem z Ourému.

V následujícím roce, 6. dubna 1385, kortesy (tak se nazýval portugalský zemský sněm) shromážděné v Coimbře provolaly Jana z Avisu portugalským králem. Nový panovník, jenž užíval jména Jan I., tak založil druhou portugalskou vládnoucí dynastii, zvanou dynastií aviskou. Kastilský král se ovšem nevzdal a jeho vojsko vtrhlo do Portugalska znovu. Dne 14. srpna 1385 došlo k rozhodující bitvě u Aljubarroty. Vrchním velitelem portugalského vojska, skládajícího se ze 6000 vojáků, byl opět Nuno. Proti němu stála pětkrát početnější armáda, v níž kromě Kastilců byl i francouzský pomocný sbor a také Portugalci, kteří stáli na straně kastilského krále; mezi nimi i dva Nunovi bratři, kteří v bitvě padli. Díky vojenskému géniu Nuna Álvarese Pereiry, jenž si sám vybral čas i místo bitvy, i nyní Portugalci zvítězili nad početnějším a lépe vyzbrojeným kastilským vojskem.

Bitva u Aljubarroty natrvalo odvrátila nebezpečí kastilské nadvlády a zabezpečila nezávislost Portugalska pro příští staletí. Na místě bitvy král založil město nazvané Batalha („Bitva“), a v něm chrám Panny Marie Vítězné s dominikánským klášterem, jednu z největších památek středověké portugalské architektury. Nuno se stal národním hrdinou, vděčný král ho zasypal poctami a majetkem; k dosavadnímu titulu třetího hraběte z Ourému nyní přibyly ještě tituly druhého hraběte z Arraiolos a sedmého hraběte z Barcelos. I pozdější pokolení si byla vědoma významu aljubarrotské bitvy a Nunových zásluh; stačí si připomenout sloky, které Nunovi ve čtvrtém zpěvu svých Lusovců věnoval Luís de Camões. K menším bitvám s kastilským vojskem sice docházelo i po bitvě u Aljubarroty (tak už v říjnu 1385 Nuno znovu porazil Kastilce u Valverde, na jejich vlastním území), ale krize let 1383–1385 byla již šťastně zažehnána; definitivní mír s Kastilií byl pak uzavřen roku 1411.

Ještě jednou, mnoho let po bitvě u Aljubarroty, se Nuno zúčastnil důležité vojenské expedice, významné tentokrát nejen pro Portugalsko, ale pro celou křesťanskou Evropu. V srpnu roku 1415 se portugalská flotila dvou set dvanácti lodí přeplavila přes Gibraltarský průliv, vojsko, jemuž velel Nuno, se vylodilo a dobylo severoafrické město Ceutu. Ceutská mešita, postavená kdysi na místě starokřesťanského kostela, byla okamžitě přeměněna na křesťanský chrám, na chrám, o kterém měl později Calderónův Nezlomný kníže mluvit jako o „kostele zasvěceném věčnému Početí té, která je Královnou a Paní nebes a země“, pro jehož zachování „chtěl by ztratit, jenom aby on [chrám] jediný zůstal, tisíc životů na jeho obranu“. V chrámu, dnešní ceutské katedrále, byli pak královi synové Duarte, Pedro a Jindřich zvaný Mořeplavec pasováni na rytíře. Tažení proti Ceutě, jež Portugalci oprávněně považovali za skutečnou křížovou výpravu, znamenalo přenesení reconquisty z Pyrenejského poloostrova na africkou pevninu a zároveň zahájilo slavnou epopej evropského kolonialismu. Ještě dnes, kdy africké koloniální panství Evropanů je již minulostí, Ceuta (spolu s blízkou Melillou) zůstává v držení bývalé koloniální mocnosti, i když už nikoli Portugalska, nýbrž Španělska, které ji převzalo v sedmnáctém století.

Dobytí Ceuty bylo poslední vojenskou akcí, které se Nuno, jemuž bylo již pětapadesát let, zúčastnil. Byl již dávno vdovcem, neboť jeho manželka zemřela už roku 1387; jeho jediná dcera a dědička Beatriz se roku 1401 provdala za Alfonse, prvního vévodu z Bragançy, jenž se stal zakladatelem jednoho z nejvýznamnějších portugalských šlechtických rodů, který měl později, roku 1640, usednout na portugalský trůn. I dnešní pretendenti portugalského trůnu jsou tedy Nunovými přímými potomky.

Mezi mnoha zbožnými fundacemi, jež vděčily Nunovi za svůj vznik, zaujímal čestné místo karmelitánský klášter v Lisabonu. Do něj nyní ve svých třiašedesáti letech, na svátek Nanebevzetí Panny Marie roku 1423, Nuno vstoupil jako bratr-laik; přijal přitom řádové jméno Nuno od Panny Marie. Zbývajících osm let svého života tak prožil jako prostý řeholník, trávící život modlitbami a skutky křesťanského milosrdenství. Pro ně, hlavně pak pro jeho obzvláštní péči o chudé sirotky, ho miloval lisabonský lid, který ho nazýval „svatým konetáblem“ (Santo Condestável). Bratr Nuno se vyznačoval mimořádnou úctou k Panně Marii, již ostatně horlivě uctíval i za svého předešlého života ve světě; do značné míry díky němu se v Portugalsku rozšířila modlitba svatého růžence a také karmelitánský škapulíř.

Nuno zemřel ve svém klášteře v roce 1431, tedy ve stejném roce jako sv. Johanka z Arku, ke které bývá pro svoje zásluhy o osvobození své vlasti od cizí nadvlády tak často přirovnáván. Podle některých zpráv Nunova smrt nastala o velikonoční neděli dne 1. dubna, podle jiných až o svátku Všech svatých dne 1. listopadu. Když se již jeho poslední chvíle na této zemi blížila, požádal, aby mu spolubratři četli z evangelia sv. Jana o umučení Páně; naposledy vydechl ve chvíli, kdy z lektorových úst uslyšel Kristova slova, vyřčená na kříži: „Ecce mater tua!“

Pohřben byl bratr Nuno ve svém klášteře; jeho hrob byl opatřen tímto nápisem: „Zde leží slavný Nuno, konetábl, zakladatel domu Bragança, výtečný generál, blahoslavený mnich, který za svého pozemského života tak horlivě toužil po království nebeském, že si zasloužil, aby byl po smrti uveden ve věčné společenství se svatými. Světských poct se mu dostalo bezpočet, ale obrátil se k nim zády. Byl velkým knížetem, ale sám sebe učinil pokorným mnichem. Založil, vybudoval a dal vysvětit tento kostel, ve kterém odpočívají jeho ostatky.“ Klášter i s hrobem byl však zničen při velkém zemětřesení, jež postihlo Lisabon v roce 1755, takže dnes z kláštera zbyly jen zříceniny.

Nuno zemřel v pověsti svatosti a k jeho hrobu začali od první chvíle ve velkém množství proudit poutníci, prosící o jeho přímluvu. Četné písně, které vznikly na jeho počest, líčí život „velkého konetábla“, který „hájil Portugalsko se svým praporem a se svou korouhví“ a který nyní „ve svém klášteře dává nám svou polévku a také své šatstvo i své peníze“, a prosí ho: „Dobrý svatý konetáble, přikryjte nás svým pláštěm, který nás chrání ode všeho zlého.“ Nunův kult se již za vlády Isabely Katolické rozšířil i do sousedního Španělska a také do Itálie, přesto však Nuno byl a je jakožto portugalský národní světec uctíván hlavně ve své vlasti. Z četných památek připomínajících osobu svatého Nuna upozorněme na jednu z nejnovějších, totiž na jeho sochu, která zdobí střechu baziliky ve Fatimě; pozemky, na kterých se nachází Fatima i fatimská bazilika, byly ostatně jeho majetkem jakožto hraběte z Ourému. Legenda pak vypráví, že když roku 1385 Nuno se svým vojskem táhl k Aljubarrotě, koně Portugalců sami poklekli na místě budoucího mariánského zjevení.

© Te Deum 2009