Padre Pio

O otci Piovi již toho bylo napsáno velmi mnoho, snad více než šest set prací, přičemž autoři vždy zdůrazňují neobyčejnou stránku jeho života, a to nejen jeho jednotlivé nadpřirozené dary (vhled do duší, uzdravování, bilokace, vytržení, vydávání vůně, prorokování atd.), ale rovněž neskutečná utrpení, která zažíval již od raného dětství, pronásledování od představených a spolubratrů, jakož i jeho dvě veliká díla: založení Domu úlevy od utrpení a modlitebních skupin.

Otec Pio je spíše představován jako světec k obdivování než k následování, čímž nám unikají nejdůležitější „lekce“, které bychom si měli z jeho života odnést, a praktická uplatnění pro naši vlastní proměnu. Můžeme se tedy pokusit, byť nedokonale, několik z oněch „lekcí“ připomenout, a mějme naději, že budeme schopni se z nich poučit a že nám otec Pio z nebe sám pomůže, tak jak to přislíbil všem, kteří se chtějí stát jeho „duchovními dětmi“.

Na počátku tohoto života, zcela zasvěceného Bohu a duším, nacházíme zbožnou, chudou a početnou rodinu, v níž odříkání jejích členů zmírňují těžkosti každodenního života. Zde rovněž nacházíme potvrzení slov francouzského katolického apologety Mons. Louis-Gastona de Ségur, který pravil, že v rodinách, kde chybí duch oběti, jsou v ohrožení kněžská povolání. Otec Pio byl pokřtěn druhý den po narození – za tuto milost bude vděčný po celý život – a dostal jméno Francesco (František), což bylo předzvěstí jeho františkánského povolání, které v sobě objevil při návštěvě kapucínského mnicha žebrajícího o jídlo pro klášter. Avšak ani tehdy rozhodnutí o výběru povolání neproběhlo bez boje: „Pocítil jsem, jak se ve mně střetávají dvě síly a trhají mé srdce: svět mě chtěl pro sebe a Bůh mě volal k novému životu. Není možno popsat ono utrpení. Dokonce i při vzpomínce na boj, který se ve mně odehrál, mi tuhne krev v žilách...“

Neměl ještě šestnáct let, když vstoupil do noviciátu. Nad branou kláštera na uvítanou četl: „Čiň pokání, nebo zhyň.“ Denní řád zahrnoval mnoho modliteb, dost práce a málo četby, která byla omezena pouze na studium řehole a řádových pravidel.

Bratr Pio vynikal hojností slz prolévaných každého rána během ranní tiché modlitby, která je v kapucínských domech zasvěcena rozjímání utrpení Páně, slz tak hojných, že bylo nutné před něj na zem pokládat ručník. Stejně jako v případě sv. Františka, právě díky rozjímání plnému lásky a soucitu o Kristu ukřižovaném se mu později dostalo milosti pocítit bolestná stigmata na svém těle. Nicméně, jak sdělil svému duchovnímu vůdci otci Agostinovi: „V porovnání s tím, co trpím na těle, jsou duchovní zápasy, jež podstupuji, mnohokrát horší.“

Pokání za hříšníky: vnitřní zkoušky

Zdá se, že Bůh chce, aby spravedliví zvláštním způsobem skrze pokušení činili pokání za hříchy svých současníků. V době, kdy psychoanalýza slavila úspěch se svými vychytralými omluvami hříchu a viny, otec Pio – stejně jako sv. Terezička – prožíval téměř nesnesitelné pochybnosti, jež ho trýznily po tři dlouhé roky. Po této bouři přišla noc, noc duše, která trvala desítky let, jen s občasnými záblesky světla: „Žiji v neustálé noci... Každá věc je pro mě překážkou a nevím, jestli konám dobře, či špatně. Nejsou to skrupule, drtí mě pochybnosti, zda to, co dělám, se líbí Pánu. Tato úzkost na mě padá všude: při oltáři, ve zpovědnici, doslova všude!“

Právě tyto mystické zážitky musíme mít na paměti, abychom pochopili a dokázali rozjímat jeho postřehy: „Láska je krásnější, když ji provází nepokoj, neboť tímto se stává silnější,“ nebo: „Čím více kdo miluje Boha, tím méně to pociťuje!“

Sv. Terezička postavila proti pyšnému rozumářství své doby skromnou cestičku svého duchovního života, zároveň jako pokání prožívala hrozná pokušení proti víře. Je dobře znám její výkřik: „Budu věřit!“ Otec Pio rovněž zakoušel prudká a dlouhodobá pokušení proti víře, jak dokazuje jeho dopis otci Agostinovi: „Bez ustání do mé mysli pronikají rouhání, a ještě více bludné myšlenky, myšlenky nevíry a nedůvěry. Cítím, jak je má duše každým okamžikem života probodávána, to mě ničí... Mou víru udržuje toliko nepřetržité úsilí vůle proti veškerému lidskému přesvědčení. Má víra je pouze plodem ustavičné námahy, jíž od sebe vyžaduji. A to vše, otče, se neděje několikrát denně, nýbrž trvá celou dobu... Otče, jak těžké je věřit!“

Jaké cenné ponaučení pro nás! Abychom například nebyli překvapeni, pokud sami prožíváme podobná pokušení.

Duchovní vůdce

Otec Pio neskutečné zkoušky přemohl zkušenostmi získanými během noviciátu: vytrvalostí v modlitbě, umrtvováním smyslů, neochvějnou věrností povinnostem stavu a dokonalou poslušností svému duchovnímu vůdci. Díky bolestně nabytým zkušenostem k sobě přitahoval duše toužící po dokonalosti a mohl si dovolit být k nim náročný.

Duším, které vedl, dal pět pravidel: týdenní svatou zpověď, denní svaté přijímání, duchovní četbu, každovečerní zpytování svědomí a tichou vnitřní modlitbu dvakrát denně. Co se týče modlitby růžence, tak je to natolik samozřejmé, že se o tom ani nezmiňuji. „Zpověď je koupelí duše. Měli byste k ní chodit přinejmenším jednou týdně. Nechci, aby duše zůstávaly bez zpovědi déle než týden. Prach se hromadí dokonce i v čistém a neobývaném pokoji, a když se do něj po týdnu vrátíte, vidíte, že je znovu nutné prach otřít.“

Těm, kteří se považují za nehodné chodit ke svatému přijímání, říká: „Je pravdou, že nejsme hodni přijmout takovýto dar. Ovšem přistoupit k Nejsvětější svátosti ve stavu smrtelného hříchu je jedna věc, a být nehodným věc jiná. Všichni jsme nehodni, ale on nás zve. Je to on, kdo si to přeje. Přijměme ho tedy v pokoře se zkroušeným srdcem plným lásky.“

Jistému člověku, který tvrdil, že se mu každodenní zpytování svědomí zdá být zbytečné, protože mu jeho svědomí jasně ukazuje, zda daný skutek je dobrý, nebo špatný, odpověděl: „Ano, to je pravda. Ale žádný zkušený obchodník se v tomto světě neomezuje pouze na to, že během dne sleduje, jestli jednotlivým prodejem ztratil, či získal. Navečer pročítá své účetní knihy a počítá, aby zjistil, jak má postupovat následujícího dne. Z toho vyplývá, že pečlivé zpytování svědomí, krátké, ale jasné, je každý večer nezbytné.“

„Děsí mě, jaká škoda vzniká duším, které opomíjejí četbu svatých knih... Jak velkou duchovní moc mají ony knihy, moc přivádět k proměně a pomoci dokonce i světským lidem vydat se na cestu dokonalosti!“ Když bylo otci Piovi zakázáno vykonávat veškeré kněžské činnosti, netrávil svůj volný čas četbou novin – „ďáblova evangelia“, jak říkával, ale četbou knih o katolické nauce, dějinách a duchovních věcech. I přesto říkal: „Hledají Boha v knihách, ale nalézají ho v modlitbě.“

Jeho doporučení tiché vnitřní modlitby je prosté: „Pokud se ti nedaří rozjímat, nevzdávej se svých povinností. Je-li rozptýlení mnoho, neztrácej odvahu, rozjímej o trpělivosti a ještě tím získáš. Rozhodni předem o délce svého rozjímání, a dokud neskončíš, neopouštěj své místo, i kdyby tě měli ukřižovat... Proč si děláš takové starosti, že nemůžeš rozjímat, jak bys chtěl? Rozjímání je způsobem, jak se povznést k Bohu, ale není samo o sobě cílem. Jeho cílem je láska k Bohu a bližnímu. Miluj Boha z celé své duše, bez výhrady, a miluj bližního jako sebe sama, a splníš již z poloviny své rozjímání.“

To samé se týká účasti na mši svaté, která více spočívá v úkonech (zkroušenosti, víry, lásky...), nežli v přemítáních a úvahách. Na otázku jednoho z věřících, zda je nezbytné sledovat mši v misálku, otec Pio odpověděl, že misál je nutný pouze pro kněze. Podle něj je nejlepším způsobem účasti na svaté oběti sjednocení s Bolestnou Matkou u paty kříže, soucit a láska. Teprve v ráji, ujišťoval, poznáme všechna dobrodiní, jichž se nám účastí na mši svaté dostalo.

Otec Pio, který byl ve vztazích s lidmi tak vlídný a přátelský, se mohl stát přísným a neústupným, jednalo-li se o Boží čest, a to zejména v kostele. Pokud někdo z věřících v kostele vyrušoval, mohl počítat s tím, že bude otcem Piem okamžitě přísným pohledem pokárán. Dokonce i rozjívený chlapec na kůru uslyšel slova: „Milé dítě, jestli chceš jít do pekla, tak k tomu nepotřebuješ můj podpis.“

Poválečná móda v oblékání se setkala se stejným odsouzením. Otec Pio, sedě v otevřené zpovědnici, dbal po celý rok o to, aby ženy a dívky nepřistupovaly ke zpovědi v příliš krátkých sukních. Občas dokonce nějakou dohnal k slzám, když ji po několika hodinách čekání ve frontě poslal z důvodu nevhodného oblečení pryč. Jednoho dne mu duchovní vůdce vyčítal jeho tvrdé chování. Otec Pio však odpověděl: „Mohu tě uposlechnout, ale věz, že to je sám Ježíš, kdo mi pokaždé říká, jak mám jednat s lidmi.“ Jeho přísnost byla vnuknuta shůry, k chvále Boží a spáse duší. „Ženy, které marnivost uspokojují svými šaty, nikdy nemohou obléci život Ježíše Krista. Ba co víc, přicházejí o půvaby duše pokaždé, když tato modla marnivosti vstupuje do jejich srdce.“

Ať jej nikdo neobviňuje z nedostatku milosrdenství: „Prosím vás, nehaňte mě, odvolávajíce se na lásku, neboť největší láskou je vysvobodit duše nacházející se ve spárech Satanových a získat je pro Krista.“

Otec Pio a nový mešní řád

Otec Pio byl vzorem podřízenosti a úcty ke svým řádovým a církevním představeným, zejména v době, kdy byl pronásledován. Nicméně nemohl mlčet, když viděl, jak zhoubné novoty ničí Církev. Ještě před skončením II. vatikánského koncilu mu bylo v únoru 1965 sděleno, že brzy bude muset sloužit ad experimentum, tedy na zkoušku, mši v novém ritu v italštině, která bude podle směrnic liturgické komise více vyhovovat „potřebám moderního člověka“. Ihned, aniž ještě spatřil text nového mešního ritu, poslal papeži Pavlu VI. žádost o výjimku z tohoto liturgického experimentu a možnost sloužit i nadále původní tradiční mši. Když mu kardinál Bacci přivezl souhlasnou odpověď, dovolil si otec Pio v přítomnosti papežského vyslance postěžovat: „Pro lásku Boží, rychle ten koncil ukončete!“

Ve stejném roce, během pokoncilního nadšení slibujícího nové jaro v Církvi, se jednomu ze svých duchovních synů svěřil: „V těchto časech temnoty se modleme. Čiňme pokání za našeho papeže.“ Právě za toho, který měl být zde na zemi pastýřem, složil otec Pio v oběť celý svůj život a papežova fotografie byla jedním z mála obrázků zdobících jeho skromnou celu.

Obnova duchovního života?

Mnoho událostí z jeho života je velmi výmluvných, jako například reakce na modernizaci, tzv. aggiornamento, řeholních řádů po II. vatikánském koncilu. V životopise otce Pia můžeme číst: „V roce 1966 přijel otec generál [františkánů] do Říma ještě před zahájením zvláštní kapituly ohledně řádových pravidel, aby otce Pia poprosil o modlitbu a požehnání. S otcem Piem se setkal v klášteře. ‚Otče, přišel jsem svěřit tvým modlitbám zvláštní kapitulu o nových řádových pravidlech...‘ Jakmile z jeho úst uslyšel slova „zvláštní kapitula“ a „nová řádová pravidla“, mávl otec Pio prudce rukou a vykřikl: ‚To není nic jiného než zhoubný nesmysl!‘ ‚Ale otče, musí se přeci brát zřetel na mladší pokolení... mladí se vyvíjejí spolu s novým životním stylem... jsou zde nové potřeby...‘ ‚Jediná věc, která chybí, je rozum a srdce, to je všechno, porozumění a láska.‘ Pak se vydal do své cely, ale při odchodu se ještě otočil, ukázal prstem a řekl: ‚Nesmíme se zvrhnout, nesmíme se zvrhnout! Svatý František nás na Božím soudu nepozná jako své syny!‘“

O rok později se to samé opakovalo v otázce aggiornamenta kapucínů. Jednoho dne poradci diskutovali s otcem generálem o problémech řádu, když otec Pio náhle vstoupil do jejich rozhovoru a s chladným pohledem prohlásil: „Proč jste, pro všechno na světě, přišli do Říma? Co kujete? Chcete snad dokonce změnit i řeholi svatého Františka?“ Generál odpověděl: „Otče, navrhujeme změny, protože mladí lidé už nechtějí slyšet o tonzuře, hábitu, bosých nohách...“ Zazněla rychlá dopověď: „Vyžeňte je! Vyžeňte je! Co o nich lze říci? Dělají snad svatému Františkovi laskavost, když nosí hábit a následují jeho cestu života? Není to spíš svatý František, kdo jim nabízí velký dar?“

Nezapomínejme, že otec Pio byl skutečný alter Christus, druhý Kristus, že jeho osoba, tělo i duše, byly dokonale, jak jen to je možné, utvářeny ke Kristově podobě, a tak i jeho postoj v otázkách novot by pro nás měl být dobrou „lekcí“. Stojí rovněž za připomenutí, že dobrý Pán zatoužil povolat svého věrného služebníka ještě před tím, než neúprosné změny vstoupily v kapucínském řádu i Církvi samé v platnost.

Poslední „lekce“: Fatima

Otec Pio s nemenší nechutí hleděl na převládající společenský a politický řád, či spíše neřád, nazývaje jej v roce 1966 „pomatením myšlenek a vládou zlodějů“.

Věděl však dobře, že její Neposkvrněné Srdce nakonec zvítězí, jak to sama předpověděla ve Fatimě. Lidé ve svých rukou mají prostředky, jak onomu vítězství napomoci: modlitbu a pokání. A právě to nám Nejsvětější Panna na počátku dvacátého století připomněla. Bůh chce zachránit svět skrze pobožnost k Mariinu Neposkvrněnému Srdci a není problému hmotného či duchovního, národního či mezinárodního, který by nemohl být vyřešen svatým růžencem a našimi oběťmi.

To je rovněž „lekce“, kterou nám otec Pio zanechal svým příkladem, zejména „modlitebními skupinami“, jež zakládal. Nikdy nebyl bez svého růžence, jeden měl dokonce pod polštářem. Během dne se modlil mnoho desátků růžence. Pár hodin před smrtí, když kolem něj shromáždění toužili uslyšet ještě alespoň několik jeho slov, pravil jen: „Milujte Nejsvětější Pannu a prokazujte jí svou lásku. Stále se modlete růženec!“

Připomínejme si s láskou k Nejsvětějším Srdcím Ježíše a Marie „lekce“ otce Pia a snažme se je naplňovat v našich životech.

Převzato z The Angelus 5/1999.
Přeložila Lucie Hailandová.

© Te Deum 2009