Americký mesianismus a jeho „nové evangelium“ (4.)

Nové náboženství

Devíza E pluribus unum („Z mnohých jeden“), kterou si Spojené státy vepsaly do svého znaku, se netýkala pouze jednoty členských států, ale rovněž i samotného nového amerického národa. Podstata „útočiště lidstva“ nemohla být z věci samé etnická, byť anglosaský živel drtivě převažoval, natož vycházet z určitého náboženského přesvědčení, nehledě na to, že někteří jeho přední představitelé nebyli ani křesťané, ale zapřisáhlí antiklerikálové, deisté či tzv. teističtí racionalisté. Bylo nutné hledat „to, co nás spojuje“.

První a hned úspěšný pokus, který vytýčil společnou cestu „Nového Izraele“ s „Novou Atlantidou“, nacházíme v Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických, která byla přijata 4. července 1776. Z prohlášení sepsaného Thomasem Jeffersonem navíc jasně vyplývá, kdo udával tón. Přímo v úvodu čteme:

„Když v průběhu lidských událostí nastane některému národu nutnost zrušit politické závazky, které jej poutají s národem jiným, a zaujmout mezi mocnostmi světa své vlastní a rovné místo, k němuž jej opravňují zákony Přírody a jejího Boha, vyžaduje si náležitá úcta k mínění světa, aby takový národ vyhlásil důvody, jež jej k odtržení vedou. Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svojí oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou.“[1]

Je zřejmé, že deista Jefferson slovy „Bůh Přírody“ (Nature’s God) nemínil křesťanského Boha. Na nátlak protestantských účastníků kongresu se v deklaraci, a to až na samém jejím závěru, objevila alespoň zmínka o „nejvyšším Soudci světa“ a „božské Prozřetelnosti“, pod jejíž ochranu se podepsaní utíkají a proti níž patrně nic nenamítali ani zednáři.

Francouzský historik Pierre Gaxotte označuje trefně americkou Deklaraci nezávislosti za „jakýsi morální kodex“[2]. Dalšími morálními kodexy se pak stanou Ústava Spojených států amerických (1788) a Listina práv (1791), ve kterých jsou stvrzeny liberální svobody a kde už žádné odvolání na jakéhokoliv Boha nenajdeme. Možná by to bylo i zbytečné, neboť podle slov Thomase Jeffersona byl Ústavní konvent, který přijal americkou ústavu, „skutečným shromážděním polobohů [an assembly of demigods]“[3].

Všechny tři dokumenty jsou „posvátnými texty“ a liberální svobody, které hlásají, nezpochybnitelnými pravdami „občanského náboženství“[4] Spojených států. Ale navzdory světské povaze státu a neustále zdůrazňované náboženské neutralitě se v jeho étosu setkáváme s protestantskými prvky a projev nejednoho amerického prezidenta bývá protkán biblickými citáty či odvolávkami na Všemohoucího.

Výstižnou ukázkou „civilního náboženství“ s protestantským nádechem je inaugurační řeč prvního prezidenta (a svobodného zednáře) George Washingtona ze dne 30. dubna 1789:

„Bylo by zejména nevhodné nezmínit v tomto prvním oficiálním aktu moje horoucí prosby, aby Všemohoucí Bytost [Almighty Being], která vládne světu, která předsedá na sněmech národů a jejíž prozřetelnostní pomoc může doplnit veškeré nedostatky, svým požehnáním posvětila svobody a štěstí lidu Spojených států a vládě ustanovené jím samým k těmto zásadním cílům…

Žádný národ není tak povinován uznávat a uctívat neviditelnou ruku, která řídí lidské záležitosti, jako národ Spojených států. Každý krok, jímž jsme směřovali k povaze nezávislého národa, v sobě podle všeho nesl jakousi známku působení Prozřetelnosti.

Nelze očekávat, že se nebesa se zalíbením usmějí na národ, který přehlíží věčné zákony řádu a práva ustanovená samotnými nebesy. Zachování posvátného ohně svobody a osud republikánského uspořádání vlády ve své podstatě skutečně závisejí, a snad i s konečnou platností, na experimentu, který byl svěřen do rukou amerického lidu.“[5]

Má-li „občanské náboženství“ sjednocovat, musí překračovat rozdíly jednotlivých vyznání. Není nikterak žádoucí, pokud si kterékoliv z nich přivlastňuje všeobecnou platnost a mravní nárok, který by ho snad vyvyšoval nad „náboženství občanské“. Jak psal „první Američan“ Benjamin Franklin: „Chovám úctu ke všem [náboženstvím v naší zemi], ač v různé míře, neboť je shledávám více či méně smísené s dalšími články, které, bez jakékoliv snahy být podnětnými, šíří nebo schvalují mravy, jež přispívají zejména k našemu rozdělování a činí nás nepřívětivými jedni k druhým.“[6]

První americký prezident George Washington pak členům Církve Nového Jeruzaléma (swedenborgiánům) v Baltimoru vysvětloval:

„Neboť vláda Spojených států, která veskrze odmítá bigotnost a nikterak nenapomáhá pronásledování, pouze požaduje, aby se ti, kdož žijí pod její ochranou, jako dobří občané sklonili a poskytli jí při všech příležitostech účinnou podporu. Máme nadmíru velký důvod radovat se, že v této zemi zvítězilo světlo pravdy a rozumu nad mocí bigotnosti a pověr.“[7]

Vrcholem takového vítězství nad „pověrami“ byla tzv. Jeffersonova bible, tedy kniha Život a mravní zásady Ježíše z Nazaretu, v níž Thomas Jefferson sestavil ze všech evangelií příběh Ježíše Krista, ale vypustil veškeré zázraky a odkazy na nadpřirozeno. Jeho „bible“ končí slovy: „A přivalili veliký kámen ke vchodu do hrobu a odešli“ [17, 64].[8]

Bylo jasné, že katolická církev, pověstná představitelka Babylonu a strážkyně Egypta, nebude na území „Nového Izraele“ vítaná a že se její nárok na spásonosnou výlučnost musí s tímto „občanským náboženstvím“ střetnout. I když jí byla po počátečním zákazu působení přiznána náboženská svoboda, stále na ni hleděli obyvatelé „města na hoře“ skrz prsty, pokud jí přímo neprojevovali otevřenou nenávist.

Snad právě pod nátlakem prostředí, nebo i z jiných důvodů, začali mnozí katolíci volat po „ekumenickém dialogu“ s „občanským náboženstvím“ Spojených států. Objevili se katoličtí opěvovatelé liberálních svobod, které „Nová Atlantida“ nabízela. Obdivovali se vitalitě, rozletu a možnostem americké společnosti, jež se pro ně vskutku stala „zrcadlem“, o kterém psal Bacon.

A tak ani ne sto let po vyhlášení americké nezávislosti píše významný katolický publicista Orestes Brownson[9] v knize The American Republic: Its Constitution, Tendencies, And Destiny („Americká republika: Její uspořádání, směřování a předurčení“):

„Spojené státy… mají poslání a jsou vyvolené Bohem k uskutečnění veliké myšlenky. Byly vyvoleny nejen k tomu, aby pokračovaly v díle svěřeném Řecku a Římu, nýbrž k završení většího díla, než komukoliv kdy bylo svěřeno… Prozřetelnost založila americkou republiku k naplňování svobod každého jednotlivce ku prospěchu druhého… Americká demokracie ve skutečnosti či dokonce dopředu rozdrtila veškeré projevy barbarství v Novém světě, vítězně vyhlásila stát a nadobro předala vládu do rukou legitimní autority…“[10]

Současný známý liberálně-konzervativní katolický myslitel Michael Novak pak už zcela zachvácen americkým „náboženstvím“ a na nebezpečí rouhání nedbaje ve svém vánočním příspěvku prohlásí, že „občané světa… žádají narození demokracie v dějinách, v reálných institucích; tak reálných jako narození v Betlémě“[11].

Je však země, do níž se „bůh demokracie“ vtělil. Stačí udělat jen krok a dojít ke stejnému závěru jako přední americký romantický básník James Russell Lowell, který v souvislosti s válkou Severu proti Jihu psal, že každý národ se musí jednou rozhodnout, zda si zvolí „velký cíl, nového Božího Mesiáše“[12], čímž měl na mysli ideály ztělesněné Unií a odkaz „poutníků“ z Mayflower.

 

První část
Druhá část
Třetí část

 

[1] Mírně upravený překlad podle cs.wikipedia.org.

[2] Pierre Gaxotte, La Révolution française, str. 58. Paris 1988.

[3] V dopise Johnu Adamsovi z 30. srpna 1787.

[4] S pojetím „občanského náboženství“ přišel francouzský osvícenec Jean-Jacques Rousseau, když ve svém díle O společenské smlouvě psal o mravních a duchovních základech každé moderní společnosti. Pro Rousseaua je „občanské náboženství“ jakýmsi druhem společenského pojiva, jež jednotí stát tím, že mu dodává posvátnou autoritu. Viz Robert N. Bellah, „Civil Religion in America“ in Dædalus 1/1967.

[5] Zdroj internet.

[6] Benjamin Franklin (ed. Alan Houston), The Autobiography and Other Writings on Politics, Economics, and Virtue, str. 66–67. Cambridge 2004.

[7] Projev v Baltimoru 22. ledna 1793. Zdroj internet.

[8] Thomas Jefferson, The Life and Morals of Jesus of Nazareth. Zdroj internet. Jefferson napsal dílo v roce patrně 1819, ale kniha vyšla poprvé až roku 1895.

[9] Orestes Augustus Brownson (16. 9. 1803 – 17. 4. 1876) byl konvertita z protestantismu a významný publicista. Podílel se spolu s P. Isaacem Thomasem Heckerem na tvorbě měsíčníku Catholic World, který vydávali paulisté v New Yorku a ve kterém se projevovaly amerikanistické sklony. Byl nesmiřitelným odpůrcem jižanské Konfederace, ve které spatřoval popření amerického ideálu.

[10] Orestes A. Brownson, The American Republic: Its Constitution, Tendencies, And Destiny, str. 4–5 a 178. Washington D. C. 2004.

[11] Michael Novak, „Human Rights at Christmas“ in Washington Times 23. prosinec 1988.

[12] James Russell Lowell, The Present Crisis. Zdroj internet.