Otázka našeho vztahu ke zvířatům, kterou
se chceme nyní zaobírat, je poměrně složitá a ožehavá, a
to zejména z toho důvodu, že se k ní přistupuje ze
sentimentálního pohledu, přičemž přání bývá otcem
jistých nelogických závěrů. Kdybychom podobnou diskusi
přijali, připravili bychom se tím o řadu argumentů,
jelikož by tím vznikl dojem, že se celá otázka odehrává
pouze v citové rovině, což není pravda.
Základní zásady
Nejprve je nutné vyvarovat se nemístných
sentimentů a vrátit se k podstatným zásadám a faktům.
Pak zjistíme, že katolická církev nemá důvod stydět se
za svou minulost, že její učení hovoří o jisté
ohleduplnosti vůči zvířatům, že k ní vyzývali papežové i
kardinálové a světci byli jejími nejzářnějšími příklady.
Dovolím si říct, že někteří tzv.
milovníci zvířat jsou častokráte jejich největšími
nepřáteli. Kardinál Donnet poznamenává, že „zahrnují
zvířata přehnanou náklonností, přičemž jim prokazují, co
upírají svým bližním“. Milovníci zvířat bývají navíc ve
své lásce nezřídka krutí: nemístným rozmazlováním ničí
zdraví a patřičné pudy svých zvířecích společníků.
Církev tedy dává pozor, aby, jak říká
kardinál Gasparri, „nepřevrátila podivuhodný řád
stvoření tím, že by člověka připravila o jeho královskou
korunu a svrhla ji k nohám nižších tvorů“.
Církev musí být opatrná, neboť
v souvislosti se zvířaty vládne řada bludů, které
převážně vycházejí z reinkarnace (víry v převtělování
duší) a uctívání zvířat.
Dovolte, abych nyní uvedl zásady, které
musíme mít na zřeteli, mají-li být naše úvahy smysluplné
a k něčemu vést a zároveň vzbudit soucit s trpícími
zvířaty. Prosím, abyste si, dříve než se pustíte do
jakýchkoliv soudů, nejprve pozorně přečetli následující
řádky.
Člověk byl stvořen k obrazu Božímu a
k jeho podobě, zvířata nikoliv. Člověk je tvor rozumný,
zvířata jsou nerozumná, a to v tom smyslu, že ačkoli se
u nich setkáváme s jistým uvažováním a mohou pociťovat,
slovy zesnulého arcibiskupa Downeyho, „psychickou
bolest“, tak nejsou schopna přijmout milost nebo navázat
duchovní vztah s Bohem. Člověk je tudíž osobou, zvířata
osobami nejsou. Člověk je osobou, jelikož je sám o sobě
cílem, ne pouhým prostředkem ke zdokonalení bytostí
vyššího řádu. Zvířata nejsou osobami či mravními
bytostmi, poněvadž nemají rozum a svobodnou vůli (a
tudíž ani zodpovědnost) a byla stvořena, aby sloužila
člověku za prostředek (je-li jich správně užíváno)
k jeho zdokonalení. Pod zvířaty se nachází rostlinstvo,
které je určeno k tomu, aby sloužilo člověku i zvířatům.
Otázka práv
Právo neboli jus je mravní
způsobilost nebo schopnost něco dělat, mít, konat nebo
se něčeho zdržet. Jedná se o mravní, nikoliv fyzickou
schopnost, odvozenou z věčného zákona, který je zdrojem
všech zákonů a práv. Proto zvířatům, jakožto nemravním
bytostem, nepřísluší samým o sobě žádné jus
neboli právo; nemají vůči člověku žádný osobní právní
nárok, a tudíž v tomto smyslu nevyvstává ani žádná
otázka nespravedlnosti (tedy porušení jus), jak
uvádí dominikán otec Prümmer. Zde je zapotřebí značné
opatrnosti. Bezcitný člověk řekne: „To mi stačí. Teď na
mě nemůžete.“ A milovník zvířat prohlásí: „Katolická
církev mě zklamala.“
Oba se mýlí. Stejný Zákonodárce, který,
slovy kardinála Gasparriho, „je původcem stvoření, ho
ustanovil k dokonalosti v rámci nádherného, uspořádaného
souladu, že je celé dílo přírody podřízeno člověku
jakožto pánu, neboť mu dopomáhá k dosažení jeho cíle“,
byť nepozvedl zvířata do mravního řádu tím, že by je
postavil na roveň člověku, přesto pro ně stanovil větší
záruky, než je pouhá citová náklonnost. Zahrnul péči o
zvířata a vztah k nim do všeobecného mravního řádu. Ano,
myslící člověk uznává, že mu je zvířecí svět svěřen
Bohem k jeho užitku. Při tomto užívání tudíž nesmí
zapomínat na Stvořitele.
A tak necitovi odpovídáme: „Měj se na
pozoru, ne abys neporušil práva zvířat, neboť taková
nejsou, nýbrž Boží práva nad nimi.“ A milovníkům zvířat
říkáme: „Katolická církev zušlechtila a povznesla snahy
o dobré zacházení se zvířaty na něco, co má věčnou
hodnotu, co je chvályhodné a zaslouží si ze strany Boží
spravedlnosti odměnu.“
Jak řekl v dubnu 1931 kardinál Bourne
dětem ve Westminsterské katedrále: „Vlídnost ke zvířatům
přináší i zvláštní zásluhy, pamatujeme-li, že jsme touto
vlídností povinni, neboť zvířata učinil Bůh a je tudíž
jejich Stvořitelem.“
Svědectví Písma sv.
Podívejme se na tyto zásady ve světle
Písma sv. V knize Genesis čteme: „Stvořil Bůh veliká
zvířata vodní a všelijaké pohybné živočichy, které
vydaly vody podle jejich druhů, jakož i všeliké druhy
létavců. A viděl Bůh, že je to dobré“ [1, 21]. „Učinil
Bůh divoká zvířata podle jejich druhů, krotká zvířata,
jakož i všecku zemskou drobnou zvířenu podle jejích
druhů. A viděl Bůh, že je to dobré“ [1, 25]. Všechna
zvířata tedy pocházejí od Boha a jsou dobrá, tj. že
odpovídají záměru božského úradku. Viděl, že je to
dobré, pohleděl na zvířata se zalíbením; byly dílem jeho
rukou, poslušné zákonu přírody, který do nich vložil,
dokonce i ‚nebesa vypravují slávu Boží a díla rukou jeho
hlásá obloha. Den dni výmluvně podává tu zprávu, a noc
noci dává to poučení‘“ [Žalm 18, 2–3].
Prozřetelnost Boží navíc zahrnuje i
zvířecí tvory. Když se Bůh rozpomenul na Noema,
„rozpomenul se také na všechny živočichy, zvláště brav a
skot, který byl s ním v arše“ [Gn 8, 1]. Když rozklenul
duhu, pravil Noemovi: „Hle, já učiním s vámi a
s potomstvem vaším po vás smlouvu, týkající se i každého
živočicha, který jest s vámi – jak z ptactva, tak
z domácího zvířectva a ze vší zvěře polní – který jest
vůbec v pozemské zvířeně“ [Gn 9, 9–10]. Sabat byl
ustanoven, „aby si býk tvůj i osel odpočinul a aby se
osvěžil syn tvé otrokyně i cizinec“ [Ex 23, 12].
O tom, že Bůh ze své prozřetelnosti
nevyjímá ani zvířata, nacházíme nejedno svědectví, např.
u proroka Jonáše [4, 11]: „A já bych soucit neměl míti
s Ninivem, městem velikým, v němž jest více nežli sto
dvacet tisíc lidských bytostí, jež nedovedou rozlišovat
pravici od levice, a množství dobytka?“ Vzpomeňme si na
slova Pána Ježíše z Nového zákona: „Copak neprodávají
dva vrabce za penízek? A přece nespadne z nich ani jeden
na zem bez vůle Otce vašeho“ [Mt 10, 29] nebo: „Pohleďte
na ptactvo nebeské: neseje ani nežne, ani neshromažďuje
do stodol, a váš Otec nebeský je živí“ [Mt 6, 26].
Všemohoucí Bůh tedy stvořil všechna zvířata, pečuje o ně
a ví, co se s nimi děje, dokonce i s těmi nejmenšími
z nich.
Nyní, stále s Písmem sv. v ruce, můžeme
pokročit dále. Bohu jakožto Stvořiteli náleží svrchovaná
vláda, neboli právo vlastnictví a jeho užívání. Tuto
vládu svěřil Bůh s jistými výhradami člověku.
„Řekl také: Učiňme člověka k obrazu a
podobě naší; ať panuje nad mořskými rybami, nad nebeským
ptactvem, nad krotkými zvířaty, nad celou zemí, jakož i
nade vší drobnou zvířenou, která se pohybuje po zemi.
Stvořil tedy Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu
stvořil ho, muže a ženu stvořil je. Požehnal jim též
Bůh, řka: Rosťte, množte se, naplňte zemi, podmaňte ji a
panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a
nade všemi živočichy, kteří se po zemi pohybují“ [Gn 1,
26–28].
A jelikož svěřil svou vládu Adamovi a
nehodlá do jeho správy zasahovat, čteme: „Stvořiv tedy
z hlíny všecky pozemské živočichy a všecky nebeské
ptáky, Hospodin Bůh přivedl je k Adamovi, by viděl, jak
by je nazval; jméno pak každého živočicha mělo býti
takové, jaké mu Adam dá“ [Gn 2, 19].
Lidské panování není neomezené
Byla-li člověku svěřena tato vláda, pak
se musí Bohu zodpovídat z jejího spravování. Neboť je
díky svobodné vůli svobodnou bytostí a je zodpovědný za
své činy. Stejně jako ze všech darů, jež od Boha
obdržel, tak i v případě této vlády nad živými tvory
musí vydat počet ze svých skutků Pánu, který mu ji
propůjčil.
Člověk je navíc stvořen k obrazu Božímu,
a je tudíž povinen jednat ve své rovině stejně, jak by
činil Bůh, být ve svých skutcích odrazem svého
Stvořitele. Tak jako Bůh miluje, netýrá a stará se o
zvířecí tvory, podobně má postupovat i člověk. Toto je
hlavní a základní důvod pro dobré zacházení se zvířaty:
správným vztahem k Božím tvorům obnovujeme řád stanovený
Bohem, přetváříme padlé stvoření dle jeho záměru a
vyjadřujeme svou lásku k němu. Pokud to budeme dělat,
nalezneme se, jak si záhy ukážeme, v té nejlepší
společnosti světců.
Další omezení
Je jasné, že se vláda, kterou byl člověk
pověřen, nevztahuje stejnou měrou na zvířecí a na
rostlinnou říši, na cítící a necítící bytosti, neboť
zvíře je vznešenějším projevem Boží moci než rostlina. A
jestliže byla zvířata stvořena k tomu, aby sloužila
člověku, pak rostlinstvo je stvořeno, aby sloužilo (v
první řadě jako potrava) zvířatům a lidem.
Profesor filosofie P. Fox zdůrazňuje
jednu mravní zásadu: „Tím, že dal Stvořitel zvířecím
tvorům přirozenost činící z nich cítící bytosti schopné
vnímat bolest, přirozenost, jež mají zvířata společnou
s námi, stanovil našemu panování nad nimi i omezení,
která se netýkají naší vlády nad necítícím světem. Jsme
tudíž povinni nakládat s nimi způsobem, který odpovídá
jejich přirozenosti.“
Boží otcovství ve vztahu ke zvířatům
Nyní si dovolím opět citovat kardinála
Bournea, který vždycky volí svá slova velmi opatrně.
Takto končí svoji úvahu: „Bůh učinil zvířata, je tudíž
jejich Stvořitelem, a v jisté míře se jeho otcovství
vztahuje i na ně.“ Vzpomeňte si rovněž, jak Pán Ježíš
hovoří o tom, kterak jeho Otec pečuje o zvířata. Pokud
tedy o ně i my pečujeme, následujeme jeho příkladu.
„Buďte tedy dokonalí, jak dokonalý jest i váš Otec
nebeský“ [Mt 5, 48].
Je zde ještě jedna rovina Božího
otcovství ve vztahu ke zvířatům. Apoštol praví: „Od něho
mají své bytí všechny druhy tvorů na nebi i na zemi“ [Ef
3, 15]. Veškeré rodičovství u lidí i zvířat je proto
v jistém smyslu odrazem Božího otcovství. Jistě si
pamatujete následující příměr Pána Ježíše: „Kolikrát
jsem chtěl shromážditi tvé děti, jako slepice
shromažďuje svá kuřátka pod křídla“ [Mt 23, 37]. A sv.
Augustin píše: „Na slepici stačí pohlédnout a víte, že
je matkou“ (tak se stará o svou drobotinu).
Je třeba jednat rozumně
Teď se dostáváme k jednoduché zásadě,
která má všeobecnou platnost. V užívání všech darů, jež
nám Bůh dal, se máme řídit hlasem zdravého rozumu. Proto
je člověk při výkonu své vlády nad zvířaty, kterou ho
pověřil Bůh, povinen jednat rozumně. Neboť sv. Tomáš
říká: „Řád je nejen ve věcech samotných, ale také
v jejich užívání.“ To, že nám Bůh dal vládu, ještě
neznamená, že se jedná o neomezenou moc nad tvorstvem
(ta totiž náleží jemu), nýbrž jde o moc podléhající
pravidlům, jež platí v jakémkoli případě, kdy je nám
něco půjčeno. Tyto zásady jsou tři:
1. Užívat věci stejně, jak by jich užíval
majitel (a rozhodně ne proti jeho zájmům).
2. Nepřekračovat bez zvláštního svolení
meze, které vyplývají z povahy a určení věci.
3. Dodržovat ex justitia
[z hlediska spravedlnosti] podmínky stanovené majitelem.
Mají zvířata vůbec nějaká práva?
Uvedli jsme, že zvířata, jež nejsou
mravními osobami, nemají vůči svým majitelům žádná
osobní práva. Příslušejí jim však práva ratione
Creatoris, tj. že jejich týráním dochází k porušení
práv Stvořitele, a ratione ordinis creatae, tedy
že je tím narušován Boží řád stvoření. Na otázku „Mají
zvířata práva jakéhokoliv druhu vůči svým pánům nebo
vlastníkům?“ Svaté oficium, jehož odpovědi jsou
samozřejmě závazné, odpovědělo: „Ano.“
Na doplnění uvedu dva úryvky, které byly
napsány v jiné souvislosti. Prvním je krátká, ale věcná
poznámka významného teologa kardinála Zigliary: „Služba
člověku je smysl bytí, který zvířatům určil Stvořitel.
Když tedy člověk bezdůvodně zachází se zvířetem krutě,
jedná špatně, a to ne z toho důvodu, že by porušoval
práva zvířete, nýbrž proto, že je jeho jednání v rozporu
s řádem a záměrem Stvořitelovým.“
Stejně jasně hovoří i kardinál Manning:
„Je nanejvýš zřejmé, že povinnosti vládnou mezi mravními
bytostmi, níže postavená zvířata tudíž mravním
povinnostem, jimiž jsme vespolek vázáni, nepodléhají;
jsme však nastokráte povinováni Stvořiteli oněch zvířat.
Naše povinnosti a mravní závazky se vztahují na toho,
který je stvořil. A chceme-li znát hranice a širší
nástin svých povinností, pak pravím, že jsou dány
přirozeností a dokonalostmi Boha, a jednou
z nejvýraznějších těchto dokonalostí je věčné
milosrdenství. Ačkoli prostý mezek nebo kůň vskutku není
mravní bytostí, tak Stvořitel onoho mezka je nejvyšším
Zákonodárcem, jehož přirozenost je jemu samému zákonem.
A když svěřil panování nad svými tvory člověku, učinil
tak pod podmínkou, že s nimi bude zacházeno ve shodě
s jeho dokonalostmi, jež jsou jeho vlastním zákonem, a
tudíž i zákonem naším“ [Zoophilist z 1. dubna
1887].
Toto pozoruhodné vyznání se do značné
míry týká věcí, o kterých jsme již psali, ale rád bych
zdůraznil kardinálův postřeh o tom, že stvoření není jen
nějakým nahodilým dílem Boha, nenutným projevem jeho
moci (což je bezesporu pravda), ale odrazem jeho
přirozenosti. Čili pokud jsou milosrdenství a
starostlivost součástí Boží přirozenosti a pravidlem
jeho působení, pak by měly být i pravidlem našeho
jednání.
Krutost je hříchem
Katolíci mají ještě jeden důvod, proč
dbát a zasazovat se o dobré zacházení se zvířaty, a to
vědomí, že bezdůvodná krutost ke zvířatům je hříšná a
člověka nehodná.
Dvě další odpovědi Svatého oficia znějí:
„Je podle názoru Svatého oficia hříšné
trýznit sprostá zvířata?“ – „Ano.“
„Poznamenávají takové hříchy podle názoru
Svatého oficia duši a povahu trýznitele?“ – „Ano.“
A tak, i když nejsou zvířata mravními
bytostmi, vstupují do oblasti morálky, pokud se stávají
nástroji nebo příležitostí k hříchu. Musíme tedy trvat
na tom, že každý, kdo má co do činění se zvířaty, je pod
hříchem vázán jistými mravními povinnostmi, aby s nimi
zacházel podle Stvořitelova záměru.
Jinou, druhotnou pohnutkou k potírání
krutosti je, že se jedná o nerozumné a odporné jednání,
zatímco „kdo se cvičí v citu milosrdenství s živočichy,
je tím více uzpůsobován k citu milosrdenství s lidmi“
[ST I-II, q. 102, a. 6 ad 8 – pozn. překl.]. Spolu
s tímto citátem sv. Tomáše uvádí zesnulý převor Keypers
i slova biskupa Vaughana: „Jedním z nejsilnějších
důvodů, proč mají lidé s nižšími zvířaty zacházet
laskavě a ohleduplně, je bezesporu ohled na vlastní
povahu.“
Většina projevů krutosti pochopitelně
vychází z nedostatku rozumu a zodpovědnosti. To je ještě
další důvod k tomu, aby se začaly ohledy ke zvířatům
vštěpovat v rámci výchovného procesu už od nejranějších
dětských let.
Věrná služba si zaslouží vděk
V určitém smyslu dlužíme a máme
prokazovat „vděčnost“ zvířatům za jejich službu.
Pochopitelně ne v témže smyslu, v jakém projevujeme
vděčnost bytostem obdařeným duší a rozumem, nicméně
přesto vděčnost; vděčnost za neutuchající věrnost, za
pomoc v životě a dobrobyt. Je hluboce zakořeněným a
úctyhodným lidským pudem toužit se odvděčit za
dobrodiní, kterých se nám dostalo. Píšu „lidským“, ale
mnozí mohou určitě uvést řadu příkladů, že projevů
vděčnosti jsou schopna rovněž zvířata.
Jedním z důvodů, proč si ceníme
společnosti zvířat, je, že nekritizují, jak to občas
činí lidské bytosti, nejsou sobecká, potěšují nás, když
máme špatnou náladu a zrovna potřebujeme něčí
náklonnost. Častokrát se zdá, že vyciťují naše potřeby a
soucítí s námi. Bylo by zajisté nevděčnou odplatou
zacházet s nimi krutě nebo dovolit, aby s nimi takto
zacházeli jiní, máme-li možnost tomu zabránit.
Pán Ježíš a zvířata
Už jsem se zmiňoval o tom, jak Pán Ježíš
líčí péči, kterou jeho Otec zahrnuje jím stvořená
zvířata. Dovolte mi k tomu ještě něco uvést. Když sv.
Marek popisuje pokušení na poušti [1, 13], dodává (jako
jediný), že Pán Ježíš žil se zvěří, a to nikoliv
předtím, jako by přítomnost zvířat byla jednou
z děsivých stránek pouště, nýbrž potom, jako kdyby
zvířata přišla spolu s anděly, aby Pána Ježíše utěšila a
blahopřála mu k jeho vítězství. Izajáš nás upozorňuje:
„Bydliti bude vlk s beránkem, a rys s kozlátkem bude
ležeti; tele a lev a ovce budou se spolu živiti, a malé
dítě bude je poháněti“ [11, 6]. Svatí, jak uvidíme dále,
byli rovněž toho mínění, že zvířata pomáhají v
znovunabytí původní vlídnosti k lidem.
Rád bych také připomenul, že Pán Ježíš,
naplňuje svým slavným vjezdem do Jeruzaléma Izajášovo
proroctví [62, 11], „přicházel tichý, sedě na oslici a
oslátku“ [Mt 21, 5]; od té doby má prý osel podle lidové
slovesnosti ony dva pruhy, jeden na hřbetě a druhý na
plecích, které tvoří znamení kříže.
Chceme-li se sv. Pavlem upřímně vyznat:
„Nežiji už já, nýbrž žije ve mně Kristus“ [Gal 2, 20],
pak naše ohleduplnost vůči zvířatům bude znamením
takového přebývání Krista v nás.
Postoj papežů
Seznam papežů, kteří přímo či nepřímo
požehnali snahám o zlepšení zacházení se zvířaty,
zahrnuje Pavla II. (1464–1471), sv. Pia V. (1566–1572),
Pia IX., Lva XIII., sv. Pia X., Benedikta XV., Pia XI. a
Pia XII.
V roce 1950 učinil Pius XII. následující
důležité prohlášení:
„Zvířecí svět, stejně jako veškeré
stvoření, je projevem moci Boha, jeho moudrosti a
dobroty, a jako takový si zaslouží ze strany lidí úctu a
ohleduplnost. Jakákoliv lehkomyslná touha zvířata
vyhubit, veškerá zbytečná tvrdost a bezcitná krutost
vůči nim zasluhují odsouzení. Takové jednání navíc škodí
zdravým citům a vede toliko k jejich zhrubnutí.
Ve světle výše řečeného docházíme rovněž
k poznání, že Stvořitel dal člověku zvířata, aby mu
sloužila [Gn 1, 28], neboť ten díky svému rozumu
podstatně převyšuje celý zvířecí svět.“
Myslím, že není nutné sáhodlouze
popisovat, kterak se nejvyšší církevní představitelé
častokrát a jasně vyjadřovali o nutnosti dbát na dobré
zacházení se zvířaty, přičemž žádný z nich se nevyslovil
v opačném duchu.
Příklady svatých
Uveďme krásné dějiny vztahu mezi zvířaty
a svatými Božími citátem z Leckyho. Ten
ohledně písemnictví středověkých klášterů uvádí, že
„představuje jednu z nejpozoruhodnějších snah v rámci
křesťanstva o vštípení vlídnosti a soucitu vůči zvířecím
tvorům“ [History of European Morals, sv. II, str.
161]. Není žádným překvapením, když o zakladateli
západního mnišství čteme, že si učinil přátele
z divokých zvířat žijících poblíž jeho kláštera. Učený
životopisec opat Tosti v této souvislosti napsal v roce
1896 následující:
„Lidé jako sv. Benedikt, kteří neustále
žili láskou ke Stvořiteli, nemohli upřít svou lásku ani
věcem, jež stvořil. Cítili se tedy spojeni svazkem
bratrské lásky se vším na Božím světě. A nerozumná
zvířata zas z božského ustanovení častokrát prokazovala
službu těmto světcům, kteří na poušti, daleko od lidské
společnosti, odevzdali své životy do rukou samého Boha.
A tak navzdory bezbrannosti a osamění nikdy nezemřeli
z důvodu napadení divokou zvěří. Naopak, v životech otců
pouště najdeme vránu přinášející chléb sv. Pavlovi
(prvnímu poustevníkovi) nebo dva lvy přicházející
z pustiny, aby vykopali hrob sv. Antonínovi. A sv.
František v přívalu lásky ke všem nerozumným tvorům
nazýval ptáky svými ‚bratry‘, a za svého ‚bratra‘
označil dokonce i vlka.
Láska světců k nerozumným tvorům je
důsledkem lásky, kterou chovají k Bohu. […] Hřích
prvního člověka nebyl jen vzpourou, která ho odloučila
od Boha, ale vzdálil se tím také od sebe samého, jakož i
od nerozumných tvorů podřízených Bohu. (Proto se můžeme
setkat s opětovným Božím ujištěním, že zvířata nemají
prolévat krev lidí [Gn 9, 5].) Lidem, kteří se
obzvláštními skutky pokání a čistoty znovu obrátili
k Bohu, se častokráte dostávalo mimořádného Božího
svolení k tomu, aby zase nabyli vládu nad divokými
zvířaty; a ta se, zkrocena ctnostmi světců, vrátila ke
své dřívější poddanosti.“
Máme-li následovat příkladu svatých a
směřovat stále více k Bohu, pak lze říci, že o tom, jak
daleko jsme na této cestě pokročili, svědčí i náš vztah
ke zvířatům, tj. do jaké míry k nim chováme stejnou
lásku, jakou se vyznačovali světci.
Občas můžeme vidět, jak se hrozivě
vypadající pes nechá tahat za uši od malého dítěte nebo
dovolí, aby mu strkalo prstíky do tlamy, jako kdyby v
nevinnosti dítěte spatřoval jakýsi odkaz na zlatou dobu
a dávno zapomenutý svět.
Zvířata jsou Božím darem
Abychom to uzavřeli: „Každý dobrý a
dokonalý dar pochází shůry.“ Bůh učinil zvířata proto,
aby nám sloužila a dělala společnost. Veškeré naše
povinnosti vůči zvířatům vyplývají z následujících čtyř
slov: „Bůh nám zvířata svěřil.“ A kardinál Newman
naznačuje, že nám mohou dokonce pomoci i v našem
duchovním životě: „Pomysli, jaký pocit zažíváš při
pohledu na týrání zvířat, a vzbudíš pocit, který by
v tobě měly vyvolávat dějiny kříže a utrpení Páně. Dovol
mi ještě dodat, že je to vždy ku prospěchu, pokaždé když
čteš o bezohledném a necitelném zacházení se zvířaty;
nechť tě to jako obraz upamatovává na Kristovo utrpení.
Ten, který stojí nad anděly, se ráčil ponížit na roveň
obyčejného tvora, jak praví žalmista: ‚já spíše červ
jsem nežli člověk, pohanění lidí a povrhel chátry‘ [Ž
21, 7].“
Snad se mi podařilo ukázat, že vlídnost
vůči zvířatům vychází z tradice Písma a katolických
teologů, papežů a kardinálů, světců a řeholních řádů, že
je v souladu s logikou a přirozeným zákonem a že se
nezakládá pouze na citech, ale také na tom, co zesnulý
arcibiskup Downey nazýval „rozumem a sociální
soudností“.
Převzato z Cruelty to Animals,
Londýn 1958.
Přeložil Mikuláš Spurný.
