„Pravda se za nic nestydí a nemusí nic
skrývat.“
Tertulián, Liber
adversus Velentinum
Svobodné zednářství lze bez nadsázky
označit za jev, který si v novověku zasloužil největší
pozornost papežů. Dokumenty věnované tomuto tématu lze
rozdělit buďto podle jejich váhy, nebo podle toho, zda
se svobodného zednářství týkají přímo, či je zmiňují
v souvislosti s jiným problémem, případně pojednávají o
myšlenkách zastávaných a prosazovaných svobodným
zednářstvím, aniž by na ně otevřeně odkazovaly.
My se vzhledem k omezenému prostoru
zaměříme zejména na dokumenty, které se svobodného
zednářství přímo týkají.
Klement XII. (1730–1740)
Poměrně záhy poté, co svobodní zednáři
začali otevřeněji působit, setkali se s ráznou odpovědí
papeže Klementa XII. v podobě apoštolské konstituce
In eminenti (1738). Jelikož se jedná o první
dokument věnovaný svobodným zednářům, uveďme si z něj
delší pasáže, jejichž obsah se bude později v menších či
větších obměnách opakovat i v dalších papežských
stanoviscích.
„Z kolujících řečí jsme se doslechli, že
se široce rozšířily a každým dnem sílí jisté
společnosti, shromáždění, tajné spolky a kroužky zvané
obecně svobodnými zednáři, případně vystupující
v návaznosti na jazykovou různorodost pod jinými jmény,
v nichž se lidé rozličných náboženství a všelikých sekt,
vytvářejíce zdání přirozené čestnosti, podle svých
zákonů a stanov jim daných vzájemně zavazují přísnou a
neporušitelnou úmluvou, a to jak přísahou na bibli, tak
i pod hrozbou nejtěžších trestů, krýt neprostupným
mlčením vše, co společně činí ve stínu tajemství.
Ale taková je povaha zločinu, že se sám
prozrazuje a nahlas vyjevuje. A tak výše uvedené
společnosti a spolky vzbudily natolik silné podezření
v mysli věřících, že vstup do nich je v očích moudrých a
čestných lidí mravní poskvrnou a zvráceností, neboť
pokud by nečinily nic zlého, neměly by tolik v nenávisti
světlo.“
Papež upozorňuje, že takovéto tajné
společnosti ohrožují nejen dočasný mír ve státě, nýbrž
také spásu duší. Proto vydává následující odsouzení:
„Z pevného přesvědčení, po důkladné
rozvaze a v plnosti apoštolské moci nám dané jsme se
rozhodli a nařídili odsoudit a zakázat výše zmíněné
společnosti, shromáždění, kroužky a tajné spolky zvané
svobodným zednářstvím nebo známé pod jinými jmény, a tak
je s věčnou platností odsuzujeme a zakazujeme nynějším
nařízením. Proto formálně a z moci svaté poslušnosti
zapovídáme všem věřícím jakéhokoli stavu, postavení,
původu, úřadu, ať světského či duchovního, diecézního či
řádového, a dokonce i těm, kteří si zasluhují zvláštního
uznání, aby se, ať už pod jakoukoli záminkou nebo
z jakéhokoli důvodu, neopovážili a nedovolili si
vstupovat do výše zmíněných společností svobodných
zednářů či jinak zvaných, šířit je, přijímat u sebe nebo
jim poskytovat útočiště jinde, skrývat je, přihlašovat
se k nim, vstupovat k nim, pobývat v jejich řadách,
přispívat jim jakýmikoli prostředky nebo jim umožňovat
se scházet, pomáhat jim jakýmkoli způsobem, radou,
povzbuzením nebo podporou, ať už otevřeně nebo skrytě,
přímo nebo nepřímo, osobně nebo zprostředkovaně, jakož i
lákat druhé, aby se do toho druhu společností zapisovali
a vstupovali, pomáhat jim v tom nebo radit. Nařizujeme
tedy, aby se těchto společností, shromáždění, tajných
setkání nebo pokoutního sdružování zcela stranili, a to
pod trestem exkomunikace, který by na sebe skutkem samým
a bez dalšího zkoumání svolali všichni, kdož by se
provinili proti výše uvedeným zákazům, přičemž nikomu
nemůže být dána milost, s výjimkou nebezpečí smrti,
zproštění oné exkomunikace, než toliko námi či v dané
době úřadujícím papežem.“
Papež končí výzvou biskupům a vyššímu
duchovenstvu, aby zasáhli bez výjimky proti všem, kteří
toto nařízení porušují, přičemž je mají vyšetřovat a
trestat „jako vážně podezřelé z hereze“.
Benedikt XIV. (1740–1758)
Papež Benedikt XIV. ve své apoštolské
konstituci Providas Romanorum (1751)
potvrdil „v každém ohledu“ rozhodnutí svého předchůdce a
jím stanovený trest exkomunikace, neboť „jak se
dovídáme, údajně se našli tací, kteří se opovážili
ujišťovat a šířit, že výše uvedená exkomunikace našeho
předchůdce již neplatí, poněvadž v ní obsažená
ustanovení námi nebyla potvrzena“. S podobným ujištění o
platnosti odsouzení a příslušného trestu se setkáváme i
v dokumentech dalších papežů, kteří rovněž upozorňují na
to, že dochází k jejich neoprávněnému zpochybňování.
Benedikt XIV. rozvádí myšlenky Klementa
XII. a uvádí čtyři důvody „zákazu a odsouzení“:
„Prvním z velmi závažných důvodů
zmíněného zákazu a odsouzení je, že ve společnostech
tohoto druhu se shromažďují lidé všech náboženství a
všelijakých sekt, z čehož je nanejvýš zřejmé, kolik zla
může tímto vzniknout čistotě katolického náboženství.
Druhým důvodem je závazek přísně
zachovávat neporušitelné tajemství, pod jehož hávem se
skrývá vše, co se v těchto tajných spolcích děje. Lze na
ně tedy oprávněně vztáhnout slova Cecilia Nataleho
zapsaná Minuciem Felixem: ‚Poctivé věci mají rády denní
světlo, podlosti skrytost.‘
Třetím důvodem je skládání přísahy, že
toto tajemství bude přísně zachováno, jako by bylo
komukoli dovoleno zaštiťovat se záminkou slibu nebo
přísahy, aby v případě vyšetřování právoplatnou mocí
nedostál své povinnosti vypovídat vše, na co se ve snaze
zjistit, zda se v oněch tajných spolcích neodehrává
něco, co by ohrožovalo pořádek, případně zákony
náboženství a společnosti, dotazuje.
Čtvrtým důvodem je, že tyto společnosti
odporují jak světskému, tak i církevnímu právu, neboť
všechna sdružení a shromáždění bez úředního povolení
jsou občanským zákonem zakázána…“
Klement XIII. (1758–1769)
Papež Klement XIII. sice nevydal žádný
dokument, který by se týkal přímo svobodného zednářství,
ale ve své encyklice Christianae reipublicae
(1766) barvitými slovy odsoudil mj. deismus v knihách
„filosofů“, jenž bývá se zednáři spojován.
„Jistí ničemní lidé, kteří se oddali
báchorkám a nedrží se pevnosti víry Siónu, zvracejí ze
všech stran ze svých srdcí hadí jed, aby nakažlivou
záplavou knih zničili křesťanský lid; znečišťují čirá
zřídla víry a podkopávají základy náboženství. Ve svém
díle si počínají zavrženíhodně. Číhajíce v úkrytu
vytahují ze svého toulce šípy, jež v temnotě vystřelují
do srdcí spravedlivých. Jejich bezbožná mysl se
nezastaví před ničím božským, svatým a posvěceným
zbožností všech věků; naopak, ve svých útocích si brousí
své jazyky jako meče. Ve své pýše se nejprve vrhají na
Boha. Vyzbrojeni dostatkem lží sami sebe posílili proti
Všemohoucímu. Z popela znovu vytahují nesmysly
bezbožníků, které byly už častokráte potřeny. Nikoli
z otupělosti rozumu, nýbrž toliko z nutkání své zvrácené
mysli popírají Boha, třebaže ten všude o sobě vypravuje
a denně se ukazuje jejich zrakům; nebo Boha představují
jako nemohoucího a nečinného, nemajíce úctu k jeho
Prozřetelnosti a nebojíce se jeho spravedlnosti.“
Pius VI. (1775–1799)
Pius VI. navázal na Klementa XIII., a
třebaže ve své první encyklice Inscrutabile
(1775), věnované problémům jeho pontifikátu, opět
svobodné zednáře nejmenuje, lze říci, že se týká také
jich, či, přesněji, tzv. osvícenců obecně.
„Vpravdě, když tito zvrácení filosofové
rozšířili onu temnotu mezi lidmi a vytrhli z jejich
srdcí náboženství, pokračovali ničením veškerých svazků
jednoty mezi lidmi, jak těmi, jež je pojí s jejich
vládci, tak těmi, které je nabádají k jejich
povinnostem. Neustále prohlašují, že se člověk rodí
svobodným a nikomu nepodřízen. Společnost je podle nich
davem nicotných lidí sklánějících se ve své hlouposti
před kněžími, kteří je oklamávají, a před králi, kteří
je utlačují, přičemž soulad mezi duchovními a vladařem
je toliko veliké spiknutí proti přirozené lidské
svobodě. Každému musí být jasné, že takovéto a podobné
nesoudnosti, skrývané pod rozličnými falešnými maskami,
působí pořádku a míru ve společnosti mnohem větší škody,
nejsou-li jejich bezbožní původci postihováni. Všude
tam, kde se jejich učení rozšíří jako rakovina, vede
k velké škodě na duších vykoupených Kristovou krví.“
A papež Pius VI. končí tento odstavec
varovnými slovy:
„Už si našlo [zvrácené myšlení] svoji
cestu do veřejných akademií, do domů mocných, do
královských paláců, a dokonce se, byť je to hrozné
vyslovit, vplížilo do posvátných prostor.“
Pius VII. (1800–1823)
Několik let poté, co se papež Pius VII.
vrátil do Říma z napoleonského zajetí, vydal apoštolskou
konstituci Ecclesiam a Jesu Christo
(1821), v níž odsuzuje tajné revoluční spolky tzv.
karbonářů („uhlířů“), kteří mají „mnoho větví a
v závislosti na okolnostech různá jména, nicméně
představují jednotu, a to jak s ohledem na společné cíle
a názory, tak i na svoji organizaci“.
Pius VII. připomíná kroky svých
předchůdců proti tajným společnostem a s politováním
dodává, „že horlivost Svatého stolce nedosáhla
očekávaných výsledků a tito podlí lidé se nezřekli svých
záměrů, jejichž plodem jsou neštěstí, která můžeme sami
pozorovat“.
O karbonářích píše:
„Předstírají, že chovají zvláštní úctu a
neobyčejnou oddanost k nauce katolické církve a osobě
Spasitele Ježíše Krista, jehož se opovažují nazývat
občas i velkým učitelem a mistrem svého spolku. Avšak
tato sladká slovíčka jsou toliko lstí, kterou vychytralí
lidé, oni vlci v rouše beránčím, používají, aby mohli
snadněji ranit ty, již se nemají na pozoru.“
Pius VII. označuje za hlavní cíl „výhonku
zednářstva“, tj. karbonářů, prosazení „náboženské
lhostejnosti, nad níž si lze stěží cokoli
zkázonosnějšího představit“.
Lev XII. (1823–1829)
Lev XII. se ve své apoštolské konstituci
Quo graviora (1826) odvolává na všechny
svoje předchůdce, Klementem XII. počínaje, kteří se
postavili proti „nepřátelům křesťanské rodiny usilujícím
zničit Kristovu Církev“ a „tajným sektám lidí kladoucím
podlé úklady Kristu“.
Papež uvádí, že sám prošetřoval, jaký je
„stav, počet a síla tajných sekt, přičemž jsme záhy
zjistili, že jejich nestoudnost ještě vzrostla
s rozmnožením jejich počtu o nové sekty“. Pozornost Lva
XII. vzbudilo zejména jejich působení na univerzitách,
„kde mladí lidé místo toho, aby se jim dostávalo vědění,
jsou některými učiteli uváděni do zločinu všeho druhu a
k němu přetvářeni. Tito učitelé je mravně kazí
tajemstvími téže sekty, která by měla být nanejvýš po
právu nazývána tajemstvími nepravosti“.
Lev XII. se mj. dále věnuje přísaze
tajných spolků a připomíná: „Otcové lateránského sněmu
s velkou moudrostí prohlásili, že ‚nelze nazývat
přísahou, ale spíše křivopřísežnictvím vše, co se
skládalo proti dobru Církve a nařízením Svatých otců‘.“
Apoštolská konstituce končí výzvou
k obrácení a pokání, kterou papež doprovází projevem
milosrdenství:
„Nechť se navrátí na cesty Páně, on je
neodmítne, nýbrž je jako milující Otec, jenž vytouženě
čeká na své marnotratné syny, s jásotem přijme. Abychom
učinili vše, co je v naší moci, a usnadnili jim cestu
pokání, pozastavujeme na dobu jednoho roku po ohlášení
tohoto apoštolského listu v zemi, kde žijí, povinnost
prozradit své spoluviníky v těchto sektách a
prohlašujeme, že mohou být zbaveni církevních trestů
dokonce i bez onoho prozrazení svých spoluviníků
jakýmkoliv zpovědníkem, kterého potvrdí místně příslušní
ordináři.“
Pius VIII. (1829–1830)
Papež Pius VIII. vydal během svého
krátkého pontifikátu encykliku Traditi humiliati
(1829), ve které představuje svůj „program“. Mj. také
potvrzuje rozhodnutí předchozích papežů ohledně tajných
společností a sám za sebe dodává:
„Chtěli bychom obrátit Vaši [biskupů]
pozornost zejména na jednu nedávno vzniklou tajnou
společnost, jejímž cílem je kazit mysl dospívajících na
lyceích a gymnáziích. Ta usiluje skrze zpustlé učitele
svádět žáky na cesty Baalovy pomocí nauk, které odporují
Bohu, vědouc dobře, že smýšlení a mravy žáků jsou
utvářeny vedením učitelů.
Pod jejich vlivem upadla mládež do takové
politováníhodné svévole, že ztrativši zcela úctu
k náboženství, odhodivši veškerý mravní řád a pohrdnuvši
svatostí čisté víry, přestupuje všechny zákony duchovní
i světské moci a beze studu se oddává jakémukoli
zločinu, omylu a opovážlivosti; můžeme tedy spolu se
Lvem Velikým vskutku prohlásit: ‚Jejich zákonem je lež,
náboženstvím ďábel, kultem nemravnost.‘“
Řehoř XVI. (1831–1846)
Řehoř XVI. činí narážku na svobodné
zednářství ve své encyklice Mirari vos
(1832), kde pojednává o „pominutí smyslů“, čili o
liberalismu a náboženské svobodě.
Papež nejprve popisuje neutěšený stav oné
doby, aby pak označil jednoho z hlavních viníků.
„Opravdu můžeme říci, že nyní přišla
hodina mocností temnoty, aby jako pšenice byli tříbeni
synové vyvolení. ‚Kvílila opravdu a splynula země…
nakažená od svých obyvatel, protože přestoupili zákony,
změnili právo, rozptýlili věčnou smlouvu.‘ […] Hle,
plesá smělá bezbožnost, studu prázdné umění, opovážlivá
nevázanost. Vše, co je svaté, tím se pohrdá: velebnost
božských obřadů, mající v sobě velkou moc i velký
užitek, zavrhuje se od ničemného lidu, zhanobuje a
zesměšňuje. Spasitelné učení se vyvrací, bludy všeho
druhu směle rozsévají. Ani zákony svatého tajemství,
práva, ustanovení, sebevětší řády nejsou bezpečné před
opovážlivostí tohoto lidu, mluvícího bezbožné věci. […]
Původ všech těchto velkých a častých pohrom je však
třeba zvláště hledat ve skrytém působení oněch
společností, které jsou stokami a kalužemi veškeré
bezbožnosti, ohavnosti a všeho rouhání, jaké lze najít u
kterýchkoli zavržených kacířů a bludařů.“
Pius IX. (1848–1878)
Papež Pius IX. se za svého pontifikátu
několikráte vyslovil k otázce svobodného zednářství.
Tento „vězeň Vatikánu“ upozorňuje na působení tajných
společností hned ve své nástupní encyklice „o víře a
náboženství“ Qui pluribus (1846).
„Dobře rovněž znáte, ctihodní bratři,
ostatní z omylů vyplývajících ze zrůdnosti a lži, jimiž
synové tohoto světa se vší bezohledností napadají
katolické náboženství, božskou autoritu a zákony Církve
a snaží se pošlapat práva jak světské, tak duchovní
moci. K tomu směřují ničemné útoky proti Římskému stolci
svatého Petra, v němž Kristus ustanovil neochvějný
základ své Církve. Tomuto cíli slouží i ony tajné sekty,
které vzešly z temnoty, aby zničily a zpustošily
duchovní i světskou společnost, a které naši
předchůdcové římští papežové svými apoštolskými listy
opakovaně odsuzovali, přičemž my v plnosti své
apoštolské moci prohlašujeme a nařizujeme, aby byla
jejich ustanovení co nejhorlivěji zachovávána.“
Pius IX. se svobodným zednářům věnoval i
v řadě svých alokucí. V alokuci ze dne
20. dubna 1849 (Quibus quantisque) např.
prohlásil:
„… nepřátelé, aby hladce dokonali dílo
zkreslení čistého a neměnného katolického učení, aby
snáze oklamali druhé a vlákali je do pasti omylu, se
neštítí žádných lstí a úskoků, snažíce se vzbudit dojem,
jako by snad i Svatý stolec měl být spoluodpovědný za
jejich šílenství a krýt je. Všichni vědí, kolik tajných
společností, kolik sekt pod různými názvy založili oni
šiřitelé zvrácených dogmat, směřujících k tomu, aby
takto do myslí nenápadně vpašovali svoje chiméry, svoje
systémy, svoje blouznivé názory, aby zkazili bezbranná
srdce a otevřeli širokou cestu beztrestnosti všem
podlostem. Tyto ohavné, zavrženíhodné sekty, jež jsou
zhoubné nejen spáse duší, ale také dobru a míru
společnosti, se vždy setkávaly s odporem a odsouzením ze
strany našich předchůdců.“
V alokuci ze dne 9. prosince 1854
(Singulari quadam), tedy den po ohlášení dogmatu
o neposkvrněném početí Panny Marie, Pius IX. biskupy
nabádá, aby „ze všech sil bojovali“ proti „zhoubným
omylům, které pustoší katolický svět“. A dodává:
„Měli bychom vždy pociťovat lítost nad
bezbožným rodem nevěřících, kteří by vyhladili
náboženský kult, kdyby to jen bylo možné, mezi nimiž je
nutné zmínit na prvním místě zejména členy tajných
společností, svázaných vzájemně zločinnou úmluvou a
nelitujících žádného hanebného prostředku, aby narušili
a svrhli veškeré církevní i státní zákony. Na ně lze
zajisté vztáhnout slova božského Vykupitele: ‚Vy máte
ďábla za otce a chcete jednat podle přání svého otce.‘“
Pravděpodobně neznámější alokuce
věnovaná svobodným zednářům je ze dne 25. září 1865
(Multiplices inter). Ta začíná slovy:
„Ctihodní bratři, k různým intrikám a
lstím, jakými se nepřátelé křesťanství osmělili útočit
na Boží Církev a snažili se ji marně svrhnout a zničit,
nutno bez nejmenších pochybností započítat onu zvrácenou
společnost, zvanou obecně ‚zednářskou‘, která se
zpočátku skrývala v temnotách, načež vystoupila
usilujíce rozvrátit jak náboženství, tak lidskou
společnost.“
Pius IX. vysvětluje, proč se znovu vrací
k otázce svobodného zednářství:
„Zednářská sekta, o níž je řeč, nejenže
nebyla zkrocena a zastavena, naopak, rozšířila se tak
dalece, že v těchto rozbouřených dobách vystupuje všude
beztrestně a pozvedá hlavu směleji než kdykoli předtím.
Rozhodli jsme se tedy opět o této otázce pojednat,
zváživše, že si snad někteří neuvědomují ničemné záměry,
jimiž jsou tyto tajné spolky vedeny, a mylně se mohou
domnívat, že tento druh společnosti je neškodný, neboť
má za cíl pouze pomáhat lidem v nouzi, a nepředstavuje
tudíž pro Církev Boží žádné nebezpečí, jehož by se bylo
třeba obávat.“
Papež vytýká vládcům „liknavost“, pokud
jde o „potírání této sekty“, a stěžuje si, že ti, kteří
by měli být „bdělí a plni horlivosti v tak důležité
věci, jeví se lhostejnými a ospalými“.
Dále Pius IX. opět potvrzuje odsouzení a
zákazy svých předchůdců, které se týkají „oné zednářské
společnosti a jiných tohoto druhu, jež navzdory zdánlivé
různosti vznikají se stejným cílem a osnují spiknutí, ať
už otevřeně či skrytě, proti Církvi a právoplatné moci“.
Věřící mají být „ostražití a nenechat se
svést klamnými slovy sektářů“, neboť ti jsou jako
pověstní vlci v rouše beránčím, kteří „přicházejí
vyhubit stádo“. „Nutno je tedy započíst mezi ty, s nimiž
apoštol zakázal se stýkat a s nimi přebývat, a to
dokonce natolik, že se nemají ani zdravit.“
Pius IX. vyjadřuje závěrem své přání:
„Nechť Bůh, jehož milosrdenství je hojné,
vyslechne modlitby nás všech a učiní, aby s pomocí jeho
milosti pošetilci nabyli rozumu a zbloudilí se navrátili
na cestu spravedlnosti.“
Mezi dokumenty Pia IX. odsuzující
myšlenky svobodného zednářství (ale nejen jeho) je třeba
započítat i encykliku Quanta cura a s ní
související Syllabus „hlavních omylů
dnešní doby“, které vyšly na svátek Neposkvrněného
početí Panny Marie roku 1864 a ve kterých papež „tajné
společnosti“ letmo zmiňuje.
Lev XIII. (1878–1903)
Boj proti svobodnému zednářství lze bez
přehánění označit za jedno z hlavních témat pontifikátu
Lva XIII., přičemž jeho vrcholem se stala encyklika
Humanum genus (1884). V ní nejen shrnuje
myšlenky svých předchůdců, ale podrobněji rozebírá
podstatu svobodného zednářství, jeho zásady a ideová
východiska, taktiku a cíle. Navrhuje rovněž nutná
protiopatření a „léky“.
Lev XIII. hned na začátku hovoří v duchu
sv. Ignáce z Loyoly o dvou táborech, které se
střetávají, přičemž prvním táborem je „království Boží
na zemi, tedy pravá Církev Ježíše Krista“ a druhým
„království Satanovo, jemuž jsou poddáni všichni ti,
kdož se řídí neblahým vzorem svého vůdce a prarodičů a
vzpírají se uposlechnout věčného Božího zákona,
usilujíce dosáhnout svých cílů bez ohledu na Boha,
mnohdy pak i proti Bohu“. Papež v této souvislosti
připomíná slova sv. Augustina z díla O Boží obci:
„Dvě lásky zplodily dvě obce: pozemskou totiž lásku k
sobě, ústící až v pohrdání Bohem, nebeskou vpravdě lásku
k Bohu, ústící až k pohrdání sebou.“
Papež dále uvádí: „Jsou různé sekty, jež
se sice liší jménem, obřady, organizační formou a
původem, poněvadž však mají jistý společný cíl a druží
se k sobě názorovou podobností v hlavních věcech,
shodují se ve skutečnosti se sektou zednářskou. Ta je
jakýmsi ústředím, odkud se rozcházejí a kam se opět
všechny vracejí.“
Pokud jde o zednářskou ideologii a cíl,
Lev XIII. za ně označuje naturalismus:
„Ovoce pak plodí zednářská sekta
zkázonosné a nejvýš trpké, neboť z naprosto jistých
údajů, které jsme výše uvedli, vyplývá to, v čem její
zájmy vrcholí, totiž od základu zničit veškeren řád
náboženský a státní, jak byl vytvořen křesťanskými
zřízeními, a podle svých smýšlení vytvořit jiný,
odvozený z naturalismu.“
Papež se pak podrobněji věnuje
zednářskému naturalismu:
„Úplně potírají Boží zjevení, neuznávají
žádné náboženské dogma, žádnou pravdu, kterou by
neobsáhla lidská chápavost, žádného učitele, jemuž by se
slušelo věřit pro vážnost jeho úřadu. Poněvadž je pak
jedinečným a jen katolické církvi vyhrazeným úkolem
v plnosti neporušeně uchovat učení od Boha přijaté i
vážnost učitelského úřadu s ostatními nadpřirozenými
prostředky ke spáse, proto se proti ní obrací největší
hněv a nápor protivníků. […] Vynakládá se vpravdě vleklé
a houževnaté úsilí, aby ve společnosti nic neznamenal
učitelský úřad Církve a její vliv, a proto všude hlásají
a bojují o naprostou odluku náboženství a státu. Tím
vytlačují ze zákonodárství a státní správy nanejvýš
blahodárný vliv katolického náboženství. V důsledku tedy
prosazují, aby společnosti byly vedeny zcela bez ohledu
na ustanovení a nauku Církve. Zednáři nemají však věru
dost na tom, že nedbají Církve, nejlepší vůdkyně, nýbrž
se ji snaží zničit pronásledováním. Stává se tudíž
běžným beztrestně napadat samotné základy katolického
náboženství slovem, perem i vyučováním. Nešetří se práv
Církve a porušují se výsady, jimiž byla Bohem obdařena.“
Lev XIII. upozorňuje na nebezpečí, které
se svobodnými zednáři souvisí:
„Tím, že přijímají do svých řad
příslušníky veškerých možných náboženství, vštípí jim
ve výsledku onen velký blud dnešní doby, že je nutné
pozbýt náboženských zábran a že mezi vyznáními není
rozdílu. Takové smýšlení pak nejlépe slouží jejich
záměru, tedy zániku všech náboženství, a především
katolického, jež nelze bez vrcholného bezpráví srovnávat
s ostatními, poněvadž je jediné pravé. […] Ve
skutečnosti dává sekta svým zasvěcencům úplnou volnost,
aby mohli plným právem hájit své stanovisko, že Bůh je i
že Bůh není. A ti, kdož příkře popírají existenci Boha,
jsou bez obtíží přijímáni stejně jako ti, kdož se
domnívají, že Bůh sice existuje, mají však o něm
zvrácené názory, jako tomu bývá u panteistů, což ovšem
neznamená nic jiného, než že se ponechá jakési klamné
zdání Boží přirozenosti a zároveň s tím odstraní pravda.
A když se tato nejzákladnější pravda vyvrátí nebo se jí
otřese, musí nutně zakolísat také ty pravdy, k jejichž
poznání nás vede přirozený řád, že vše povstalo
svobodným aktem vůle Boha stvořitele, že svět je řízen
Prozřetelností, že duše lidská nezaniká a že po tomto
pozemském životě nadejde jiný.“
Papež se dále rozepisuje o neblahých
důsledcích takovéhoto uvažování:
„Když se pohřbí tyto zásady, jež tvoří
základ přirozeného řádu a hlavní pilíř poznání a životní
praxe, tu se brzy projeví následky v mravním životě
jedince i společnosti. […] Bůh, Stvořitel světa a
zároveň jeho prozíravý Vládce; věčný zákon přikazující
zachovávat přirozený řád a zakazující ho porušovat;
poslední lidský cíl, nekonečně přesahující věci lidské a
tento pozemský domov: to jsou zdroje a základy veškeré
spravedlnosti a mravnosti. Jestliže ty se odstraní, jak
to činí naturalisté a zednáři, bude tím znemožněno
poznání, v čem spočívá znalost dobra a zla a jak toto
rozlišení obhájit.“
Zkáza mravů není jen nutným důsledkem
ideologie svobodných zednářů, nýbrž i jejich záměrem:
„K potvrzení toho, co bylo řečeno, může
posloužit skutečnost, kterou lze obtížněji slovy
vyjádřit než ji pochopit. Poněvadž totiž lidem prohnaným
a vychytralým nikdo nesloužívá s takovou otrockou
povolností jako ti, jejichž duch je vysílen a podlomen
vládou vášní, vyskytli se v zednářské sektě lidé, kteří
vyhlásili a navrhli použít jakéhokoli úskoku k tomu, aby
strhli mnohé k ničím neomezeným náruživostem; a ti se
takto stanou poslušným nástrojem v jejich troufalém
záměru.“
Lev XIII. poukazuje na to, že
s naturalismem, potažmo svobodným zednářstvím, přichází
oslabení rodiny:
„Pokud jde o rodinné společenství, dá se
celé učení naturalistů vystihnout takto: Manželství je
jenom jakýmsi druhem občanské smlouvy; právem lze je
rozvázat se souhlasem těch, kdož smlouvu uzavřeli,
přičemž moc nad manželským svazkem náleží státním
úředníkům. Dětem se při výchově nemá vštěpovat žádný
pevný a vyhraněný názor; je záležitostí každého z nich,
aby si po dosažení určitého věku samo zvolilo své
náboženství. V tom se však s naturalisty úplně shodují
zednáři, a nejen že se shodují, ale již dlouho se snaží,
aby tyto názory pronikly do mravů a do každodenního
života.“
A podotýká, že „zednářská sekta usiluje
zmocnit se výchovy mládeže. Cítí, že snadno mohou podle
své libovůle utvářet křehkou a poddajnou vůli onoho
věku, a tak vychovávat státu jimi vytoužené občany“.
Svobodné zednářství narušuje nejen
rodinu, ale svým bludným pojetím i autoritu ve státě,
neboť prohlašuje:
„Zdrojem všech občanských práv a
povinností je buď lid, nebo státní moc, a to jen taková,
drží-li se nových zásad. Stát má kromě toho být
bezbožecký; není důvodu, proč by se při existenci
různých náboženství měla dávat přednost jednomu před
ostatními; všechny musejí být postaveny na roveň.“
Papež činí také vysvětlující poznámku,
pokud jde o členy tajných společností:
„Je však záhodno, aby to, co jsme řekli
nebo co řekneme, bylo chápáno o zednářské sektě jako
takové, s vědomím toho, že zahrnuje další spřízněné a
přidružené společnosti; neplatí to však o jednotlivých
členech těchto společností. Mezi nimi se zajisté mohou
vyskytovat, a to nikoliv výjimečně, i lidé, kteří sice
nejsou bez viny, poněvadž vstoupili do společností
takového druhu, přece však nemají sami o sobě účast na
jejich hanebných činech, ani neznají konečný cíl,
kterého se snaží dosáhnout. Rovněž ze samotných spolků
některé snad ani vůbec neschvalují krajní závěry, k nimž
by měly logicky dojít, ježto nutně vyplývají ze
společných zásad, kdyby je neodstrašovala sama jejich
ohavnost. A opět místní a časové okolnosti nutí některá
spolky, aby si vytkly rozumnější cíle, než by si samy
přály nebo které sledují jiná sdružení. A přece se proto
nemají pokládat za cizí zednářskému spřažení, protože to
nelze posuzovat podle dokonaných činů a toho, čeho
dosáhlo, nýbrž podle jeho obecných zásad.“
Na závěr Lev XIII. uvádí prostředky k
„vypuzení nečistého jedu, který koluje v žilách národů“.
Za prvé, je nutné „strhnout zednářství
masku“ a „ukázat, jaké skutečně je“. „Ať se nikdo
nenechá oklamat předstíranou počestností, že
v zednářských záměrech není ničeho, co by bylo v rozporu
se svatostí náboženství a dobrými mravy; jelikož účel a
povaha této sekty jsou ze své podstaty zločinné, nemůže
být dovoleno do ní vstupovat nebo ji jakkoliv
podporovat.“
Za druhé, je nezbytné, aby „věřící
hlouběji poznávali přikázání náboženství“.
Za třetí, je třeba větší angažovanosti
laiků, „kteří v sobě spojují lásku k náboženství a k
vlasti s bezúhonností a vzdělaností“.
Za čtvrté, Lev XIII. doporučuje podporu a
šíření třetího řádu sv. Františka, „neboť samotným
účelem řádu, jak byl stanoven zakladatelem, je zvát lidi
k následování Ježíše Krista, k lásce k Církvi, k
naplňování všech křesťanských ctností; proto tedy může
prokázat velké služby při potlačování nákazy ničemných
sekt“.
Za páté, papež upozorňuje na nebezpečí,
kterému jsou vzhledem ke své mnohdy nelehké životní
situaci vydáni dělníci, a vyzývá, aby se jim věnovala
větší pozornost.
Za šesté, nesmí se zapomínat na význam
katolické charity, která „dává viditelný a zářný
příklad“ křesťanské lásky k bližnímu.
Za sedmé, „abychom dosáhli snáze svého
cíle, svěřujeme Vaší [biskupů] svědomité bdělosti ještě
více mládež, jež je nadějí lidské společnosti. Výchovu
mládeže považujte za jednu ze svých největších starostí
a nedomnívejte se, že jakákoli ostražitost je dost
velká, aby nebylo třeba vyvinout ještě větší, k
ochránění dospívající mládeže před těmi školami a
učiteli, od nichž se lze obávat morového dechu této
sekty.“
Lev XIII. končí svá doporučení a celou
encykliku výzvou k modlitbě:
„Dobře víme, že naše společné úsilí
nemůže postačit k vytrhání plevele na poli Páně,
jestliže nám v našich snahách nebeský Hospodář vinice
dobrotivě nepomůže. Je proto nutno vyprošovat si co
nejúpěnlivěji a nejúzkostlivěji jeho pomoci a přispění,
jak toho vyžaduje vážné nebezpečí a veliká tíseň.
Svobodné zednářství, povzbuzeno svými
úspěchy, pozvedá drze svoji hlavu a zdá se, že jeho
troufalost už nezná mezí. Všichni jeho přívrženci jsou
vzájemně spjati ničemným spříseženstvím a společnými
tajnými cíli, navzájem se podporují a jeden druhého
povzbuzuje k páchání většího zla. Tak rázný útok si
vyžaduje stejně rozhodný odpor; je tedy zapotřebí, aby
se všichni dobří lidé sdružili v co nejširší
společenství činu i modlitby. Od nich žádáme, aby se
proti postupující síle sekt postavili svorně do
sevřeného šiku a ani o píď neustoupili. Zároveň ať
vztahují v modlitbě své ruce k Bohu a úpěnlivě prosí,
aby se křesťanství šířilo a vzkvétalo, aby se Církev
těšila nezbytné svobodě, aby poblouznění nabyli zdraví,
a aby již konečně omyly uvolnily místo pravdě a neřesti
ctnostem.
Za svou pomocnici a prostřednici mějme
Pannu Marii, Matku Boží, aby Ta, která již od svého
početí přemohla satana, ukázala svou moc nad
nešlechetnými sektami, v nichž nanejvýš očividně s
nezkrotnou věrolomností a pokrytectvím ožívá ďábelský
duch zpupnosti.
Dovoláváme se pomoci knížete vojska
nebeského sv. Michaela, přemožitele pekelných mocností,
jakož i sv. Josefa, snoubence Nejsvětější Panny,
blahodárného ochránce katolické Církve v nebi, apoštolů
Petra a Pavla, velkých rozsévačů křesťanské víry a
nepřemožitelných jejích obránců. V jejich ochranu a ve
vytrvalost společných modliteb skládáme důvěru, že Bůh
náležitě a dobrotivě přispěje ku pomoci lidskému
pokolení uvrženému do tolika nebezpečí.“
Ve svých následujících encyklikách
zmiňuje Lev XIII. svobodné zednářství v souvislosti se
situací v některých zemích. První z nich je
Officio sanctissimo (1887), která pojednává o
církvi v Bavorsku. V ní biskupům připomíná, aby varovali
věřící před nebezpečím zednářství, a cituje slova sv.
Lva Velikého: „Ozbrojte se zbožným zápalem pro věc
náboženství a bdělostí; a nechť se z úsilí všech
věřících stane nástroj proti nejkrutějším nepřátelům
duše.“
Následují tři encykliky adresované
především církvi v Itálii, které se vyloženě týkají
svobodného zednářství a jeho působení.
V Dall'alto dell'Apostolico Seggio
(1890) Lev XIII. do značné míry shrnuje, co bylo řečeno
v Humanum genus, ale věnuje také velkou pozornost
protipapežským snahám zednářů. Papež tuto v říjnu
vydanou encykliku končí mj. slovy: „Odevzdejme vše Bohu
skrze naši Prostřednici, Nejsvětější Pannu Marii,
nepřemožitelnou Královnu růžence, která má velikou moc
nad pekelnými mocnostmi a která už tolikráte dala Itálii
pocítit svou mateřskou lásku.“
Další dvě encykliky, které varují před
nebezpečím svobodných zednářů, pocházejí z téhož dne, a
to 8. prosince 1892. (Ve stejný den vyšla také třetí
encyklika Magnae Dei Matris „o růženci a
křesťanském životě“.) V Inimica vis, která
je směřována italským biskupům, zaznívá jistá nevole, že
předchozí papežská rozhodnutí jsou brána na lehkou váhu.
Lev XIII. upozorňuje, že se zednáři snaží svými „sliby“
a „novotami“ svést nižší duchovenstvo, a slovy papeže
sv. Felixe III. připomíná: „Neodporovat omylu je jako
jej schvalovat; nebránit pravdu je jako ji potírat… Ten,
kdo nevystupuje proti zjevnému zločinu, se případně
stává podezřelým ze spoluviny.“
Druhá encyklika Custodi di quella
fede je adresována italskému lidu. Papež v ní
viní svobodné zednáře za stávající neutěšitelný stav:
„Nebeská naděje a láska již nepozvedají
lidská srdce, která se v potřebě nekonečna neukojitelně
vrhají na pozemská dobra; a nevyhnutelně se s náruživou
vášní pachtí za radovánkami, bohatstvím a postavením.“
Lev XIII. dále odsuzuje falešné zednářské
vlastenectví a politiku:
„Skutečnosti svědčí, že zednářské
vlastenectví není ničím jiným než sektářským sobectvím
usilujícím ovládnout vše, a zejména novověké státy,
které všechno přebírají a soustřeďují do svých rukou. Je
nanejvýš zřejmé, že v záměrech zednářstva jsou slova
jako politická nezávislost, rovnost, civilizace a pokrok
nástrojem ke zlehčení závislosti člověka na Bohu v naší
zemi, k oprávnění omylu a neřesti, souručenství jedné
skupiny na úkor růstu ostatních občanů. Lidé vykoupení
božskou krví se tak vracejí do rozdělení a svárů,
zkaženosti a ostudného pohanství.“
Papež ukazuje na nebezpečí některých tzv.
dobročinných spolků a vybízí rodiče k ostražitosti:
„Ach, do kolika rodin dnes pronikli vlci v rouše
beránčím!“
Lev XIII. zmiňuje svobodné zednářství i
ve své encyklice Praeclara gratulationis publicae
(1894), v níž volá východní schismatické církve
k jednotě víry. Píše: „Nechť Bůh ve svém milosrdenství
zmaří jejich bezbožné záměry; nicméně ať všichni
křesťané vědí a pochopí, že je třeba jednou provždy
shodit zavrženíhodné jho zednářstva…“
Svobodné zednářství si našlo místo i
v apoštolské exhortaci
Annum ingressi
(1902), v níž se Lev XIII. rok před svou smrtí ohlíží za
svým pontifikátem. To jen potvrzuje, jakou váhu tomuto
tématu přikládal.
Závěr
V
papežských dokumentech týkajících se svobodného
zednářství lze najít řadu společných prvků. Zdůrazňují
nebezpečí tajných společností pro náboženství i
společnost. Odsuzují samotný princip spiklenectví a
nedovolenou přísahu. Poukazují na to, že na jménu tajné
společnosti či spolku nezáleží, podstatné jsou myšlenky
a pohnutky, ze kterých vychází a jimiž se řídí. Znovu a
znovu opakují, že stanovisko Církve zůstává v této věci
nezměněno, třebaže někteří tvrdí opak. U Pia IX. a Lva
XIII. se pak setkáváme s tím, že jejich prohlášení
bývají vydávána v souvislosti s mariánskými svátky, což
jistě není náhodné.
„Raduj se, Panno Maria, neboť jsi sama potřela všechny
bludy v širém světě!“
Poznámka: V článku byly použity neoficiální překlady
církevních dokumentů.
