Padělek zvaný Týden
modliteb za jednotu křesťanů
John Vennari
Od 18. do 25. ledna probíhá v Římě,
ale nejen tam, tzv. Týden modliteb za jednotu křesťanů. Pokud
srovnáme pokoncilní oslavy tohoto týdne s jeho původním
posláním, zjistíme, že jsou na hony vzdáleny tradiční nauce
Církve.
Původní účel: obrácení a návrat
do pravé Církve
Každoroční Týden modliteb za
jednotu křesťanů je nový název pro to, co se dříve jmenovalo
Oktáv jednoty s Petrovým stolcem.
Zmíněný Oktáv zavedl otec Paul
Francis Wattson, zakladatel Bratří smíření, a získal pro něj
souhlas papeže sv. Pia X.
Otec Wattson, bývalý anglikán,
který se obrátil na katolickou víru, se rozhodl, že oktáv bude
začínat 18. lednem, tj. na svátek Nastolení sv. Petra v Římě, a
končit 25. ledna, tedy svátkem Obrácení sv. Pavla apoštola.
Jednalo se o veřejnou událost, během níž probíhaly modlitby za
obrácení nekatolíků a jejich návrat do pravé Církve Ježíše
Krista, církve katolické.
V roce 1958, k padesátému výročí
Oktávu jednoty s Petrovým stolcem, přední morální teolog otec
Francis Connell ve svém proslovu uvedl: „Tento oktáv, tedy
období osmi dnů, je zejména zasvěcen modlitbám […], aby všichni
lidé poznali, že katolická církev je jedinou náboženskou
organizací, kterou Bůh ustanovil jako cestu k spáse pro veškeré
lidské pokolení.“[1]
Oktáv i nadále každým rokem
probíhá, a to nejen v Římě, ale i na dalších místech po celém
světě, přičemž, jak již bylo řečeno, dostal nové jméno: „Týden
modliteb za jednotu křesťanů“. Po II. vatikánském koncilu se
bohužel zvrhnul do osmidenního pankřesťanského festivalu falešné
lásky, během něhož se katolíci, pravoslavní schizmatici a různí
protestanti modlí za blíže neurčenou „jednotu křesťanů“. Modlí
se rovněž za nějaký všem vyhovující zdánlivě křesťanský úmysl,
který je povětšinou čistě lidský. Je to přehlídka ztráty smyslu
pro skutečnost, protože účastníci oslavují jakousi jednotu,
která však neexistuje, a představují ji světu jako výraz
křesťanské shody.
Oktáv jednoty s Petrovým stolcem
Původní Oktáv jednoty s Petrovým
stolcem měl rok co rok stejné téma: obrácení a návrat nekatolíků
do jediné pravé Církve Ježíše Krista. Každý den oktávu byl
věnován modlitbě na nějaký určitý úmysl a tyto úmysly byly až do
II. vatikánského koncilu každého roku stejné. Modlitební úmysly
původního Oktávu jednoty s Petrovým stolcem jsou následující:
18. ledna, svátek Nastolení sv.
Petra v Římě: Aby se všechny „jiné ovce“ vrátily do jednoho
ovčince Petrova.
19. leden: Aby se východní
odštěpenci [tj. schizmatici] vrátili do jednoty s apoštolským
stolcem.
20. ledna: Aby se anglikáni
podřídili autoritě Kristova Náměstka.
21. leden: Aby luteráni a další
protestanti v Evropě našli zpět cestu do Církve svaté.
22. leden: Aby se křesťané
v Americe stali jedním v jednotě s Petrovým stolcem.
23. leden: Aby se odpadlí katolíci
vrátili zpět ke svátostem.
24. leden: Aby se židé obrátili.
25. leden, svátek Obrácení sv.
Pavla apoštola: Aby byl svět získán pro Krista[2]
[případně se také uvádí: „Aby se celý pohanský svět obrátil.“[3]].
V úmyslech a jednotlivých cílech
původního Oktávu jednoty s Petrovým stolcem není nic nejasného.
Je to nezastřený pravý katolický duch papežů od dob Kristových
až do roku 1958. Slovem i činem zde najdeme vyjádřeno pevné
učení Církve ohledně jednoty křesťanů, které shrnul papež Pius
XI. ve své encyklice Mortalium animos z roku 1926, kde
čteme: „… jednota nemůže vzniknout jinak než z jednoho
učitelského úřadu, jednoho pravidla víry a z jedné víry
v Krista. […] Jednota křesťanů se totiž nedá uskutečňovat
žádným jiným způsobem než usilováním o návrat disidentů k
jediné pravé Církvi Kristově, od níž tito nešťastníci kdysi
odpadli.“[4]
Předkoncilní Oktáv jednoty
s Petrovým stolcem dokonale odpovídá katolickému učení
vyjádřeného papežem Piem XII.: „V žádném případě nesmí se přejít
mlčením nebo víceznačnými slovy zastřít to, co říká katolická
nauka o pravé podstatě a stupních ospravedlnění, o ústavě
Církve, o prvenství pravomoci římského papeže a o návratu
odloučených k pravé Církvi Kristově jako jediné cestě k
jednotě.“[5]
Nový program
Pokoncilní Týden modliteb za
jednotu křesťanů oproti tomu odstranil katolický obsah. Zůstala
jen prázdná skořápka naplněná ekumenickým suchopárem.
Týden je nyní společně připravován
Papežskou radou pro jednotu křesťanů a Světovou radou církví.
V duchu pokoncilní kreativity se
téma Týdne každého roku mění.
Tak například tématem pro rok 2010
bylo „Vy jste svědky těch věcí“ [Lk 24, 48]. Jednalo se o
oslavu stého výročí prvního ekumenického setkání protestantů
v Edinburghu roku 1910, tedy události, která je považována za
počátek moderního ekumenického hnutí.
Téma pro rok 2009 znělo
„Budou
v tvé ruce jedním celkem“
[Ez 37, 17]. Stalo se tak na podnět Korejců a účelem bylo modlit
se za problémy, kterým čelí.
Tématem pro rok 2008 se stalo „V
modlitbách neustávejte“ [1 Te 5, 17]. V příručce Papežské
rady pro jednotu křesťanů k tomu čteme: „Pro některé je cílem
viditelná jednota, sjednocující církve ve společném vyznání
víry, bohoslužbě a svátostech, svědectví, vedení a organizaci.
Jiní spíše hledají ‚usmířenou rozmanitost‘, kdy existující
církve spolupracují na přinášení společného svědectví světu. […]
Modlitba za jednotu křesťanů je v tomto kontextu velmi podnětná.
Jejím důsledkem je změna osobní i konfesní identity.
To nakonec znamená, že se vzdáváme svého způsobu hledání
jednoty a soustředíme se na to, co pro svůj lid chce Bůh.
[…] Rozjímání pro osm dní modliteb za jednotu, která předkládá
tato brožura, vychází z předpokladu, že modlitba za jednotu
křesťanů a duchovní ekumenismus jsou základem všech dalších snah
v hledání jednoty mezi křesťany.“[6]
Než budeme pokračovat dál,
povšimněme si zvláštního slovního spojení „hledání jednoty“.
Protestanti je snad mohou užívat oprávněně, ale katolíci?
Katolíci nehledají pravdu, ani
jednotu. Nehledáme něco, co už máme. Jakožto katolíci máme díky
milosti Boží pravdu a jednotu. Naší povinností je s láskou zvát
nekatolíky do jediné pravé Církve, založené samotným Pánem
Ježíšem Kristem, jejímž znakem je mj. jednota. Tuto pravdu lze
ukázat na události z počátku dvacátého století.
V roce 1919, tedy v době, kdy se
začínalo mezi protestanty rozvíjet ekumenické hnutí, byl papež
Benedikt XV. vyzván, aby se k němu rovněž připojila katolická
církev. Papež to zdvořile odmítnul. Vysvětlil, že ačkoli je jeho
nejhlubší touhou, aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř, tak se
katolická církev nemůže připojit k ostatním v hledání
jednoty. Jelikož Kristova Církev, jak řekl, už jedna je a nesmí
vyvolat zdání, že hledá sama sebe nebo svou vlastní jednotu.[7]
Je tedy zcela nemístné používat
slovní obrat „hledání jednoty“, který bohužel nacházíme v mnoha
vatikánských ekumenických dokumentech, jelikož tím vzniká u
katolíků i nekatolíků dojem, že jednoty Církve ještě nebylo
dosaženo. Termín „hledání jednoty“ má protestantský původ a je
katolickému chápání zcela cizí.
Nové modlitební úmysly
Každým rokem jsou v rámci Týdne
modliteb za jednotu křesťanů stanoveny i úmysly související
s jeho hlavní myšlenkou. Tyto úmysly nemají nic společného
s obrácením a návratem nekatolíků do jediné pravé Církve, ale
odpovídají čistě mezikonfesijnímu přístupu.
Minulý rok, tedy v roce 2010, bylo
např. tématem Týdne „Vy jste svědky těch věcí“, přičemž
modlitební úmysly zněly následovně:
1. den: chválit toho, který nám
dává dar života a vzkříšení;
2. den: poznávat, jakým způsobem
lze příběh své víry předávat druhým lidem;
3. den: rozpoznávat Boží působení
ve svém životě;
4. den: vzdávat díky za obdrženou
víru;
5. den: vyznávat Kristovo vítězství
nad utrpením;
6. den: usilovat o stále větší
věrnost Božímu slovu;
7. den: růst ve víře, naději a
lásce;
8. den: poskytovat pohostinství a
učit se je přijímat [což připomíná více Gutha-Jarkovského než
cosi náboženského].
Pokud si rok za rokem pročítáme
program Týdne modliteb za jednotu křesťanů, pak tam nacházíme
pouze nabídku takovýchto a podobných úmyslů a rozjímání. O
modlitbách za „návrat ‚jiných ovcí‘ do jednoho ovčince Petrova“,
nebo obrácení a návrat schizmatiků, anglikánů, luteránů a
„dalších protestantů v Evropě“ do pravé Církve nemůže být vůbec
řeči. Už tam nejsou modlitby, „aby se křesťané v Americe stali
jedním v jednotě s Petrovým stolcem“, prosby za obrácení židů
nebo celého pohanského světa ke Kristu a jeho Církvi, jak tomu
bylo dříve.
Zvítězil nový ekumenický program,
který neusiluje o obrácení nekatolíků, ale sbližování katolíků
s nekatolíky.
Onen nový přístup odráží i
téma Týdne modliteb za jednotu křesťanů 2011:
„Sjednoceni v učení apoštolů, společenství,
lámání chleba a modlitbě“ [Sk 2, 42].
Jednotlivé z osmi dní jsou postupně zasvěceny následujícím
rozjímáním: jeruzalémská církev; mnoho údů v jednom těle;
věrnost apoštolskému učení nás sjednocuje;
sdílení, projev naší jednoty; lámat chléb naděje;
modlitbou posíleni k činům; žít víru ve vzkříšení; a pověřeni
službou smíření.
A opět: katolíci a nekatolíci
nejsou mnohými údy v jednom těle, nekatolíci nejsou věrni
apoštolskému učení a katolická eucharistie, v níž je přítomen
Kristus s celým svým božstvím i lidstvím, je něčím naprosto
jiným než protestantský chléb sloužící k připomínce večeře Páně,
byť by se z citovaného dokumentu zdát, že rozdíly jsou pouze
zdánlivé.
Z uvedeného je zcela jasné, že
pokoncilní Týden modliteb za jednotu křesťanů je padělkem.
Padělkem původního Oktávu jednoty s Petrovým stolcem i celého
poslání, které Kristus svěřil své Církvi.
Pán Ježíš svým apoštolům přikázal,
aby „šli a učili všechny národy“ a přivedli všechny lidi do
jediné pravé Církve, kterou Kristus založil. Ekumenismus dělá
pravý opak. Přední teolog otec Edward Hanahoe si už v roce 1959
stěžoval, že výsledkem dnešního ekumenismu je „upevňování stavu
odloučení a udržování lidí spíše mimo Církev, než aby do ní byli
přiváděni“.[8]
Tím jsou duše nekatolíků ponechány ve velkém nebezpečí.
Současné ekumenické aktivity
v katolické církvi stavějí na klamné jednotě, která odsouvá
pravdu, tedy katolickou nauku, na vedlejší kolej. Svaté oficium
za panování blahoslaveného papeže Pia IX. v roce 1865 potvrdilo,
že jednota musí být založena pouze na pravdě, tj. plném učení
Církve, přičemž anglikánské unionisty svého času varovalo: „…
musíte dbát toho, abyste ve snaze o dosažení jednoty nesešli
z cesty.“[9]
Anglický kardinál Henry Edward
Manning k tomuto prohlášení poznamenává: „… jak Svaté oficium
potvrzuje, není žádné jednoty bez pravdy. Pravda první, jednota
následně; pravda je základ, jednota výsledek. Převrátit tuto
posloupnost věcí by znamenalo popřít božský řád. Jednota
Babylónu skončila zmatením; jednota letnic sloučila všechny
národy v jednom Těle a jedné nauce víry. […] Pouze pravda plodí
jednotu.“[10]
Dnešní ekumenismus v podání Týdne
modliteb za jednotu křesťanů bohužel potvrzuje již zmíněná slova
otce Hanahoa o tom, že vede k „upevňování stavu odloučení a
udržování lidí spíše mimo Církev, než aby do ní byli přiváděni“.
Modleme se, aby opět získal svého
původního katolického ducha, ducha, který z lásky k nekatolíkům
usiluje o jejich obrácení a návrat do pravé Církve Kristovy, a
tím i o jejich sjednocení v pravdě.
Převzato z Catholic Family News,
prosinec 2010.
Zkráceno a po dohodě s autorem
mírně upraveno.
Přeložil Mikuláš Spurný.
© Te Deum 2011 |