abbé lamennais – prorok moderních svobod

T. W. N.

 

 

 

H. F. R. de Lamennais

Když v únoru 1854 umíral, čestné místo v jeho ložnici již dávno zaujímala busta Marianny, symbol republikánských ideálů, která nahradila zde kdysi stojící sošku Nejsvětější Panny Marie. U jeho smrtelné postele se sešli libertini, svobodní zednáři a nejhorší nepřátelé náboženství; mezi nimi vynikal mladý muž, bývalý spoluredaktor radikálně liberálního deníku Le Peuple Constituant. Přátelé umírajícího ze starých, lepších časů, zejména jeho rodný bratr Jean, jenž byl katolickým knězem, nebyli na přání umírajícího vpuštěni. Mnoho z nich se však stále nepřestávalo horoucně modlit za jeho obrácení. Stejně tak až do konce neustávali ve svých snahách zachránit nešťastníkovu duši představitelé církevní hierarchie, včetně pařížského arcibiskupa a Svatého otce Pia IX.

Odpověď konajícího byla stále táž: „Ne, ne, ne. Nechte mě být!“ Jednomu ze svých bývalých žáků, který stále ke svému učiteli choval vřelé city a naléhal, aby se alespoň zkusil pomodlit, odpověděl, že toho není schopen, neboť modlitba je milost a on již milost nemá. Zůstal při smyslech až do poslední chvíle. Netoužil po usmíření s Bohem a jeho mystickým tělem – Církví.

Po smrti bylo jeho tělo na základě vlastní, předem sepsané vůle složeno do anonymního hrobu na pařížském hřbitově Père-Lachaise. Za rakví kráčelo jen pár osob, zejména představitelů pařížské chudiny, nebyl zde kněz, místo toho na vše dohlížel policejní oddíl, aby se předešlo případným rozmíškám. Téměř u mohyly se strhla rvačka; nebyly žádné proslovy. Hrobník se jenom zeptal, zda má nad hrobem postavit kříž. Zazněla krátká odpověď: „Ne!“ Někdo vykřikl: „Můžeme jít domů. Vše už skončilo.“

Takto se se světem loučil Lamennais, kdysi skvělý apologeta a populární katolický spisovatel, později odpadlý kněz, zatvrzelý apostata, obránce novověkých svobod a prorok vysněného „křesťanství zítřka, křesťanství lidského rodu“, který s odstupem času může být oprávněně považován za jednoho z duchovních otců současné revoluce v Církvi.

. . .

Královštější než král, papežštější než papež

V roce 1817 vyšel první svazek díla, které abbé Lamennaisovi přineslo věhlas předního apologety obrozujícího se v době Restaurace francouzského katolicismu. Jednalo se o Essai sur l‘indifférence en matiere de religion („Esej o lhostejnosti ve věci náboženství“).

Zmíněné dílo, napsané strhujícím stylem plným půvabu, bylo v autorových záměrech plamenným útokem na víru v primát individuálního rozumu. Racionalismus osvíceneckých pochybovačů, jemuž se esej podrobně věnovala, byl označen za hlavní příčinu rozkladu tehdejší společnosti a za důvod vymizení zbožnosti.

Lamennais již v samotné předmluvě k Eseji maluje v černých barvách obraz lidstva vynořujícího se z šíleností „epochy světel“: „Náboženství, morálka, čest, povinnost, nejsvětější zásady a nejšlechetnější city jsou nyní čímsi jako sen, vzdušnými přízraky, plnými lesku, které se na chvíli mihnou v pozadí našich myslí a nenávratně mizí. Ano, nikdy nebylo viděno nic podobného, dokonce ani v pouhých představách. Bylo třeba dlouhého a stálého úsilí, neúnavných bojů člověka s vlastním svědomím a rozumem, aby se došlo k této nelidské lhostejnosti. [...] Hledě na pravdu i omyl se stejnou nechutí, [moderní člověk – pozn. T. W. N.] předstírá, že je není možno od sebe odlišit, a oběma pohrdá. [...] Každý, kdo není slepý, jasně vidí, že francouzská revoluce, tak nadmíru pustošivá, vděčí za svůj cejch smrti toliko bezbožnému šílenství vůdců, kteří útočili na všechny pravdy najednou s bezpříkladnou zavilostí.“

Během pouhého jednoho roku se ve Francii prodalo třináct tisíc výtisků této knihy, což byl na tehdejší dobu náramný počet. Lamennaisovo dílo bylo přeloženo do všech hlavních evropských jazyků; někteří jej dokonce označovali za „posledního církevního Otce“. Spisovatel a historik Alphonse de Lamartine se po přečtení Lammenaisovy knihy nechal strhnout k nadšené chvále: „Je to něco nádherného! On smýšlí jako monsieur de Maistre a píše jako Rousseau, mocně, pravdivě, vznešeně, košatě, přesvědčivě, původně. Jeho dílu nic neschází.“

Biskup Frayssinous, rektor pařížské univerzity a francouzský ministr veřejné osvěty, zase prohlásil, že „by tato kniha mohla přivést k životu mrtvého“. Nescházeli ani tací, kteří v něm viděli „článek pojící devatenácté století s věkem Órigena a Augustina“.

V té době abbé Lamennais rovněž zastával vyhraněné politické názory. Zocelen polemickým bojem s napoleonským despotismem byl nadšeným legitimistou, přesvědčeným, že pouze obnovení původní právoplatné královské vlády Bourbonů zaručí Francii náboženskou obrodu a zajistí úctu k oprávněným nárokům jediného pravého náboženství, bez něhož, jak psal v Eseji, není společnosti. V prvním období své veřejné činnosti stál Lammenais rozhodně na půdě svrchovanosti královské moci a v srdci mu hořelo heslo „Bůh a král“. Požadoval od Božích pomazaných, aby ze své absolutní moci nečinili ústupky, aby ji zachovávali nedělitelnou a plně svrchovanou, vyzýval je: „Buďte králi!“

V roce 1823, tedy ve výročí stětí Ludvíka XVI., se oddával úvahám nad podstatou královské moci, nad jejím absolutním rozměrem: „Jak je tento královský úřad vysoký! Avšak jak je zároveň těžko udržet se na něm pouze silou své duše, když všechny jiné opory odepřou pomoc! [...] Zdrojem královské moci je pevná víra, že vláda, již obdrželi shůry, nikdy je neopustí, pokud jí sami zůstanou věrni. Monarcha, který dovoluje svou moc zpochybňovat, ji již tímto vystavuje záhubě. Oslabovat královskou moc znamená obracet ji vniveč. Buďto je tím, čím ji učinil Bůh, nebo vůbec není. [...] Ten, kdo sedí na trůně, nemůže ustupovat, neboť za ním zejí propasti. Vy, na kterých leží osud Evropy a od nichž Bůh jednou požádá vydání počtu ze svěřené moci,“ apeloval abbé Lamennais plamenně na evropské monarchy, „jděte na ono místo smutku, kde byl popraven Ludvík XVI. [...] Jděte a dívejte se! Zde musel obětí vlastního života odčinit za jinou oběť, kterou, jak se mu zdálo, byl povinen složit – za oběť své královské hodnosti.“

Politika přitahovala Lamennaise stále silněji. Díky úctě, jíž se těšil po vydání díla o náboženské lhostejnosti, se na něj s žádostí o spolupráci a podporu obracelo mnoho politiků a redaktorů konzervativních a legitimistických časopisů. Abbé Lamennais těmto naléháním nedokázal odolat.

V oné době vystoupil také jako obránce výsadních práv Apoštolského stolce a papežské neomylnosti ohrožované ve francouzské církvi stále přítomnými galikánskými tendencemi. Rychle se stal předchůdcem radikálního ultramontanismu. V papeži, jakožto viditelné hlavě Církve, viděl poslední instanci, která jediná je schopna udržet v jednotě křesťanské národy, aby byly uchráněny z jedné strany nebezpečí revoluční anarchie a z druhé královského despotismu. Papež, který autenticky vykládal učení Církve, byl zárukou správnosti v otázkách víry a morálky, a univerzalistická idea papežství, povzneseného nad někdy úzce pojaté zájmy místních církví, narůstala v tehdejších textech francouzského kněze do rozměru zásad politického života. V práci nazvané De la religion considérée dans ses rapports avec l'ordre civil et politique („O vztahu náboženství k politice a občanství“) Lamennais s protigalikánským důrazem konstatoval: „Bez papeže není Církve, bez Církve není křesťanství, bez křesťanství není společnosti.“ V roce 1825, pln důvěry ke Svatému stolci, psal o římském biskupovi: „Budoucnost je v jeho rukách, nechť si je toho vědom a s důvěrou plní své veliké poslání.“

. . .

Lamennaisův filosofický tradicionalismus

Čelním útokem na Descartesovu filosofii, jehož se abbé Lamennais dopustil dílem o náboženské lhostejnosti, si získal všeobecnou pověst jednoho z největších soudobých apologetů katolicismu. Pozorný čtenář si však v oné práci mohl povšimnout zárodků příštích omylů, které bude Lamennais o několik let později hlásat již zcela otevřeně bez sebemenšího ostychu.

Lamennaise totiž neuspokojovala pouhá, byť nejtrefněji mířená kritika racionalismu a náboženského skepticismu; ukázalo se, že jeho touhou je vytvořit na filosofické rovině systém, který by byl konstruktivní alternativou proti osvíceneckému kultu individuálního rozumu. Jestliže v prvním svazku Esejů představil autor tento systém jenom zběžně a v obrysech, pak v třech následujících svazcích mu již věnuje značnou pozornost. Axiologickým základem, na němž stál celý Lammenaisův filosofický systém, byla bezmezná víra v tzv. univerzální rozum. Tento rozum, jakoby věrná „ozvěna“ toho, v co lidský rod věřil ve všech dobách, je neomylný, neboť za ním stojí všeobecná shoda, consensus communis. Je neomylný také proto, že jeho základ tvoří zjevení, které dal Stvořitel člověku v okamžiku stvoření a které je od oněch dob nepřetržitě v tradici předáváno následujícím pokolením. Prvotní zjevení poučilo lidstvo o takových pravdách, jako jsou: Boží existence, nesmrtelnost duše, dodržování morálních přikázání, obsah přirozeného práva nebo zásady společného života. Podle Lamennaisovy koncepce metafyzické poznání, a dokonce ani morální, není individuálním rozumem dosažitelné; pokud se jím řídíme, vede nás to nakonec pouze k pochybám.

Náboženství se během dějin co do své podstaty nezměnilo, toliko rozvíjelo svůj prvotní obsah a měnilo svůj vnější „obal“. Univerzální rozum vede k přijetí a uznání autority Církve, neboť katolické náboženství je výše rozvinutou formou náboženského vědomí lidského rodu, které zde bylo od samého počátku lidstva. A proto, následujeme-li nutné vyústění Lamennaisových myšlenek, byl závěr jasný: Zjevení pochází od Boha, ale lidstvo se s ním neseznámilo skrze katolickou církev, neboť je znalo již dávno před založením Církve. Lammenais byl přesvědčen, že jím vymyšlená idea všeobecného rozumu, které se nikdy nezřekl, usnadní dialog s ateisty a přivede je zpět do lůna Církve.

Časem, když se stal zjevným heretikem, doplnil svou koncepci univerzálního rozumu o teorii „tří církví“, podle níž „prvotní církev, do níž patřily národy dávnověku, byla normou církve židovské, a následně křesťanské“. Tehdy již bez obalu hlásal, že „křesťanství nepřineslo světu nové zjevení, nýbrž rozvinulo víru ve všehomíru existující [...] nezrodilo se, nýbrž vzrostlo“.

Ačkoli si Lamennais vytýčil bezpochyby ušlechtilý cíl, tj. navrátit víře nadřazené místo ve vztahu k „tyranii lidského rozumu“, tak stejně jako další tehdejší zástupci filosofického tradicionalismu napadl samotné základy zjevené víry. V důsledku toho, což stojí za pozornost, se u Lamennaise, stejně jako u pozdějších představitelů modernismu, projevil sklon ke směšování přirozeného a nadpřirozeného řádu, k popírání nadpřirozeného řádu milosti, který Lamennais nahrazoval „prvotním a neustálým působením nekonečné substance na celý konečný svět“. Své názory na dané téma, jež jsou v mnoha ohledech shodné s omyly hlásanými modernisty, později podrobně vyložil v díle Esquisse d‘une philosophie („Náčrt filosofie“).

. . .

Náboženská politika v posledním období vlády Karla X. Lamennaisovo přesvědčení jenom posílila; podléhaje tlaku liberální opozice a náchylný k přílišným ústupkům král vydal v červnu 1828 dvě nařízení, tzv. ordonance, jejichž ustanovení omezovala působnost katolické církve, mj. katolické školství a řeholní život. V celé zemi to zavřelo, k početným protestům se přidal také abbé Lamennais. Ve svém protimonarchistickém manifestu Progrés de la Révolution et de la guerre contre l’Église („Pokrok revoluce a válka proti Církvi“) se otevřeně deklaroval jako republikán, který stále přívětivějším okem hledí směrem k liberalismu. To vše ještě činil pod heslem zajistit katolické církvi svobodné působení, byť okouzlení liberalismem se již nedalo ukrýt.

„Domáháme se,“ psal, „svobody pro katolickou církev, zaručovanou ústavou všem náboženstvím, jejíž práv užívají protestanti i židi a užívali by jich dokonce i přívrženci Buddhy a Mohameda, kdyby ve Francii byli. [...] Požadujeme svobodu svědomí, svobodu tisku, svobodu výuky.“

Vše provázela naivní víra, kterou v dalším století sdíleli stoupenci nouvelle théologie a která později ovlivnila rovněž i II. vatikánský koncil, že „pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé“.

„Neomezená svoboda je nutná,“ hlásal Lamennais, „aby se pravdy, které zachrání svět, pokud jej ještě něco může zachránit, mohly rozvíjet, jak jim přísluší.“ A na jiném místě dodával: „Místo jedné víry povstaly nespočetné zástupy navzájem si odporujících názorů, tehdy není možné jednotu navrátit jinak než toliko pomocí svobodné diskuse.“