Agenda a spiritualita P. Richarda Rohra (2. část)

Michal Kretschmer

Další omyly P. Rohra

Věstník Centra pro akci a kontemplaci P. Richarda Rohra OFM vyzývá k účasti na tzv. gay parade (manifestačním pochodu sodomitů) v městě Albuquerque: „Je to znamením proměňující a osvobozující Boží milosti se takto sejít...“

P. Rohr vysvětluje – podle něj dost matoucí – termín prvotní hřích především psychologicky. Je třeba prvotního požehnání, pokřtění, aby byl tento hřích, to jest zapamatovaná a držená kolektivní bolest, odčiněn a překonán. Církev učila, že každý rodič bez výjimky předává svým dětem určitý stupeň prvotního hříchu. Tradice říká, že toto zranění bylo uzdraveno křtem. Jinými slovy, iniciace do velké rodiny zjevila člověku, že ve skutečnosti je milovaným synem, dokonce synem Božím. Tím se nesmývá prvotní hřích, naše nekonečná schopnost sebeodmítání a sebenenávisti. Pravá iniciace je předávání a osobní přijetí bezplatného daru a dědictví. Není možné dovolit, aby nás určovala kolektivní lidská paměť a její zapamatovaná zranění. „Nemusíte to nazývat prvotním hříchem, abyste věděli, že něco takového existuje. Je to ona tragická vada v řecké tragédii nebo v shakespearovském dramatu. Je to stínové já, kterému nerozumíte. Je to něco iracionálního, nesmyslného, sebezničujícího, sebevražedného, vnitřní rozdělení, temná stránka, která se zdá být ve všem.“[1] Je zřejmé, že toto pojetí prvotního hříchu je vzdáleno od učení tridentského sněmu, který prohlašuje, že Adam „pro nás ztratil od Boha přijatou svatost a spravedlnost“. Tento sněm sice hovoří o překonání smrti duše křtem, ale zároveň konstatuje, že v pokřtěných zůstává žádostivost, která je nám ponechána, abychom bojovali, a která nemůže uškodit těm, kdo k ní nepřivolují, nýbrž skrze milost Ježíše Krista s ní mužně bojují; ten, kdo řádně bojuje, bude korunován. Pouhé duševní zranění je tedy sice následek dědičného hříchu, ale není jím samým.

P. Rohr se obrací proti nauce o zadostiučinění, které přinesl Bohu Ježíš svou smrtí na kříží.[2] Považuje za neštěstí, že v křesťanské teologii (podle něj) zvítězila mechanistická a právnická představa, že Bůh potřeboval Ježíšovu krev, aby byl splacen jakýsi kosmický dluh. Jedná se o hrozivou teorii pokání, která činí z Boha Otce obludu nemající organický vztah ke svému stvoření a která nás miluje, jen když se za to zaplatí dostatečným utrpením. Ježíš ale nesplácel žádný dluh, zemřel proto, aby nám jeho smrt umožnila Boha milovat a důvěřovat mu, abychom na jeho těle mohli vidět, jaký je Bůh. Tridentský koncil však, když uvádí příčiny našeho ospravedlnění, jako třetí z nich zmiňuje, že Ježíš Kristus, který nás miloval, ještě když jsme byli jeho nepřátelé, nám skrze své nejsvětější utrpení na dřevě kříže zasloužil ospravedlnění a Bohu Otci za nás zadostiučinil.[3]

Podle P. Rohra mechanická teorie zástupné oběti nahradila osobní proces individuálního sebeobětování a rozvoje lásky. To vedlo ke ztrátě pozitivního a spásného smyslu naší vlastní bolesti. Ježíšova oběť se tak stala něčím, co on udělal za nás, a ne něčím, co nám odhalil a k čemu nás přizval. Tato naše netransformovaná bolest vede pak k tomu, že je lidmi promítána do nějakého obětního beránka, který je nucen nést společné břímě. V tomto duchu vysvětluje P. Rohr příběh o posedlém, který žije v hrobech [Luk 8, 26–39]. Gerasenští si vytvořili odpovídajícího obětního beránka, aby se nemuseli setkávat s tvrdými pravdami o sobě. To snadno děláme i my v různých formách rasismu, sexismu a imperialismu. „Přesný problém nebo umístění obětního beránka je víceméně náhodný. Musí se najít projekční plátno a taky se najde, ať jsou to hříšníci, heretici, Židi, teroristi, komunisti, ženy, homosexuálové, černoši nebo chudí. Nikdo z nich ve skutečnosti není pravým problémem ani vaším problémem. Jenom je potřebujete k určitému účelu. Vaše negativita a strach musí mít místo, kde se uhnízdí.“[4] Nepopírám, že existuje tento mechanismus projekce vlastních problémů navenek, je ale jednostranné vysvětlovat tak všechno, i oprávněné rozhořčení proti zlu a jeho reprezentantům ve světě. Je pravda, že Ježíš se obětoval za nás, ale P. Rohr ignoruje teorii i praxi Církve ohledně obětí věřících opírající se o slova apoštola v [Kol 1, 24].

P. Rohr vykládá psychologicky ducha nečistoty jako nafouknuté lidské ego, které žádá, abychom rozdělili svět na čistý a nečistý, úctyhodný a nedůstojný. Náboženští lidé se totiž chtějí oddělit od zla, místo aby ho transformovali. Pro příslušníky Talibánu nebo stoupence katolické restaurace musí být zlo exorcizováno a eliminováno, aby se jejich ego mohlo cítit nadřazené a bezpečné.[5] Jsou zde ignorována taková místa Písma jako [1 Kor 5, 9], [2 Kor 6, 14] a [Ef 5, 7]. Těm, kdo touží po tom, aby Kristus nebyl pouze králem jednotlivých duší, ale kraloval i ve společenských institucích, tak podsouvá sobecké pohnutky.

Nepřekvapí nás, že P. Rohr se nestará příliš o hříchy. Pocit viny podle jeho názoru nikdy nepochází od Boha, nýbrž je výsledkem našeho mechanického myšlení založeného na odměně a trestu. Uznat vinu ale není nic jiného než rozpoznat, že to, co jsme učinili, odporuje Božímu zákonu a že za to můžeme. Vina je něco objektivního, její poznání a uznání je podmínkou návratu k Bohu (srv. [Oz 5, 15]). Tridentský koncil učí,[6] že ne vždy je Bohem s vinou odpuštěn i celý trest, a na tom je pak založena i odpustková praxe Církve.

P. Rohr se obrací proti výlučně patriarchální mluvě o Bohu. Je přesvědčen, že „obrazy a slova, kterými zobrazujeme a vyjadřujeme Boha, mají hluboký význam pro náš praktický život. Toto se stalo ústředním průlomem ve vědomí v posledních desetiletích, zejména díky feministickým teoložkám. Věřím, že Bůh je konečnou kombinací mužství a ženství, ať už to znamená cokoli. Bůh je plně sexuální v nejhlubším významu toho slova. Je mi proto jasné, že musíme najít společné způsoby, jak uznávat, uctívat a pojmenovávat ženskou povahu Boha, protože jsme po staletí svými metaforami Boha příliš omezovali.“[7] Je zřejmé, že zde i jinde usiluje P. Rohr o vyrovnání a harmonizaci protikladů. Je sice samozřejmé, že o Bohu můžeme mluvit jen analogicky, ale je třeba respektovat výroky Písma i skutečnost, že Bůh se vtělil jako muž.

P. Rohr se domnívá, že kněžský úřad není nesmazatelný, když Církev připouští odsvěcení. Při svěcení kněží nejde podle něj o setkání s Bohem, jako je tomu ve křtu, biřmování či eucharistii, nýbrž o povolání do určité role, které může být dočasné. Rovněž úloha některých apoštolů byla skupinová, historická a dočasná. Bůh používá lidi pro určité účely a ne pro nějaké role či strukturované životní styly.[8] Tady se ovšem jedná o heretické mínění, neboť tridentský koncil[9] učí: „Protože v svátosti svěcení kněží, tak jako ve křtu a biřmování, je vtištěn charakter, který nemůže být vymazán ani odňat, odsuzuje svatý synod mínění těch, kteří tvrdí, že kněží nové smlouvy mají jen dočasnou moc a že jednou řádně vysvěcení se mohou zase stát laiky, když nevykonávají službu Božího slova.“ Když P. Rohr v této souvislosti uvádí dočasnost působení proroků Amose a Jonáše, zaměňuje charismata za trvalý řád předávání milosti ve svátostech.

Na stránkách organizace Soulforce, podporující homosexualitu, je zveřejněn pozdravný dopis R. Rohra z roku 2000,[10] v němž píše: „Ježíš přišel, aby nás přivedl k jednotě s Bohem, kterého nazýval svým Otcem. Jak je smutné, když veřejným obrazem naší Církve je stále skupina lidí, kteří nejprve soudí, snadno vylučují a užívají teologické argumenty, aby kryly základní politické postoje ohledně moci, image a ovlivňování voličů. To jsou věci, o které se Ježíš velmi málo staral, ve skutečnosti jimi pohrdal. Konečně mám skupinu horlivých křesťanů, kteří jsou ochotni užít ukázněné a křesťanské prostředky proti pochybením Církve v žití evangelia. Křesťané tak, mimo hlavní proud, činili v hnutí za zrušení otroctví, v hnutí občanských práv proti rasismu a v protiválečném hnutí. … Naši gayové, lesbické, bisexuální a transsexuální bratři a sestry byli ponecháni mimo Kristovo království milosti příliš dlouho. Děkuji Soulforce pro její odvahu, zasvěcení se a prohlášení křesťanského nenásilí při usilování o spravedlnost a pravdu.“ Zde je vhodné ještě dodat, že Soulforce požaduje od americké biskupské konference, aby zastavila spirituální násilí proti sexuálním minoritám a podporovala začlenění těchto katolíků do všech aspektů církevního života.

Kritika sexuální morálky Církve je vůbec P. Rohrovi blízká. Morálku vykládá zájmem vládnoucí třídy. „Tak nejsou žádné výjimky ze šestého přikázání „Nesesmilníš!“, zatímco páté přikázání „Nezabiješ!“ se dá obejít. Je to proto, že vlády a mocní vždycky chtěli mít své výmluvy, aby mohli zabíjet. A my jsme jim dali ospravedlnění pro trest smrti a pro ‚spravedlivou‘ válku. Tomu říkám institucionalizovaná temnota.“[11] Homosexuální osoby jsou podle něj vybaveni jakýmsi darem. V takovém člověku „máme mužský a ženský obraz v jednom. Proto se gayů a lesbiček hrozně bojíme. Jsou obrazem toho, co bychom my všichni měli integrovat, jsou obrazem kontra-sexuálna. My všichni bychom měli v sobě samých spojovat mužství a ženství. Jsme tak zděšeni onou celistvostí, že ti, kdo ji představují, jsou ve většině kultur založených na nadvládě a patriarchátu nenáviděni. Je zajímavé, že pro více holistické kultury, jako jsou američtí Indiáni a někteří Asiaté, není homosexualita žádným tabu. Tyto kultury snadno rozpoznávají tajemství a paradox všech lidských věcí.“[12] Odpor vůči homosexuálům vysvětluje psychologicky jako vlastní stín, jako to, čeho se bojíme, co popíráme a nenávidíme. Vyplývá z toho, že „vidíme mužskou a ženskou část sebe sama, kterých se tak bojíme. Nicméně ty všechny zatlačujeme do kouta, utíkáme od nich a spíláme jim. Zavíráme je do vězení, a pak si o nich myslíme, že oni jsou ti špatní a zlí, zatímco my jsme dobří.“[13] Ve skutečnosti v rukou lidí na okraji, příslušníků jiných ras, náboženství, ideologií a pohlaví spočívá dar pro nás.

Patriarchát je pro Rohra zlem, je výrazem pevného řádu, který jako by byl důležitější než štěstí. Patriarchát „posloužil k odlidštění a tedy despiritualizaci celých generací ras, národů, profesí, žen, sexuálních menšin, postižených lidí, lidí slabých a starých, jež ti mocní jsou schopni kulturně odrovnat a propustit jako nepotřebné“.[14]

Nepřekvapuje, že P. Rohr se plně hlásí k II. vatikánskému koncilu a odmítá kritiku pokoncilních změn. Úspěch koncilu do určité míry připisuje takovým myslitelům, jako je třeba Karl Rahner, kteří úspěšně integrovali moderní filosofii a vědu do široké intelektuální syntézy a tak pomohli biskupům nahlédnout, že Církev může k vyjadřování víry používat modernější způsoby. Podle něj kritikové koncilu jen lpí na tradici z posledních století a opomíjejí dvoutisíciletou historii růstu a obnovy v Církvi. Zde by bylo možno argumentovat organickým růstem a rozvojem forem života v Církvi v protikladu k svévolným novotám odporujícím předchozí tradici, ale to bychom se dostali k delšímu pojednání překračujícímu rámec tohoto článku.

P. Rohr poukazuje na temnou stranu církevní historie, na to, že „byla příliš poplatná evropským a italským způsobům týkajících se jednotlivostí. Církev také někdy požadovala legalistickou poslušnost namísto osobní svatosti a trvala na stávajícím pořádku víc než na sociální transformaci. Často chybně požadovala konformitu ke společenství a potlačovala individualitu. Katolictví prý také trpělo svými vlastními odrůdami fundamentalismu a dogmatismu, namířeného proti rozumu.“[15] Církev vedla lidi, aby se identifikovali s jejími autoritářskými způsoby, a nevedla je k osobní zkušenosti s Bohem. Úzkoprse je vedla jen k dodržování desatera a vyhýbání se sexuální nečistotě. Nevedla je k osobní odpovědnosti za formování světa podle Božího království. Důsledkem je krize víry a morálky v Církvi.

Současné vedení Církve je, podle něj, autoritářské, nenaslouchá lidem, kterých se týká jeho rozhodnutí. Oblastmi nesouhlasu je schopnost žen zastávat církevní funkce, jejich místo v rodině a společnosti, morálnost některých sexuálních praktik. „Je mnoho neshod v oblasti sexuality, protože patriarchální vedení není srozuměno s netradičními sexuálními rolemi a praxí.“ P. Rohr kritizuje také odpor (vedení Církve) proti těm, kdo vyjadřují víru slovy, které se nepřizpůsobují dosavadním výrokům. Tito, jak je nazývá, konzervativci prý zapomínají na vývoj církevního učení a na to, že v měnícím se světě se musí měnit i způsob, jímž se hovoří o evangeliu, tak, aby nebyl archaický. Lituje, že před časem byl Pierre Teilhard de Chardin umlčen Vatikánem za své názory na evoluci, i toho, že Církev stejně autoritářsky odsoudila Hanse Künga, Leonarda Buffa a Charlese Currana, což způsobilo v Církvi konflikt.

„Bůh nám zdá se říká, že je čas, aby Církev našla novou identitu, protože naše stará katolická identita se odlupuje a my jsme k hledání přinuceni. Jak říká tradiční katolická modlitba, když Bůh sešle svého Svatého Ducha, Duch obnoví tvář země.“[16]

P. Rohr je zastáncem latinskoamerického modelu základních společenství věřících místo velkých farností a také teologie osvobození. Chválí, že tamní pastýři „vyhodili tradiční učebnice teologie, při­nesli Písmo lidem a ptali se jich, co pro ně Boží slovo znamená“.[17] Toto zaměření teologie na řešení problémů doby, v kontextu poselství evangelia, je dle něj mužštější než tradiční „čistě ženský model teologie a spirituality“. Ne náhodou se jím založená organizace jmenuje Centrum pro akci a kontemplaci, přičemž slovo akce je na prvém místě, protože prý kontemplace předpokládá jednání, posouvání se za hranice svého já poskytující jiné podněty než vlastní sebestředné já. Lidé nahoře si mohou dovolit být konzervativní, „dělat do“ náboženství a jezdit na duchovní cvičení, kdežto lidé dole, kteří jsou konfrontováni s drtivou realitou, ve které žijí, musí vést zápas za osvobození a napojit se na tvůrčí mužskou energii.

Závěr

P. Rohr může nepochybně oslovit svým důrazem na zkušenost, akci, rozpoznání vlastních zranění, přijetí své omezenosti, odpovědnost, mužskou spiritualitu, úsilí o vnitřní celistvost člověka a kontemplaci. Tato témata však pojednává jednostranně, v opozici proti víře, církevním obřadům a institucím. Pokud jsme pevně zakotveni ve víře, může být naše seznámení s jeho dílem a přijetí některých jeho přístupů přínosem, pokud je ovšem bereme jako něco, co doplňuje racionalitu naší víry a tradiční formy naší zbožnosti.

Důraz na psychologii vnitřní proměny a na zkušenost duchovní cesty ale vede P. Rohra k nesprávným názorům na víru, Církev a potřebu mít pevně zformulovánu její nauku. Přílišné psychologizování má za následek deformované chápání prvotního hříchu, Kristovy oběti a jeho zadostiučinění za naše hříchy, a také zeslabení významu námi spáchaných hříchů, ze kterých se pak jako nejhorší jeví autoritářství, prosazování moci, zatímco jiné, zejména proti šestému přikázání, jsou bagatelizovány až popírány. Zejména odpor proti potridentské tradici Církve ho vede k nekritické interpretaci II. vatikánského koncilu a podpoře neortodoxních teologů, programů a hnutí.

Z důvodu rozsahu článku nebylo možné se zabývat postoji P. Rohra šířeji, ani více komentovat a zdůvodňovat všechna jeho nesprávná tvrzení, o nichž věřím, že je čtenáři rozpoznají.

© Te Deum 2007